ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2393.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2393/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. F. , zastoupeného JUDr. Daliborem Kalcsem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova č. 956/13, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany v Praze 6, Tychonova č. 221/1, IČO 60162694, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 169/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 23 Co 163/2015-156, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 23 Co 163/2015-156, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k výkladu ustanovení §132 o. s. ř. z hlediska postupu soudu při hodnocení důkazů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a právní rozbor uvedený v jeho odůvodnění, podle kterého důkazy (přímé i nepřímé) hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí; výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného - v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost; k postupu při hodnocení důkazů v občanském soudním řízení srov. též například nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněný ve sv. 38 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 171/2005] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovozuje-li žalobce přípustnost dovolání z toho, že otázka, jakou právní povahu má tisková zpráva ministra obrany (ve smyslu, „zda se jedná o důkazní prostředek, tzv. faktický úkon nebo dokonce právní úkon“), nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přehlíží, že řešení této otázky nebylo pro právní posouzení projednávané věci významné (určující).
V části dovolání, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [kromě toho, že namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel podrobuje kritice skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 2. 2011 je platná, zpochybňuje správné hodnocení důkazů odvolacím soudem (odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal své tvrzení o dohodě mezi ním a bývalým ministrem obrany RNDr. Alexandrem Vondrou o výkonu funkce zmocněnce (eventuálně poradce ministra) s datem nástupu do práce 1. 2. 2011), předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], dovolaní trpí nedostatky, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Tvrzením, že „rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo zásadní procesní vadou, když se soud v rozporu s ust. §157 odst. 2 o. s. ř. v rozsudku omezil na rozsáhlý a mnohde opakovaný popis účastníky tvrzených skutečností a provedených důkazů, vyhnul se však jejich jakémukoli hodnocení, neodůvodnil, jakými úvahami se řídil, nevysvětlil rozpory mezi nimi, a to vše za situace, kdy verze skutkového děje předkládané stranami sporu byly zcela opačné“, že tedy „rozsudek je z výše uvedených důvodů nepřezkoumatelný a odůvodnění není přesvědčivé“, a že odvolací soud „nenapravil vady rozhodnutí soudu prvního stupně“, takže „rozhodnutí odvolacího soudu tak nenaplňuje zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí dle §157 o. s. ř., když neobsahuje úvahy soudu o hodnocení důkazů, nevysvětluje rozpory mezi nimi“, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít – kdyby byla důvodná - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný pod č. 19/1993 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat právní názor, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. - jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není. Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněné pod číslem 14/2001 v časopise Soudní judkatura), přehlíží, že v jím uvedené věci šlo o situaci, kdy dovolání bylo podle tehdy platné právní úpravy přípustné, a proto dovolací soud musel k tzv. jiné vadě řízení přihlédnout. Jinou vadu řízení představuje i další tvrzení dovolatele, že soudy nevyslechly jím navrženého svědka Dr. Š. a že odvolací soud „při objektivní nemožnosti žalobce předložit písemnou dohodu o změně pracovní smlouvy neprovedl dokazování tak, aby bylo možno spravedlivě zjistit skutkový děj“. Odvolací soud se proto v dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se dovolatel mylně domnívá, ale naopak z ní vychází.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu „ohledně zkoumání vůle účastníků v souvislosti s jejich následným chováním“, přičemž se dovolává rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „v rozporu se zásadami předepsanými pro výklad projevu vůle“, tak jak se jimi zabýval dovolací soud v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 610/2013, přehlíží, že soudy v jím zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje) než je dán v projednávané věci, a proto právní závěry v těchto rozhodnutích přijaté na zjištěný skutkový stav v projednávané věci nedopadají.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu