ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2686.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 2686/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Ing. E. O. , zastoupené JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 1/12, proti žalované České republice – Hasičskému záchrannému sboru Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem, Horova č. 1340/10, IČO 70886300, o 1,300.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 1102/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2014 č.j. 12 Co 1551/2013-185, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 5.5.2008 a následně změněnou se souhlasem soudu prvního stupně mimo jiné domáhala (v tomto rozsahu byly uplatněné nároky žalobkyně usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22.4.2015 č.j. 19 C 1102/2009-252 vyloučeny k samostatnému řízení), aby jí žalovaná z titulu zadostiučinění (náhrady) za nemajetkovou újmu způsobenou
- neplatným odvoláním z funkce ekonomické náměstkyně ke dni 31.12.2002, provedeným rozhodnutím ředitele žalované ze dne 20.1.2003 č.j. HSUL-142/KŘ-KKŘ-Ží-2003, zaplatila částku 100.000,- Kč,
- nespravedlivým kázeňským trestem, uloženým rozhodnutím náměstkyně ředitele žalované ze dne 16.7.2004 č.j. HSUL-100/KŘ-EU-Gu-2004, zaplatila částku 250.000,- Kč,
- nespravedlivým odnětím osobního příplatku, provedeným rozhodnutím ředitele žalované ze dne 21.11.2005 č.j. HSUL-1587/KŘ-KKŘ-GR-2005, zaplatila částku 250.000,- Kč,
- nesprávným započtením doby praxe, provedeným rozhodnutím ředitele žalované dne 1.1.2007 č.j. HSUL-18-1/KŘ-KKŘ-MI-2007, a postupem při nápravě zaplatila částku 150.000,- Kč,
- diskriminujícím převedením do zálohy, provedeným rozhodnutím ředitele žalované ze dne 8.9.2011 č.j. HSUL-KŘ-561/KKŘ-2011, zaplatila částku 450.000,- Kč, a
- ustanovením na diskriminující nové služební místo, provedeným rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy ze dne 1.12.2012, zaplatila částku 100.000,- Kč,
tedy celkem 1,300.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení od 5.5.2008 do zaplacení.
Žalobu v části, která se týká výše uvedených nároků, odůvodnila zejména tím, že neplatným odvoláním z funkce ekonomické náměstkyně u ní došlo k dlouhodobému ekonomického znevýhodnění, ztrátě duševní pohody, narušení kvality soukromého života, cítila křivdu, bezmoc, beznaděj a tento „protiprávní stav související s odvoláním trval od 31.12.2002 minimálně do 11/2012“, přičemž „problémy z toho vzniklé nejsou dořešeny dodnes“. Nespravedlivý kázeňský trest spočívající ve snížení funkčního platu, nespravedlivé odnětí osobního příplatku, nesprávné započtení doby praxe, diskriminující převedení do zálohy a ustanovení na diskriminující nové služební místo, které bylo „hluboko pod úrovní jejích znalostí a dovedností“ ve špatných pracovních podmínkách, žalovaná podle názoru žalobkyně učinila v rozporu dobrými mravy na újmu žalobkyně, „diskriminovala tím žalobkyni za její smýšlení“, „postihovala ji za to, že se domáhala svých práv ze služebního vztahu“ a „nevytvořila žalobkyni podmínky pro rovné zacházení, pokud se týká odměňování, odborné přípravy a služebního postupu“. Těmito závadnými rozhodnutími u žalobkyně došlo ke ztrátě postavení, ztrátě pracovní a duševní pohody, ztrátě radosti ze života a schopnosti prožitku stavů běžného životního uspokojení, zmaření oprávněného očekávání, zdravotním problémům, narušení kvality soukromého života, ekonomickému znevýhodnění, duševním ponížení spojenému s nespravedlivou dehonestací, musela pracovat ve zneklidňujícím a nepřátelském pracovním prostředí, musela vyvinout zvýšené úsilí k zajištění běžného chodu věcí, cítila beznaděj a bezmoc; tento stav trval v prvním případě od 16.7 do 14.9.2004, kdy byl kázeňský trest zrušen, v druhém případě od 21.11.2005 do 7.5.2008, kdy bylo rozhodnutí o odnětí osobního příplatku zrušeno soudem, v třetím případě od 1.1.2007 do 29.1.2007, kdy bylo vydáno nové rozhodnutí se správným zápočtem doby praxe, ve čtvrtém případě od 8.9.2011 do 30.11.2012 a v pátém případě od 1.12.2012 do 17.5.2013.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20.11.2013 č.j. 19 C 1102/2009-171 řízení ohledně výše vymezených nároků žalobkyně zastavil a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc v uvedeném rozsahu postoupena k projednání a rozhodnutí řediteli Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje. Zdůraznil, že k projednání a rozhodnutí o právech a povinnostech vyplývajících ze služebního poměru příslušníků Hasičského záchranného sboru České republiky, který není vztahem soukromoprávním, nýbrž veřejnoprávním, je ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. dána pravomoc soudů jen tehdy, stanoví-li to zákon. Protože předmětem řízení jsou nároky žalobkyně na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou různými rozhodnutími služebních funkcionářů (ať již jde o odvolání z funkce, o kázeňský trest, o odnětí osobního příplatku, o započtení doby praxe, o převedení do zálohy nebo o ustanovení na nové služební místo), není v této věci s ohledem na ustanovení §77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. dána pravomoc soudu, nýbrž se o těchto nárocích „rozhoduje v řízení ve věcech služebního poměru“.
K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2.12.2014 č.j. 12 Co 1551/2013-185 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí o právech a povinnostech vyplývajících ze služebního poměru příslušníků Hasičského záchranného sboru České republiky nespadá – s ohledem na jeho veřejnoprávní povahu – do pravomoci soudu v občanskoprávním řízení ani podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., ani podle §7 odst. 3 o.s.ř. Výjimkou jsou podle ustanovení §77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. pouze případy, kdy došlo ve služebním poměru k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním, než rozhodnutím služebního funkcionáře. Z uvedeného podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že v případě nároků žalobkyně na poskytnutí peněžitého zadostiučinění (náhrady) za nemajetkovou újmu, která má skutkový základ v několika rozhodnutích nadřízeného služebního funkcionáře, není dána pravomoc soudu, nýbrž příslušného služebního orgánu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že ve věci není dána pravomoc soudu, přičemž „vnímá velmi negativně, že by o problémech, kterým byla léta vystavena, měli opět rozhodovat lidé, kteří se na šikaně z části také podíleli“. Zdůraznila, že „se sborem bojuje od roku 2003“ a „vedoucí funkcionáři byli a jsou proti ní“. Řediteli sboru, který by měl nyní rozhodovat, „naprosto nedůvěřuje a je naprosto přesvědčena, že jeho rozhodnutí bude pouze pokračováním předchozího nátlaku a úsilí zbavit se jí za každou cenu“. Z jejího pohledu je „nemajetková újma představována následky souboru všech dílčích skutků, které ji postihly, a jakékoliv tříštění nemajetkové újmy na tu, která vznikla rozhodnutím služebního funkcionáře nebo jiným jednáním, degraduje vážnost újmy, kterou žalobkyně fakticky utrpěla“. Žalobkyně souhlasí s tím, že ve věcech porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním, než rozhodnutím služebního funkcionáře by měly rozhodovat soudy. Podle jejího názoru však to, že zákon č. 361/2003 Sb. výslovně nehovoří o tom, který orgán má pravomoc rozhodovat ve věcech nerovného zacházení v souvislosti s rozhodnutím služebního funkcionáře, „automaticky neznamená, že to bude ředitel sboru s odkazem na §170 a §2 odst. 1 cit. zákona“. O takové žalobě by měl podle mínění dovolatelky „rozhodovat podle obecné úpravy soud, a to dle §1 písm. c) a §10 odst. 1 antidiskriminačního zákona a §7 odst. 3 o.s.ř.“, neboť „chybí-li nějaká zvláštní procesní úprava v zákoně č. 361/2003 Sb., je třeba použít obecnou úpravu“, která od 1.9.2009 platí „napříč pracovněprávními a správními vztahy“, vztahuje se i na příslušníky ve služebním poměru a podle které „primární ochranu poskytují šikanovaným příslušníkům soudy“. I když antidiskriminační zákon v době podání žaloby ještě neplatil, lze s ohledem na judikaturu ústavního soudu „vyvozovat, že vyloží-li soud ústavně komformním způsobem starší a obecnější zákonnou úpravu ve shodě s pozdějším a podrobnějším zněním zákona, nedopouští se přitom porušení zásady zákazu aplikace zákona retroaktivním způsobem“. Kromě toho nelze pominout, že ustanovení §77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. „se týká skutkové podstaty v §77 odst. 8 cit. zákona“, přičemž „pokud žalobkyně v žalobě u skutků z doby do 1.1.2007 hovoří o nerovném zacházení, činí tak v hmotněprávní terminologii právní úpravy dle zákoníku práce v letech 2003 až 2006 a podstatou je šikana, které byla žalobkyně dle svého tvrzení několik let vystavena“, a „šikana by pro účely těchto procesních úvah musela být podle terminologie zákona č. 361/2003 Sb. posuzována jako skutková podstata §77 odst. 1, tj. jako diskriminační jednání v rozporu s dobrými mravy, nikoliv jako skutková podstata dle §77 odst. 8 cit. zákona“. Kromě toho je žalobkyně přesvědčena a rovněž „Evropský soud pro lidská práva již v minulosti několikrát naznačil“, že „z povahy předmětu sporu, ve kterém nejde přímo o práva a povinnosti ze služebního poměru, ale o náhradu za újmu vzniklou porušením těchto práv a povinností ze služebního poměru šikanou, vyplývá, že se jedná více o civilní vztah než veřejnoprávní“. Je tomu tak jednak proto, že se žalobkyně ve své funkci „nepodílela na přímém výkonu veřejné moci“, a jednak proto, že „nemajetková újma z titulu šikany je více formou osobního nároku příslušníka, z jehož povahy je vyloučeno, aby poškozený příslušník byl v podřízené pozici vůči státu“, a bylo by v rozporu s ústavou a právem na spravedlivý proces, kdyby o nároku rozhodoval ten, kdo šikanu sám konal nebo se na ní podílel. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu „v celém rozsahu zrušil a změnil ho tak, že pravomoc k rozhodnutí o celé žalobě náleží Okresnímu soudu v Ústí nad Labem“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť otázka pravomoci soudu pro rozhodnutí ve věcech služebního poměru uvedených v ustanovení §77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (srov. §7 odst. 1 a 3 o.s.ř.).
V posuzované věci se žalobkyně žalobou podanou u soudu dne 5.5.2008 (a následně změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhá, aby jí žalovaná zaplatila peněžité zadostiučinění (náhradu) za nemajetkovou újmu, která byla žalobkyni způsobena v rámci služebního poměru k Hasičskému záchrannému sboru České republiky v průběhu let 2003 až 2013 závadným jednáním ze strany nadřízených zaměstnanců. Toto závadné jednání sestává – jak uvádí dovolatelka - ze „souboru (celkem osmnácti podrobně popsaných) dílčích skutků, které ji postihly“, a v nichž žalobkyně jako účastnice služebního poměru spatřuje jednak porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení (pokud se týká odměňování, odborné přípravy a služebního postupu), jednak diskriminaci „za její smýšlení“, jednak zneužívání výkonu práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru k její újmě a ponižování její lidské důstojnosti (resp. výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy), a jednak postih proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků, které pro ni vyplývají ze služebního poměru. Předmětem dovolacího řízení je šest shora uvedených nároků na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 1,300.000,- Kč, které Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22.4.2015 č.j. 19 C 1102/2009-252 vyloučil k samostatnému řízení, jichž se žalobkyně domáhá v souvislosti s rozhodnutím ředitele žalované ze dne 20.1.2003 č.j. HSUL-142/KŘ-KKŘ-Ží-2003, rozhodnutím náměstkyně ředitele žalované ze dne 16.7.2004 č.j. HSUL-100/KŘ-EU-Gu-2004, rozhodnutím ředitele žalované ze dne 21.11.2005 č.j. HSUL-1587/KŘ-KKŘ-GR-2005, rozhodnutím ředitele žalované dne 1.1.2007 č.j. HSUL-18-1/KŘ-KKŘ-MI-2007, rozhodnutím ředitele žalované ze dne 8.9.2011 č.j. HSUL-KŘ-561/KKŘ-2011 a rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy ze dne 1.12.2012.
V projednávané věci bylo řízení o náhradu nemajetkové újmy v penězích zahájeno podáním žaloby dne 5.5.2008 poté, co nabyl účinnosti zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Teto zákon komplexně upravuje služebně právní vztahy vyplývající – mimo jiné – ze služebního poměru příslušníka Hasičského záchranného sboru České republiky (dále též jen „příslušníka bezpečnostního sboru“), z nichž žalobkyně odvozuje všechny své nároky (srov. §1 odst. 1 cit. zákona). Podle ustanovení §1 odst. 3 cit. zákona je příslušník bezpečnostního sboru ve služebním poměru k České republice, přičemž práva a povinnosti České republiky vůči příslušníkovi plní příslušný bezpečnostní sbor. Do služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru, který vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí), může být přijat pouze občan České republiky starší 18 let, který složil služební slib a splňuje další zákonem stanovené předpoklady (srov. §§13 a 17 cit. zákona). V soudní praxi je obecně ve vztahu ke služebně právním vztahům přijímán názor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 1553/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 162, z něhož vychází i odvolací soud), že služební poměr (ať již vojáka z povolání, policisty nebo v daném případě příslušníka hasičského záchranného sboru) je svojí povahou typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru – jak z toho též soudy správně vycházejí - se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci, a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva.
Uvedený právní názor, na kterém dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jeho změně, platí bez ohledu na okolnost, že se žalobkyně „nepodílela na přímém výkonu veřejné moci“ a že podle mínění dovolatelky „nemajetková újma z titulu šikany je více formou osobního nároku příslušníka“, a tedy „se jedná více o civilní vztah než veřejnoprávní“. Právní úprava služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru totiž musí postihnout zvláštní povahu „zaměstnavatele“ jako primárního nositele veřejné moci, a proto veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků služebního poměru jako celku. Za služebně právní vztahy nelze považovat jen takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby; o takový případ se však v posuzované věci zřejmě nejedná. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobkyně svůj požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění (náhrady) za nemajetkovou újmu procesně uplatnila, neboť žaloba ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru upravuje zákon č. 361/2003 Sb. tím způsobem, že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů jednají a rozhodují jménem státu služební funkcionáři, jimiž jsou nadřízený ředitele bezpečnostního sboru, ředitel bezpečnostního sboru a osoby pověřené rozhodováním ve věcech služebního poměru (srov. §2 cit. zákona). Práva a povinnosti účastníků řízení ve věcech služebního poměru a postup služebních funkcionářů v rámci tohoto řízení, včetně opravných prostředků, zmíněný zákon vymezuje v Části dvanácté nadepsané „Řízení ve věcech služebního poměru“ v ustanoveních §§169 až 196. Ustanovení zde obsažená - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru může proběhnut rovněž za účasti bývalého příslušníka, jehož služební poměr již zanikl (srov. §169 cit. zákona), že proti rozhodnutí služebního funkcionáře vydaného podle ustanovení §181 cit. zákona je možné podat odvolání, o němž rozhoduje služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené rozhodnutí vydal (srov. §190 odst. 1 a 6 cit. zákona), že proti rozhodnutí ministra nebo vládou určeného člena vlády lze podat rozklad, o kterém rozhoduje služební funkcionář, který napadené rozhodnutí vydal (srov. §191 cit. zákona), že rozhodnutí, proti kterému již nelze podat odvolání (rozklad), je v právní moci (§182 odst. 1 cit. zákona) a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle ustanovení §190 nebo §191, a to v době 60 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. §196 odst. 1 cit. zákona, a rovněž §5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Rozhodnutí ve smyslu ustanovení §181 zákona č. 361/2003 Sb. služební funkcionář nevydává pouze v taxativně vymezených případech uvedených v ustanovení §171 písm. a) až j) zákona č. 361/2003 Sb. (tj. pokud se jedná o přijímací řízení, služební hodnocení, vyslání na služební cestu, vyslání na studijní pobyt, vyslání na ozdravný pobyt, nařízení služební pohotovosti, rozvržení doby služby v týdnu, nařízení služby přesčas, určení nástupu dovolené a odvolání z ní a udělování služebního volna s poskytnutím služebního příjmu).
Vedle zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních funkcionářů v rámci řízení ve věcech služebního poměru obsahuje zákon č. 361/2003 Sb. v Části šesté, Hlavě I. pod marginální rubrikou „Péče o příslušníky“ též hmotněprávní ustanovení, v nichž je promítnuta jednak zásada rovného zacházení se všemi příslušníky bezpečnostního sboru (srov. §77 odst. 8 cit. zákona), jednak zákaz přímé i nepřímé diskriminace ve služebním poměru (srov. §77 odst. 2 cit. zákona), jednak zákaz zneužití práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru k újmě jiného účastníka služebního poměru nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti (srov. §77 odst. 1 cit. zákona) a jednak zákaz postihu nebo znevýhodňování příslušníka bezpečnostního sboru proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků, které pro něj vyplývají ze služebního poměru (srov. §77 odst. 10 cit. zákona). Všechny nároky vyplývající z porušení těchto zásad a zákazů je třeba jednoznačně chápat jako nároky vyplývající ze služebního poměru příslušníka bezpečnostního sboru, pro něž v zásadě platí procesní režim podle Části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. Jedinou výjimku z tohoto pravidla vymezuje ustanovení §77 odst. 9 cit. zákona, podle kterého, dojde-li ve služebním poměru k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře, má příslušník právo domáhat se u soudu, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny jeho následky a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění, toto právo má příslušník i v případě, že jeho služební poměr již skončil. Výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo.
Citované ustanovení zakládá výluku z obecné procesní úpravy řízení ve věcech služebního poměru svěřených jinak služebnímu funkcionáři, a v uvedených typech řízení zakládá přímou pravomoc soudu v občanském soudním řízení. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů je podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. dána pravomoc soudu rozhodovat na základě žaloby podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. pouze tehdy, je-li žaloba podána z důvodu porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře vydaným podle ustanovení §181 zákona č. 361/2003 Sb. Tímto jiným jednáním lze rozumět např. obtěžování a sexuální obtěžování (srov. §77 odst. 5 a 6 cit. zákona), pronásledování, odmítnutí nebo opomenutí přijmout určité rozhodnutí nebo opatření, jehož důsledkem je znevýhodnění jednoho příslušníka oproti jiným apod. Má-li porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení základ v konkrétním rozhodnutí služebního funkcionáře, rozhodují o právech nebo povinnostech příslušníků bezpečnostních sborů, tak jako ve všech ostatních věcech vyplývajících ze služebního poměru (vyjma případů uvedených v ustanovení §171 cit. zákona, na něž se ustanovení o řízení ve věcech služebního poměru nevztahují), služební funkcionáři podle Části dvanácté zákona č. 361/2003.
S názorem dovolatelky, že o dovoláním dotčených nárocích, jejichž „podstatou je šikana“, by měl „rozhodovat podle obecné úpravy soud, a to dle §1 písm. c) a §10 odst. 1 antidiskriminačního zákona a §7 odst. 3 o.s.ř.“, nelze souhlasit. Právní úprava vzájemných práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů, obsažená v zákoně č. 361/2003 Sb. má kodexový charakter. Je vymezena natolik komplexně, že je ji třeba chápat jako samostatnou a nezávislou na jiných právních předpisech. Problematiku rovného zacházení, diskriminace a „šikany“ (zneužití výkonu práv a povinností na újmu jiného účastníka služebního poměru) upravuje zákon č. 361/2003 Sb. v zásadě stejně jako žalobkyní zmiňovaný zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Zákon č. 361/2003 Sb. rovněž připouští přímou ingerenci soudu v případech nerovného zacházení, i když jen tehdy, dojde-li k nerovnému zacházení jiným jednáním než rozhodnutím služebního funkcionáře. Je zde reflektováno, že v těchto situacích je třeba posílit postavení příslušníka bezpečnostního sboru a dát mu možnost přímo se obrátit s uplatněním svého práva na soud. V případech, kdy nerovné zacházení vyplývá z konkrétního rozhodnutí služebního funkcionáře, je zřejmě z důvodu zachování celistvosti způsobu nápravy nesprávného rozhodnutí služebního funkcionáře zachován procesní režim Části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. s tím, že služební funkcionář, stejně jako soud v občanském soudním řízení, je při svém rozhodování povinen dbát zvláštní úpravy břemene tvrzení a břemene důkazního v souvislosti s projednáváním nároků z porušení zákazu diskriminace (srov. §180 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. a §133a o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dovoláním dotčených nároků, které vyplývají ze služebního poměru žalobkyně jako příslušnice Hasičského záchranného sboru České republiky a které mají základ v konkrétních rozhodnutích služebních funkcionářů, na základě žaloby podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř., zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. prosince 2016
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu