ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5623.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 5623/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po P. P. , za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova č. 180/10, IČO 69797111, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 31 D 36/2011, o dovolání účastníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. dubna 2015, č. j. 18 Co 79/2015-254, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova č. 180/10, nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po P. P., bylo zahájeno usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25.1.2011, č.j. 31 D 36/2011-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. Šárka Navrátilová, notářka ve Svitavách (§38 občanského soudního řádu).
Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 12.12.2014, č.j. 31 D 36/2011-236, určil obvyklou cenu dědictví částkou 858.722,- Kč, výši dluhů dědictví částkou 477.909,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 380.813,- Kč. Do aktiv dědictví zařadil i „pohledávku zůstavitele za L. R., zdržující se na adrese M., z titulu zhodnocení nemovitosti – stavby, stojící na pozemku – parcele číslo 2711/78 pro obec a katastrální území M., ke dni úmrtí zůstavitele v obvyklé ceně dle znaleckého posudku Ing. Rudolfa Jungera ze dne 10.1.2014 ve výši 840.380,- Kč“. Soud prvního stupně uvedl, že „v otázce zařazení pohledávky zůstavitele za L. R. z titulu zhodnocení stavby v kat. území M. však změnil ÚZSVM svůj názor na její zařazení do aktiv dědictví, což vyjádřil přípisem ze dne 22.4.2014, a navrhl tuto pohledávku dále jako promlčenou nezahrnout do aktiv dědictví“. Při rozhodování o zařazení této pohledávky do majetku zůstavitele vycházel soud prvního stupně zejména ze závěru, že „nájemní smlouva mezi pronajímatelem (L. R.) a nájemcem (zůstavitel) neupravovala vypořádání investic při skončení nájmu, bylo tedy aplikováno ust. §667 odst. 1 poslední věta obč. zák., podle něhož v případě, kdy pronajímatel dal souhlas se změnou předmětu nájmu, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci“; že „tedy nájem skončil dnem úmrtí zůstavitele a k tomuto dni mu vznikla i pohledávka vůči pronajímateli jako vlastníku věci a nemohla být tedy promlčena“; že „k promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka (L. R.), ten však do protokolu dne 17.5.2013 skutečnost, že nemovitosti byly zůstavitelem zhodnoceny, nerozporoval, námitku promlčení nevznesl a potvrdil, že zůstavitel do jeho nemovité věci investoval, zejména provedl stavební úpravy nutné pro zřízení relaxačního centra; dále uvedl, že se oba dohodli na tom, že mu L. R. po zahájení provozu uzná investice ve výši přibližně 750.000,- Kč, to se však z důvodu úmrtí zůstavitele nestalo“ a že „ani případné úvahy o dobytnosti pohledávky vůči L. R. dle názoru soudu nemají vliv na podstatu jejího zařazení do majetku zůstavitele“.
K odvolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30.4.2015, č.j. 18 Co 79/2015-254, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl, že „okresní soud postupoval správně, když do aktiv dědictví zařadil i pohledávku zůstavitele za L. R. ve výši 840.380,- Kč, neboť v řízení bylo nejenom znaleckým posudkem, ale výpovědí samotného L. R., prokázáno, že zůstavitel investoval do domu v Č., který vlastní L. R., ze svých prostředků peníze, které zhodnotily dům L. R. (podle znaleckého posudku o 840.380,- Kč), a je v zájmu věřitelů zůstavitele, aby tato pohledávka za L. R. byla jako aktivum do dědictví zařazena“, a že „pohledávka zůstavitele za L. R. nemůže být promlčena, neboť vše se v dědickém řízení posuzuje k datu úmrtí zůstavitele, tedy k 6.1.2011, a nájemní poměr mezi zůstavitelem a L. R. trval až do smrti zůstavitele“. Dále uvedl, že mu „není známo, proč se stát, který by měl mít zájem na tom, aby věřitelé zůstavitele byli z aktiv dědictví uspokojeni, brání zařazení tohoto aktiva do dědictví po zůstaviteli“; že „zřejmě pouze proto, že by musel případně sám vymáhat tuto pohledávku za třetí osobou – L. R.“; že „tak tomu však v dědickém řízení není, neboť stát sám může, na rozdíl od jiných účastníků dědického řízení dle ust. §175t odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2013, navrhnout likvidaci dědictví, i když dědictví není předluženo, a to tehdy, pokud věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví (§175t odst. 1 věty druhé o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2013)“. Odvolací soud vycházel ze závěru, že „pokud je účastníkem řízení pouze jedna osoba, navíc stát, nepřipadá v úvahu spor o aktiva či pasiva dědictví mezi účastníky ve smyslu ust. §175k odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2013“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání. Za zásadní považuje vyřešení otázky stanovení „rozsahu povinností soudního komisaře při zjišťování skutečné výše aktiv a pasiv a práva účastníka řízení, který je v řízení účastníkem jediným, závěry soudního komisaře zpochybnit“. Namítá, že „soudní komisařka nedostála povinnosti řádného zjištění aktiv zůstavitele, konkrétně zjištění výše pohledávky, kterou měl zůstavitel za L. R., jehož část nemovité věci – stavby, stojící na pozemku – parcele číslo 2711/78 pro obec a katastrální území M. měl zůstavitel pronajatu za účelem provozování relaxačního a saunového centra a měl ji zhodnotit provedenými investicemi“, a že „tato pohledávka je již promlčena a konstatování odvolacího soudu, že ke dni úmrtí zůstavitele promlčena nebyla, na této skutečnosti nic nemění“. Dále namítá, že „při svém rozhodování soudní komisařka nereflektovala její námitky, že výše pohledávky je neurčitá a prakticky nevyčíslitelná jen na základě skutkových zjištění, která při svém šetření učinila“; že „do aktiv dědictví pohledávku soudní komisařka přesto zařadila ve výši určené dle znaleckého posudku Ing. Rudolfa Jungera ze dne 10.1.2014 jako částku za zhodnocení nemovité věci“; že „výše zhodnocení nemovité věci se bez dalšího nemůže rovnat výši pohledávky zůstavitele“; že „odvolací soud nevzal v úvahu rozpory plynoucí z protokolu č.j. 31 D 36/2011-151 ze dne 17.5.2013, ze kterého je jasně patrno, že L. R. sice nepopírá, že zůstavitel do jeho nemovité věci investoval, ale z obsahu tohoto protokolu je naprosto zřejmé, že jím zmiňovaná částka 750.000,- Kč je čistě hypotetická, on a zůstavitel se domlouvali ohledně výše investic pouze rámcově, k žádnému upřesnění výše investic za života zůstavitele mezi nimi nedošlo“; že „navíc L. R. v tomtéž protokolu uvádí, že zůstavitel spoustu prací prováděl pouze přes své známé (s vysokou mírou pravděpodobnosti proto, že za provedené práce platil jinou, zcela určitě nižší sumu než na trhu obvyklou s tím, že patrně neobdržel žádnou fakturu či jiný platební doklad)“; že „toto sdělení jasně potvrzuje správnost jejího názoru, že nelze výši pohledávky zůstavitele postavit na roveň výši zhodnocení nemovité věci vyčíslené ve znaleckém posudku“; že „je navíc zřejmé, že L. R. směšuje náklady na investice do nemovité věci s náklady vynaloženými na vnitřní zařízení nemovité věci“; že „to si částečně odnesli synové zůstavitele spolu se všemi písemnostmi“ a že „k vrácení tohoto zařízení ani písemností nedošlo, a to přesto, že synové zůstavitele dědictví odmítli a nejsou tedy účastníky dědického řízení“. Konečně uvádí, že „odmítá důsledek, který z toho odvolací soud dovodil, totiž, že její postavení naprosto vylučuje možnost jakkoliv zpochybnit závěry soudního komisaře o výši aktiv a pasiv zanechaných zůstavitelem“; že „opodstatnění má námitka odvolacího soudu, že může na rozdíl od jiných účastníků dědického řízení za podmínek daných v ust. §175t navrhnout likvidaci dědictví, i když dědictví není předluženo“; že „tímto postupem se však nedocílí žádné změny či konečného vyřešení problému“; že „navrhne likvidaci dědictví, soud nepochybně učiní všechny kroky nutné ke zpeněžení majetku zůstavitele, ale je vysoce pravděpodobné, že pohledávka, jejíž výše se neopírá o řádné zjištění a navíc je promlčená, nebude v rámci likvidace dědictví zpeněžena a jí stejně připadne dle §175u občanského soudního řádu“ a že „samozřejmě využije všech možností k vymožení pohledávky, ale pravděpodobnost úspěchu s ohledem na výše uvedené je pramalá“. Dospívá k závěru, že „jako jediný účastník řízení nemá možnost se podílet na určení správné výše aktiv dědictví a bude takto nucena přijmout i to dědictví, které se aktivním stane z důvodu nesprávných závěrů soudního komisaře, a to se všemi důsledky z toho plynoucími, zejména odpovědností za dluhy zůstavitele až do výše ceny nabytého dědictví“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o.s.ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o.s.ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda za situace, kdy je pouze jediný účastník dědického řízení, lze v důsledku postupu podle §175k odst. 3 o.s.ř. nezařadit pohledávku zůstavitele do aktiv dědictví. Protože tato otázka procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel P. P. zemřel dne 6.1.2011, postupuje se v řízení o dědictví i v současné době podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2012 (dále jen „OSŘ“, srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Při dědění po zůstaviteli P. P. se použije právo platné v den jeho smrti, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Jak je výše uvedeno, Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových zejména namítá, že „při svém rozhodování soudní komisařka nereflektovala její námitky, že výše pohledávky je neurčitá a prakticky nevyčíslitelná jen na základě skutkových zjištění, která při svém šetření učinila“, a že „do aktiv dědictví pohledávku soudní komisařka přesto zařadila ve výši určené dle znaleckého posudku Ing. Rudolfa Jungera ze dne 10.1.2014 jako částku za zhodnocení nemovité věci“; vznáší tak výhrady zakládající postup podle ustanovení §175k odst. 3 OSŘ. S tímto názorem dovolatelky však dovolací soud nesouhlasí.
V řízení o dědictví je soud povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provést soupis aktiv a pasiv dědictví (§175m věta první OSŘ). Na podkladě zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů soud určí obecnou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (§175o odst. 1 OSŘ). Při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, soud vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených; protože jde o řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností (srov. §120 odst. 2 OSŘ). Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv dědictví lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo dovozeno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli.
Jsou-li aktiva a pasiva dědictví mezi účastníky řízení o dědictví sporná, omezí se soud v řízení o dědictví jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží (srov. §175k odst.3 OSŘ); stejně se postupuje, závisí-li rozhodnutí o vypořádání majetku, který měl zůstavitel s pozůstalým manželem ve společném jmění, na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná (srov. §175l odst.1 věta druhá OSŘ).
Sporností aktiv nebo pasiv dědictví (příp. aktiv nebo pasiv společného jmění zůstavitele a jeho manžela) ve smyslu ustanovení §175k odst. 3 OSŘ se v ustálené judikatuře soudů (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.3.1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 57, ročník 1999, v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, který byl uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008, v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 144, ročník 2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.9.2015, sp. zn. 21 Cdo 4439/2014) rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o dědictví [příp. manžela zůstavitele a (ostatních) dědiců] o skutečnostech, které jsou rozhodné pro právní závěr, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh, patřily zůstaviteli (tvořily společné jmění zůstavitele a jeho manžela). Jsou-li tvrzení účastníků řízení shodná nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, jakož i tehdy, vyjádří-li některý z účastníků pouhý nesouhlas se zařazením majetku nebo dluhů do aktiv nebo pasiv dědictví (společného jmění manželů), aniž by vůbec uvedl skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli (do společného jmění zůstavitele a jeho manžela), nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví (společného jmění manželů). V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní nebo jiný názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli (tvořily společné jmění manželů), nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do dědictví (společného jmění zůstavitele a jeho manžela). Protože se soud v řízení o dědictví nezabývá těmi aktivy nebo pasivy dědictví, která zůstala mezi účastníky sporná, nejsou majetek nebo dluhy, jichž se spornost týká, v dědickém řízení vypořádány. Posledně uvedené platí opět obdobně, zůstala-li mezi dědici a pozůstalým manželem sporná skutečnost, na níž závisí rozhodnutí o vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela.
Nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasiv dědictví v důsledku postupu podle ustanovení §175k odst. 3 OSŘ nebo podle ustanovení §175l odst. 1 věty druhé OSŘ nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví (§175y odst. 1 OSŘ). Účastníci řízení o dědictví se mohou svých práv k tomuto majetku domáhat žalobou, a to jak v době, kdy dědické řízení ještě probíhá, tak i po jeho pravomocném skončení.
Žalobu podanou podle ustanovení §175y odst. 1 OSŘ soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí OSŘ (v tzv. sporném řízení). K žalobě je legitimován ten, kdo byl jako dědic účastníkem řízení o dědictví; řízení o žalobě se musí (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) zúčastnit všichni dědici, jinak je dán nedostatek věcné legitimace (a žaloba proto musí být již z tohoto důvodu zamítnuta). V závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu může být rozhodnutím soudu nejen odstraněna spornost aktiv nebo pasiv dědictví nebo spornost skutečnosti významné pro vypořádání společného jmění manželů podle ustanovení §175l OSŘ [například na základě žaloby o určení podle §80 písm. c) OSŘ], ale může dojít také ke konečnému řešení vztahu mezi dědici (mezi dědici a pozůstalým manželem) na základě žaloby na plnění [§80 písm. b) OSŘ], při níž vyřešení otázky sporných aktiv nebo pasiv dědictví nebo skutečností významných pro vypořádání společného jmění manželů podle ustanovení §175l OSŘ bude představovat posouzení předběžné otázky.
Z obsahu spisu vyplývá, že P. P. zemřel bez zanechání závěti, byl rozvedený, osoby přicházející v úvahu jako dědicové ze zákona dědictví odmítly a účastníkem řízení se proto stal stát (§462 obč. zák.). Zůstavitel uzavřel jako nájemce s L. R. jako pronajímatelem smlouvu o nájmu nebytových prostor RP 01/2010 ze dne 1.9.2010, v níž se dohodli, že za účelem provozu relaxačního a saunového centra a nekuřáckého sportbaru nájemce provede stavební úpravy v pronajímaných prostorách a že na základě provedených a fakturačně prokazatelných stavebních úprav mu bude stanoveno nájemné na částku 6.500,- Kč měsíčně po dobu od 1.9.2010 do 28.2.2019. E xistenci pohledávky zůstavitele vůči L. R. z titulu smlouvy o nájmu ze dne 1.9.2010 oznámili soudní komisařce JUDr. Šárce Navrátilové dopisem ze dne 8.11.2011 synové zůstavitele, kteří se zároveň vzdali dědictví po zůstaviteli. Upozornili na okolnost, že nájemní smlouva neřeší otázku vypořádání investic, které zůstavitel do bytového prostoru „provedl“. Uvedli, že tyto investice „byly ve výši cca 1.300.000,- Kč“, ohledně provedených investic „bohužel však nenašli žádné doklady – faktury, dodací listy“, když „tyto doklady pravděpodobně zůstaly v nebytovém prostoru“. Rovněž přiložili dopis S. K., který podle jejich sdělení „pracoval na budování relaxačního centra“, z něhož vyplývá, že byla provedena investice zhodnocující nemovitost „odhadem 800.000,- Kč bez zařízení“. V protokolu sepsaném dne 17.5.2013 soudní komisařkou JUDr. Šárkou Navrátilovou Luboš Růžička potvrdil, že „zůstavitel do této nemovitosti investoval, zejména zde provedl stavební úpravy nutné pro zřízení relaxačního centra, instaloval vířivku a nakoupil vnitřní zařízení“; že „tyto investice byly prováděny v průběhu roku 2010 a zůstavitel v posledním čtvrtletí roku 2010 již částečně toto relaxační centrum provozoval v rámci zkušebního provozu, který byl povolen do 30.3.2011“; že „v této době zůstavitel zemřel“; že „před jeho smrtí ke konci roku 2010 se oba dohodli na tom, že uzná zůstaviteli investice ve výši přibližně 750.000,- Kč s tím, že s ohledem na tyto investice bude zohledněno další nájemné zůstavitele“; že „mu není známo, že by v domě zůstaly nějaké doklady týkající se výstavby centra“ a že „zůstavitel spoustu prací na relaxačním centru řešil spíše neoficiální cestou přes své známé a kamarády, kteří mu na stavbě pomáhali, a lze tedy asi těžko stanovit hodnotu např. provedených prací“. Znaleckým posudkem ze dne 10.1.2014, č. 7042/02/01/14, vypracovaným Ing. Rudolfem Jungerem za účelem stanovení obvyklé ceny výše zhodnocení nemovitosti ke dni smrti zůstavitele, bylo zhodnocení stanoveno na 840.380,- Kč.
Na základě výše uvedeného dovolací soud dospěl k závěru, že již z jazykového výkladu je zřejmé, že „spornost“ aktiv dědictví ve smyslu ust. §175k odst. 3 OSŘ (obdobně jako „sporné“ řízení podle ust. §175y odst. 1 OSŘ) vyžaduje k pojmovému naplnění více než jediného účastníka řízení. Spor o zařazení pohledávky zůstavitele do aktiv dědictví, resp. o určení její výše tak, jak je předestírán dovolatelkou v posuzovaném případě, totiž může ve smyslu §175k odst. 3 OSŘ nastat jen tehdy, uvedou-li účastníci odchylné skutkové verze o majetku, přičemž verze alespoň jednoho účastníka odůvodňuje zařazení a verze jiného účastníka nezařazení majetku do aktiv dědictví (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24.6.2002, sp. zn. 24 Co 127/2002, které bylo publikováno v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 2003). Tak tomu ovšem v projednávané věci není, neboť účastnicí dědického řízení je dovolatelka sama.
Zároveň je třeba konstatovat, že nelze přisvědčit dovolatelce v tom, že její postavení „naprosto vylučuje“ možnost jakkoliv zpochybnit výši aktiv dědictví stanovenou soudem, neboť i jediný účastník dědického řízení se může domáhat (ne)zařazení majetku zůstavitele do dědictví po zůstaviteli, avšak za předpokladu, že tak činí – podle okolností případu – námitkami právně posouditelnými, nezakládajícími nutnost postupu podle §175k odst. 3 OSŘ (obdobně k možnosti zařazení dluhu do pasiv dědictví proti vůli pouze některého z dědiců srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.7.1998, sp. zn. 24 Co 196/98, které bylo publikováno v časopise Ad Notam pod č. 5, ročník 1998, podle něhož proti vůli dědiců nebo jen některého z nich může být do pasiv dědictví zařazen dluh zůstavitele tehdy, mají-li námitky dědice proti dluhu takový charakter, že již na základě právního posouzení nemohou obstát; např. popírá-li dědic, že by někdy existoval dluh, přiznaný pravomocným rozhodnutím soudu či jiného orgánu).
Argumentaci dovolatelky nicméně lze akceptovat v tom, že její postavení v dědickém řízení je „specifické“, a to v první řadě proto, že je účastníkem jediným (potud má stejné postavení jako jakýkoliv jiný jediný účastník dědického řízení), dále rovněž z důvodu, který sama předestírá, tj. že se jedná o stát. Je-li stát povolán za dědice závětí, má stejné postavení jako jiný dědic, a může tedy i dědictví odmítnout. Toto právo mu však nepřísluší, připadne-li mu dědictví, které nenabyl žádný dědic (§462 obč. zák.). I stát nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy. V případě, že není závětí povolaným dědicem, ale zůstavitelův majetek mu připadl jako odúmrť, je v odpovědnosti za dluhy, oproti dědicům zvýhodněn (§472 odst. 2 obč. zák.). Stát totiž platí zůstavitelovy dluhy penězi z dědictví; není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může stát použít k úhradě i věcí, které jsou předmětem dědictví a svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout, nebylo-li dědictví již pravomocně skončeno a připadá-li státu dědictví jako celek, likvidaci dědictví. Stát rovněž může, na rozdíl od jiných účastníků dědického řízení, navrhnout likvidaci nepředluženého dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví (§175t odst. 1 část věty první za středníkem OSŘ). O možnosti tohoto postupu i v projednávané věci odvolací soud dovolatelku správně uvědomil ve svém rozhodnutí a dovolatelka jí rovněž využila, když k jejímu návrhu ze dne 24.9.2015 (odůvodněnému tak, že „ačkoliv dědictví není předluženo, zůstavitel nezanechal prakticky žádné peníze k úhradě peněžitých dluhů“) byla usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8.10.2015, č.j. 31 D 36/2011-283, nařízena likvidace dědictví.
Co se týká dovolacích námitek směřujících proti postupu soudu prvního stupně (i soudu odvolacího, který s tímto postupem souhlasil) při určení výše pohledávky zařazené do aktiv dědictví, dovolací soud je toho názoru, že v případě zhodnocení nemovitosti je třeba vycházet z prokazatelně vynaložených nákladů, eventuálně ze zhodnocení nemovitosti stanoveného znaleckým posudkem, nelze-li tyto náklady relevantně (jinak než pouhým tvrzením účastníků, příp. svědků) doložit. V daném případě tedy soudu prvního stupně (ani soudu odvolacímu) nelze nic vytknout, pokud vzhledem k absenci příslušných dokladů při stanovení výše zhodnocení nemovitosti vycházel ze znaleckého posudku.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst., 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání účastníka podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť jediný účastník, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu