ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5570.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 5570/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně R. L. , zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích č. 58, proti žalovanému T. V., DiS., zastoupenému JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad č. 1554/6, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 50/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2015 č. j. 28 Co 179/2015-290, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 27. 9. 2010 domáhala, aby bylo určeno, že „darovací smlouva ze dne 1. 12. 2008, kterou J. V. převedla na žalovaného budovu, v části obce K., postavenou na pozemku označeném jako parc. č. 49, v k. ú. K. a pozemky označené jako parc. č. 49 a 50, v k. ú. K., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Kladno na listu vlastnictví č. 248 pro obec a katastrální území K.,“ je vůči ní právně neúčinná. Žalobu zdůvodnila tím, že je vlastníkem domu v části obce V., postaveného na pozemku označeném jako parcela č. 2456 v k. ú. V., že rodiče žalovaného J. a R. V. užívají na základě dohody o užívání bytu ze dne 10. 6. 1987 byt umístěný ve 4. nadzemním podlaží uvedeného domu, že žalobkyně jim dopisem ze dne 22. 9. 2006 oznámila jednostranné zvýšení nájemného na 14 595 Kč, že J. a R. V. podali žalobu o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, kterou Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 5. 2. 2009 č. j. 16 C 1/2007-74 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j. 19 Co 251/2009-107 zamítl, že od 1. 1. 2007 mají J. a R. V. hradit nájemné ve výši 14 595 Kč a zálohy na služby, avšak hradí pouze nájemné ve výši 2 332 Kč a zálohy na služby, že od ledna 2007 jim vzniká nedoplatek na nájemném ve výši 12 263 Kč za každý měsíc trvání nájmu, že žalobkyně se vůči nim domáhá zaplacení nedoplatku na nájemném za období od ledna 2007 do listopadu 2009 ve výši 429 205 Kč s příslušenstvím v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 EC 478/2009, že celková výše splatné pohledávky žalobkyně za rodiči žalovaného, manželi J. a R. V., s poplatky z prodlení ve výši 865 584 Kč činí k datu 20. 9. 2010 částku 1 294 789 Kč a že dne 1. 12. 2008 uzavřela matka žalovaného J. V. se žalovaným darovací smlouvu s právními účinky vkladu ke dni 13. 1. 2009, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k uvedeným nemovitostem z J. V. na žalovaného. Žalobkyně je přesvědčena, že předmětnou darovací smlouvou uzavřenou mezi J. V., která je vůči žalobkyni zavázána spolu s R. V. společně a nerozdílně, a osobou jí blízkou (jejím synem), došlo ke zkrácení uspokojení pohledávky věřitele, jelikož tento právní úkon vedl ke zmenšení majetku dlužníka, které mělo současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníků, ačkoliv – nebýt tohoto úkonu – by se z jejich majetku uspokojil, neboť J. a R. V. nemají jiný hodnotnější majetek.
Žalovaný zejména namítal, že předmětná pohledávka uvedená v žalobě „již neexistuje“, že mezi žalobkyní a rodiči žalovaného byla uzavřena dohoda o narovnání pro jiné soudní řízení, že „si není vědom, že v době podání žaloby ani v době uzavření smlouvy existovala pohledávka za rodiči, kterou uvádí žalobkyně, ani pohledávka jiná“, že již od roku 2004 investoval do předmětné nemovitosti, která byla v naprostém havarijním stavu a která by nepostačovala k uspokojení pohledávky uváděné žalobkyní v žalobě, že nešlo ze strany žalovaného či rodičů o úmysl krátit věřitele, jelikož rodiče byli v té době řádně zaměstnáni s pravidelným příjmem, žádnou vyživovací povinnost neměli a vlastnili osobní vůz, a že matka žalovaného „vzhledem k investicím před uzavřením smlouvy a nutnosti zástavy ve vlastnictví žalovaného“ uzavřením odporované darovací smlouvy plnila svou morální i právní povinnost.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 29. 12. 2014 č. j. 15 C 50/2010-245 určil, že „darovací smlouva ze dne 1. 12. 2008, na základě které J. V. jako darující darovala žalovanému T. V. jako obdarovanému nemovitosti, a to pozemek parc. č. 49, jehož součástí je budova a pozemek parc. č. 50 v katastrálním území K. s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 13. 1. 2009, je vůči žalobkyni právně neúčinná“, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 34 457 Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Němce. Vycházel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem uvedených nemovitostí, které nabyl darovací smlouvou uzavřenou dne 1. 12. 2008 od své matky J. V., že rodiče žalovaného J. a R. V. dne 12. 5. 2011 uzavřeli se žalobkyní dohodu o narovnání, ve které se zavázali uhradit žalobkyni 1 200 000 Kč do tří měsíců od podpisu smlouvy, že „závazek vyplýval z titulu dlužného nájemného“, že J. a R. V. svůj závazek neuhradili a ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 10. 2012 č. j. 11 EC 478/2009-145 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013 č. j. 16 Co 186/2013-223, který nabyl právní moci dne 21. 8. 2013, tak, že J. a R. V. jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 1 200 000 Kč s příslušenstvím, že na základě uvedených rozsudků je proti dlužníkům J. a R. V. ve prospěch oprávněné žalobkyně vedeno u Okresního soudu v Kladně exekuční řízení pod sp. zn. 56 EXE 825/2013, že žalobkyně tak má vůči dlužníkům J. a R. V. pohledávku, která je vymahatelná a je i vymáhána, avšak že J. R. V. jsou nemajetní, že J. V. je ve starobním důchodu, že R. V. je zaměstnán, a že exekuce tak může probíhat pouze srážkami z příjmu. Dále zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 2. 2009 č. j. 16 C 1/2007-74 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j. 19 Co 251/2009-107, který nabyl právní moci dne 13. 12. 2009, byla zamítnuta žaloba J. a R. V. proti žalobkyni o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného oznámeného žalobkyní J. a R. V. dopisem ze dne 22. 9. 2006, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 26 Cdo 2654/2010 byly rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j. 19 Co 251/2009-107 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 2. 2009 č. j. 16 C 1/2007-74 ve výroku o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného a ve výroku o nákladech řízení zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 6. 2012 č. j. 16 C 1/2007-156 bylo určeno, že jednostranné zvýšení nájemného oznámené žalobkyní J. a R. V. dopisem ze dne 22. 9. 2006 je neplatné. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že žalovanému bylo známo, že mezi žalobkyní a jeho rodiči probíhají vleklé spory týkající se bytu v P., ať už se jednalo o výpověď z nájmu bytu, nebo o „vymáhání částek z titulu nedoplatku na nájemném“, a dospěl k závěru, že žalovaný jako osoba blízká dlužnici žalobkyně nejenže nevynaložil náležitou pečlivost, ale že nevynaložil žádné úsilí ke zjištění, zda „věřitelé matky“ nemohou být darovací smlouvou ze dne 1. 12. 2008 zkráceni.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2015 č. j. 28 Co 179/2015-290 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 17 619 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 356 Kč, oboje k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Šálkové. Poté, co zopakoval dokazování dohodou o narovnání podepsanou žalobkyní dne 1. 6. 2011 J. a R. V. dne 12. 5. 2011, „spisem“ Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 21 C 449/2009 a „spisem“ Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 11 EC 478/2009 a co doplnil dokazování „spisem“ Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 16 C 1/2007 s odůvodněním, že tento důkaz je – přestože jej žalovaný neoznačil před koncentrací řízení – přípustný za použití §205a odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, neboť soud prvního stupně neposkytl žalovanému poučení podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu, aby prokázal své tvrzení, že žalobkyní v žalobě tvrzená pohledávka za jeho rodiči v době uzavření darovací smlouvy „neexistovala“, odvolací soud zjistil, že mezi žalobkyní J. a R. V. bylo sporné nájemné J. a R. V. jako nájemců vůči žalobkyni jako pronajímatelce z titulu dlužného zvýšeného nájemného za dobu od 1. 1. 2007, které k 6. 5. 2011 mělo činit 465 994 Kč a s poplatkem z prodlení 1 618 164,17 Kč, a náhrada nákladů řízení žalobkyně v dosud neskončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 EC 478/2009 ve výši 64 738 Kč, že žalobkyně požadovala i náhradu nákladů řízení na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j. 19 Co 251/2009-107 ve výši 5 279 Kč a na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 1. 2011 č. j. 11 C 91/2009-28 ve výši 8 280 Kč, že v dohodě o narovnání se žalobkyně s J. a R. V. dohodli, že sporné dluhy stejně jako náklady řízení budou narovnány částkou 1 200 000 Kč splatnou „nájemci k rukám žalobkyně“ do tří měsíců od podpisu dohody, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 11. 2011 č. j. 21 C 449/2009-59 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 č. j. 16 Co 377/2012-108 byla zamítnuta žaloba J. a R. V. o určení, že zvýšení nájemného z 18. 9. 2009 doručené jim v říjnu 2009 je neplatné, a že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012 č. j. 19 Co 385/2012-193 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 6. 2012 č. j. 16 C 1/2007-156, jímž bylo určeno, že jednostranné zvýšení nájemného učiněné žalobkyní vůči J. a R. V. dopisem ze dne 22. 6. 2006 je neplatné. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že všechny zákonné předpoklady odporovatelnosti darovací smlouvy uzavřené mezi J. V. jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným dne 1. 12. 2008 nebyly splněny, neboť žalobkyně pohledávku z titulu neplaceného zvýšeného nájemného za byt za období od 1. 1. 2007 do 30. 11. 2009 ve výši 429 205 Kč s příslušenstvím v době odporovaného právního úkonu, tj. k 13. 1. 2009, kdy nastaly právní účinky vkladu podle darovací smlouvy ze dne 1. 12. 2008, vůči rodičům žalovaného neměla, a to ani jako budoucí pohledávku na základě platného zvýšení nájemného, protože žaloba J. a R. V. o určení neplatnosti zvýšení nájemného dopisem ze dne 22. 9. 2006, od něhož žalobkyně svoji v žalobě tvrzenou pohledávku odvozuje, byla úspěšná a na základě neplatného zvýšení nájemného ke zvýšení nájemného ve prospěch žalobkyně na úkor J. a R. V. nemohlo dojít. Ke zvýšení nájemného na základě další výzvy ze dne 18. 9. 2009 k 13. 1. 2009 podle názoru odvolacího soudu rovněž nemohlo dojít (pohledávka z tohoto zvýšení nájemného nebyla ani zahrnuta do dohody o narovnání a nestala se vykonatelnou) a závazek z dohody o narovnání J. a R. V. zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč, který „jí byl následně přisouzen“ rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 10. 2012 č. j. 11 EC 478/2009-145 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2013 č. j. 16 Co 186/2013-223, vznikl až v červnu 2011, tedy s odstupem více než dvou let po uzavření a nabytí účinnosti darovací smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že ke dni právních účinků darovací smlouvy ze dne 1. 12. 2008, které nastaly k 13. 1. 2009, neměla žalobkyně vůči J. a R. V. žádnou, ani budoucí pohledávku, že nemohlo dojít ke zkrácení žalobkyně jako věřitele a že nebyla splněna ani další podmínka odporovatelnosti právních úkonů spočívající v úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně nesplnil svou poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 3 občanského soudního řádu, když nevyzval žalovaného k prokázání jeho tvrzení, že pohledávka žalobkyně v době učinění odporovaného právního úkonu neexistovala, neboť toto tvrzení žalovaný nikdy v řízení neuvedl. Tvrzení žalovaného, že pohledávka žalobkyně neexistovala ani v době uzavření darovací smlouvy, lze podle názoru dovolatelky dovodit až z nedatovaného odůvodnění odvolání žalovaného, kde uvedl, že jedinou pohledávkou za rodiči žalovaného byla pohledávka vzniklá z narovnání, což však bylo až „po dvojí koncentraci řízení“. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v důsledku nesprávného vyhodnocení poučovací povinnosti soudu prvního stupně aplikoval nesprávně i ustanovení §205a písm. d) občanského soudního řádu, a má za to, že odvolací soud neměl přihlížet k důkazům uplatněným v rozporu s §205a občanského soudního řádu a že jimi nemohl doplňovat dokazování. Namítá, že navrhl-li žalovaný důkaz příslušnými spisy, aniž by uvedl, k jakému tvrzení tento důkaz navrhuje, pak nebylo povinností soudu prvního stupně takový důkaz k „neexistujícímu“ tvrzení provádět. Dovolatelka má za to, že podmínky odporovatelnosti jsou splněny, neboť mezi věřitelem a dlužníkem existoval závazkový právní vztah vyplývající z nájmu bytu, pohledávka věřitele vyplývající z narovnání byla v době odporovaného právního úkonu pohledávkou budoucí, která „se váže k závazkovému vztahu nájmu existujícímu mezi účastníky v době existence nájmu, přičemž vznikla v zákonem stanovené tříleté lhůtě“, a z dohody o narovnání je nepochybné, že uvedená částka zahrnovala i dlužné nájemné za období od 1. 1. 2007, tedy období předcházející účinkům odporovaného právního úkonu. Dlužník i žalovaný podle názoru dovolatelky v době odporovatelného úkonu dobře věděli, že proti nim žalobkyně uplatňuje pohledávku z existujícího závazkového vztahu, a „úkon mohli učinit v presumovaném úmyslu se této pohledávce vyhnout“. Dovolatelka je toho názoru, že je třeba dát přednost dohodě, ve které se s dlužníkem dohodla, že „dluh mimo jiné i na nájemném splatném do doby účinků odporovaného právního úkonu existoval“, před následnými soudními rozhodnutími, i kdyby se z nich mohl podávat opak, zejména za situace, kdy se v uvedené dohodě o narovnání dlužník zavázal, že své dovolání vezme zpět. Má za to, že pokud odvolací soud převzal svůj závěr ohledně „neexistence“ pohledávky vůči dlužníkovi z rozsudků, které byly vydány jen a výlučně v důsledku nesplnění této smluvní povinnosti dlužníkem, pak rozhodl v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže mít prospěch ze svého nepoctivého jednání, a že ani žalovaný jako právní nástupce rodičů nemůže těžit z nepoctivého jednání svých právních předchůdců za situace, kdy žalobkyně jednala poctivě a v dobré víře, že dlužníci splní svou povinnost a vezmou zpět své dovolání, v důsledku čehož se existence pohledávky v době uskutečnění odporovatelného právního úkonu stane nepochybnou. Vytkla odvolacímu soudu, že opomněl aplikovat ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb. a že neposuzoval věc podle ustanovení části první hlavy I. zákona č. 89/2012 Sb. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že J. V. darovací smlouvou ze dne 1. 12. 2008 s právními účinky vkladu práva ke dni 13. 1. 2009 převedla pozemek parc. č. 49, jehož součástí je budova a pozemek parc. č. 50 v k. ú. K. do vlastnictví žalovaného, že mezi rodiči žalovaného J. a R. V. jako nájemci a žalobkyní jako pronajímatelkou bylo sporné nájemné, které měli nájemci platit od 1. 1. 2007 na základě jednostranného zvýšení nájemného oznámeného žalobkyní J. a R. V. dopisem ze dne 22. 9. 2006 a které k 6. 5. 2011 mělo činit 465 994 Kč (s poplatkem z prodlení 1 618 164,17 Kč), že v dohodě o narovnání podepsané žalobkyní dne 1. 6. 2011 J. a R. V. dne 12. 5. 2011 se J. a R. V. se žalobkyní dohodli, že uvedené sporné dluhy včetně jakéhokoliv příslušenství stejně jako náklady řízení ve výši 64 738 Kč vzniklé žalobkyni v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 EC 478/2009 a náklady řízení ve výši 5 279 Kč „na základě“ rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j. 19 Co 251/2009-107 a ve výši 8 280 Kč „na základě“ usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 1. 2011 č. j. 11 C 91/2009-28 budou narovnány tak, že J. a R. V. zaplatí žalobkyni 1 200 000 Kč do tří měsíců od podpisu dohody, že dlužníci tento svůj závazek nesplnili, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 10. 2012 č. j. 11 EC 478/2009-145 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze 23. 7. 2013 č. j. 16 Co 186/2013-223, který nabyl právní moci dne 21. 8. 2013, byla J. a R. V. uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 200 000 Kč s úroky z prodlení, že k vymožení této pohledávky je u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 56 EXE 825/2013 proti povinným J. a R. V. vedeno exekuční řízení, a že poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. 26 Cdo 2654/2010 zrušil rozsudek Městského soud v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j. 19 Co 251/2009-107 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 2. 2009 č. j. 16 C 1/2007-74 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného oznámeného žalobkyní J. a R. V. dne 22. 9. 2006, a ve výroku, jímž byla žalobcům uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 11. 6. 2012 č. j. 16 C 1/2007-156 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012 č. j. 19 Co 385/2012-193 určil, že jednostranné zvýšení nájemného učiněné žalobkyní vůči J. a R. V. dopisem ze dne 22. 9. 2006 je neplatné.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda může věřitel, jenž má vůči dlužníkovi vykonatelnou pohledávku z dohody o narovnání, v níž se s dlužníkem dohodl, že sporný dluh na nedoplatku na jednostranně zvýšeném nájemném a náhrady nákladů řízení budou narovnány tak, že dlužník zaplatí věřiteli dohodnutou částku, odporovat právnímu úkonu dlužníka učiněnému před uzavřením této dohody o narovnání poté, co měl sporný dluh na nedoplatku na jednostranně zvýšeném nájemném vzniknout. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 1. 12. 2008 s právními účinky vkladu práva ke dni 13. 1. 2009 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. a č. 384/2008 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 19. 7. 2009 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je – jak uvádí ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. – věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku. Z hlediska ustanovení §42a obč. zák. není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí; významné je, že vznikl závazkový právní vztah, z něhož má pohledávka v budoucnu vzniknout. Ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem a je také pojmově vyloučeno, aby dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit „svého věřitele“ (tj. zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky). Aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je proto jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon, a to i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku, která má na základě vzniklého závazkového právního vztahu vzniknout až v budoucnu. Pohledávka za dlužníkem přitom nemusí být v této době ještě vymahatelná [vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci)]; z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná; dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (srov. ustanovení §585 odst. 1 obč. zák.). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (§585 odst. 2 obč. zák.). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (§585 odst. 3 obč. zák.). Omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání; jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat (srov. ustanovení §586 odst. 1 obč. zák.). Narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla (§586 odst. 2 obč. zák.). I když strany prohlásí, že narovnáním jsou mezi nimi upravena veškerá vzájemná práva, týkají se tyto účinky pouze právního vztahu, v němž vznikla mezi nimi spornost nebo pochybnost, ledaže z obsahu narovnání nepochybně vyplývá, že se narovnání týká i jiných vztahů (§587 obč. zák.).
Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek tak zaniká a je nahrazen závazkem novým, který vyplývá z narovnání. Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem – právním důvodem vzniku závazku. Po uzavření dohody o narovnání se již věřitel nemůže domáhat plnění z původního závazku, nýbrž jen plnění z nového závazku z dohody o narovnání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 33 Cdo 2725/2008, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).
Dohodu o narovnání lze zařadit mezi právní úkony, jejichž platnost zákon neváže na podmínku „existence“ práva (pohledávky, dluhu), jehož se úkon týká, naopak s možnou „neexistencí“ takového práva počítá. Účelem narovnání není zjištění, jak se věci ve skutečnosti mají, nýbrž předejít dalším pochybnostem a sporům tím, že dosavadní závazek, v němž se sporné či pochybné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Sporností či pochybností práv je třeba rozumět rozdílný názor účastníků na otázky „existence“, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. Není také vyloučeno, že účastníci po vyjasnění sporných stanovisek v dohodě potvrdí svá dosavadní práva a povinnosti. Ze znění ustanovení §586 odst. 2 obč. zák. pak vyplývá, že narovnáním lze založit právo i tam, kde původně nebylo. Jestliže totiž některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla a vyjde-li to dodatečně najevo, nepozbývá narovnání platnosti, bylo-li sjednáno (oboustranně) v dobré víře. Skutečnost, že právo objektivně nevzniklo, tedy nevylučuje narovnání domnělého práva, nastala-li jistota o jeho „neexistenci“ po narovnání (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004 sp. zn. 32 Odo 976/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007 sp. zn. 26 Odo 979/2006).
V posuzovaném případě je odporovaným právním úkonem darovací smlouva uzavřená dne 1. 12. 2008 mezi dlužnicí J. V. a žalovaným, kterou J. V. převedla pozemek parc. č. 49, jehož součástí je budova č. p. 67, a pozemek parc. č. 50 v k. ú. K. do vlastnictví žalovaného (s právními účinky vkladu ke dni 13. 1. 2009). Za vymahatelnou pohledávku, jejíž uspokojení mělo být touto darovací smlouvou zkráceno, žalobkyně označila v žalobě pohledávku vůči J. a R. V. na nedoplatku na zvýšeném nájemném na základě jednostranného zvýšení nájemného oznámeného nájemcům J. a R. V. dopisem ze dne 22. 9. 2006 za období od ledna 2007 do listopadu 2009 ve výši 429 205 Kč s příslušenstvím. Tato mezi nimi sporná pohledávka – i kdyby ji žalobkyně vůči J. a R. V. vskutku měla – se však nestala vymahatelnou, neboť (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů) nebyla žalobkyni přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k odpůrčí žalobě nezakládá ani její pohledávka vůči J. a R. V. ve výši 1 200 000 Kč z dohody o narovnání ze dne 1. 6. 2011, ve které se J. a R. V. se žalobkyní dohodli, že sporné dluhy na nedoplatku na zvýšeném nájemném a náklady řízení budou narovnány tak, že J. a R. V. zaplatí žalobkyni 1 200 000 Kč do tří měsíců od podpisu dohody, a to přesto, že tato pohledávka se naopak vymahatelnou stala, neboť byla žalobkyni přiznána vykonatelným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 10. 2012 č. j. 11 EC 478/2009-145 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze 23. 7. 2013 č. j. 16 Co 186/2013-223. Tato pohledávka totiž vznikla až uzavřením dohody o narovnání (1. 6. 2011), která představuje – jak vyplývá z výše uvedeného - samostatný zavazovací důvod (právní důvod vzniku závazku), a žalobkyně ji proto v době odporovaného právního úkonu (ke dni 13. 1. 2009, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy uzavřené dne 1. 12. 2008) neměla. Nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že pohledávka z dohody o narovnání byla v době, kdy byl učiněn odporovaný právní úkon (kdy se stal účinným), pohledávkou budoucí, která „se váže k závazkovému vztahu nájmu existujícímu mezi účastníky“ (mezi žalobkyní J. a R. V.), neboť ze samotného nájemního vztahu nevyplýval závazek jeho účastníků uzavřít v budoucnu dohodu o narovnání, která založila vymahatelnou pohledávku žalobkyně.
Neměla-li žalobkyně ke dni právních účinků darovací smlouvy ze dne 1. 12. 2008, které nastaly k 13. 1. 2009, vůči J. a R. V. žádnou, ani budoucí, vymahatelnou pohledávku, je závěr odvolacího soudu, že uzavřením odporované darovací smlouvy nemohlo dojít ke zkrácení žalobkyně jako věřitelky, a že proto odpůrčí žaloba není důvodná, v souladu se zákonem.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatelky, že odvolací soud opomněl aplikovat ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., neboť zákon č. 89/2012 Sb. nabyl účinnosti teprve dnem 1. 1. 2014 a jeho přechodné ustanovení §3030 nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) [srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016].
Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [za takovou vadu nelze považovat dovolatelkou namítanou okolnost, že odvolací soud v důsledku nesprávného vyhodnocení poučovací povinnosti soudu prvního stupně provedl důkaz „spisem“ Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 16 C 1/2007 v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř., neboť skutkové zjištění, které odvolací soud z tohoto důkazu učinil (že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012 č. j. 19 Co 385/2012-193 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 6. 2012 č. j. 16 C 1/2007-156, jímž bylo určeno, že jednostranné zvýšení nájemného učiněné žalobkyní vůči J. a R. V. dopisem ze dne 22. 6. 2006 je neplatné), nebylo pro posouzení věci významné (rozhodující bylo skutkové zjištění, že žalobkyně neměla vůči J. a R. V. pohledávku na nedoplatku na zvýšeném nájemném na základě jednostranného zvýšení nájemného, která by jí byla přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci), a porušení ustanovení §205a o. s. ř. v souvislosti s provedením uvedeného důkazu by proto nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci], Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu