ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.2832.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 2832/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 403/12, proti žalovaným 1) České republice – České správě sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5, Křížová č. 1292/25, IČO 00006963, a 2) Domovu pro seniory Předklášteří, příspěvkové organizaci se sídlem v Předklášteří, Šikulova č. 1438, IČO 65761774, zastoupenému Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská č. 197/14, o 3.096,- Kč s úrokem z prodlení, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. října 2011, č. j. 7 C 138/2010-74, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 138/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2015, č. j. 13 Co 183/2014-203, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2015, č. j. 13 Co 183/2014-203, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [podle ustálené judikatury dovolacího soudu, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. – tak jako tomu je v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); takovým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není sdělení dovolatele, že „napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném posouzení věci“, neboť „postupem soudu mu byla odňata možnost řádně jednat u soudu, když nebyl předvolán k jednání“, že „jednáním soudu bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu“, že „soud odvolací, obdobně jako soud prvé instance své rozhodnutí založil na nesprávných skutkových zjištěních a úvahách o procesních otázkách“ a že „závěry soudů se nezakládají na racionálním zjištění všech důkazů hodnocených v jejich souhrnu i jednotlivě“]; v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Ostatně, dovolání žalobce není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, zda může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocný rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v §229 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 6 zákona č. 404/2012 Sb., když v posuzované věci byla žaloba pro zmatečnost podána proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 10. 2011, č. j. 7 C 138/2010-74) srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4088/2015, a v něm uvedený závěr, že žalobou pro zmatečnost z důvodu, že účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, může účastník napadnout též pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže proti napadenému rozhodnutí soudu prvního stupně není přípustné odvolání (s výjimkou případu, kdy odvolání není přípustné proto, že se účastník práva na odvolání vzdal, nebo proto, že své předchozí odvolání vzal zpět); k otázce vyrozumění účastníka zastoupeného advokátem o jednání soudu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.5.1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné pod č. 123/1998 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat mimo jiné právní názor, že účastníku, jejž zastupuje osoba s plnou mocí pro celé řízení, se předvolání k jednání doručuje zpravidla jen tehdy, je-li jeho osobní účast nezbytná , například proto, že má být proveden důkaz jeho výslechem, nebo soudy zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2440/2006; k otázce postavení a rozsahu oprávnění ustanoveného zástupce (advokáta) srov. ustanovení §31 odst. 2 o. s. ř., z něhož bez pochybností vyplývá, že zástupce, který byl účastníku ustanoven na jeho žádost z řad advokátů podle ustanovení §30 o. s. ř., má stejné postavení jako advokát, kterému účastník udělil plnou moc, a z judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1230/2004, uveřejněné pod číslem 28/2005 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat právní názor, že soudem ustanovený zástupce z řad advokátů je oprávněn činit všechny úkony, které může v řízení učinit účastník, včetně těch procesních úkonů, k nimž nebyl účastníkem řízení výslovně zmocněn, a že vnitřní omezení (pokyny, příkazy, zákazy), která si účastník se svým zástupcem sjednal, žádné účinky vůči soudu a ostatním účastníkům řízení nemají. Skutečnost, že takový zástupce případně nerespektoval vnitřní pokyny zmocnitele, může být toliko základem odpovědnostního vztahu mezi ním a zmocnitelem].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu