ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3913.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3913/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Bytové družstvo Slezská 11 se sídlem v Praze 2, Slezská č. 11, IČO 61463019, zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova č. 1504, proti žalovaným 1) Ing. P. L., 2) M. M. L a 3) M. L., jako dědicům po Ing. J. L., zemřelém dne 28. února 2010, všem zastoupeným JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 421/21, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 269/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015 č. j. 29 Co 353/2014-861, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. března 2014 č. j. 9 C 269/2000-803 [s výjimkou výroku, kterým bylo žalované 1) uloženo zaplatit žalobci 854 286,60 Kč s úrokem z prodlení] se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně společně s dalšími 40 žalobci jako spoluvlastníky nebytových prostor č. 2033/102 a č. 2033/106 v domě v P., k. ú. V., žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 27. 7. 2000 a doplněnou podáním ze dne 15. 1. 2001 domáhal, aby jim Ing. J. L., (dále jen „Ing. J. L.“), Z. A., (dále jen „Z. A.“), a společnost KB+C obchodní, s. r. o., IČO 40762157 (dále jen „KB+C obchodní, s. r. o.“), vymazaná z obchodního rejstříku dnem 28. 10. 2006, jejíž jmění přešlo na nástupnickou společnost K + B Expert, s. r. o., IČO 40613666, zaplatili 1 328 352 Kč s tím, že v rozsahu plnění jednoho z žalovaných zaniká povinnost ostatních žalovaných. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jsou spoluvlastníky nebytových prostor č. 2033/102 a č. 2033/106 v I. suterénu a v přízemí v domě v k. ú. V. v P. 4, že Ing. J. L. a Z. A. uzavřeli s právním předchůdcem žalobců Lidovým bytovým družstvem Praha neplatnou smlouvu o nájmu nebytových prostor a přenechali předmětné nebytové prostory k užívání společnosti KB+C obchodní, s. r. o. za 90 000 Kč až 110 000 Kč měsíčně, že tato společnost užívá nebytové prostory „na základě neplatné smlouvy“ a získává bezdůvodné obohacení na úkor žalobců a že Ing. J. L. a Z. A. přijímáním plateb od této společnosti rovněž získávají bezdůvodné obohacení na úkor žalobců, neboť se jedná o platby za užívání nebytových prostor, které jsou ve vlastnictví žalobců, a proto se žalobci domáhají vydání tohoto bezdůvodného obohacení „za období od 27. 7. 1998 do podání žaloby, tj. za 24 měsíců“, jehož celková výše činí 2 160 000 Kč, s tím, že žalobci dostávají od Ing. J. L. a Z. A. měsíčně částku 34 652 Kč odpovídající sjednanému nájmu za všechny nebytové prostory v domě, které si tito žalovaní od právního předchůdce žalobců pronajali, avšak s ohledem na neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor se podle názoru žalobců jedná o vrácení bezdůvodného obohacení, jež si žalobci „započítávají na žalované bezdůvodné obohacení“.
Původní žalovaní Ing. J. L. a Z. A. namítali, že vynaložili nemalé prostředky na zhodnocení předmětných nebytových prostor, v důsledku čehož se nemovitost podle znaleckého posudku zhodnotila o 2 480 370 Kč, že dohodou ze dne 1. 11. 1994 ukončili své společné podnikání v předmětných nebytových prostorách a že od 1. 1. 1995 tyto prostory na základě nájemní smlouvy uzavřené s Lidovým bytovým družstvem v Praze 2 užíval pouze Ing. J. L., který připustil, že uzavřel s právním předchůdcem žalobce absolutně neplatnou nájemní smlouvu, na základě které se měl stát nájemcem nebytových prostor, avšak uvedl, že na základě smlouvy o spolupráci tyto nebytové prostory užívala společnost KB+C obchodní, s. r. o., že plnění, které mu tato společnost poskytovala, nebylo podnájemným, ale úhradou za obchodní spolupráci, že po celou dobu řádně platil částku dohodnutou jako nájemné, jehož výše podle dohody stran odpovídala hodnotě užívaných prostor, a že mu nevzniklo užíváním nebytových prostor bezdůvodné obohacení. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že na jeho straně bezdůvodné obohacení vzniklo, vznesl Ing. J. L. námitku započtení nákladů vynaložených na zhodnocení nebytových prostor a částky 400 000 Kč vyplacené za prodloužení nájemní smlouvy do roku 2015.
Společnost KB+C obchodní, s. r. o. zejména namítala, že užívala předmětné nebytové prostory na základě smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 26. 4. 1993 v dobré víře, že Ing. J. L. platila dohodnutý finanční obnos jako kompenzaci za svůj nižší ekonomický přínos a že případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení mohou žalobci uplatňovat jen vůči Ing. J. L., se kterým jsou jako právní nástupci původního pronajímatele v právním vztahu a který byl povinen jim platit nájemné.
Obvodní soud pro Prahu 9 – poté, co Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 18. 10. 2000 č. j. 14 C 151/2000-11 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 9, co usnesením ze dne 26. 2. 2002 č. j. 9 C 269/2000-106 zastavil řízení proti Z. A. z důvodu zpětvzetí žaloby vůči tomuto žalovanému, co usnesením ze dne 16. 8. 2002 č. j. 9 C 269/2000-119 vyloučil návrhy původních žalobců P. T., V. H., V. G., J. H., Z. M., JUDr. V. C. a A. C. k samostatnému projednání, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2004 č. j. 62 Co 502/2003-170 změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 10. 2003 č. j. 9 C 269/2000-164 tak, že namísto původního žalobce F. F., který dne 12. 10. 2002 zemřel, bude v řízení pokračováno s K. F., co Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 16. 4. 2004 č. j. 9 C 269/2000-186 připustil, aby z řízení vystoupili dosavadní žalobci kromě K. F. a Bytového družstva Slezská 11 a aby na jejich místo vstoupil nabyvatel práva žalobce Bytové družstvo Slezská 11, co usnesením ze dne 29. 6. 2004 č. j. 9 C 269/2000-196 připustil, aby z řízení vystoupil dosavadní žalobce K. F. a na jeho místo nastoupil nabyvatel práva žalobce Bytové družstvo Slezská 11, co usnesením ze dne 9. 8. 2004 č. j. 9 C 269/2000-202 rozhodl, že řízení ve věcech vedených pod sp. zn. 9 C 269/2000 a sp. zn. 9 C 170/2002 se spojují ke společnému řízení a že věc nadále bude vedena pod sp. zn. 9 C 269/2000, co usnesením vyhlášeným u jednání dne 20. 12. 2004 připustil změnu žaloby provedenou podáním původních žalobců ze dne 28. 4. 2003, podle níž se žalobce nadále po žalovaných domáhal vydání bezdůvodného obohacení za období od 27. 7. 1998 do 31. 8. 2002 ve výši 1 838 995 Kč „na účet žalobce Bytové družstvo Slezská 11“ s tím, že v rozsahu plnění jednoho z žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného, a co usnesením vyhlášeným u jednání dne 23. 2. 2005 připustil změnu žaloby provedenou podáním žalobce ze dne 21. 12. 2004, podle níž se žalobce nadále po žalovaných domáhal zaplacení 2 091 190 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 328 352 Kč ode dne následujícího po dni doručení žaloby žalovaným do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 762 838 Kč ode dne následujícího po doručení „rozšíření žaloby ze dne 30. 4. 2003“ žalovaným do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění jednoho z žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného – rozsudkem ze dne 23. 2. 2005 č. j. 9 C 269/2000-241 uložil Ing. J. L. a společnosti KB+C obchodní, s. r. o. povinnost zaplatit žalobci 2 091 190 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně z částky 1 328 352 Kč od 12. 2. 2002 do zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 762 838 Kč ode dne 16. 3. 2004 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění jednoho z žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného, zamítl žalobu co do úroků z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 1 328 352 Kč od 12. 2. 2002 do zaplacení a ve výši 1 % ročně z částky 762 838 Kč od 16. 3. 2004 do zaplacení a rozhodl, že Ing. J. L. a společnost KB+C obchodní, s. r. o. jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 256 757,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Palkosky. Dospěl k závěru, že Ing. J. L. a společnost KB+C obchodní, s. r. o. užívali předmětné nebytové prostory na základě smlouvy o nájmu uzavřené dne 1. 3. 1991 mezi Lidovým bytovým družstvem Praha na straně jedné a Z. A. a J. L. na straně druhé, která je absolutně neplatná podle §3 odst. 2 věty druhé a třetí a odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. a podle §39 občanského zákoníku, neboť byla uzavřena před datem 3. 12. 1999 bez předchozího souhlasu obecního úřadu, a že Ing. J. L. a společnost KB+C obchodní, s. r. o. užívali předmětné prostory v období od 1. 3. 1991 do 3. 9. 2002 bez právního důvodu, neboť mezi účastníky neexistoval nájemní vztah a za užívání nebytových prostor platili podle neplatné nájemní smlouvy 34 652 Kč měsíčně. Při určování výše bezdůvodného obohacení soud prvního stupně vycházel z nájemních a podnájemních smluv předložených žalobcem ke srovnání, podle nichž byla v domě stanovena v období od 27. 7. 1997 do 31. 8. 2002 výše nájemného v rozmezí 1 553 Kč až 4 500 Kč (resp. 5 142,90 Kč) za m 2 a rok. Soud prvního stupně určil, že výše bezdůvodného obohacení za období od 27. 7. 1997 do 31. 8. 2002 činí 3 329 687 Kč, což představuje vyšší částku, než žalobce požadoval, a nárok požadovaný žalobcem proto považoval za oprávněný. Kompenzační námitkou Ing. J. L., že nebytové prostory v roce 1991 stavebně upravil a přispěl původnímu pronajímateli částkou 400 000 Kč na fasádu prováděnou v letech 1992-1993, se soud prvního stupně s odkazem na žalobcem „právem“ vznesenou námitku promlčení nezabýval.
K odvolání Ing. J. L. a společnosti KB+C obchodní, s. r. o. Městský soud v Praze usnesením ze dne ze dne 4. 10. 2005 č. j. 29 Co 312/2005-280 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně nerespektoval, že žalobce v žalobě vymezil skutek, který má být předmětem řízení, tak, že se domáhá na žalovaných vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše odpovídá úplatě mezi nimi sjednané za užívání nebytových prostor, když „dospěl k částce, již žalobci přiznal z uvedeného titulu“, porovnáním s nájemným, které si žalobce dohodl s nájemci dalších nebytových prostor v domě v P., přestože žalobce žádné skutečnosti v tomto směru neuvedl a žádné důkazy nenavrhl. Vytknul soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu námitky původních žalovaných poukazující na to, že nájemné podle smlouvy o nájmu nebytových prostor neplatné výhradně z formálních důvodů bylo hrazeno, a že zcela pominul zjištění učiněná ze smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 26. 4. 1993.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne ze dne 19. 2. 2007 č. j. 9 C 269/2000-404 doplněným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 12. 2007 č. j. 9 C 269/2000-449 uložil společnosti KB+C obchodní, s. r. o. povinnost zaplatit žalobci 2 091 190 Kč s úroky z prodlení ve výši 6,5 % ročně z částky 1 328 352 Kč od 8. 2. 2002 do zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 762 832 Kč od 13. 3. 2004 do 15. 3. 2004 a z částky 762 838 Kč od 16. 3. 2004 do zaplacení, zamítl žalobu co do povinnosti společnost KB+C obchodní, s. r. o. zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 1 328 352 Kč od 8. 2. 2002 do 11. 2. 2002 a ve výši 1 % ročně z částky 762 832 Kč od 13. 3. 2004 do 15. 3. 2004 a co do povinnosti Ing. J. L. zaplatit žalobci 2 091 190 Kč s úroky z prodlení ve výši 6,5 % ročně z částky 1 328 352 Kč od 12. 2. 2002 do zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 762 838 Kč od 16. 3. 2004 do zaplacení, a rozhodl, že společnost KB+C obchodní, s. r. o. je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 412 803,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Palkosky a České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 9“ 9 910 Kč, že žalobce je povinen zaplatit Ing. J. L. na náhradě nákladů řízení 334 586 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Čížkovského a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku. Na základě zjištění, že v období, za které žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení, užívala předmětné nebytové prostory společnost KB+C obchodní, s. r. o., která žalobci za užívání nebytových prostor neplatila a která poskytovala plnění pouze Ing. J. L. na základě smlouvy o obchodní spolupráci ze dne 26. 4. 1993, a to ve výši 100 000 Kč měsíčně v období od 27. 7. 1998 do 30. 3. 1999 a ve výši 60 000 Kč v období od 1. 4. 1999 do konce užívání, soud prvního stupně dospěl k závěru, že společnost KB+C obchodní, s. r. o. se užíváním předmětných nebytových prostor bezdůvodně obohatila na úkor žalobce a že toto bezdůvodné obohacení by v případě obvyklé ceny nájemného 2 615 Kč za m 2 a rok za užívání nebytových prostor o výměře 353,8 m 2 za období od 27. 7. 1997 do 31. 8. 2002 činilo 4 197 720,80 Kč. Při určování výše bezdůvodného obohacení soud prvního stupně vycházel z nájemních a podnájemních smluv předložených žalobcem ke srovnání a z výše obvyklé ceny nájemného z nebytových jednotek č. 2033/102 a č. 2033/106 v domě stanovené znalcem doc. Ing. Jaromírem Ryskou, CSc., ve znaleckém posudku. Soud prvního stupně má za to, že Ing. J. L. se přijímáním plnění od společnosti KB+C obchodní, s. r. o. na úkor žalobce neobohatil, a jeho kompenzační námitkou, že nebytové prostory stavebně upravil a přispěl původnímu pronajímateli částkou 400 000 Kč na fasádu, se soud prvního stupně s odkazem na žalobcem „právem“ vznesenou námitku promlčení nezabýval.
K odvolání žalobce a společnosti KB+C obchodní, s. r. o. Městský soud v Praze – poté, co Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 2. 7. 2007 č. j. 9 C 269/2000-426 rozhodl, že na místo dosavadního žalovaného KB+C obchodní, s. r. o. bude v řízení nadále pokračováno se společností K + B Expert, s. r. o. se sídlem v Klíčanech, U Expertu č. 91, IČO 40613666 (dále jen „K + B Expert, s. r. o.“), jako jeho procesním nástupcem – rozsudkem ze dne 20. 11. 2008 č. j. 29 Co 66,67/2008-521 změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla společnosti KB+C obchodní, s. r. o. uložena povinnost zaplatit žalobci 2 091 190 Kč s úroky z prodlení ve výši 6,5 % ročně z částky 1 328 352 Kč od 12. 2. 2002 do zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 762 838 Kč od 16. 3. 2004 do zaplacení, a v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do povinnosti Ing. J. L. zaplatit žalobci 2 091 190 Kč s úroky z prodlení ve výši 6,5 % ročně z částky 1 328 352 Kč od 12. 2. 2002 do zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 762 838 Kč od 16. 3. 2004 do zaplacení, tak, že Ing. J. L. a společnost K + B Expert, s. r. o. jsou povinni zaplatit žalobci 2 085 749 Kč a že co do 5 441 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v částech, v nichž bylo rozhodnuto „o příslušenství pohledávky“, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 3. 1991 neplatně uzavřená mezi Lidovým bytovým družstvem Praha, Ing. J. L. a Z. A. na dobu určitou do 31. 12. 2000 byla změněna dodatkem č. 1 ze dne 19. 2. 1993 tak, že se uzavírá na dobu do 31. 12. 1993, takže v rozhodné době užívali předmětné nebytové prostory oba žalovaní bez právního důvodu, že námitka společnosti K + B Expert, s. r. o. (jejího právního předchůdce KB+C obchodní, s. r. o.), že nebyla v právním vztahu k žalobci, není právně relevantní, stejně jako námitka, že se žalobce domáhá zaplacení sporné částky v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku, neobstaral-li souhlas příslušného správního orgánu s nájemní smlouvou, a námitka promlčení nároku žalobce, a dospěl k závěru, že v řízení jsou věcně pasivně legitimovaní oba žalovaní. Při rozhodování o výši bezdůvodného obohacení vycházel odvolací soud z částky 2 615 Kč za m 2 a rok jako obvyklé ceny nájemného předmětných nebytových prostor o výměře 353,80 m 2 stanovené znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.; hradil-li tedy Ing. J. L. žalobci od 27. 7. 1998 do 31. 8. 2002 měsíčně 34 652 Kč, zbývá podle názoru odvolacího soudu k úhradě 42 447 Kč měsíčně, což za rozhodné období 49 měsíců a 5 dnů činí celkem 2 085 749 Kč. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že při rozhodování o příslušenství pohledávky dostatečně nezjistil, od které doby jsou žalovaní v prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 22. 6. 2009 č. j. 9 C 269/2000-571 doplněným usnesením ze dne 24. 7. 2009 č. j. 9 C 269/2000-574 uložil Ing. J. L. povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 510 408,60 Kč od 11. 11. 2000 do zaplacení a ve výši 3 % ročně z částky 334 199,22 Kč od 16. 3. 2004 do zaplacení a z částky 45 831,73 Kč od 20. 5. 2003 do zaplacení, uložil společnosti K + B Expert, s. r. o. povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 510 408,60 Kč od 8. 2. 2002 do zaplacení a ve výši 3 % ročně z částky 334 199,22 Kč od 12. 3. 2004 do zaplacení a z částky 45 831,73 Kč od 17. 5. 2003 do zaplacení, zamítl žalobu co do povinnosti Ing. J. L. zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 152 434,95 Kč od 11. 11. 2000 do zaplacení a co do povinnosti společnosti K + B Expert, s. r. o. zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 152 434,95 Kč od 8. 2. 2002 do zaplacení a rozhodl, že Ing. J. L. je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 319 575,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Palkosky a České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 9“ 4 955 Kč a že společnost K + B Expert, s. r. o. je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 319 575,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Palkosky a České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 9“ 4 955 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobce, Ing. J. L. a společnost K + B Expert, s. r. o. Městský soud v Praze usnesením vyhlášeným u jednání dne 23. 3. 2010 odvolací řízení přerušil do rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 20. 11. 2008 č. j. 29 Co 66,67/2008-521.
K dovolání žalobce, Ing. J. L. a společnosti K + B Expert, s. r. o. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15. 9. 2010 č. j. 28 Cdo 2498/2010-654 zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byla Ing. J. L. a společnosti KB+C obchodní, s. r. o. uložena povinnost zaplatit žalobci 2 085 749 Kč, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že stanovení výše bezdůvodného obohacení na základě srovnání s cenou obvyklého nájemného a nikoliv podle výše plnění, jež Ing. J. L. obdržel za přenechání prostor k užívání společnosti KB+C obchodní, s. r. o., je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zdůrazňující, že rozhodující pro učení výše bezdůvodného obohacení vzniklého neoprávněným užíváním nemovitosti je částka, kterou by za jiných okolností byl nucen neoprávněný uživatel za takto získané plnění zaplatit v daném místě a čase, zpravidla ve formě nájemného, že tedy není rozhodující výše plnění, kterou za přenechání těchto místností další osobě Ing. J. L. obdržel, ale částka, kterou by za ně za jiných okolností na základě řádné nájemní smlouvy byl povinen hradit žalobci, a že není rozhodující, kým přesně byly prostory užívány, je-li zároveň splněn předpoklad, že Ing. J. L. tímto užíváním prokazatelně nabyl prospěch na úkor žalobce. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že uložil povinnost vydat obohacení oběma žalovaným ve stejné výši, aniž by tento svůj závěr blíže odůvodnil a podložil odkazem na konkrétní skutková zjištění týkající se způsobu užívání těchto prostor, že se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal s tím, jakým způsobem a v čí prospěch měly být zohledněny platby nájemného hrazeného Ing. J. L., a že porušil svou povinnost vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení a přesvědčivě se k nim vyjádřit v odůvodnění rozhodnutí. Společnost K + B Expert, s. r. o. není podle názoru dovolacího soudu ve věci pasivně věcně legitimovaná, neboť k jejímu obohacení mohlo dojít pouze na úkor Ing. J. L., protože tato společnost své užívací právo odvozovala právě od smlouvy uzavřené s ním, a nikoliv na úkor žalobce, o němž předpokládala, že je v řádném nájemním vztahu s Ing. J. L.
Městský soud v Praze – poté, co usnesením ze dne 5. 4. 2012 č. j. 29 Co 66,67/2008-682 rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně dosavadního žalovaného Ing. J. L., který zemřel dne 28. 2. 2010, s Ing. P. L., M. M. L. a M. L. jako jeho dědici - rozsudkem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 29 Co 66,67/2008-697 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 2. 2007 č. j. 9 C 269/2000-404 doplněný rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 12. 2007 č. j. 9 C 269/2000-449 ve výroku, jímž byla společnosti KB+C obchodní, s. r. o. uložena povinnost zaplatit žalobci 2 091 190 Kč s úroky z prodlení ve výši 6,5 % ročně z částky 1 328 352 Kč od 12. 2. 2002 do zaplacení a ve výši 2 % ročně z částky 762 838 Kč od 16. 3. 2004 do zaplacení, tak, že žaloba „s návrhem“, že společnost K + B Expert, s. r. o. je povinna zaplatit žalobci 2 085 749 Kč, se zamítá, a zrušil jej v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do povinnosti Ing. J. L. zaplatit žalobci 2 085 749 Kč, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S přihlédnutím k závěrům dovolacího soudu odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně vycházel z nesprávné právní úvahy, že společnost K + B Expert, s. r. o. je v dané věci pasivně legitimována, neboť podle názoru dovolacího soudu se tato společnost na úkor žalobce neobohatila, a že věcně pasivně legitimován je naopak Ing. J. L. (jeho právní nástupci). O příslušenství pohledávky a o všech nákladech řízení ve vztahu ke společnosti K + B Expert, s. r. o. bude podle názoru odvolacího soudu moci být rozhodnuto až po projednání odvolání, které je u odvolacího soudu vedeno pod sp. zn. 29 Co 508/2009, neboť řízení v uvedené věci je dosud přerušeno. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval také námitkou Ing. J. L. týkající se rozporu s dobrými mravy a jeho kompenzační námitkou, s nimiž se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nevypořádal.
K odvolání žalobce, dědiců po Ing. J. L. a společnosti K + B Expert, s. r. o. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2013 č. j. 29 Co 508,509/2009-734 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 6. 2009 č. j. 9 C 269/2000-571 doplněný usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 7. 2009 č. j. 9 C 269/2000-574 zrušil ve výrocích, jimiž byla Ing. J. L. uložena povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 510 408,60 Kč od 11. 11. 2000 do zaplacení a ve výši 3 % ročně z částky 334 199,22 Kč od 16. 3. 2004 do zaplacení a z částky 45 831,73 Kč od 20. 5. 2003 do zaplacení, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do povinnosti Ing. J. L. zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 152 434,95 Kč od 11. 11. 2000 do zaplacení, a ve výrocích, jimiž byla Ing. J. L. uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 319 575,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Palkosky a České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 9“ 4 955 Kč, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, změnil jej ve výrocích, jimiž byla společnosti K + B Expert, s. r. o. uložena povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 510 408,60 Kč od 8. 2. 2002 do zaplacení a ve výši 3 % ročně z částky 334 199,22 Kč od 13. 2. 2004 do zaplacení a z částky 45 831,73 Kč od 17. 5. 2003 do zaplacení, tak, že se žaloba „směřující proti“ společnosti K + B Expert, s. r. o. „i co do příslušenství pohledávky zamítá“, potvrdil jej ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba co do povinnosti společnosti K + B Expert, s. r. o. zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 152 434,95 Kč od 8. 2. 2002 do zaplacení, změnil jej ve výroku, jímž byla společnosti K + B Expert, s. r. o. uložena povinnost zaplatit České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 9“ na náhradě nákladů řízení 4 955 Kč, tak, že společnosti K + B Expert, s. r. o. „se povinnost zaplatit České republice částku 4 955 Kč neukládá“, změnil jej ve výroku, jímž byla společnosti K + B Expert, s. r. o. uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 319 575,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Ivo Palkosky, tak, že žalobce je povinen zaplatit společnosti K + B Expert, s. r. o. na náhradě nákladů řízení 307 119 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Corradiniho, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit společnosti K + B Expert, s. r. o. na náhradě nákladů odvolacího řízení 184 129 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Corradiniho.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12. 3. 2014 č. j. 9 C 269/2000-803 uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci 854 286,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 2. 11. 2010 do zaplacení, zamítl žalobu co do povinnosti žalované 1) zaplatit žalobci 1 231 462,40 Kč s příslušenstvím a co do povinnosti žalovaných 2) a 3) zaplatit žalobci 2 085 749 Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že žalobci se vůči žalované 1) nepřiznává náhrada nákladů řízení, že žalovaným 2) a 3) se vůči žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení, že žalobce je povinen zaplatit České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 9“ na náhradě nákladů řízení 5 946 Kč a že žalovaná 1) je povinna zaplatit České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 9“ na náhradě nákladů řízení 3 964 Kč. Na základě zjištění, že Ing. J. L. užíval předmětné nebytové prostory, které jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a vlastníků bytových jednotek, na základě absolutně neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 1. 3. 1991 mezi Lidovým bytovým družstvem Praha na straně jedné a Z. A. a Ing. J. L. na straně druhé, neboť se jedná o smlouvu uzavřenou před 3. 12. 1999 bez předchozího souhlasu obecního úřadu (§3 odst. 2 věta druhá a třetí, odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., §39 občanského zákoníku), a že ostatní spoluvlastníci nebytových prostor převedli své pohledávky vůči žalovaným (jejich právním předchůdcům) na žalobce, dospěl k závěru, že Ing. J. L., který tyto nebytové prostory užíval v období od 1. 3. 1991 do 3. 9. 2002, se jejich užíváním bezdůvodně obohatil na úkor žalobce, že nárok žalobce na vydání tohoto bezdůvodného obohacení je oprávněný a že jeho uplatnění nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Při určování výše bezdůvodného obohacení soud prvního stupně vycházel z částky 2 615 Kč za m 2 a rok jako obvyklé ceny nájemného předmětných nebytových prostor o výměře 353,8 m 2 stanovené znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., které za rozhodné období, tj. 49 měsíců a 5 dnů, činí celkem 2 085 749 Kč. Ohledně „kompenzačních námitek“ Ing. J. L. ve výši 2 480 370 Kč, představující zhodnocení nebytových prostor jejich rekonstrukcí, a ve výši 400 000 Kč, představující částku, kterou Ing. J. L. poskytl žalobci (jeho právnímu předchůdci) jako příspěvek na fasádu domu, vznesených podáním ze dne 16. 9. 2004, byla podle názoru soudu prvního stupně ze strany žalobce „právem uplatněna“ námitka promlčení. S ohledem na to, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2010 č. j. 13 D 313/2010-30, které nabylo právní moci dne 1. 11. 2010, byla schválena dohoda dědiců po Ing. J. L., podle které zůstavitelova manželka Ing. P. L. nabyla dědictví „v rozsahu částky“ 854 286,60 Kč s tím, že „odpovídá za pasiva dědictví“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci 854 286,60 Kč s úroky z prodlení ode dne následujícího po právní moci rozhodnutí o schválení dohody dědiců, neboť dědic odpovídá za dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého podílu na pozůstalosti, a že žalovaní 2) a 3) nejsou věcně pasivně legitimováni. K námitce žalobce, že „přijetím podniku“ odpovídají všichni žalovaní za všechny dluhy zůstavitele vzniklé z podnikání, že všichni žalovaní měli převzít veškerý majetek po zůstaviteli, že pokud ho převzala podle dohody pouze Ing. P. L. a další dva dědicové „se zprostili závazku svého otce“, nemůže to být na újmu věřitele, že pokud jde o vypořádání živnosti, měl každý z dědiců převzít 1/3, a že na žalované přešel závazek dlužníka nikoli jako na dědice tohoto závazku, ale jako na nové vlastníky podniku, který na ně přešel smrtí zůstavitele, soud prvního stupně uvedl, že Ing. J. L. podnikal na základě živnostenského oprávnění od 3. 6. 1992, že podle ustanovení §143 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. v případě, že některý z manželů začal podnikat v trvajícím manželství před 1. 8. 1998 a podnikatelská činnost sloužila výkonu jeho povolání, nestal se podnik předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, že podnik Ing. J. L. tak nemohl být předmětem vypořádaného společného jmění manželů, že jmění podniku je „v citovaném rozhodnutí“ vyčísleno na 32 289,99 Kč a že pokud by přijetím podniku odpovídali všichni žalovaní za všechny dluhy zůstavitele vzniklé z podnikání, pak by „žalovaná mohla s přihlédnutím na přijaté dědictví“ odpovídat pouze do této výše, tj. do výše 32 289,99 Kč.
K odvolání žalobce a žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2015 č. j. 29 Co 353/2014-861 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta co do povinnosti žalované 1) zaplatit žalobci 1 231 462,40 Kč s příslušenstvím a co do povinnosti žalovaných 2) a 3) zaplatit žalobci 2 085 749 Kč s příslušenstvím, a ve výroku, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit České republice „na účet Obvodního soudu pro Prahu 9“ na náhradě nákladů řízení 5 946 Kč, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) tak, že „ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení“, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 3) tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě nákladů řízení 128 112 Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Nespaly, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) 22 116 Kč a žalovaným 2) a 3) 55 772 Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Marka Nespaly. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně v souladu s ustanovením §470 odst. 1 občanského zákoníku omezil odpovědnost žalované 1) za vzniklé bezdůvodné obohacení a že správně dovodil, že žalovaní 2) a 3) nejsou ve sporu věcně pasivně legitimováni. Uvedl, že námitky žalobce týkající se rozsahu majetku, ze kterého bylo vycházeno při projednání a rozhodnutí dědictví po původním žalovaném, nemohou být v daném řízení nijak zohledněny, a dovodil, že procesní úspěch žalované 1) v řízení (18 %) je důvodem pro to, aby o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, a že „žalovaní 2) a 3) v části řízení, které se jich týkalo, plně uspěli a mají proto právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým tento rozsudek napadá ve všech výrocích, s výjimkou výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1). Namítá, že odvolací soud rozhodl o účasti dědiců po Ing. J. L. jako jeho právních nástupců již v usnesení ze dne 5. 4. 2012, které „zavázalo“ soud prvního stupně, aby s těmito účastníky nadále jednal, že pokud žalovaní 2) a 3) proti tomuto usnesení nepodali dovolání, měl by je „stíhat procesní následek neúspěchu v této věci“, a že soudy měly respektovat ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu o tom, že v případě předlužení dědictví nelze v rozsahu předlužení dědictví žalobu zamítnout, ale je třeba v tomto rozsahu řízení zastavit z důvodu nedostatku pasivní legitimace. Uvedl, že dluhy zůstavitele, které vznikly v rámci jeho podnikání, jsou společnými dluhy zůstavitele a žalované 1), která „plně odpovídá za pohledávku, která je předmětem řízení,“ a která proto měla být zavázána k úhradě tohoto dluhu v celém rozsahu podle ustanovení o solidární odpovědnosti manželů podle ustanovení §511 odst. 1 občanského zákoníku bez ohledu na výsledek dědického řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou žalobce, že soud prvního stupně nepoučil účastníky, že má jiný právní názor na povahu živnosti a dluhů zůstavitele. Dovolatel má za to, že i kdyby byl správný právní názor soudů ohledně povahy živnosti a sporného dluhu, pak soud prvního stupně z dědického řízení nesprávně zjistil obecnou cenu majetku zůstavitele a výši jeho dluhů, z čehož vyplývá nesprávný výpočet nároku žalobce vůči žalované 1), neboť pro správný výpočet dluhu, za který odpovídá žalovaná 1) jako dědička vůči žalobci, bylo třeba, aby soud vypočetl celkové dluhy zůstavitele, které se skládají ze závazků zůstavitele vůči České spořitelně a dále ze závazku, který je předmětem tohoto řízení, že odpovědnost za tyto dluhy je dána velikostí zděděného majetku, že nárok na zaplacení těchto dluhů je mezi věřitele zůstavitele rozdělen v poměru výše jejich dluhů navzájem, pokud zděděný majetek nepostačuje na úplné zaplacení všech dluhů, avšak že soud prvního stupně tímto způsobem nepostupoval a vyšel z čisté hodnoty dědictví, jak byla uvedena v dědickém rozhodnutí, která však byla vyčíslena již po odečtení dluhu České spořitelny, a že tímto způsobem by byla Česká spořitelna bezdůvodně zvýhodněna o 63 130 Kč, které náležejí žalobci. Pokud soud prvního stupně částečně zamítl žalobu proti žalované 1) z důvodu omezení odpovědnosti žalované 1) za dluhy zůstavitele a odvolací soud následně z tohoto důvodu přiznal žalované 1) právo na náhradu nákladů řízení, jedná se podle názoru dovolatele o nesprávný postup odvolacího soudu, který má původ v procesním rozhodnutí o právním nástupnictví po zůstaviteli, neboť v uvedeném rozsahu soud neměl žalobu zamítnout, ale řízení zastavit, v rozsahu, ve kterém bylo řízení zastaveno, měl rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve zbylém rozsahu měla být žalobci, který měl ve věci fakticky plný úspěch, přiznána náhrada nákladů řízení proti žalované 1). Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně přiznal žalovaným 2) a 3) právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, neboť ve vztahu k těmto žalovaným neměl odvolací soud žalobu zamítnout, ale měl řízení zastavit, a že tito žalovaní by měli být povinni zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť jejich odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení bylo nedůvodné. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, aby – pokud řízení proti žalovaným 2) a 3) sám zastaví – přiznal žalobci náhradu nákladů řízení proti těmto žalovaným za odvolací a dovolací řízení a aby v rozsahu zrušených výroků rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k žalované 1) věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto jako nedůvodné. Uvedli, že nelze přičítat k tíži žalovaných 2) a 3) jejich procesní postavení, když se museli po celou dobu vedeného sporu bránit a fakticky jim vznikly náklady na tuto účelnou obranu, že tito žalovaní po celou dobu řízení namítali absenci své pasivní legitimace, že žalobce se k této námitce vždy vyjadřoval negativně a trval na tom, aby žalovaní 2) a 3) byli i nadále účastníky řízení, že s otázkou, zda živnost zůstavitele byla součástí společného jmění manželů, se odvolací soud vypořádal, že žalobce trpí mylnou představou, že dluh zůstavitele spadá do společného jmění manželů, že jeho požadavek na úhradu částky ve výši 63 129,40 Kč nemá oporu v zákoně a že „nákladový výrok odvolacího soudu je zcela správný, když odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci se žalobce po Ing. J. L. domáhal zaplacení 2 091 190 Kč z důvodu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných nebytových prostor v období od 27. 7. 1998 do 31. 8. 2002 na základě neplatné nájemní smlouvy. Z obsahu spisu vyplývá, že Ing. J. L. dne 28. 2. 2010 zemřel a že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2010 č. j. 13 D 313/2010-30, které (podle potvrzení ve spisu) nabylo právní moci dne 1. 11. 2010, byla určena obvyklá cena jmění zůstavitele částkou 936 139 Kč, výše dluhů zůstavitele částkou 81 852,40 Kč (dluh ve výši 2 091 190 Kč z důvodu bezdůvodného obohacení nebyl do pasiv dědictví zařazen) a čistá cena dědictví částkou 854 286,60 Kč a byla schválena dohoda žalovaných jako dědiců ze zákona, podle níž majetek zůstavitele v ceně 936 139 Kč nabyla žalovaná 1) s tím, že odpovídá za pasiva dědictví a s tím, že žalovaní 2) a 3) z dědictví nenabyli ničeho. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení právní otázky, jakým způsobem odpovídá dědic za dluhy zůstavitele v případě, že zůstavitel zanechal více dluhů a že cena děděním nabytého majetku nepostačuje k úhradě všech dluhů v plné výši. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat (§107 odst. 1 věta první o. s. ř.). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (§107 odst. 5 věta první o. s. ř.).
Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§107 odst. 2 o. s. ř.); na místě dědice je procesním nástupcem fyzické osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, správce dědictví (to platí jen tehdy, zemřela-li fyzická osoba v době po 1. 1. 2005 - srov. zákon č. 554/2004 Sb.). O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§107 odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Ten, kdo (jako dědic) nabyl dědictví (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013), neodpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, v plném (neomezeném) rozsahu. Český právní řád vycházel po dobu účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož je třeba projednávanou věc - vzhledem k době smrti zůstavitele Ing. J. L. - posuzovat i v současné době (srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), ze zásady, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele (přebírá zůstavitelovy dluhy) a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele jen omezeně, a to do výše ceny nabytého dědictví (pro viribus hereditatis) [srov. §470 odst. 1 obč. zák.]; je-li více dědiců, odpovídají za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví (srov. §470 odst. 2 obč. zák.).
Neodpovídá-li dědic za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem vůbec, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl v řízení o dědictví vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb (a jsou-li tedy splněny předpoklady pro zastavení řízení o dědictví podle ustanovení §175h odst. 1 a 2 o. s. ř.), nemá zůstavitel procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat. I když předmětem řízení je dluh, který - obecně vzato - přechází na dědice, povaha věci v takovém případě neumožňuje pokračovat v takovém řízení; soud proto řízení podle ustanovení §107 odst. 5 věty první o. s. ř. zastaví. V případě, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem jen omezeně, neboť zůstavitel sice zanechal majetek, avšak pasiva dědictví přesahují cenu nabytého dědictví, je nepochybné, že některé pohledávky zůstavitelových věřitelů, popř. část těchto pohledávek, zůstanou neuhrazeny. Jestliže rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem odůvodňuje závěr, že bude (má být) splněna jen část pohledávky zůstavitelova věřitele, má zůstavitel procesního (a právního) nástupce jen v takovém rozsahu, v jakém dědic odpovídá za zůstavitelův dluh. V rozsahu neuspokojované části pohledávky nemá zůstavitel procesního nástupce, povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení o celé pohledávce a soud proto podle ustanovení §107 odst. 5 věty první o. s. ř. zastaví řízení v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je třeba procesně vyjádřit nikoliv zamítnutím nebo odmítnutím žaloby zčásti, ale zastavením řízení v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za niž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá, a že míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je zásadně třeba zkoumat již v souvislosti s rozhodováním o tom, zda a s kým bude v řízení pokračováno (podle ustanovení §107 o. s. ř.), a nikoliv teprve při rozhodování o věci samé. Posouzení rozsahu odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem se totiž neprojevuje jako okolnost, která by byla významná pro rozhodnutí ve věci samé, ale již při zkoumání podmínek řízení (posléze vyjádřené rozhodnutím o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě účastníka, který ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009, který byl uveřejněn pod č. 32 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2011, nebo odůvodnění usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. 31 Cdo 1170/2012, které bylo uveřejněno pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015].
V projednávané věci byla žaloba proti žalované 1) co do části žalobcem uplatněné pohledávky ve výši 1 231 462,40 Kč s příslušenstvím zamítnuta s odůvodněním, že žalovaná 1) podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nabyla dědictví v ceně 854 286,60 Kč a že nad tuto částku za dluhy zůstavitele Ing. J. L. neodpovídá, a proti žalovaným 2) a 3), kteří nezdědili žádný zůstavitelův majetek, byla žaloba zamítnuta s tím, že tito žalovaní nejsou věcně pasivně legitimováni, přestože tyto skutečnosti mohly být - jak vyplývá z výše uvedeného - pouze důvodem pro rozhodnutí o zastavení řízení [ve vztahu k žalované 1) v rozsahu částky 1 231 462,40 Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalovaným 2) a 3), kteří neodpovídají za dluhy zůstavitele Ing. J. L. a se kterými proto nemělo být v řízení vůbec pokračováno, zcela].
Převyšují-li dluhy zůstavitele a přiměřené náklady spojené s pohřbem cenu nabytého dědictví a neodpovídá-li proto dědic za pasiva dědictví ve smyslu ustanovení §470 obč. zák. v plném rozsahu, nezáleží jen na úvaze dědice, které z dluhů zůstavitele (nákladů spojených s pohřbem) uhradí, popř. v jaké výši. Vzhledem k tomu, že příčinou omezení odpovědnosti dědice za pasiva dědictví je stav předlužení dědictví, je třeba v zájmu ochrany práv věřitelů dovodit (právní úprava účinná do 31. 3. 1964 to stanovila výslovně - srov. též rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 1961 sp. zn. 9 C 588/60, které bylo uveřejněno pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1961), že jejich právní postavení nemůže být jiné, než jaké by bylo při uspokojování jejich pohledávek v rámci likvidace dědictví (kdyby byla soudem nařízena), a že dědic je proto povinen postupovat při uspokojování věřitelů způsobem, který je (jinak) předepsán pro rozvrh výtěžku v ustanovení §175v odst. 2 písm. b) až f) a §175v odst. 3 o. s. ř. Znamená to, že dědic pohledávky uhrazuje postupně podle skupin uvedených v ustanovení §175v odst. 2 písm. b) až f) o. s. ř. a že nelze-li plně uspokojit pohledávky patřící do téže skupiny, uspokojí je poměrně; pohledávky zajištěné zástavním právem, zadržovacím právem, převodem práva nebo postoupením pohledávky je však povinen uspokojit podle jejich pořadí, přičemž pohledávky zajištěné zadržovacím právem uhradí před ostatními pohledávkami; pro pořadí je rozhodující den, kdy právo zajišťující pohledávku vzniklo [srov. §175v odst. 2 písm. c) a §175v odst. 3 o. s. ř.]. V případě, že v řízení o dědictví byla provedena tzv. konvokace věřitelů podle ustanovení §175n o. s. ř., platí její účinky i mimo rámec dědického řízení; nepřihlášené pohledávky je proto dědic povinen uvedeným způsobem uspokojit, jen jestliže již nevyčerpal cenu nabytého dědictví ve prospěch všech těch věřitelů, kteří se na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení §175n o. s. ř. v řízení o dědictví včas a řádně přihlásili. Uvedené mimo jiné znamená, že požadavku věřitele na úhradu pohledávky za zůstavitelem se dědic úspěšně ubrání (zcela nebo zčásti) jen tehdy, prokáže-li, že do ceny nabytého dědictví uspokojil jiné věřitele zůstavitele, jejichž pohledávky měly podle hledisek uvedených v ustanovení §175v odst. 2 písm. b) až f) a §175v odst. 3 o. s. ř. přednost před vymáhanou pohledávkou, popř. s ní měly právo na poměrné uspokojení, event. že do ceny nabytého dědictví uspokojil věřitele pohledávek přihlášených na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení §175n o. s. ř., a že uspokojení jiných pohledávek věřitelů ze strany dědice nemůže být na újmu vymáhané pohledávky (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009).
V projednávané věci měl zůstavitel Ing. J. L. podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2010 č. j. 13 D 313/2010-30 dluhy ve výši 81 852,40 Kč, které spolu s jeho dluhem z důvodu bezdůvodného obohacení uplatňovaným žalobcem ve výši 2 091 190 Kč převyšovaly cenu dědictví (obvyklou cenu majetku zůstavitele) zjištěnou v uvedeném usnesení soudu ve výši 936 139 Kč. Ke dluhům zůstavitele ve výši 81 852,40 Kč mohly soudy při zjišťování, do jaké výše žalovaná 1) odpovídá za dluh vůči žalobci, v plné výši přihlížet [a v souladu se zákonem učinit závěr, že za dluh vůči žalobci žalovaná 1) odpovídá jen v rozsahu obvyklé ceny majetku zůstavitele ve výši 936 139 Kč po odečtení 81 852,40 Kč, tj. v rozsahu 854 286,60 Kč] pouze v případě, že – neuspokojila-li žalovaná 1) věřitele pohledávek odpovídajících těmto dluhům na základě přihlášek na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení §175n o. s. ř. – šlo o dluhy vůči věřitelům zůstavitele, jejichž pohledávky měly podle hledisek uvedených v ustanovení §175v odst. 2 písm. b) až f) o. s. ř. přednost před pohledávkou žalobce; jednalo-li by se však o pohledávky patřící do téže skupiny, mohlo by být přihlédnuto jen - jak vyplývá z výše uvedeného - k jejich části odpovídající poměru mezi nimi a pohledávkou žalobce. Vzhledem k tomu, že soudy se povahou dluhů zůstavitele uvedených v usnesení soudu o dědictví z tohoto pohledu nezabývaly, nemůže být jejich závěr, že žalovaná 1) odpovídá za dluh zůstavitele Ing. J. L. vůči žalobci jen do výše 854 286,60 Kč, (zatím) správný.
Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že v tomto řízení nemohou být zohledněny námitky žalobce týkající se „rozsahu majetku, ze kterého bylo vycházeno“ při projednání a rozhodnutí dědictví po Ing. J. L. (žalobce namítal, že hodnota nebytové jednotky v katastrálním území V. uvedená v dědickém rozhodnutí je „příliš nízká“).
Odvolací soud totiž v první řadě nebere náležitě v úvahu, že usnesení o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [§481 obč. zák., §175q odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví [§482 obč. zák., §175q odst. 1 písm. c) o. s. ř.] anebo kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§483 obč. zák., §175q odst. 1 písm. d) o. s. ř.], je závazné pro každého jen ve výrocích, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), a že v ostatních výrocích (tedy ve výrocích o tom, jaká aktiva a pasiva patří do dědictví a jaká je cena dědictví) je závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (srov. §159a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy.
V uvedených případech nejsou věřitelé (samozřejmě s výjimkou případu, kdy by byla v dohodě o vypořádání dědictví také vypořádávána pohledávka věřitele a kdy by byl vyžadován souhlas věřitele s touto dohodou) účastníky řízení o dědictví (srov. §175b o. s. ř.), a proto usnesení o dědictví je pro ně závazné toliko ve výrocích, které se týkají dědického práva po zůstaviteli. Protože výroky usnesení o dědictví (nebo jiných usnesení vydaných v řízení o dědictví) o tom, jaký majetek patří do dědictví, jaká je cena tohoto majetku nebo jaké dluhy zůstavitel zanechal, nejsou vázáni, mohou o tom v řízení, v nichž se domáhají zaplacení svých pohledávek za zůstavitelem proti jeho dědici, tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, aniž by soud mohl vycházet ze závěru, že o těchto otázkách již bylo v jiném řízení (v usnesení o dědictví) pravomocně rozhodnuto. Rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem je dán stavem majetku zanechaného zůstavitelem jeho dědici a cenou tohoto majetku (v době zůstavitelovy smrti, k níž se dědictví nabývá - srov. §460 obč. zák.) na jedné straně a výší zůstavitelových dluhů a přiměřených nákladů jeho pohřbu na straně druhé; je-li rozsah této odpovědnosti zjišťován v řízení, v němž se věřitel domáhá zaplacení své pohledávky za zůstavitelem proti dědici, žalující věřitel má povinnost tvrzení a důkazní o stavu majetku zanechaného zůstavitelem jeho dědici a o ceně tohoto majetku a žalovaný dědic tvrdí a prokazuje okolnosti o stavu zůstavitelových dluhů a o přiměřených nákladech spojených s pohřbem, přičemž z výsledků dědického řízení (byl-li proveden důkaz příslušnými listinami z dědického spisu) zpravidla lze v tomto směru vycházet, jen jestliže nebylo žalujícím věřitelem nebo žalovaným dědicem tvrzeno a prokázáno něco jiného.
Pro projednávanou věc z uvedeného mimo jiné vyplývá, že žalobce, měl-li za to, že majetek zjištěný v řízení o dědictví po Ing. J. L. vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 13 D 313/2010 má jinou (vyšší) hodnotu, něž jaká byla v tomto dědickém řízení stanovena, měl a mohl před soudy tvrdit a pomocí důkazů prokazovat v tomto směru všechny rozhodné skutečnosti; byl-li nečinný, měl ho o povinnosti tvrzení a důkazní poučit soud prvního stupně (srov. §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.), popř. též odvolací soud (za podmínek uvedených v ustanovení §213b o. s. ř.). Kdyby bylo prokázáno, že cena dědictví byla (ke dni smrti zůstavitele Ing. J. L.) vyšší, než jak ji zjistil (stanovil) Obvodní soud pro Prahu 9 v usnesení ze dne 1. 11. 2010 č. j. 13 D 313/2010-30, byla by pro závěr o rozsahu odpovědnosti žalované 1) za dluhy Ing. J. L. a za přiměřené náklady spojené s jeho pohřbem významná skutková zjištění učiněná v tomto řízení a nikoliv to, co bylo stanoveno v řízení o dědictví. Soudy vedeny chybným právním názorem se věcí z tohoto pohledu nezabývaly a ani neposkytly žalobci potřebná poučení.
Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že se nezabýval tím, zda závazek zůstavitele Ing. J. L., který byl manželem žalované 1), z bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že Ing. J. L. užíval předmětné nebytové prostory v období od 27. 7. 1998 do 31. 8. 2002 na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 3. 1991 mezi Lidovým bytovým družstvem Praha na jedné straně a Z. A. a Ing. J. L. na straně druhé, tvořil společné jmění manželů [Ing. J. L. a žalované 1)] ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. (srov. též čl. VIII bod 2 zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů). V případě smrti jednoho z manželů se totiž může věřitel domáhat splnění závazku, který tvoří společné jmění manželů, po pozůstalém manželovi bez ohledu na výsledek dědického řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006 sp. zn. 33 Odo 1384/2004).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž tento rozsudek (s výjimkou výroku, kterým bylo žalobě co do 854 286,60 Kč s úrokem z prodlení vyhověno) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu