ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4409.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4409/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v exekuční věci oprávněného F. N. , zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné H. S. , zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Tržiště č. 366/13, pro 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 2618/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č. j. 21 Co 369/2015-230, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Novotného, advokáta se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Tržiště č. 366/13.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016 č. j. 21 Co 369/2015-230 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce nastolené dovolatelem, zda jednak s využitím ustanovení §853 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a jednak s ohledem na zásady a na ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), „není třeba dovodit, že zástavní právo se promlčuje v desetileté promlčecí lhůtě, případně že se nepromlčuje vůbec“, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, a v nich vyslovený právní názor, že zástavní právo je právem, které podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo – na rozdíl od vlastnického práva – z možnosti promlčení se vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu, že promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (§101 obč. zák.), že bylo-li zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první obč. zák.), a že v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst. 1 věta druhá obč. zák.), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016, a v něm vyjádřený právní názor, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry); k otázce, zda rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy je rozhodnutím, kterým bylo přiznáno právo ve smyslu ustanovení §110 obč. zák., jež způsobuje, že se zástavní právo promlčí až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno, a k otázce stavení běhu promlčecí doby srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3892/2010, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, a v němž byl vysloven právní názor, že pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy, kterým bylo skončeno řízení o soudním prodeji zástavy jako první fáze soudního prodeje zástavy, není soudním rozhodnutím, které by ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 věty první obč. zák. způsobovalo, že by se zástavním věřitelem osvědčené zástavní právo promlčovalo až za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží, že to platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí (§112 obč. zák.), že při soudním prodeji zástavy je třeba vykládat ustanovení §112 obč. zák. tak, že zástavní věřitel pokračuje řádně v zahájeném řízení, jestliže po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy (po pravomocném skončení první fáze soudního prodeje zástavy) pokračuje v přiměřené lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení §251 a násl. občanského soudního řádu, popřípadě podáním návrhu na nařízení exekuce prodejem zástavy podle ustanovení §37 a násl. exekučního řádu, že posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, je vždy závislé na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu, že nepodal-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, začne promlčecí doba (do té doby stavená) znovu běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy a že v tomto případě se zástavní právo nepromlčí jen tehdy, jestliže promlčecí doba neuplyne do dne, v němž byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce prodejem zástavy; v době od podání žaloby o nařízení prodeje zástavy do právní moci usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, promlčecí doba neběží] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Poukazuje-li dovolatel na přechodné ustanovení §3030 o. z., pak (kromě toho, že ustanovení §3030 o. z. – jak uvedeno výše – neumožňuje pravou zpětnou účinnost §1 až 14 o. z. na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013) přehlíží, že se toto ustanovení týká pouze použití ustanovení části první hlavy I o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, že lhůt a dob se týkají přechodná ustanovení §3036 a 3037 o. z. a že podle ustanovení §3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu