ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5501.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 5501/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po B. J. , za účasti 1) N. J. , zastoupené Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami č. 2445/27, 2) D. K. , 3) B. H. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1651/2001, o dovolání N. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2015, č. j. 24 Co 108/2013-620, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. prosince 2012, č. j. 34 D 1651/2001-541, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2015, č. j. 34 D 1651/2001-602, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po B. J., zemřelém dne 21. dubna 2001 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22.6.2001, č.j. 34 D 1651/2001-6. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena (§38 občanského soudního řádu) nejprve JUDr. Miluše Kotrlíková, notářka v Praze 4, ode dne 1.4.2012 Mgr. Šárka Tlášková, notářka v Praze 2.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11.12.2012, č.j. 34 D 1651/2001-541, ve znění opravného usnesení ze dne 5.1.2015, č.j. 34 D 1651/2001-602, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele ke dni smrti částkou 3.461.500,90 Kč, výši dluhů částkou 52.119,85 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 3.409.381,05 Kč a potvrdil, že majetek patřící do dědictví nabývají dědici ze zákona 1), 2) a 3) v podílu každý 1/3 s tím, že dluhy dědictví uhradí ve stejném poměru; současně rozhodl o odměně soudní komisařky Mgr. Šárky Tláškové, o náhradě jejích hotových výdajů a o náhradě za daň z přidané hodnoty v celkové výši 10.714,- Kč, z níž jsou povinni zaplatit každý z dědiců 1), 2) a 3) částku 3.571,33 Kč, a o odměně soudní komisařky JUDr. Mileny Kotrlíkové a o náhradě jejích hotových výdajů v celkové výši 15.516,- Kč, z níž jsou povinni zaplatit každý z dědiců 1), 2) a 3) částku 5.172,- Kč; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil dědicům 1), 2) a 3) povinnost uhradit odměnu a hotové výdaje znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí Ing. Jiřího Karpíška za podání znaleckého posudku v celkové výši 12.486,- Kč, tedy částku 4.162,- Kč každému z dědiců 1), 2) a 3). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „zůstavitel nezanechal závěť“; že „k dědění ze zákona v I. skupině dědiců podle §473 o.z. byli povoláni manželka, syn a dcera“ a že „dědicové neodmítli dědictví, ohledně majetku do dědictví patřícího neuzavřeli dohodu o jeho vypořádání a dědictví bylo podle §483 o.z. potvrzeno dle dědických podílů“.
K odvolání N. J. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.5.2015, č.j. 24 Co 108/2013-620, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že z výčtu nemovitostí tam uvedených vypustil parc. č. st. 57/3 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. st. 57/4 - zastavěná plocha a nádvoří; dále tak, že určil odměnu soudní komisařky Mgr. Šárky Tláškové, náhradu jejích hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty v celkové výši 10.948,- Kč s tím, že tuto částku jsou dědicové 1), 2) a 3) povinni uhradit rovným dílem, tj. každý z nich 3.649,30 Kč; a konečně tak, že určil odměnu soudní komisařky JUDr. Mileny Kotrlíkové a náhradu jejích hotových výdajů v celkové výši 15.696,- Kč s tím, že tuto částku jsou dědicové 1), 2) a 3) povinni uhradit rovným dílem, tj. každý z nich 5.232,- Kč; jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že „nesdílí pochybnosti odvolatelky o správnosti stanovení obvyklé ceny nemovitostí, které byly předmětem dědického řízení“; že „cena nemovitostí byla určena znaleckým posudkem ze dne 29.1.2006, č. 01/497/2006, podaným znalcem Ing. Jiřím Karpíškem“; že „jak vyplývá ze závěru tohoto znaleckého posudku, znalec stanovil obvyklou cenu nemovitostí ke dni úmrtí zůstavitele celkovou částkou 2.190.000,- Kč, přičemž nemovitosti zapsané na LV 528 ohodnotil částkou 2.000.000,- Kč a nemovitosti na LV 642 částkou 190.000,- Kč“ a že „odvolatelka neuvedla žádnou konkrétní argumentaci, která by odůvodňovala pochybnosti o správnosti závěru znalce o stanovené ceně předmětných nemovitostí“. K odvolací námitce „současného značení pozemkových i stavebních parcel LV 528“ pak odvolací soud uvedl, že „ze znaleckého posudku je zřejmé, že znalec hodnotil nemovitosti zapsané na LV č. 528, a to hlavní stavby, vedlejší stavby, venkovní úpravy, porosty a pozemky“; že „je třeba dodat, že znalec podal znalecký posudek v době, kdy některé z pozemků byly vedeny ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK), jak je zřejmé z výpisu z katastru nemovitostí katastrálního území V., okres P. LV 528 zařazeného na čl. 249 až 251“; že „označení pozemků, které byly předmětem napadeného usnesení, odpovídá jejich současnému označení na listu vlastnictví 528, proto soud I. stupně postupoval správně, pokud uvedené pozemky ve výroku II. specifikoval nynějšími údaji katastru nemovitostí“, a že „v opačném případě, tj. pokud by toto označení neodpovídalo nynějším údajům katastru nemovitostí, nebyl by proveden vklad vlastnického práva pro dědice zůstavitele na základě usnesení o projednání dědictví“. Odvolací soud však zjistil, že „na LV 528, na kterém je katastrálním úřadem evidováno vlastnictví zůstavitele k nemovitostem tam uvedeným, nejsou uvedeny pozemky st. 57/3 – zastavěná plocha a nádvoří a st. 57/4 – zastavěná plocha a nádvoří“; že, „jak také bylo zjištěno nahlédnutím do katastru nemovitostí, pozemky tohoto označení, tj. st. 57/3 a st. 57/4 v katastrálním území V., okres P., neexistují, neboť v katastru nebyly nalezeny“; že „zmíněné pozemky nejsou jako předmět ocenění uváděny ani ve znaleckém posudku“ a že „z tohoto důvodu odvolací soud zmíněné pozemky z výčtu majetku patřícího do dědictví vypustil“. Důvodnou neshledal ani odvolací námitku, že „do dědictví není zahrnuta stavba silážní jámy na pozemku 375/2“; že „tento pozemek má být zapsán na LV č. 528, katastrální území V., což neodpovídá skutečnosti“, a že „nahlédnutím do katastru nemovitostí - katastrálního území V., okres P. - odvolací soud zjistil, že parcela č. 375/2 neexistuje, a to ani jako stavební parcela, ani jako parcela pozemková“. Závěrem odvolací soud uvedl, že „neshledal opodstatněnou ani námitku, že do dědictví nebyla zahrnuta šeková poukázka v hodnotě 10.000,- Kč ze dne 3.2.2006“; že „šeková poukázka znějící na částku 10.000,- představuje výplatu za 2 ks akcie náležející zůstaviteli“; že „soud I. stupně postupoval správně, pokud tyto 2 akcie Živnostenské banky, a.s., zařadil do obvyklé ceny majetku zůstavitele v hodnotě zjištěné k datu jeho úmrtí“ a že „bude na dědicích, aby požadavek na případnou výplatu částky 10.000,- Kč (místo 3.340,- Kč) odpovídající v r. 2006 hodnotě těchto dvou akcií uplatnili vůči právnímu nástupci Živnostenské banky, a.s.“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala N. J. dovolání. Namítá, že „napadené rozhodnutí je v rozporu se skutkovým a faktickým stavem, kdy bylo v rámci projednání dědictví rozhodnuto o nemovitostech, které podle odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze soud v katastru nemovitostí nedohledal“, a že „tímto způsobem bylo porušeno její ústavní a nepromlčitelné právo na ochranu vlastnictví majetku“. K tomu dále uvádí, že „soud prvního stupně se nevypořádal se zásadními rozpory týkajícími se rozhodnutí o nemovitém majetku ve vedeném dědickém řízení a stále přetrvávají zásadní pochybnosti o tom, proč nejsou předmětem dědictví pozemky, ke kterým podle rozhodnutí Státního notářství v Příbrami ze dne 2.6.1992 svědčilo zůstaviteli v době smrti právo vlastnické a které prokazatelně existovaly“; že „se rozhodnutí obou soudů opírají o znalecký posudek Ing. Jiřího Karpíška, aniž by se vypořádaly s tím, že v průběhu jimi vedeného dědického řízení byla bez souhlasu pozůstalých proti jejich vůli třetími osobami většina těchto staveb odstraněna“; že „v daném řízení měl být zjištěn stav veškerého majetku ke dni smrti zůstavitele, tedy ke dni 21.4.2001“; že „bohužel i s ohledem na délku řízení a digitalizaci katastru nemovitostí docházelo v průběhu řízení k tomu, že určité nemovitosti nebyly ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nalezeny“; že „v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11.12.2012, č.j. 34 D 1651/2001-541, a znaleckém posudku, ze kterého při rozhodování o dědictví vycházel i odvolací soud, jsou v porovnání s rozhodnutím Státního notářství v Příbrami ze dne 2.6.1992 rozpory týkající se zejména pozemků č. parc. 45 a dále č. parc. 375/2“ a že „tyto pozemky nabyl zůstavitel nesporně rozhodnutím Státního notářství v Příbrami ze dne 2.6.1992, č.j. 22/91-21, a pokud tedy nebyla tato veřejná listina jakkoli zpochybněna, nemůžou jí soudy obou stupňů upřít právo na vlastnictví těchto pozemků jen proto, že nyní tyto pozemky nejsou vedeny v katastru nemovitostí“. Dovolatelka rovněž namítá, že „se Městský soud v Praze při svém rozhodování řádně nevypořádal s námitkami v podaném odvolání, když se v případě pozemků st. 57/3 a st. 57/4 v katastrálním území V., okres P., omezil toliko na zjištění, že tyto pozemky v katastru nemovitostí nebyly nalezeny a s ohledem na skutečnost, že nejsou obsaženy ani ve znaleckém posudku, tak tyto pozemky z výčtu majetku patřícího do dědictví vypustil“; že „taktéž se odvolací soud nezabýval její námitkou týkající se pozemku č. 374/2“ (správně č. 375/2), „který je však uveden v rozhodnutí Státního notářství v Příbrami ze dne 2.6.1992, č.j. D 22/91-21, dle kterého tento pozemek nabyl zůstavitel po svém bratrovi panu J. J.“; že „pokud zůstavitel nabyl vlastnictví k uvedeným nemovitostem, tedy k pozemku st. parc. č. 57/3, č. 57/4, a dle uvedeného rozhodnutí Státního notářství v Příbrami ze dne 2.6.1992, č.j. D 22/91-21, k parc. č. 374/2“ (správně č. 375/2) „a č. parc. 45 (k tomuto parc. č. odvolací soud nic neuvedl), nemůže toto vlastnické právo zaniknout jen proto, že po provedené digitalizaci katastru nemovitostí tyto nemovitosti soud nedohledal“ a že „odvolací soud neřešil rozpory skutkového stavu nemovitostí v pozůstalosti vyhotovením nového znaleckého posudku, který by celou věc týkající se rozporu v evidenci pozemků ke dni smrti zůstavitele a pozemků následně vedených katastrem nemovitostí vysvětlil tak, aby nebyly důvodné pochybnosti o tom, že část pozemků zůstavitele nebyla v dědickém řízení projednána, ač je rozhodnutím Státního notářství v Příbrami ze dne 2.6.1992, č.j. D 22/91-21, prokázáno, že zůstavitel vlastníkem těchto pozemků v den svého úmrtí byl“. Dovolatelka rovněž polemizuje (obdobně jako v odvolání proti opravnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.1.2015, č.j. 34 D 1651/2001-602) s postupem soudu prvního stupně, který podle jejího názoru „překročil zákonný rámec opravného usnesení v ust. §164 o.s.ř., když tímto opravným usnesením stanovil účastníkům řízení další povinnosti k úhradě nákladů řízení“, a to přestože „ustanovení §166 odst. 1 o.s.ř. lze použít nejdéle do uplynutí odvolací lhůty, protože po jejím uplynutí by aplikace tohoto ustanovení byla v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která nepřipouští nerovné postavení účastníků řízení v závislosti na tom, zda využijí či nevyužijí svého práva na opravný prostředek“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně, ve znění usnesení opravného, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o.s.ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o.s.ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení otázky hmotného práva, zda lze zákonným dědicům potvrdit nabytí dědictví k takovému majetku, u nějž stav jeho označení v usnesení o dědictví neodpovídá stavu údajů evidovaných v katastru nemovitostí. Protože soudy posoudily tuto otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání N. J. je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel B. J. zemřel dne 21.4.2001 a že se při dědění použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po zůstaviteli i v současné době právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Z obsahu spisu v projednávané věci v první řadě vyplývá, že podle výpisu z katastru nemovitostí prokazujícího stav evidovaný k datu 28.8.2012 byly pozemky parc. č. st. 57/3 o výměře 132 m 2 a parc. č. st. 57/4 o výměře 43 m 2 v katastrálním území V., okres P., zapsány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 528 jako vlastnictví zůstavitele (viz č.l. 520). Podle výpisu z katastru nemovitostí prokazujícího stav evidovaný k datu 3.9.2015 však již předmětné pozemky v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 528 zapsány nebyly (viz č.l. 633). Z téhož výpisu (odpovídajícího rovněž výpisu aktuálnímu v době rozhodnutí dovolacího soudu) dále vyplývá, že aktuální výměra pozemku parc. č. st. 57/1 (417 m 2 ), který ve výpisu k datu 28.8.2012 předcházel předmětným pozemkům, se shoduje s celkovým součtem výměry pozemků parc. č. st. 57/3 a parc. č. st. 57/4 (175 m 2 ) a výměry pozemku parc. č. st. 57/1 (242 m 2 ) k datu 28.8.2012. Ze spisu dále vyplývá, že podle výpisu z katastru nemovitostí prokazujícího stav evidovaný k datu 17.1.2005 byl pozemek parc. č. st. 375/2 o výměře 4406 m 2 v katastrálním území V., okres P., zapsán jako vlastnictví zůstavitele v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 528 (viz č.l. 170). Znaleckým posudkem ze dne 29.1.2006, č. 01/497/2006, vypracovaným Ing. Jiřím Karpíškem za účelem vypořádání dědictví po zůstaviteli, byl tento pozemek oceněn částkou 3.789,16 Kč. Podle srovnávacího sestavení parcel (porovnání parcel dřívější pozemkové evidence s parcelami katastru nemovitostí, č.l. 253) ze dne 14.6.2005 byl předmětný pozemek evidován podle údajů dřívější pozemkové evidence pod parc. č. 375/2 (dále též jen „PK 375/2“), druh pozemku „role“, výměra 4406 m 2 a podle údajů katastru nemovitostí pod parc. č. 376/1 a parc. č. 968/2, druh pozemku „trav. p.“, „silnice, ost. plocha“, bez uvedení výměry, číslo listu vlastnictví 528. Podle výpisů z katastru nemovitostí prokazujících stav evidovaný po srovnávacím sestavení parcel, tj. po 14.6.2005, však pozemky parc. č. 376/1 a parc. č. 968/2 v katastrálním území V., okres P., již zapsány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví 528 nejsou a ani žádný pozemek jiného parcelního čísla se výměrou s předmětnými pozemky neshoduje. Ze spisu konečně vyplývá, že pozemek PK 375/2, ani pozemky parc. č. 376/1 a parc. č. 968/2, již nebyly zahrnuty do soupisu aktiv dědictví, soud prvního stupně o těchto nemovitostech dále nijak (bez jakéhokoliv odůvodnění) nerozhodoval, když usnesení o dědictví i soupis aktiv dědictví obsahují pouze pozemky parc. č. st. 57/3 a parc. č. st. 57/4, avšak zjevně neaktuálně označené v době vydání rozhodnutí. Odvolací soud postup soudu prvního stupně „napravil“ tím, že pozemky parc. č. st. 57/3 a parc. č. st. 57/4 „z výčtu majetku patřícího do dědictví vypustil“ s odůvodněním, že „nejsou jako předmět ocenění uváděny ani ve znaleckém posudku“ a že „neexistují, neboť v katastru nebyly nalezeny“; z posledně uvedeného důvodu pak shledal bezpředmětnou i odvolací námitku N. J., že do dědictví po zůstaviteli není zahrnut pozemek PK 375/2.
I když se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§460 obč. zák.), dospěla judikatura soudů již dříve k závěru, že okamžik smrti zůstavitele je rozhodný toliko pro posouzení, jaký majetek zůstavitel zanechal svým dědicům, a že pro označení tohoto majetku je významná doba vydání (vyhlášení) usnesení o dědictví, neboť pouze v tomto případě je výrok usnesení (z hlediska vymezení předmětu dědictví a jeho nabytí dědici) dostatečně přesný, určitý a srozumitelný. V usnesení o dědictví se tedy nemovitosti patřící do dědictví neoznačují tak, jak byly vedeny v příslušné evidenci (v Katastru nemovitostí České republiky) v době smrti zůstavitele, ale podle stavu v době vydání (vyhlášení) usnesení (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.9.1999, sp. zn. 21 Cdo 2460/98, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2015, sp. zn. 21 Cdo 4110/2014).
Nemovitosti je třeba označovat v rozhodnutí v aktuálním stavu rovněž proto, aby mohlo být předmětem zápisu do katastru nemovitostí. Na základě rozhodnutí soudu, které se týkalo věcných práv k nemovitostem, se až do 31.12.2013 prováděl do katastru záznam. Od 1.1.2014 se ohledně věcných práv provádí bez výjimky vklad. Pravomocné usnesení o dědictví, týkající se věcných práv k nemovitostem, se proto doručuje příslušnému katastrálnímu úřadu k zahájení vkladového řízení bez návrhu ve smyslu ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 256/2013 Sb.“), podle něhož je třeba posuzovat i vklad práva podle usnesení o dědictví v projednávané věci. Katastrální úřad přitom má zkoumat, zda vkladová listina, která je listinou veřejnou, navazuje na dosavadní zápisy v katastru [k tomu srov. ust. §17 odst. 2 písm. c) zákona č. 256/2013 Sb.]. Podle ustálené judikatury je stav zápisů v katastru nemovitostí na překážku navrhovanému vkladu zejména tehdy, není-li v katastru nemovitostí evidována nemovitost, ke které má být právo zapsáno (k tomu srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2000, sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2009, sp. zn. 21 Cdo 39/2008, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 110, ročník 2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.2016, sp. zn. 21 Cdo 806/2015).
V projednávané věci soudy považovaly rozsah nemovitého majetku zůstavitele za zjištěný na základě „obsahu spisu, provedeného soupisu aktiv a pasiv dědictví, sestaveného podle údajů účastníků řízení a výsledku šetření“, aniž by vzaly náležitě v úvahu, že majetek patřící do dědictví sice musí být v usnesení o dědictví označen způsobem vyplývajícím z katastru nemovitostí v době vydání (vyhlášení) usnesení [k čemuž mohou sloužit právě výpisy z katastru nemovitostí aktuální v době vydání (vyhlášení) usnesení], že však pro zjištění jeho rozsahu je rozhodný skutkový (a právní) stav ke dni smrti zůstavitele. Obsah spisu v projednávané věci (důkazy v něm obsažené) neumožňuje dospět k úplnému a spolehlivému skutkovému zjištění o tom, co se stalo s nemovitým majetkem zůstavitele (pozemky parc. č. st. 57/3, parc. č. st. 57/4 a PK 375/2), neevidovaným již v katastru nemovitostí ke dni vydání usnesení o dědictví. Dovolatelka tedy právem odvolacímu soudu vytýká, že „neřešil rozpory skutkového stavu nemovitostí v pozůstalosti“ tak, aby „nebyly důvodné pochybnosti o tom, že část pozemků zůstavitele nebyla v dědickém řízení projednána“.
V dalším řízení proto soudy vezmou v úvahu zejména, že – jak je zřejmé z výše uvedeného – pozemky parc. č. st. 57/3 a parc. č. st. 57/4 mohly být „spojeny“ do pozemku parc. č. st. 57/1, který byl zahrnut do soupisu aktiv a pasiv dědictví i do usnesení o dědictví a v době vydání usnesení byl a je aktuálně zapsán v katastru nemovitostí. V případě řádného zdůvodnění této skutečnosti (jednoznačně vyplývajícího pouze ze spolehlivých skutkových zjištění) by pak stav označení pozemku parc. č. st. 57/1 v usnesení o dědictví vyhovoval nejen stavu zápisu v katastru v době vydání tohoto rozhodnutí, ale rovněž i požadavku na označení takového majetku zůstavitele, který zanechal svým dědicům ke dni své smrti. Soudy taktéž zohlední, že podle srovnávacího sestavení parcel ze dne 14.6.2005 byl pozemek PK 375/2 evidován podle údajů dřívější pozemkové evidence pod parc. č. 375/2 a podle údajů katastru nemovitostí již pod parc. č. 376/1 a parc. č. 968/2, tj. pod jinými parcelními čísly, než která jsou uvedena v ostatních důkazech obsažených ve spise, a s ohledem na tuto okolnost provedou další dokazování.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že není důvodná námitka dovolatelky směřující k pozemku evidovanému podle údajů dřívější pozemkové evidence pod parc. č. 45, neboť pozemek „PK 45 (KN č. 45/1 a 56)“ byl předmětem ocenění znaleckým posudkem (č.l. 232) i rozhodnutí soudu prvního stupně (již podle údajů v katastru nemovitostí pod parc. č. st. 45/1 a parc. č. st. 56/1), které bylo odvolacím soudem v této části potvrzeno.
Odvolací soud - jak vyplývá z obsahu spisu - rozhodl napadeným usnesením o odvolání N. J. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení §214 odst. 2 písm. a), b) nebo d) o.s.ř. a účastníci se podle obsahu spisu práva účasti na projednání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 1997). Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu