ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.614.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 614/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PhDr. M. T. , zastoupené JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Viničních horách č. 1834/24, proti žalované Mgr. H. M. , zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, o 764.518,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 16/2009 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 243/2014, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2014 č.j. 13 Co 243/2014-212, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2015 č.j. 4 Co 83/2015-268, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Šenkýře, advokáta se sídlem v Praze 6, Na Viničních horách č. 1834/24.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 29.3.2013 č.j. 18 C 16/2009-153 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 728.658,- Kč, řízení o zaplacení dalších 35.860,- Kč z důvodu zpětvzetí žaloby zčásti zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 101.622,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Šenkýře. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.11.2013 č.j. 13 Co 367/2016-180 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 153.020,- Kč; v dalším jej potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 27.878,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Šenkýře.
Dovolání, které žalovaná podala proti rozsudku městského soudu, Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 4.4.2014 č.j. 18 C 16/2009-200 odmítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.939,20 Kč a že žalované se "po právní moci tohoto usnesení" vrací soudní poplatek z dovolání ve výši 10.000,- Kč. Dospěl k závěru, že dovolání je opožděné, neboť napadený rozsudek městského soudu byl zástupci žalované doručen dne 29.11.2013 a dovolání bylo "dáno na poštu" dne 30.1.2014, ačkoliv lhůta k podání dovolání uplynula již 29.1.2014.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.5.2014 č.j. 13 Co 243/2014-212 potvrdil usnesení obvodního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu o opožděnosti dovolání a odmítl názor žalované, že by rozsudek městského soudu neobsahoval náležité "poučení o přípustnosti dovolání, o lhůtě k dovolání, jakož i o soudu, u něhož se dovolání podává"; údaj o tom, že dovolání má být podáno "prostřednictvím soudu prvního stupně", dostatečně identifikuje soud, u něhož má být dovolání podáno.
Proti tomuto usnesení městského soudu podala žalovaná žalobu pro zmatečnost. Namítá, že dovolání proti rozsudku městského soudu podala včas, neboť z poučení obsaženého v rozsudku městského soudu o dovolání jasně nevyplývá, u kterého soudu má být dovolání podáno, když formulace, že dovolání má být podáno "prostřednictvím soudu prvního stupně, neoznačuje konkrétní soud"; lhůta pro podání dovolání tedy nebyla dvouměsíční podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, ale tříměsíční ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu. Navíc, odvolací senát městského soudu 13 Co při rozhodování o opožděnosti dovolání žalované posuzoval správnost svého vlastního poučení, které dříve učinil v dovoláním napadeném rozsudku; žalovaná dovozuje, že tím byl naplněn důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Žalobkyně navrhla, aby napadené usnesení městského soudu bylo zrušeno.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.2.2015 č.j. 13 Co 243/2014-246 vyloučil řízení o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.5.2014 č.j. 13 Co 243/2014-212 podané z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu k samostatnému řízení, neboť pro posouzení žaloby v této části je věcně příslušný Obvodní soud pro Prahu 3, zamítl žalobu pro zmatečnost proti usnesení městského soudu podanou "ze zmatečnostního důvodu podle ustanovení §229 odst.4 občanského soudního řádu" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 3.993,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Šenkýře. Zdůraznil, že v poučení o dovolání obsaženém v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.11.2013 č.j. 13 Co 367/2013-180 je uvedeno, že "proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud ČR na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu prvního stupně dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", přičemž "text poučení je doslovným opisem" ustanovení §237 a §240 odst. 1 občanského soudního řádu. I když v něm neuvádí výslovně, že dovolání má být podáno prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3, muselo být žalované zastoupené advokátem zřejmé, že "soudem prvního stupně" byl v dané věci právě tento soud. Dovolání ostatně bylo (byť opožděně) podáno právě u Obvodního soudu pro Prahu 3, z čehož je zjevné, že žalovaná neměla pochybnost o tom, u kterého soudu se má dovolání podat. Soud prvního stupně se ztotožnil s odůvodněním žalobou pro zmatečnost napadeného usnesení v tom, že žalovaná podala dovolání "na poštu" dne 30.1.2014, ačkoliv dovolací lhůta podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu skončila ve středu dne 29.1.2014.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27.8.2015 č.j. 4 Co 83/2015-268 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 4.356,- Kč; v dalším je potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.356,- Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Šenkýře. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná byla v rozsudku městského soudu řádně poučena o dovolání, že dovolací lhůta činila ve smyslu ustanovení §240 odst.1 občanského soudního řádu dva měsíce a že žalovaná podala dovolání proti rozsudku městského soudu opožděně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá opětovně, že v poučení soudu o dovolání je nutno "výslovně označit soud, prostřednictvím něhož se má dovolání podat", a že odvolací soud se odchýlil od právního názoru uvedeného v usneseních Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002 a ze dne 20.5.2003 sp. zn. 29 Odo 10/2003, dovodil-li, že postačí, je-li v poučení uvedeno, že se dovolání podává "u soudu prvního stupně". Pro obsah poučení soudu o dovolání není podstatné, že žalovaná byla v řízení zastoupena advokátem, protože zastoupení advokátem soud nezbavuje povinnosti poskytnout straně sporu konkrétní poučení, včetně poučení o právu podat dovolání. Žalovaná dovozuje, že lhůta k dovolání proti rozsudku městského soudu se řídila ustanovením §240 odst.3 občanského soudního řádu a že dovolání podala včas před uplynutím tříměsíční lhůty. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto. Uvedla, že poučení soudu o dovolání bylo v rozsudku městského soudu uvedeno v souladu se zákonem a že dovolání žalované proti němu podané bylo opožděné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále též jen "o.s.ř."), neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů o žalobě pro zmatečnost významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda poučení soudu o dovolání v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.11.2013 č.j. 13 Co 367/2013-180 obsahuje údaj o "soudu, u něhož se podává", tehdy, bylo-li v něm uvedeno, že dovolání má být podáno "prostřednictvím soudu prvního stupně". Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky procesního práva je pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a že uvedená otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu v plné šíři vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni; bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (srov. §240 odst.1 o.s.ř.).
Lhůta k dovolání je zachována tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení (srov. §240 odst.3 o.s.ř.).
Ustanovení §240 odst. 1 a 3 o.s.ř. je třeba vykládat v kontextu s ustanovením §157 odst. 1 o.s.ř., podle něhož písemné vyhotovení rozsudku obsahuje (mimo jiné) označení soudu, který rozhodnutí vydal, označení projednávané věci, znění výroku, odůvodnění rozhodnutí a poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání. Písemné vyhotovení (text) rozsudku, i když se sestává z relativně samostatných částí (jednou z nich je u rozsudku odvolacího soudu poučení o přípustnosti dovolání a o lhůtě a místu k jeho podání), vytváří celek, v němž jednotlivé části na sebe navazují a jejichž správnost (úplnost) je třeba hodnotit také s přihlédnutím k ostatním částem rozsudku. Bylo-li v projednávané věci v záhlaví rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.11.2013 č.j. 13 Co 367/2016-180 uvedeno, že odvolací soud rozhoduje "o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. března 2013 č.j. 18 C 16/2009-153", a bylo-li ve výroku tohoto rozsudku rozhodnuto, že "rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje", muselo být účastníku řízení (aniž by bylo významné, zda v řízení je nebo není zastoupen advokátem) zcela zřejmé, že "soudem prvního stupně", u něhož má být dovolání podle poučení o přípustnosti dovolání podáno, je právě Obvodní soud pro Prahu 3. Po účastníku občanského soudního řízení a po jeho zástupci je naprosto legitimní požadovat, že se při seznámení s rozsudkem obeznámí se záhlavím a s výrokovou částí rozsudku, jakož i s poučením o přípustnosti opravného prostředku (dovolání), a že tyto dílčí části rozsudku budou vnímat v jejich vzájemné provázanosti. Jestliže v poučení soudu o dovolání bylo uvedeno, že dovolání má být podáno "prostřednictvím soudu prvního stupně", není toto poučení neadresné a nepřehledné tehdy, je-li je "soud prvního stupně" jednoznačně identifikován v záhlaví a ve výroku rozsudku.
Uvedený závěr není v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002, které bylo uveřejněno pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, ani s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.5.2003 sp. zn. 29 Odo 10/2003, na něž dovolatelka poukazuje. Z obou zmíněných usnesení se podává, že soud prvního stupně má být jako soud, u něhož má dojít k podání případného dovolání, označen v poučení o dovolání. Tím se zdůrazňuje, že poučení má být ohledně identifikace konkrétního soudu, u něhož se má dovolání podat, jasné a přehledné, což ovšem neznamená, že poučení není součástí rozsudku a že jde o poučení pro nepřehlednost nedostatečné, je-li identifikace "soudu prvního stupně", u něhož se má dovolání podat, bez obtíží a na první pohled zjistitelná ze záhlaví a z výroku rozsudku.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalované bylo zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát JUDr. Martin Šenkýř osvědčil, že je (společnost, v níž jako společník vykonává advokacii) plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.463,- Kč žalobkyni zaplatit k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§167 odst.2, 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu