ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5274.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 5274/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D. v právní věci žalobců a) M. K. , a b) Mgr. V. K., obou zastoupených JUDr. Miroslavem Chovancem, advokátem se sídlem ve Strážnici, J. Skácela č. 696, proti žalovaným 1) J. B. , a 2) RNDr. M. B., o 9.985,54 EUR s příslušenstvím, o žalobách na obnovu řízení a pro zmatečnost podaných žalovanými proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2005 č.j. 20 Co 889/2004-84 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. června 2004 č.j. 13 C 1750/2003-59, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 1750/2003, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2014 č.j. 38 Co 116/2013-321, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Chovance, advokáta se sídlem ve Strážnici, J. Skácela č. 696.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 25.6.2004 č.j. 13 C 1750/2003-59 uložil žalovaným, aby zaplatili žalobcům společně a nerozdílně 9.985,54 EUR s příslušenstvím, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 56.685,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Chovance.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.4.2005 č.j. 20 Co 889/2004-84 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že na náhradě nákladů řízení jsou žalovaní povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům 56.614,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Chovance; ve výroku o věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 43.350,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Chovance.
Dovolání žalovaných proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 24.5.2006 č.j. 33 Odo 1118/2005-120 jako nepřípustné odmítl.
Žalovaní podali u soudu prvního stupně dne 18.6.2010 proti rozsudku krajského soudu a proti rozsudku okresního soudu žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. Namítají, že soudy nepřihlédly z úřední povinnosti k absolutní neplatnosti právního úkonu (písemné smlouvy ze dne 31.5.2002), čímž došlo ze strany soudců ke spáchání trestného činu. Včasnost žaloby pro zmatečnost žalovaní odůvodnili tím, že o důvodu zmatečnosti se dozvěděli až z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.2.2010 č.j. 32 C 258/2008-55, které nabylo právní moci dnem 16.3.2010.
Proti rozsudkům krajského a okresního soudu žalovaní podali u soudu prvního stupně dne 17.8.2010 rovněž žalobu na obnovu řízení z důvodu uvedeného v ustanovení §228 odst.1 písm.a) občanského soudního řádu.
Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 6.12.2012 č.j. 13 C 1750/2003-298 žaloby pro zmatečnost a na obnovu řízení zamítl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů řízení 5.500,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Chovance. Poté, co dovodil, že se u žaloby na obnovu řízení neuplatní ustanovení §233 odst. 2 občanského soudního řádu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že objektivní lhůta k žalobě na obnovu řízení - vzhledem k tomu, že napadený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25.6.2004 č.j. 13 C 1750/2003-59 nabyl právní moci dnem 8.6.2005 - uplynula dnem 8.6.2008 a že proto musí být žaloba na obnovu řízení pro opožděnost zamítnuta. Při posouzení včasnosti žaloby pro zmatečnost soud prvního stupně dovodil, že se žalovaní "museli dozvědět o údajném pochybení soudce již poté, co se seznámili s rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé". Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost uplynula - ve smyslu ustanovení §235 odst. 2 občanského soudního řádu (usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání žalovaných proti rozsudku krajského soudu, nabylo právní moci dnem 22.6.2006) - dnem 22.9.2006, zamítl soud prvního stupně pro opožděnost také žalobu pro zmatečnost.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24.4.2014 č.j. 38 Co 116/2013-321 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že na náhradě nákladů řízení jsou žalovaní povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům 1.900,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Chovance; jinak je potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.306,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Chovance. Dovodil nejprve, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12.2.2010 č.j. 32 C 258/2008-55 o přerušení řízení má "pouze procesní povahu" a že nemůže být ani důvodem žaloby na obnovu podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ani důvodem zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že obě žaloby jsou opožděné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že v původním řízení ve věci samé nebylo samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou přihlédnuto (z úřední povinnosti) k absolutní neplatnosti právního úkonu ze dne 31.5.2002 (označeného jako "Zmluva o pöžičke"), čímž bylo porušeno právo žalovaných na spravedlivý proces a v čemž spočívá důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. "Subjektivní lhůta" k podání žaloby pro zmatečnost podle názoru žalovaných nemůže - vzhledem k tomu, že "rozhodnutí o spáchání trestného činu nebylo v trestním řízení vydáno" - začít plynout "dříve, než bude civilním soudem rozhodnuto o tom, zda bude považováno nepřihlédnutí samosoudkyně Mgr. Jitky Múčkové k absolutní neplatnosti právního úkonu ze dne 31.5.2002 za společensky nebezpečný čin naplňující znaky uvedené v trestním zákoně". Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl. Zcela souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a považují petit dovolání za "neurčitý a nedopsaný do konce".
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, kdy se ten, kdo podává žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst.1 písm.g) občanského soudního řádu, dozvěděl ve smyslu ustanovení §234 odst.4 občanského soudního řádu o důvodu zmatečnosti v případě, že v trestním řízení soudním k odsouzení soudce (přísedícího) nedošlo. Protože tato otázka procesního práva doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalovaných je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobu pro zmatečnost je třeba i v současné době - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 6. zákona č. 404/2012 Sb., neboť byla podána proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25.6.2004 č.j. 13 C 1750/2003-59 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.4.2005 č.j. 20 Co 889/2004-84 - projednat a rozhodnout podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2012 (dále jen "OSŘ").
Žaloba pro zmatečnost je mimořádný opravný prostředek, který v občanském soudním řízení slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. g) OSŘ žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího.
Pravomocné rozhodnutí soudu je postiženo zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1 písm. g) OSŘ nejen tehdy, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu, za nějž byl soudce nebo přísedící pravomocně odsouzen, ale také v případě, že jednání soudce nebo přísedícího, ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin a ani proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání, představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2009), a že v důsledku takového jednání soudce nebo přísedícího bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2003 sp. zn. 21 Cdo 960/2003, které bylo uveřejněno pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Otázku, zda jednání soudce nebo přísedícího, který nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin, představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (a jde tedy o trestný čin), posuzuje soud příslušný k řízení o žalobě pro zmatečnost.
Žalobu pro zmatečnost - stejně jako jiné opravné prostředky - lze podat jen ve lhůtě k tomu určené. V případě, že žaloba pro zmatečnost je podána opožděně, soud ji zamítne (srov. §235e odst. 2 OSŘ); byla-li žaloba pro zmatečnost podána po uplynutí lhůt počítaných od právní moci rozhodnutí, nemusí soud k rozhodnutí o zamítnutí žaloby nařizovat jednání (§235f OSŘ). Prominutí zmeškání lhůt k žalobě pro zmatečnost není přípustné (§235 odst. 1 OSŘ).
Lhůta k žalobě pro zmatečnost je zákonnou procesní lhůtou; znamená to mimo jiné, že lhůtu k žalobě předseda senátu nemůže postupem podle ustanovení §55 věty druhé OSŘ prodloužit a že lhůta je zachována nejen tehdy, byla-li žaloba před jejím uplynutím podána u soudu, ale i v případě, že žaloba byla alespoň posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.9.2010 sp.zn. 21 Cdo 1207/2009, které bylo uveřejněno pod č. 52 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. g) OSŘ lze podat žalobu pro zmatečnost - jak vyplývá z ustanovení §234 odst.4 OSŘ - ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o důvodu zmatečnosti; bylo-li proti žalobou pro zmatečnost napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu této lhůty doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu (srov. §235 odst.2 OSŘ). Ten, kdo podává žalobu pro zmatečnost, musí v žalobě vylíčit skutečnosti, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, a takové skutečnosti v případě potřeby prokázat.
Spatřuje-li ten, kdo podává žalobu, naplnění důvodu zmatečnosti uvedeného v ustanovení §229 odst.1 písm.g) OSŘ v jednání soudce nebo přísedícího, ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin (a ani proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání), je (bez dalšího) zřejmé, že se o důvodu zmatečnosti dozvěděl tehdy, kdy se dozvěděl o samotném jednání, které mělo (podle jeho názoru) naplnit znaky trestného činu. Názor žalovaných, podle něhož lhůta k žalobě nemůže "začít plynout dříve, než bude civilním soudem rozhodnuto o tom, zda bude považováno nepřihlédnutí samosoudkyně Mgr. Jitky Múčkové k absolutní neplatnosti právního úkonu ze dne 31.5.2002 za společensky nebezpečný čin naplňující znaky uvedené v trestním zákoně", nebere v úvahu, že otázku, zda jednání soudce (přísedícího) má vskutku znaky trestného činu, soud řeší v řízení o žalobě pro zmatečnost, a že tu není žádné jiné řízení, v němž by se "civilní soud" mohl touto otázkou zabývat.
V projednávané věci žalovaní spatřovali důvod zmatečnosti uvedený v ustanovení §229 odst.1 písm. g) OSŘ v "pochybení samosoudkyně Mgr. Jitky Múčkové", která (podle jejich názoru) při rozhodování věci "nepřihlédla k absolutní neplatnosti právního úkonu ze dne 31.5.2002", a která proto rozhodla spor v jejich neprospěch. O tomto jednání (opomenutí) soudkyně Mgr. Jitky Múčkové se žalovaní dozvěděli z výsledků původního řízení před soudy, které bylo pravomocně skončeno dne 8.6.2005 na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.4.2005 č.j. 20 Co 889/2004-84, jenž byl téhož dne doručen žalovaným (jejich tehdejšímu zástupci advokátu JUDr. Janu Helešicovi).
Žalovaným tedy začala běžet tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost dnem 8.6.2005 a uplynula - s přihlédnutím k tomu, že o dovolání proti rozsudku krajského soudu, jenž žalovaní napadli (také) žalobou pro zmatečnost, bylo pravomocně rozhodnuto dnem 21.6.2006 - dnem 21.9.2006. Podali-li žalovaní žalobu pro zmatečnost až dne 16.6.2010, je správný závěr soudů, že musela být pro opožděnost zamítnuta.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalovaní jsou proto povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolacího soud přihlédl k tomu, že výše odměn má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobcům náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Žalovaní jsou povinni náhradu nákladů řízení v celkové výši 10.300,-Kč žalobcům zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který je v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu