ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2178.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2178/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. J. Ř. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského č. 332/1, proti žalovanému Technické sítě Brno, akciová společnost se sídlem v Brně - Zábrdovicích, Barvířská č. 822/5, IČO 25512285, zastoupenému JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 843/4, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 300/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu 2014 č. j. 15 Co 55/2014-586, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. října 2013 č. j. 13 C 300/92-563 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 10. 6. 1992 žalovaný (jeho právní předchůdce Správa veřejného majetku města Brna, rozpočtová organizace) sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobce je od 24. 1. 1992 „členem společnosti s r. o. ELEKTROTEC, a to jejího statutárního orgánu“, a že tato společnost vykonávala pro zaměstnavatele „dodavatelskou činnost“, ačkoliv podle „opatření vedení organizace, přijatého na poradě vedení dne 20. 1. 1992“, nemůže „pracovník SVMmB bez souhlasu vedení organizace žádným způsobem zabezpečovat dodavatelskou činnost pro SVMmB, a to ani v subdodávce“.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 23. 7. 1992 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil „ušlou mzdu počínaje dnem 15. 6. 1992 až do odstranění překážky v práci, kterou vytvořil neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru a vykázáním žalobce z pracoviště“, jejíž „část“ u jednání soudu prvního stupně dne 15. 10. 1997 „specifikoval ve výši 55.680,- Kč“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je společníkem „společnosti ELEKTROTEC“, o čemž zaměstnavatel věděl již v roce 1991, a že „žádnou činnost dodavatelskou pro žalovanou organizaci osobně nezabezpečoval“ a nevykonával jako společník žádnou výdělečnou činnost. Dopisem doručeným dne 15. 6. 1992 žalobce oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále, vzhledem k neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, zaměstnával.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 10. 1997 č. j. 13 C 300/92-39, v němž za žalovaného - protože rozpočtová organizace Správa veřejného majetku města Brna byla ke dni 30. 6. 1996 zrušena s tím, že „veškerá práva a závazky přecházejí na zakladatele, tj. město Brno“ - označil „Město Brno“, žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že „společnost ELEKTROTEC“ prováděla pro žalobcova zaměstnavatele Správu veřejného majetku města Brna dodávky a že proto „v rámci této činnosti bylo porušováno opatření vedení organizace ze dne 20. 1. 1992“; žalobce, který svým podpisem „ověřoval správnost faktur“, ačkoliv byl „statutárním zástupcem společnosti ELEKTROTEC“, byl „v evidentním konfliktu zájmů“ a musel si být vědom toho, že porušování opatření vedení organizace bude posuzováno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce svým jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 1992 je platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - poté, co jeho usnesení ze dne 4. 5. 1998 č. j. 21 Co 819/97-49 o odmítnutí odvolání bylo k dovolání žalobce usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2000 č. j. 21 Cdo 1119/99-69 zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení - usnesením ze dne 10. 10. 2002 č. j. 15 Co 291/2000-74 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se náležitě nezabýval včasností okamžitého zrušení pracovního poměru z pohledu ustanovení §53 odst. 2 zákoníku práce, a ve vztahu k důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dovodil, že opatření zaměstnavatele ze dne 20. 1. 1992, i když bylo učiněno ještě před 29. 5. 1992, kdy nabyla účinnosti novela zákoníku práce „vtělující“ do něho ustanovení §75 odst. 1, „neodporuje čl. 16 Listiny základních práv a svobod“, že „společnictví“ v obchodní společnosti „samo o sobě nepředstavuje výdělečnou ani dodavatelskou činnost“, že žalobce porušil opatření zaměstnavatele ze dne 20. 1. 1992 tím, že „nepožádal o předběžný souhlas organizaci v případě dodavatelské činnosti firmy ELEKTROTEC“, a že žalobce „si musel být vědom toho, že porušuje opatření zaměstnavatele ze dne 20. 1. 1992“, neboť „společnost ELEKTROTEC“ prováděla pro zaměstnavatele „dodávky“ a žalobce v ní byl „jednak společníkem, ale zároveň také statutárním orgánem společnosti, který byl tvořen direktoriátem společníků“. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval rovněž intenzitou porušení pracovní kázně, otázkou, zda zaměstnavatel postupoval v souladu s ustanovením §59 zákoníku práce, a tím, kdo převzal práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů po rozpočtové organizaci Správa veřejného majetku města Brna.
Městský soud v Brně – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 16. 10. 2003 připustil, aby „do řízení na straně žalovaného vstoupily Technické sítě a. s. se sídlem Barvířská 5, Brno“ - rozsudkem ze dne 16. 10. 2003 č. j. 13 C 300/92-166, v němž za žalované označil „Statutární město Brno“ a „Technické sítě Brno, akciovou společnost, IČO 25512285“, žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o zaplacení „náhrady ušlé mzdy od 15. 6. 1992 až do odstranění překážky v práci“ vůči oběma žalovaným zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit Statutárnímu městu Brno na náhradě nákladů řízení 21 600 Kč k rukám advokátky JUDr. Jiřiny Cetlové a že Technickým sítím Brno, akciové společnosti, se vůči žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dovodil v první řadě, že právním nástupcem po původní žalované rozpočtové organizaci Správa veřejného majetku města Brna je Statutární město Brno. I když došlo k rozdělení rozpočtové organizace Správa veřejného majetku města Brna ještě před jejím zánikem, žalobce nebyl „převzat“ do nově zřízené rozpočtové organizace Technické sítě, jejímž nástupcem jsou Technické sítě Brno, a. s., zůstal v této organizaci a práva a povinnosti po jejím zániku přešla na zakladatele, tj. Statutární město Brno. O přistoupení Technických sítí Brno, a. s. do řízení soud prvního stupně rozhodl proto, že to žalobce ve smyslu ustanovení §92 občanského soudního řádu navrhl svým podáním ze dne 19. 4. 1994, o němž „doposud nebylo rozhodnuto“. Ve věci samé odkázal na svůj předchozí rozsudek s tím, že se nepodařilo prokázat, zda u rozpočtové organizace Správa veřejného majetku města Brna působila odborová organizace, a že stupeň intenzity porušení pracovní kázně „je dán samotným opatřením organizace přijatým dne 20. 1. 1992, se kterým se žalobce seznámil a vzal jeho obsah na vědomí“. Protože žalobcovo jednání představovalo „konflikt zájmů“, je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 1992 platným právním úkonem“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2005 č. j. 15 Co 58/2004-201 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti Statutárnímu městu Brno, ve vztahu k žalovanému Technické sítě Brno, akciové společnosti jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl, že Statutárnímu městu Brno se vůči žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. I když k převodu části rozpočtové organizace Správa veřejného majetku města Brna „přejímající organizace Technické sítě Brno“ došlo až po okamžitém zrušení pracovního poměru, odvolací soud dovodil, že na přejímající organizaci přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů „nejen ke stávajícím zaměstnancům“, ale i vůči zaměstnanci, jehož pracovní poměr byl „rozvázán okamžitým zrušením za situace, kdy platnost rozvázání pracovního poměru se stala předmětem sporu, který nebyl v době účinnosti smlouvy o převodu části organizace pravomocně rozhodnut“; v projednávané věci je tedy pasivně věcně legitimován žalovaný Technické sítě Brno, a. s. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalovaný podáním ze dne 19. 4. 1994, došlým soudu prvního stupně dne 21. 4. 1994, uplatnil procesní nástupnictví žalovaného po rozpočtové organizaci Správa veřejného majetku města Brna a že proto měl soud se žalovanou jednat jako s účastníkem řízení, aniž by rozhodoval o „připuštění jeho vstupu do řízení“. Ve vztahu k žalovanému Technické sítě Brno, a. s. odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že sice k okamžitému zrušení pracovního poměru došlo ve lhůtě uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zákoníku práce (působení žalobce ve statutárním orgánu jiné společnosti je možno považovat za „trvající delikt“), že však dosud nebylo spolehlivě objasněno, zda žalobce opravdu porušil pracovní kázeň vytýkaným způsobem.
Městský soud v Brně v dalším řízení - poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 19. 1. 2006 připustil změnu žaloby provedenou podáním žalobce ze dne 6. 1. 2006 - rozsudkem ze dne 19. 1. 2006 č. j. 13 C 300/92-246 žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 1992 a o zaplacení „náhrady ušlé mzdy od 15. 6. 1992 do právní moci tohoto rozsudku“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že po nabytí účinnosti obchodního zákoníku platila až do 31. 12. 1992 lhůta „pro přizpůsobení úpravy některých otázek týkajících se právnických osob, aby jejich řešení bylo v souladu s novým zákonem“, a že tedy k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem „došlo v časové působnosti nového zákona“. Ve věci samé zdůraznil, že žalobce „porušil opatření z 20. 1. 1992“. Žalobce pak „záměrně celou situaci účelově zkresluje, jestliže tvrdí, že nebylo prokázáno, že by pro ELEKTROTEC pracoval nebo že by prokazatelně prováděl jakékoliv práce“, navíc v okamžitém zrušení pracovního poměru a v opatření ze dne 20. 1. 1992 se „nehovoří o tom, že by osobně měl provádět nějaké práce, ale že nemá zabezpečovat dodavatelskou činnost“. Soud prvního stupně znovu považoval okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 1992 za platný právní úkon.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 4. 2007 č. j. 15 Co 155/2006-260 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 1992; ve výroku o náhradě mzdy a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl společníkem společnosti s ručením omezeným ELEKTROTEC, přičemž „direktoriát společníků nebylo možné ke dni dání okamžitého zrušení pracovního poměru považovat za statutární orgán společnosti s ručením omezeným“. Protože „společnictví“ samo o sobě nepředstavuje „výdělečnou ani dodavatelskou činnost“ ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 a 2 zákoníku práce, žalobce nemohl porušit pracovní kázeň tím, že byl společníkem „u dodavatelské firmy“, měl-li u svého zaměstnavatele na starosti „fakturaci a kontrolu věcné správnosti“. Odvolací soud uzavřel, že ze žádných v řízení prokázaných skutečností nelze dovodit, že žalobce „zabezpečoval dodavatelskou činnost pro svého zaměstnavatele bez předchozí dohody“, a že se tedy „nedopustil porušení pracovní kázně nerespektováním pokynu zaměstnavatele vydaného na poradě vedení dne 20. 1. 1992“. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 1992 je proto neplatné a na soudu prvního stupně bude, aby se v dalším řízení zabýval otázkou náhrady mzdy, ohledně níž dosud neučinil žádná skutková zjištění a neprovedl žádné důkazy.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 10. 10. 2008 č. j. 21 Cdo 4060/2007-281 dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, zamítl.
Městský soud v Brně – poté, co žalobce na jeho výzvy podáními ze dne 18. 3. 2009 a ze dne 17. 4. 2009 opravil a doplnil žalobu tak, že se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy 2 979 702 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, co usnesením ze dne 23. 4. 2009 č. j. 13 C 300/92-325 odmítl žalobu o náhradu mzdy a co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 11. 2009 č. j. 15 Co 344/2009-335 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba o náhradu mzdy neodmítá, a poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 1. 12. 2011 připustil změnu žaloby provedenou žalobcem u tohoto jednání, podle níž se žalobce nadále po žalovaném domáhal „náhrady mzdy za dobu od 15. 6. 1992 do 31. 1. 2009 v částce 864 060 Kč“ – rozsudkem ze dne 1. 12. 2011 č. j. 13 C 300/92-458 doplněným rozsudkem ze dne 8. 11. 2012 č. j. 13 C 300/92-489 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 24 101 Kč, zamítl žalobu co do „dalších“ 839 859 Kč a rozhodl, že na náhradě nákladů řízení státu jsou „na účet Městského soudu v Brně“ povinni zaplatit žalobce 9 485,54 Kč a žalovaný 558,46 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při stanovení výše náhrady mzdy příslušející žalobci z důvodu neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 1992 za dobu od 15. 6. 1992 do 31. 1. 2009 soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku znalce Václava Waldhanse, podle něhož při průměrném měsíčním hrubém výdělku žalobce za rozhodné období 1. čtvrtletí roku 1992 ve výši 4 330 Kč činí „hrubý výdělek“ žalobce za dobu od 15. 6. 1992 do 31. 1. 2009 částku 864 060 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu mzdy v žalobě ze dne 22. 7. 1992 „zcela neurčitě“ a teprve u jednání dne 25. 5. 1993 požadoval po žalovaném náhradu mzdy „počínaje dnem 15. 6. 1992 k 25. 5. 1993“ ve výši 56 200 Kč, soud prvního stupně dovodil, že žalobce mohl za období od 15. 6. 1992 do 25. 5. 1993 požadovat po žalovaném podle výpočtu ve znaleckém posudku „maximálně“ částku 49 995 Kč, která by nebyla promlčena, neboť od 25. 5. 1993 žalobce neprovedl žádný „kvalifikovaný“ úkon, kterým by rozšířil žalobu o náhradu mzdy o další měsíce, a jeho nároky na náhradu mzdy od 25. 5. 1993 jsou proto promlčeny. Na základě zjištění, že žalobce již od ledna 1991 podnikal v různých firmách jako např. Elektrotec, a. s., od října 1992 A.Z.O., s. r. o., od prosince 1993 ELDENT s. r. o., a na živnostenské oprávnění, soud prvního stupně žalobci přiznal náhradu mzdy za 12 dní v měsíci červnu a za měsíce červenec až listopad 1992; za další období od prosince 1992 do května 1993 náhradu mzdy žalobci podle §61 odst. 2 zákoníku práce nepřiznal, neboť podnikatelské aktivity žalobce „v dalším období“ považoval za „řádnou aktivitu ve vztahu k vhodnému zaměstnání“. Uzavřel, že podnikatelskou činnost, kterou žalobce zahájil poté, co mu nebylo umožněno pracovat u žalovaného, lze hodnotit jako „stejně rovnocennou“, ne-li výhodnější, než by měl žalobce v letech 1992-1993 u žalovaného při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2013 č. j. 15 Co 213/2012-520 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 348 373 Kč, v další části výroku o zamítnutí žaloby jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 25 097 Kč, zrušil jej v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 466 489 Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že nárok žalobce na náhradu mzdy za období od 26. 5. 1993 do 11. 2. 2000 (nikoli však za další období, kdy se staly splatnými „další měsíční splátky“) ve výši 348 373 Kč se promlčel ve tříleté promlčecí době podle §263 odst. 1 zákoníku práce, neboť žalobce vymezil svůj nárok na náhradu mzdy „určitým způsobem“ u jednání dne 25. 5. 1993 a další podání, které bylo možno podle jeho obsahu považovat za rozšíření žaloby, bylo učiněno až dne 12. 2. 2003. Dospěl k závěru, že žalobce má nárok na náhradu mzdy podle §61 odst. 1 zákoníku práce za dobu prvních 6 měsíců, tj. od 15. 6. 1992 do 15. 12. 1992, ve výši 26 092 Kč, neboť bylo prokázáno, že oznámil, že trvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával, aniž by bylo třeba zabývat se tím, zda měl žalobce možnost jiného pracovního zařazení. K období od 15. 12. 1992 do 25. 5. 1993, kdy nárok žalobce neshledal promlčeným, odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce byl od 24. 1. 1991 společníkem firmy Elektrotec spol. s r. o., od 7. 10. 1992 společníkem firmy AZO, s. r. o. a od prosince 1993 společnosti LDent s. r. o. a že „první živnost“ začal provozovat od 8. 9. 1993, dovodil, že postavení společníka neznamená, že žalobce podnikal a vytvářel zisk činností konanou vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, a dospěl k závěru, že za období od 15. 12. 1992 do 25. 5. 1993 žalobci přísluší náhrada mzdy ve výši 23 106 Kč, neboť v této době výdělečnou činnost nekonal. Celkem tak žalobci přísluší náhrada mzdy ve výši 49 198 Kč, a protože mu soud prvního stupně pravomocně přiznal 24 101 Kč, zbývá mu doplatit 25 097 Kč. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neprovedl „ke zbytku“ uplatňované náhrady mzdy ve výši 466 489 Kč za „nepromlčené období“ od 12. 2. 2000 do 31. 1. 2009 dokazování v tom směru, zda podnikatelská činnost žalobce byla vykonávána za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, uložil mu odvolací soud, aby v dalším řízení provedl důkazy, na něž „odkazuje znalec Václav Waldhans ve znaleckém posudku“, případně důkazy navržené účastníky, a aby na jejich základě učinil závěr, zda jsou dány důvody pro snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy za uvedené období.
Městský soud v Brně – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 17. 10. 2013 nepřipustil změnu žaloby provedenou podáním žalobce ze dne 28. 5. 2013 doručeným soudu dne 29. 5. 2013 – rozsudkem ze dne 17. 10. 2013 č. j. 13 C 300/92-563 zamítl žalobu „v části nároku, v němž požadoval žalobce po žalovaném zaplacení částky 466 489 Kč“, rozhodl, že na náhradě nákladů řízení státu jsou „na účet Městského soudu v Brně“ povinni zaplatit žalobce 9 485,54 Kč a žalovaný 558,46 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že nárok žalobce na náhradu mzdy za období od 12. 2. 2000 do 17. 1. 2000 (správně 17. 2. 2000) je rovněž promlčen, neboť podání ze dne 12. 2. 2003 bylo soudu doručeno až dne 17. 2. 2003. Vycházel ze zjištění, že žalobce v období od 17. 1. 2000 do 31. 1. 2009 nepřetržitě „podnikal“ jako společník, jednatel nebo člen dozorčí rady v různých společnostech, např. Elektrotec, spol. s. r. o., Elektrotec, a. s., A.Z.O., s. r. o., ELDENT s. r. o., že od 8. 9. 1993 až „dosud“ podnikal na živnostenské oprávnění jako fyzická osoba, že jako podnikatel v letech 2000, 2001, 2002, 2003, 2005 a 2009 vykazoval zisky a že v letech 2004, 2006, 2007 a 2008 vykázal ztrátu. Uvedl, že z předložených daňových přiznání za uvedené roky, kdy žalobce vykazoval „údajnou“ ztrátu, nelze učinit dostatečný závěr o skutečných příjmech a opodstatněných výdajích žalobce a že daňová přiznání nevypovídají o skutečných příjmech, kterých žalobce dosahoval, resp. z těchto dokladů nelze zjistit, kolik si žalobce měsíčně „vyplácel pro svoji potřebu“. Ze skutečnosti, že žalobce přes vykazovanou ztrátu nadále podnikal a podniká i dosud, soud prvního stupně dovodil, že podnikání „bylo a je pro žalobce lukrativní“, a uvedl, že za trvání podnikání získal žalobce majetek, který nasvědčuje tomu, že jeho podnikatelské aktivity musely být na dobré úrovni; pokud by žalobce nedosahoval příjmu, který by se rovnal příjmu, kterého dosahoval u žalovaného, „mohl kdykoliv podnikání zanechat a nastoupit do pracovního poměru, což neučinil“. Dospěl k závěru, že podnikání žalobce bylo přinejmenším rovnocenné podmínkám dle původní pracovní smlouvy a že „zřejmě ke ztrátě došlo špatným podnikatelským záměrem“; žalobci proto nepřiznal náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení §142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu; žalovanému náhradu nákladů proti žalobci nepřiznal, neboť žalovaný „neměl 100 % úspěch ve věci a rozhodnutí záviselo na znaleckém posudku a především na úvaze soudu“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 11. 2014 č. j. 15 Co 55/2014-586 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do 466 489 Kč, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem 201 896,76 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Poledníka a že na náhradě nákladů řízení státu jsou České republice - Městskému soudu v Brně povinni zaplatit žalobce 9 472 Kč a žalovaný 572 Kč; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 31 883,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Poledníka. Přestože z přiznání k dani z příjmu fyzických osob žalobce za období let 2000 až 2009, kdy žalobce podnikal v činnostech „nákup a prodej, montáže, zemědělství“, dovodil, že žalobce v rozhodném období vykonával vlastním jménem a na vlastní účet podnikatelskou činnost, která vedla ke ztrátě ve výši 2 098 620 Kč, shledal námitku žalobce, že jeho podnikatelská činnost byla ztrátová, nedůvodnou a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že údaje vyplývající z daňových přiznání žalobce „neskýtají věrný a poctivý obraz jeho podnikatelské činnosti a tvrzené finanční situace“, že je „velmi nepravděpodobné“, že by žalobce „s těmito podnikatelskými výsledky nadále setrvával u své podnikatelské činnosti a nezajistil si jiný zdroj příjmů“, a že příjmy vykázané žalobcem jsou „krajně nepravděpodobné a účelově zkreslené“. Uzavřel, že za období od 12. 2. 2000 do 17. 2. 2000 je nárok žalobce ve výši 797 Kč promlčen ve smyslu ustanovení §263 odst. 1 zákoníku práce a že za období od 18. 2. 2000 do 31. 9. 2009 (správně 31. 1. 2009) nebyly splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady mzdy ve výši 465 692 Kč podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce. Změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky odvolací soud odůvodnil tím, že „úspěch žalobce představuje 5,69 % a neúspěch žalobce 94,31 %, odečtením úspěchu žalobce od jeho neúspěchu děleno hodnotou sporu má žalovaný nárok na 88,61 % svých účelně vynaložených nákladů“ vzniklých mu před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem v celkové výši 227 848,73 Kč, tj. na částku 201 896,76 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, neboť namísto „pečlivého“ posouzení všech okolností případu rozhodl o nepřiznání náhrady mzdy „s nikterak důkazně podloženým odůvodněním“, vyslovil „nepodložená obvinění žalobce“ a ztotožnil se s „rovněž nepodloženými obviněními žalobce“ soudem prvního stupně z účelového zkreslování příjmů v daňových přiznáních, tedy „de facto s obviněním z trestné činnosti“. Uvádí, že soudy obou stupňů učinily „nikoliv zdařilý pokus“ tvrdit a prokázat skutečnosti namísto žalovaného, a že proto nebyla respektována ustálená rozhodovací judikatura dovolacího soudu, podle níž za břemeno tvrzení a důkazní nese procesní odpovědnost zaměstnavatel. Vytýká soudům, že se „nevypořádaly se specifikací nároků na náhradu mzdy uplatněnou žalobcem písemně dne 18. 3. 2009“, ve které uplatnil „princip valorizace náhrady mzdy“ z neplatného rozvázání pracovního poměru. „Odmítání valorizace náhrady mzdy“, které nebere v úvahu, že průměrný výdělek se v profesi žalobce od roku 1992 do rozhodnutí odvolacího soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zvýšil nejméně pětinásobně, je podle názoru dovolatele v rozporu s dobrými mravy a vede „ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“; dovolacím soudem vyřešená právní otázka nepřípustnosti valorizace náhrady mzdy by proto měla být posouzena jinak. Dovolatel má za to, že za období po právní moci rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 4. 2007 č. j. 15 Co 155/2006-260, tj. od 1. 6. 2007 do 31. 1. 2009, mu měla být přiznána náhrady mzdy podle ustanovení §208 zákoníku práce ve výši průměrného výdělku, kterou nelze krátit nebo nepřiznat, neboť mu žalovaný neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy, a žalobce tak byl „poškozen“ o 86 600 Kč. Dovolatel nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a v této souvislosti poukazuje na „neúspěšné“ dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a považuje za „spravedlivější“ rozhodnutí soudu prvního stupně, který nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků . Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud odmítl dovolání žalobce jako nepřípustné, neboť považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a plně se ztotožňuje s jeho závěrem, že byly splněny podmínky pro nepřiznání náhrady mzdy žalobci za dobu přesahující 6 měsíců, neboť žalobce jako podnikající osoba po dobu deseti let dosahoval výhodnějších podmínek, než kterých by dosahoval jako zaměstnanec žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalovaný (jeho právní předchůdce Správa veřejného majetku města Brna, rozpočtová organizace) dopisem ze dne 10. 6. 1992 okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem, který u něj vykonával práci referenta a zástupce vedoucího úseku veřejného osvětlení, podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, že dopisem ze dne 15. 6. 1992 žalobce sdělil žalovanému, že trvá na tom, aby jej žalovaný dále zaměstnával, a že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2007 č. j. 15 Co 155/2006-260, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2007 a proti kterému bylo dovolání žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008 č. j. 21 Cdo 4060/2007-281 zamítnuto, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 1992 je neplatné. Žalobce v letech 2000 až 2009 podnikal v činnostech „nákup a prodej, montáže, zemědělství“ a v roce 2000 vykázal zisk 41 934 Kč, v roce 2001 zisk 61 502 Kč, v roce 2002 zisk 78 715 Kč, v roce 2003 zisk 52 018 Kč, v roce 2004 ztrátu 216 276 Kč, v roce 2005 zisk 94 654 Kč, v roce 2006 ztrátu 874 250 Kč, v roce 2007 ztrátu 957 549 Kč, v roce 2008 ztrátu 488 204 Kč a v roce 2009 zisk 108 836 Kč. Průměrný měsíční hrubý výdělek žalobce u žalovaného za období 1. čtvrtletí roku 1992 činil 4 330 Kč. Žalovaný požádal, aby soud podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce žalobci nepřiznal náhradu mzdy za období přesahující 6 měsíců, neboť žalobce začal v roce 1993 podnikat a byl od 24. 1. 1991 do 1. 1. 2000 společníkem společnosti ELEKTROTEC, spol. s. r. o., IČO 13695347. Pracovní poměr žalobce a žalovaného skončil dohodou dne 31. 1. 2009.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může soud přiměřeně snížit, popřípadě vůbec nepřiznat náhradu mzdy, příslušející zaměstnanci z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru, za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Otázku náhrady mzdy příslušející žalobci z důvodu neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem dopisem ze dne 10. 6. 1992 a že žalobce oznámil žalovanému, že trvá na svém dalším zaměstnávání, dopisem ze dne 15. 6. 1992 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb. a č. 231/1992 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále jen „zák. práce 1992“).
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce 1992 dala-li organizace pracovníku neplatnou výpověď nebo zrušila-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li pracovník organizaci, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, jeho pracovní poměr trvá i nadále a organizace je povinna poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší pracovníku ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil organizaci, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu organizace umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení §61 zák. práce 1992 upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy.
Náhrada mzdy, která zaměstnanci náleží podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce 1992, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce 1992 přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy je tedy důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce 1992 má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce 1992 neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele.
Rozsah náhrady mzdy příslušející zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem je – jak vyplývá z ustálené soudní judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1975 sp. zn. 4 Cz 42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, nebo bod IX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) - odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 1992 přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být pracovníku poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost organizace její povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy pracovníku vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl pracovník mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 1992 je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 1992 může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k jejímu snížení.
Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 1992 v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1511/2011 a bod V. již zmíněného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004).
Vzhledem k tomu, že soud smí snížit, popřípadě vůbec nepřiznat náhradu mzdy jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením §61 odst. 1 zák. práce 1992, má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 1992, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 784/2005, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006]. Zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele, popřípadě začal vykonávat podnikatelskou činnost, za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce (podnikatelské činnosti) zapojil nebo že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) skutečně byla, že se jednalo o práci (podnikatelskou činnost) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil. Na těchto právních názorech, které již v minulosti vyslovil, dovolací soud nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.
Přestože žalovaný měl za řízení - jak vyplývá z výše uvedeného - procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro nepřiznání náhrady mzdy žalobci uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 1992, z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že sice požádal, aby soud nepřiznal žalobci náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců, v průběhu řízení před soudy však nezpochybnil údaje žalobce o jeho výdělečné činnosti v době po neplatném rozvázání pracovního poměru a neprokazoval a ani netvrdil žádné skutečnosti, významné z pohledu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 1992; za této situace měly soudy vycházet z údajů, které o své výdělečné činnosti v době po neplatném rozvázání pracovního poměru uvedl žalobce, včetně údajů o jeho příjmech z podnikatelské činnosti v oblasti „nákup a prodej, montáže, zemědělství“ vyplývajících z jeho přiznání k dani z příjmů za období let 2000-2009, v nichž vykázal v roce 2000 zisk (příjem po odečtení výdajů) 41 934 Kč, v roce 2001 zisk 61 502 Kč, v roce 2002 zisk 78 715 Kč, v roce 2003 zisk 52 018 Kč, v roce 2004 ztrátu 216 276 Kč, v roce 2005 zisk 94 654 Kč, v roce 2006 ztrátu 874 250 Kč, v roce 2007 ztrátu 957 549 Kč, v roce 2008 ztrátu 488 204 Kč a v roce 2009 zisk 108 836 Kč. Vzhledem k tomu, že průměrný měsíční výdělek dosahovaný žalobcem u žalovaného před neplatným rozvázáním pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 10. 6. 1992 činil 4 330 Kč, je nepochybné, že žalobce nevykonával (v době do právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2007 č. j. 15 Co 155/2006-260, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 1992 je neplatné) přinejmenším v letech 2000, 2004, 2006 a 2007 svou podnikatelskou činnost za podmínek, které by bylo možné považovat za v zásadě rovnocenné s podmínkami, jež by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci, neboť v těchto obdobích dosáhl nižší výdělek, než který dosahoval u žalovaného, popřípadě dokonce vykázal při své podnikatelské činnosti ztrátu.
Má-li být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy podle ustanovení 61 odst. 1 zák. práce 1992 ve výši průměrného výdělku, může nastat situace, zejména přísluší-li zaměstnanci náhrada mzdy za dlouhé období (jako tomu bylo i v projednávané věci), že zjištěný průměrný výdělek přestane s ohledem na změny, k nimž došlo ve vývoji mzdové úrovně, odpovídat mzdě, kterou by si zaměstnanec vydělal, kdyby mu zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru umožnil konat práci v souladu s pracovní smlouvou. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce 1992 má - jak bylo uvedeno výše - charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat, protože mu zaměstnavatel neumožnil konat práci podle pracovní smlouvy, nemůže být zjištěný průměrný výdělek poté, co nastaly takovéto změny, odpovídajícím podkladem pro určení výše náhrady mzdy; kdyby zaměstnavatel trval na poskytování náhrady mzdy podle takto zjištěného průměrného výdělku, jednalo by se nepochybně o zneužití práva ke škodě zaměstnance, které je zakázáno (srov. čl. III Základních zásad zák. práce 1992). Neumožňují-li pracovněprávní předpisy o zjišťování a používání průměrného výdělku změny ve vývoji mzdové úrovně zohlednit (srov. §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006), musí být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy ve výši odpovídající průměrnému výdělku, který by zaměstnanec dosáhl, kdyby mu zaměstnavatel umožnil konat práci v souladu s pracovní smlouvou (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1945/2002). Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že při porovnávání podmínek, za kterých žalobce vykonával podnikatelskou činnost v období od roku 2000 do právní moci rozsudku soudu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (31. 5. 2007), s podmínkami, jež by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci, měly soudy přihlédnout též ke změnám ve vývoji mzdové úrovně, k nimž nepochybně došlo od 1. čtvrtletí roku 1992, které bylo rozhodným obdobím pro stanovení průměrného výdělku žalobce, jenž byl soudy zjištěn ve výši 4 330 Kč měsíčně. Žalobce proto důvodně soudům vytýká, že při rozhodování o náhradě mzdy nevzaly tuto okolnost v úvahu.
Opodstatněná však není jeho námitka, že se soudy „nevypořádaly se specifikací nároků na náhradu mzdy uplatněnou žalobcem písemně dne 18. 3. 2009“, ve které uplatnil „princip valorizace náhrady mzdy“ z neplatného rozvázání pracovního poměru a kterou se domáhal na náhradě mzdy celkem 2 979 702 Kč. Žalobce totiž přehlíží, že usnesením vyhlášeným u jednání dne 1. 12. 2011 soud prvního stupně připustil „změnu“ žaloby provedenou žalobcem u tohoto jednání, podle níž se žalobce nadále po žalovaném domáhal zaplacení náhrady mzdy za období od 15. 6. 1992 do 31. 1. 2009 ve výši 864 060 Kč stanovené ve znaleckém posudku znalce Václava Waldhanse, která vychází z průměrného měsíčního výdělku žalobce za 1. čtvrtletí roku 1992 v „nevalorizované“ výši 4 330 Kč. Na tom, že podle procesního úkonu žalobce učiněného u jednání soudu prvního stupně dne 1. 12. 2011 měla být nadále předmětem řízení náhrada mzdy ve výši 864 060 Kč a nikoli ve výši 2 979 702 Kč, nemůže nic změnit ani skutečnost, že podle obsahu tohoto procesního úkonu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) nešlo o změnu žaloby (§95 o. s. ř.), nýbrž o její částečné zpětvzetí o 2 115 642 Kč, a že proto mělo být – místo připuštění „změny“ žaloby - řízení v tomto rozsahu zastaveno (§96 odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Soudům je též třeba vytknout, že podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 1992 posuzovaly i nárok na náhradu mzdy uplatněný žalobcem za dobu následující po právní moci rozsudku soudu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, tj. po 31. 5. 2007.
Byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným soudním rozhodnutím a trvá-li pracovní poměr účastníků i nadále, řídí se vztahy mezi účastníky počínaje dnem právní moci rozhodnutí opět jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy; zaměstnavatel je mimo jiné povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat a vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů [srov. §38 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále jen „zák. práce“)] a zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce].
Ustálená judikatura soudů (srov. například právní názor vyjádřený pod bodem IX. stanoviska občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, které bylo přijato za účinnosti dřívější, obsahově identické právní úpravy a které je i nadále přijímáno jako správné) proto dospěla k závěru, že v případě, že zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §208 zák. práce, po dobu jejíhož trvání náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, kterou nelze snížit, popřípadě nepřiznat, i kdyby o to zaměstnavatel žádal.
Nepřiznaly-li proto soudy v projednávané věci žalobci náhradu mzdy uplatněnou jím za dobu od 1. 6. 2007 do 31. 1. 2009, tj. za dobu následující po právní moci rozsudku soudu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, kdy žalovaný nepřiděloval v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zák. práce žalobci práci podle pracovní smlouvy, z důvodů uvedených v ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 1992, je jejich rozhodnutí nesprávné.
Za správný nelze rozsudek odvolacího soudu považovat ani v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Projednává-li soud ve společném řízení (srov. §112 o. s. ř.) více sporů nebo jiných právních věcí, považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá z těchto věcí za samostatnou. U každé takové věci je proto třeba samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků, zvážit, zda neúspěch nebyl jen v poměrně nepatrné části nebo zda rozhodnutí o výši plnění nezáviselo na znaleckém posudku nebo úvaze soudu, a ve vztahu ke každé jednotlivé věci stanovit, zda je v ní dána povinnost k náhradě nákladů řízení podle ustanovení §142 odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. a kdo z účastníků má podle těchto pravidel právo na náhradu. Náklady, které účastník současně vynaložil na více společně projednávaných sporů nebo jiných právních věcí, je třeba rozdělit podle poměru jednotlivých nároků (tj. podle toho, jak se ta která ze společně projednávaných a rozhodnutých věcí podílela na vzniku těchto nákladů).
V posuzovaném případě odvolací soud podle uvedených zásad nepostupoval, neboť míru úspěchu a neúspěchu účastníků vážil jen ve věci náhrady mzdy, ve které byl převážně úspěšný žalovaný, aniž by vzal v úvahu úspěch žalobce ve společně projednávané věci určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a aniž by náklady vynaložené účastníky na obě tyto věci rozdělil podle poměru obou uplatněných nároků.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu