ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.504.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 504/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Hotel ATLANTIS, a. s. se sídlem v Rozdrojovicích, Brána č. 177, IČO 25567551, zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích č. 137, proti žalovanému JUDr. J. Š. , zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 107/51, o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 244/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2014, č. j. 13 Co 60/2012-349, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „zástavní smlouva uzavřená dne 13. 3. 2008 mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobcem jako zástavcem ohledně nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov v Brně, na listu vlastnictví č. 346, pro katastrální území R., obec R. a okres Brno-venkov, jako pozemky parc. č. 641, ostatní plocha neplodná půda, parc. č. 642, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 644/1, ostatní plocha jiná plocha, parc. č. 644/2, ostatní plocha jiná plocha, parc. č. 644/3, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 644/4, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 644/5, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 644/6, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 644/7, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 666, ostatní plocha neplodná půda, jako budovy, způsob využití obč. vyb. na parcele č. 644/4, bez č.p./č.e. obč. vyb. na parcele č. 642, bez č.p./č.e. jiná stavba na parcele č. 644/3, bez č.p./č.e. obč. vyb. na parcele č. 644/5, bez č.p./č.e. jiná stavba na parcele č. 644/6, bez č.p./č.e. jiná stavba na parcele č. 644/7 a jako pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr (PK) parc. č. 984, 985, 988, 989, 994, 995, 1000, 1001, 1006, 1007, 1021/2, 1022/1, 1027/2, 1028/1 a 1033/1, včetně všech jejich součástí a příslušenství, je neplatná“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedená zástavní smlouva ze dne 13. 3. 2008 byla podepsána tehdejším místopředsedou představenstva žalobce V. P. bez doložení existence pohledávky, která měla být takto zajištěna, a bez předchozího souhlasu valné hromady žalobce podle stanov žalobce. Pro neurčitost v označení pohledávky je smlouva absolutně neplatná. Není zřejmé, jaká pohledávka má být zajištěna, zda je pohledávka existující nebo budoucí. Navíc dne 14. 3. 2008 nebyla půjčka 35.000.000,- Kč poskytnuta Ing. P. S., jako fyzické osobě, ale obchodní společnosti BEC, a. s., přičemž Ing. P. S. byl v době uzavření zástavní smlouvy většinovým akcionářem a osobou ovládající žalobce, proto k uzavření platné zástavní smlouvy bylo potřeba předchozího souhlasu valné hromady. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy odůvodnil probíhajícím řízením o povolení vkladu zástavního práva k nemovitostem žalobce uvedeným v zástavní smlouvě ze dne 13. 3. 2008, které je vedeno u katastrálního úřadu.
Žalovaný uvedl, že V. P. byl v době od 4. 1. 2005 do 16. 7. 2008 místopředsedou představenstva žalobce a byl oprávněn podepsat zástavní smlouvu, že právním důvodem pohledávky v zástavní smlouvě je půjčka za dlužníkem Ing. P. S., která dle jeho prohlášení činila 90.164.000,- Kč, částka 35.000.000,- Kč byla dlužníkovi půjčena dne 14. 4. 2008 a poskytnuta tak, že byla poukázána přímo ve prospěch bankovního účtu společnosti BEC a. s. Pohledávka je ve smlouvě uvedena dostatečně určitě a není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku existující nebo budoucí. Na danou věc se nevztahuje ustanovení §196a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, neboť Ing. P. S. nebyl žádnou osobou, která v době uzavření zástavní smlouvy byla oprávněna jednat za zástavce.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č. j. 4 C 244/2008-306, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 28.680,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Pavla Knoppa a že žalobce je povinen zaplatit České republice – na účet Okresního soudu Brno-venkov svědečné 400,- Kč. Nejprve uzavřel, že žalobce má na věci naléhavý právní zájem, neboť podle předmětné zástavní smlouvy nebylo dosud vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí a řízení u katastrálního úřadu bylo přerušeno z důvodu řízení v této projednávané věci. Dále dovodil, že V. P. byl v době od 4. 1. 2005 do 16. 7. 2008 místopředseda představenstva žalobce a byl oprávněn za společnost podepisovat, že danou věc nelze podřadit pod ustanovení §196a odst. 5 ve spojení s odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by některá z tam uvedených osob byla dlužníkem v rámci uzavřených půjček, a že zástavní smlouva není neplatná ani z důvodu porušení jednatelského oprávnění V. P., neboť omezení jeho práva stanovami společnosti není účinné ve vztahu k třetím osobám. Zajišťovaná pohledávka je v zástavní smlouvě označena dostatečně určitě, neboť je zde uvedeno období, ve kterém zástavní věřitel (žalovaný) poskytl, resp. poskytne zástavnímu dlužníkovi Ing. P. S. půjčku peněz ve výši 125.164.000,- Kč, a je zde rovněž vyznačena splatnost půjčky do 15. 4. 2008. Pokud žalobce poukázal na slovní spojení poskytl – poskytne, může jít o pochybnost obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti, toto lze však odstranit výkladem, že se půjčka vztahuje jak k minulému období, ve kterém již byly půjčky poskytnuty, tak i k období do budoucna (toto bylo potvrzeno prohlášením Ing. P. S., že částka 90.164.000,- Kč představuje pohledávku žalovaného za Ing. P. S. za období od 1. 10. 2006 do 13. 3. 2008 a do budoucna poskytnuta půjčka ve výši 35.000.000,- Kč dne 14. 4. 2008). Z notářského zápisu ze dne 11. 9. 2007 vyplývá, že Ing. P. S. a žalovaný jako věřitel uzavřeli shodné prohlášení o existenci závazkových vztahů a prodloužení splatnosti závazku a uznání dluhu podle §558 občanského zákoníku, že Ing. P. S. uznal, že dne 1. 10. 2006 byla uzavřena smlouva o půjčce na částku 40.479.500,- Kč, dne 15. 3. 2007 na částku 20.266.700,- Kč, dne 15. 6. 2007 na částku 20.566.600,- Kč, a zároveň se dohodli na prodloužení splatnosti těchto půjček, které nebyly uzavřeny písemně. Dlužník Ing. P. S. uznal, že žalovanému dluží celkem 81.312.800,- Kč se splatností do 31. 1. 2008. Tyto závazky se zavázal zaplatit za Průmyslové stavitelství Brno, a. s., notářský zápis byl vyhotoven dne 11. 9. 2007, tedy před uzavřením zástavní smlouvy dne 13. 3. 2008. Pokud žalobce vznesl námitku, že částka 35.000.000,- Kč byla žalovaným poukázána na účet a. s. BEC, což tato společnost potvrdila, je právně nevýznamné, jak se dlužník s věřitelem dohodli na místě plnění. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní smlouva obsahuje jednoznačné vymezení pohledávky, kterou zástava zajišťuje, což bylo prokázáno, jak ve výpovědi žalovaného, svědka Ing. P. S., včetně uvedeného notářského zápisu a uznáním dluhu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 13 Co 60/2012-349 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 49.948,- Kč k rukám JUDr. Petra Schlesingera a že žalovaný je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu Brno-venkov náklady řízení 400,- Kč. Dospěl k závěru, že pohledávka žalovaného, která měla být zajištěna zástavní smlouvou ze dne 13. 3. 2008, není ve smlouvě identifikována natolik určitě („zástavní věřitel poskytl, resp. poskytne v období od 1. 10. 2006 do 14. 3. 2008 zástavnímu dlužníkovi Ing. P. S., půjčku peněz v celkové výši 125.164.000,- Kč, tato půjčka bude splatná 15. 4. 2008“), aby z ní bylo zřejmé, která pohledávka (které pohledávky) z celé řady pohledávek žalovaného vůči dlužníkovi Ing. P. S. je (jsou) zástavním právem zřizovaným na základě posuzované zástavní smlouvy zajištěna (zajištěny). Dovodil, že nad rámec částky 90.164.000,- Kč (jednotlivé dílčí pohledávky, poskytnuté dlužníkovi v období od 1. 10. 2006 do 13. 3. 2008) poskytl žalovaný dlužníkovi další půjčku ve výši 20.566.600,- Kč splatnou dne 15. 7. 2007 (což vyplývá z notářského zápisu ze dne 11. 9. 2007) a dne 14. 3. 2008, den následující po uzavření zástavní smlouvy, půjčku 35.000.000,- Kč (dle prohlášení Ing. P. S. ze dne 9. 2. 2009), která spolu s pohledávkou ve výši 90.164.000,- Kč tvoří částku 125.164.000,- Kč, která měla být zajištěna uvedenými nemovitostmi. Z listinných důkazů i z tvrzení samotného žalovaného tedy vyplývá, že v období od 8. 9. 2000 do 14. 3. 2008 žalovaný poskytl dlužníkovi Ing. P. S. půjčky v celkové výši 145.730.600,- Kč (po připočtení půjčky ve výši 20.566.600,- Kč). Uvedl, že „úkolem soudu v tomto řízení sice není řešit otázku výše pohledávek, nicméně že z pohledu určitosti posuzované zástavní smlouvy se nabízí otázka, zda zajišťovaná pohledávka byla ve smlouvě identifikována dostatečně určitě, tak aby nebyla zaměnitelná s jinými pohledávkami, aby bylo zjistitelné, která z řady pohledávek žalovaného za dlužníkem byla zástavní smlouvou ze dne 13. 3. 2008 ještě zajištěna a která naopak nikoliv“. „Nedošlo-li k zániku pohledávek z původních smluv o poskytnutí půjček a existuje-li zde celá řada pohledávek žalovaného za dlužníkem z titulu smluv o půjčkách poskytnutých žalovaným Ing. P. S. v období od září 2000 do 13. 3. 2008 (byť byl jejich obsah co do lhůty splatnosti změněn postupem podle §516 občanského zákoníku), a to v celkovém objemu 145.730.600,- Kč, aniž by jednotlivé pohledávky byly ve smlouvě identifikovány takovým způsobem, aby nebyly vzájemně zaměnitelné s jinými pohledávkami zástavního věřitele a dlužníka, je zástavní smlouva ze dne 13. 3. 2008 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným absolutně neplatná z důvodu neurčitosti při vymezení zajišťovaných pohledávek, přičemž tento nedostatek nebylo možné odstranit ani za použití výkladových pravidel ve smyslu §35 odst. 2 občanského zákoníku.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se výkladu právního úkonu, konkrétně identifikace zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě, a že jím dovozenou neurčitost zajišťované pohledávky vůbec za pomocí výkladových pravidel neodstraňoval. Žalovaný je přesvědčen, že vymezení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě ze dne 13. 3. 2008 bylo provedeno určitě tak, aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou, neboť je zřejmá osoba zástavního věřitele (žalovaný), dlužníka (Ing. P. S.), právní důvod vzniku pohledávky (půjčka), období, ve kterém tyto vznikly (od 1. 10. 2006 do 14. 3. 2008) a celková jejich výše (125.164.000,- Kč). Všem je tedy zcela zřejmé, jak vysoká částka byla na základě půjček poskytnuta, kým a komu byla poskytnuta a v jakém období, přičemž bylo také uvedeno, kdy měla být celá tato částka vrácena (15. 4. 2008). Odvolací soud nedostál požadavkům na výklad označení zajišťované pohledávky ve smyslu §35 odst. 2 občanského zákoníku, když tento výklad musí být proveden rovněž pomocí výkladu projevu vůle jednajících osob, jakož i podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena. „Z notářského zápisu vyhotoveného dne 11. 9. 2007 vyplývá, že Ing. P. S. a žalovaný se shodli, že dne 1. 10. 2006 uzavřeli smlouvu o půjčce, která neměla písemnou formu, přičemž dlužník potvrdil, že od věřitele skutečně převzal částku ve výši 40.479.500,- Kč (došlo k privativní novaci spočívající v tom, že dřívější půjčky z období před 1. 10. 2006 byly nahrazeny půjčkou novou – jednou, i dlužník Ing. P. S. – jak vyplývá z jeho prohlášení ze dne 9. 2. 2009 - vychází z toho, že dřívější půjčky byly nahrazeny jednou novou).“ „Pokud odvolací soud k sumě poskytnutých půjček připočítával rovněž půjčku ve výši 20.566.000, pak zřejmě nedočetl k důkazu provedené prohlášení Ing. S. ze dne 9. 2. 2009, z něhož se podává, že tato půjčka byla vrácena (uvedená pohledávka z půjčky ze dne 15. 6. 2007 nebyla do částky 90.164.000,- Kč zahrnuta, protože tato pohledávka zanikla před 13. 3. 2008).“ Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda je určité označení zajišťované pohledávky v předmětné zástavní smlouvě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Platnost zástavní smlouvy ze dne 13. 3. 2008 je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v době jejího uzavření, a to zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb. a č. 296/2007 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále jen "obč. zák.").
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §155 odst. 1 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá; zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky.
Podle ustanovení §155 odst. 3 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky.
Podle ustanovení §156 odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona.
Podle ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod.
Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Není-li tu tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76/2002 v časopise Soudní judikatura).
Z akcesorické povahy zástavního práva plyne, že zástavní právo se může vztahovat jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla.
Zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení §36 odst. 2 věty první obč. zák. (odkládací podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě označena tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 967/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011). Při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí. Má-li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s jinou pohledávkou (srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2005 sp. zn. 29 Odo 1014/2003, který byl uveřejněn pod č. 15/2006 v časopise Soudní judikatura).
V projednávané věci byla v zástavní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 13. 3. 2008 zajišťovaná pohledávka určena tak, že „zástavní věřitel (žalovaný) poskytl, resp. poskytne v období od 1. 10. 2006 do 14. 3. 2008 zástavnímu dlužníkovi Ing. P. S., půjčku peněz v celkové výši 125.164.000,- Kč, tato půjčka bude splatná 15. 4. 2008“. Protože při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí, a protože zajišťovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě ze dne 13. 3. 2008 označena osobou věřitele, osobou dlužníka, předmětem plnění, jeho právním důvodem (půjčkou peněz v období od 1. 10. 2006 do 14. 3. 2008, v celkové výši 125.164.000,- Kč, se splatností 15. 4. 2008), tedy dostatečně určitě a srozumitelně, nemůže být zástavní smlouva ze dne 13. 3. 2008 považována z tohoto pohledu za neplatný právní úkon.
Na platnost zástavní smlouvy ze dne 13. 3. 2008 z hlediska určitosti vymezení zajišťované pohledávky nemůže mít vliv ani to, že – jak dovodil odvolací soud – „žalovaný poskytl od 8. 9. 2000 do 14. 3. 2008 dlužníku Ing. P. S. půjčku v celkové výši 145.730.600,- Kč“ (nikoliv v celkové výši 125.164.000,- Kč), neboť nebyla-li půjčka poskytnuta v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě, pak z toho vyplývá, že zástavní právo vzniklo jen k zajištění takové půjčky, kterou žalovaný opravdu dlužníkovi poskytl.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (v souladu se zákonem); protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu