ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.6.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 6/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Masná č. 1493/8, proti žalovaným 1) innogy Energie, s. r. o. (dříve RWE Energie, s. r. o.) se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Limuzská č. 3135/12, IČO 49903209, zastoupenému Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Rubešova č. 162/8, 2) Ing. M. S., 3) ACTUAL PROFIL spol. s r. o. v likvidaci se sídlem v Kaplicích, Linecká č. 220, IČO 62522281, vymazanému z obchodního rejstříku dnem 15. října 2015, a 4) Ing. V. I., zastoupenému JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Strašínská č. 3205/11, o neúčinnost právních úkonů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 3/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2015 č. j. 9 Cmo 6/2014-387, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Kamila Stypy, advokáta se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Rubešova č. 162/8.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě proti žalovaným 2) – 4) a proti Severomoravské plynárenské, a. s., IČO 47675748, Moravské SCHB s. r. o., IČO 25375083 a „Energoprojekting Ostrava“ dne 21. 10. 2002 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že „právní úkony mezi žalobcovým dlužníkem Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. a Severomoravskou plynárenskou, a. s., podle kterých Severomoravská plynárenská, a. s. přijala od společnosti Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. úhradu faktur“, jež v žalobě specifikoval, „právní úkony mezi žalobcovým dlužníkem Ostramo, Vlček a spol., s. r. o.“ a společností Moravské SCHB s. r. o., podle kterých Moravské SCHB s. r. o. přijala od společnosti Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. „úhradu faktur“, jež v žalobě specifikoval, „právní úkony mezi žalobcovým dlužníkem Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. a žalovaným 2), podle kterých žalovaný 2) přijal od společnosti Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. úhradu“ v žalobě specifikované faktury, „právní úkony mezi žalobcovým dlužníkem Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. a žalovaným 3), podle kterých žalovaný 3) dne 31. 10. 1999 započetl se společností Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. úhradu“ v žalobě specifikované faktury, „právní úkony mezi žalobcovým dlužníkem Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. a Energoprojekting Ostrava, podle kterých Energoprojekting Ostrava přijal od společnosti Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. úhradu faktur“, jež v žalobě specifikoval, a „právní úkony mezi žalobcovým dlužníkem Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. a žalovaným 4), podle kterých žalovaný 4) přijal od společnosti Ostramo, Vlček a spol., s. r. o. úhradu faktur“, jež v žalobě specifikoval, jsou vůči žalobci právně neúčinné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dlužník žalobce, společnost Ostramo, Vlček a spol., s. r. o., se „programově“ vyhýbal placení dluhů žalobci v letech 1995 – 2002, kdy podle vykonatelných platebních rozkazů Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 5 Ro 1919/97 a sp. zn. 6 Ro 27/98 „neuhradil nic“, že dlužník v září 1997 dvěma kupními smlouvami prodal svou továrnu společnosti Transkorekta, s. r. o. („majitel“ této společnosti, který byl současně „ředitelem dlužníka“, převedl společnost na „manželku dlužníka“ M. V.), že přestože byl tento převod všem znám (tedy i žalovaným), nechávali si za své práce, služby a dodávky platit od dlužníka Ostramo, Vlček a spol., s. r. o., i když jejich příjemcem byla společnost ve vlastnictví „dlužníkovy manželky“, a že tyto právní úkony dlužník činil za účelem poškodit věřitele tím, že „odčerpá finanční prostředky Ostrama na platby za úkony, jejichž příjemcem je dlužníkova manželka V. V podáních ze dne 10. 8. 2012 a ze dne 1. 10. 2013, jimiž žalobu doplnil, žalobce uvedl, že právními úkony, jejichž neúčinnosti se domáhá, jsou smlouva o dodávce plynu do „areálu Ostramo“ uzavřená mezi dlužníkem a Severomoravskou plynárenskou, a. s. dne 1. 11. 1999, smlouva o zneškodnění odpadu z „areálu Ostramo“ uzavřená mezi dlužníkem a společností Moravské SCHB s. r. o. dne 6. 11. 1999, smlouva o vymáhání pohledávek vzniklých z činnosti dlužníka ve prospěch společnosti Transkorekta, s. r. o. uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným 2) dne 25. 10. 1999, smlouva o poskytování údržbářských prací tovární haly v „areálu Ostramo“ uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným 3) dne 1. 11. 1999, smlouva o vypracování energoprojektu v „areálu Ostramo“ uzavřená mezi dlužníkem a „Energoprojekting, s. r. o.“ dne 6. 11. 1999 a smlouva o poskytování projekčních prací uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným 4) dne 25. 10. 1999.
Krajský soud v Ostravě – poté, co Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 3. 2012 č. j. 28 C 414/2002-189 zastavil řízení vůči žalovaným Moravské SCHB s. r. o. se sídlem v Ostravě – Porubě, Slavíkova č. 1744, IČO 25375083, a „Energoprojekting Ostrava, se sídlem 28. října 150, Ostrava – Moravská Ostrava“, neboť ztratili způsobilost být účastníkem řízení a neměli procesního nástupce, a poté, co Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 11. 2012 č. j. 11 Co 501/2012-213 zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2012 č. j. 28 C 414/2002-194, kterým byl „návrh žalobce“ odmítnut, a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě – rozsudkem ze dne 2. 10. 2013 č. j. 9 Cm 3/2013-275 žalobu zamítl, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 8 228 Kč k rukám advokáta Mgr. Kamila Stypy a rozhodl, že „ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2), 3), a 4) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení“. Vycházel ze zjištění, že dne „31. 6. 2001“ byl na majetek obchodní společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. prohlášen konkurs a že žalobce dne 25. 9. 2001 přihlásil do konkursního řízení pohledávku za úpadcem ve výši 20 305 074,10 Kč a uplatnil právo na oddělené uspokojení. Dovodil, že nelze připustit, aby byli věřitelé uspokojováni mimo konkurs, neboť po dobu trvání konkursu mohou být pohledávky konkursních věřitelů uspokojovány zásadně podle rozvrhového usnesení nebo podle pravidel pro uspokojování oddělených věřitelů a ostatní pohledávky za podstatou jen podle ustanovení §31 zákona o konkursu a vyrovnání. Dospěl k závěru, že žalobce nebyl k žalobě aktivně legitimován, neboť se domáhal určení neúčinnosti právních úkonů a vydání plnění z „odporovatelného právního úkonu“ po prohlášení konkursu na majetek úpadce podle „obecných podmínek odporovatelnosti“ a nikoli – v souladu s ustanovením §16 zákona o konkursu a vyrovnání - vůči všem konkursním věřitelům s plněním do konkursní podstaty.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci – poté, co usnesením ze dne 30. 9. 2014 č. j. 9 Cmo 6/2014-309 rozhodl, že na straně žalovaného 1) bude namísto dosavadního účastníka řízení Severomoravská plynárenská, a. s. se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Plynární č. 2748/6, IČO 47675748, pokračováno s obchodní společností RWE Energie, s. r. o. se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Limuzská č. 3135/12, IČO 49903209, na kterou přešlo jmění dosavadního účastníka řízení Severomoravská plynárenská, a. s. a která vstoupila do jeho právního postavení - rozsudkem ze dne 11. 3. 2015 č. j. 9 Cmo 6/2014-387 změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 12 342 Kč k rukám advokáta Mgr. Kamila Stypy, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil, uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) 9 301 Kč k rukám advokáta Mgr. Kamila Stypy, žalovanému 3) 11 399 Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Čecha a žalovanému 4) 19 684 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Doležala a rozhodl, že „žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce, který je konkursním věřitelem a který podal žalobu o určení neúčinnosti právních úkonů úpadce až po prohlášení konkursu na jeho majetek, se domáhal určení neúčinnosti „tvrzených odporovatelných úkonů“ nesprávně vůči sobě, a nikoliv vůči všem konkursním věřitelům, což je v rozporu s ustanovením §16 zákona o konkursu a vyrovnání. Shledal, že soud prvního stupně postupoval správně a v souladu se zásadou ekonomie řízení, jestliže neprováděl z důvodu nadbytečnosti důkazy navržené žalobcem k prokázání podmínek odporovatelnosti označených právních úkonů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v roce 2002, kdy byla odpůrčí žaloba podána, nebylo „ujasněno a vyřešeno“, zda je nutno odporovat neúčinným právním úkonům dlužníka podle §42a občanského zákoníku i podle §16 zákona o konkursu a vyrovnání (kdo, proč a jaký druh odpůrčí žaloby může podávat před a po prohlášení konkursu na úpadce), nemůže být určení neúčinnosti následně v roce 2015 dovolateli odmítáno z formálních důvodů. Má za to, že v případě úspěšnosti odpůrčí žaloby budou „účinně odporované úkony“ následně „zapsány do konkursní podstaty a rozděleny mezi všechny konkursní věřitele“ a že je „proti smyslu právního státu“, aby z formálních důvodů „zmizel ze světa“ zjevně důvodný právní nárok věřitelů v situaci, kdy předmětné „neúčinné úkony“ konkursní správce ani žádný z dalších věřitelů nenapadli. Vytýká soudům, že porušily rovnost účastníků řízení v „procesu dokazování“, neboť „adekvátně“ neodůvodnily zamítnutí jeho důkazních návrhů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť odvolací soud „se řádně vypořádal s předmětem sporu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že usnesením ze dne 31. 7. 2001 č. j. 8 K 64/97-233 byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., že žalobce dne 25. 9. 2001 přihlásil do konkursního řízení pohledávku za úpadcem ve výši 20 305 074,10 Kč a uplatnil právo na oddělené uspokojení a že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2011 č. j. 12 Cm 29/2002-424 bylo mimo jiné určeno, že žalobce má za úpadcem OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. pohledávku přiznanou vykonatelným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. 5 Ro 1919/97 ve výši 24 613,30 Kč s „ročním úrokem“ ve výši 31 413,30 Kč a pohledávku přiznanou vykonatelným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 1998 sp. zn. 6 Ro 27/98 ve výši 308 400,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 393 808 Kč. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 21. 10. 2002 domáhá, aby bylo určeno, že právní úkony úpadce označené v žalobě jsou vůči žalobci právně neúčinné.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda může soud vyhovět žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka podané po prohlášení konkursu na jeho majetek, kterou se konkursní věřitel domáhá určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka jen vůči sobě a nikoli vůči všem konkursním věřitelům. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neúčinnosti právních úkonů úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurs dne 31. 7. 2001, uskutečněných v období od 25. 10. 1999 do 6. 11. 1999 – posuzovat podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb., tedy podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30. 4. 2000 (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v §42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel.
Podle ustanovení §16 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání vše, o co byl odporovatelným právním úkonem dlužníkův majetek zkrácen, musí být vráceno do podstaty, a není-li to možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
Byl-li však na majetek dlužníka prohlášen konkurs a byla-li neúčinnost právního úkonu rozhodnutím soudu vyslovena po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, stává se majetek, který odporovatelným právním úkonem ušel z dlužníkova majetku, součástí konkursní podstaty a nemůže být postižen výkonem rozhodnutí (exekucí). Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, nepředstavuje v takovém případě podklad pro uspokojení pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), ale jen důvod pro zapsání majetku do soupisu konkursní podstaty, které provede správce konkursní podstaty; to platí i tehdy, byla-li odpůrčí žaloba podána ještě před prohlášením konkursu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 29 Odo 802/2006 který byl uveřejněn pod č. 165 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4455/2007).
Byl-li na majetek dlužníka prohlášen konkurs, jsou k odpůrčí žalobě aktivně věcně legitimováni (§16 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání) správce konkursní podstaty a konkursní věřitel (věřitel, který uplatňuje svůj nárok v konkursu). Ačkoli správce konkursní podstaty nebo konkursní věřitel vede takový spor jako žalobce svým jménem, úspěšný výsledek sporu jde „na účet konkursní podstaty“ a tedy ku prospěchu všech konkursních věřitelů, neboť se tím zakládá právo všech věřitelů podílet se - v mezích daných výší a pořadím jejich pohledávky v konkursu - na výnosu zpeněžení majetku takto navráceného do konkursní podstaty (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. Opjn 8/2006 k věcné příslušnosti soudů při projednávání a rozhodování odpůrčích žalob podaných podle §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, které bylo uveřejněno pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). Konkursní věřitel nemá po prohlášení konkursu na majetek dlužníka právo požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z (výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním úkonem dlužníka převeden na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch. Odpůrčí žaloba, kterou se konkursní věřitel domáhá určení, že právní úkon je (jen) vůči němu právně neúčinný, proto nemůže být způsobilým právním prostředkem k uspokojení jeho vymahatelné (vykonatelné) pohledávky. Z uvedeného vyplývá, že konkursní věřitel se musí odpůrčí žalobou – má-li být této jeho žalobě vyhověno - domáhat určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka (úpadce) vůči všem konkursním věřitelům; domáhá-li se vyslovení neúčinnosti právního úkonu dlužníka (úpadce) jen vůči své osobě, nemůže být úspěšný, i kdyby byly podmínky odporovatelnosti stanovené v §42a obč. zák. jinak splněny.
V posuzovaném případě žalobce dne 25. 9. 2001 přihlásil do konkursního řízení za úpadcem OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o., na jehož majetek byl dne 31. 7. 2001 prohlášen konkurs, svoji pohledávku ve výši 20 305 074,10 Kč, a byl proto ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání aktivně věcně legitimován k podání odpůrčí žaloby. Jeho žaloba by však mohla být úspěšná – jak vyplývá z výše uvedeného – jen tehdy (samozřejmě za předpokladu splnění podmínek odporovatelnosti stanovených v §42a obč. zák.), domáhal-li by se žalobce určení neúčinnosti jím označených právních úkonů úpadce vůči všem konkursním věřitelům. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti právních úkonů úpadce jen vůči své osobě, soudy v souladu se zákonem – aniž by měly důvod provádět důkazy označené žalobcem ke splnění podmínek odporovatelnosti právních úkonů - jeho žalobu zamítly.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému 1) náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému 1) náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného 1), advokát Mgr. Kamil Stypa, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému 1) za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč žalovanému 1) zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 4) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným 2) a 4) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu