ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2599.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2599/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Mgr. I. F. , zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 5/49, proti žalované Střední odborné škole a Střednímu odbornému učilišti, Městec Králové, T. G. Masaryka 4, příspěvkové organizaci se sídlem v Městci Králové, T. G. Masaryka č. 4, IČO 00069574, zastoupené Mgr. Pavlínou Copkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí č. 762/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 375/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2016 č.j. 23 Co 346/2015-112, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavlíny Copkové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí č. 762/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.1.2016 č.j. 23 Co 346/2015-112 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k povaze rozhodnutí o organizační změně jako jednoho z předpokladů pro platnost výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 1105/2001 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 2358/2011, k otázce výlučného oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, který zaměstnanec se stal v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečným srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, které bylo uveřejněno pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 215/67 uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.8.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, na str. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011 uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003 uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu