ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1686.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1686/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, o ochranu osobnosti, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2009, č. j. 58 Co 237/2007-642, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Co 237/2007 (u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 81/2005), o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2015, č. j. 4 Co 52/2015-277, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Co 52/2015-277, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K otázce vázanosti usnesením vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti ve smyslu ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1357/2014, uveřejněné pod číslem 17/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. zcela nepochybně vyplývá, že usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti je závazné jak pro účastníky řízení, tak pro soudy. Rozhodl-li v posuzované věci o věcné příslušnosti Vrchní soud v Praze pravomocným usnesením ze dne 25. 1. 2011, č. j. Ncp 2029/2010-155, tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy, nelze se věcnou příslušností v dovolacím řízení znovu zabývat; usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle §104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné. Uvedenou otázkou se ostatně zabývá i Ústavní soud v odůvodnění žalobcem zmiňovaného nálezu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, v části, v níž dovozuje přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti vydanému podle ustanovení §104a o. s. ř.; v posuzovaném případě však žalobce ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti nepodal, a proto nabylo právní moci právní moci – jak vyplývá z potvrzení ve spise – dnem 23. 2. 2011.
K závěru odvolacího soudu o neopodstatněnosti žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť z obsahu spisu není zřejmé, že by od vydání usnesení nadřízeného Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2008, č. j. Nco 82/2008-559 (jímž tento soudce nebyl vyloučen z projednávání a rozhodování věci), došlo ke změně v chování ze strany soudce JUDr. Jana Klášterky vůči osobě žalobce nebo jeho zástupce, a ani z protokolu o jednání Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009 se nepodává, že by se jmenovaný soudce choval vůči žalobci či jeho zástupci nevhodně (jak tvrdil žalobce v podání doručeném městskému soudu dne 19. 5. 2009), srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněné pod č. 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k výkladu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněného pod číslem 48/2002 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn . 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo právní názor vyjádřený v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 29 Nd 414/2014, podle něhož „důvod“ pochybovat o nepodjatosti soudce ve smyslu §14 o. s. ř. je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce.
K závěru odvolacího soudu o neopodstatněnosti žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., když – s ohledem na změnu rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2007 č. 6 ze dne 25. 1. 2007, Spr. 3575/2006 (jímž byl rozvrh práce pro rok 2007, agenda občanskoprávní – pracoviště Spálená, upřesněn tak, že „věci, v nichž bylo již dříve rozhodnuto zdejším soudem ať již ve věci samé, procesním rozhodnutím čí vrácením věci bez věcného vyřízení, se přidělují senátu, který ve věci rozhodoval poslední, s výjimkou rozhodování věcí ÚL. Toto pravidlo se vztahuje na věci napadlé (předložené) Městskému soudu v Praze počínaje dnem 1. 1. 2004. K věcem vráceným bez věcného vyřízení v automatickém počítačovém systému nebude přihlíženo“) – bylo nepochybně možné, aby „počínaje dnem 1. 1. 2004 byly napadlé věci přidělovány do jiného soudního oddělení, než tomu bylo do 31. 12. 2003“; v projednávané věci bylo proto postupováno správně, jestliže věc Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 15 C 81/2005 (která napadla u Městského soudu v Praze s odvoláním účastníků dne 22. 5. 2007) byla přidělena senátu 58 Co, který rozhodoval v této věci po 1. 1. 2004 jako poslední, a nikoli senátu 12 Co, který naposledy ve věci rozhodoval dne 10. 4. 2002 [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2048/2013, uveřejněné pod číslem 83/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byl přijat právní názor, že pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu není postiženo zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., byla-li věc v odvolacím řízení projednána a rozhodnuta v soudním oddělení, do něhož patří podle rozvrhu práce, a byl-li senát odvolacího soudu při projednání a rozhodnutí věci složen z předsedy senátu a soudců, kteří do něj byli zařazeni v souladu s rozvrhem práce].
K závěru odvolacího soudu, že v postupu Městského soudu v Praze (v původní věci vedené pod sp. zn. 58 Co 237/2007) podle ustanovení §15b odst. 2 o. s. ř. nelze spatřovat odnětí možnosti žalobce jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. a že žalobce měl v původním řízení možnost uplatnit všechna svá procesní práva, která mu občanský soudní řád jako účastníku řízení dává, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn . 2 Cdo 19/92, uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod číslem 1/1997 v časopise Soudní judikatura, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn . 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod číslem 27/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nichž byl přijat právní názor, že odnětím možnosti jednat před soudem (zmatečností) ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává (například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod.) a že o zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, městský soud (jako soud odvolací) v původním řízení nepovažoval námitku podjatosti vznesenou žalobcem dne 19. 5. 2009 (poté, co jednání městského soudu konané dne 13. 5. 2009 bylo odročeno jen za účelem vyhlášené rozhodnutí na 20. 5. 2009) vůči soudci JUDr. Janu Klášterkovi za důvodnou, postupoval v souladu s ustanovením §15b odst. 2 o. s. ř., když věc nepředkládal k rozhodnutí o této námitce svému nadřízenému soudu (Vrchnímu soudu v Praze) a s námitkou se vypořádal při svém rozhodování o podaném odvolání; ze strany městského soudu šlo tedy o zachování postupu určeného zákonem. K výkladu ustanovení §15b odst. 2 o. s. ř. srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 714/2002, závěry obsažené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1567/2009, uveřejněného pod číslem 130/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 75/2011, uveřejněné pod číslem 14/2012 ve zvláštním čísle časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční).
Vytýká-li žalobce v dovolání odvolacímu soudu nesprávná skutková zjištění, neúplné dokazování a nesprávné hodnocení důkazů, uplatňuje tím jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu