ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.703.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 703/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce RNDr. P. P., CSc. , zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 9 - Kyjích, Lánská č. 65/8, proti žalovaným 1) Ing. E. Š. a 2) Ing. R. Š. , oběma zastoupeným Mgr. Petrem Křížákem, MBA., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Purkyňova č. 787/6, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 389/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2015 č. j. 13 Co 3/2013-786, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Milana Bláhy, advokáta se sídlem v Praze 9 – Kyjích, Lánská č. 65/8.
Odůvodnění:
Žalobce a Ing. M. P. se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 4. 12. 2009 domáhali určení, že darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými a B. Š. jako dárkyní, na základě níž nabyli žalovaní nemovitosti, a to „budovu v P. 8 – L. na pozemku, pozemek p. č. 1081 v P. 8 – L. a pozemek p. č. 1082 v P. 8 – L., vše zapsáno v listu vlastnictví č. 1277 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pro obec Prahu, katastrální území L.“, je vůči žalobci a Ing. M. P. neúčinná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 102/2002 soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce, Ing. M. P. a B. Š. (matky žalovaných) k uvedeným nemovitostem, přikázal je do výlučného vlastnictví B. Š. a uložil jí povinnost zaplatit žalobci a Ing. M. P. každému 2 400 000 Kč. B. Š. však „ještě dříve“, než měla zaplatit uvedené částky, uzavřela se žalovanými darovací smlouvu, kterou jim darovala uvedené nemovitosti. Žalobce a Ing. M. P. mají za to, že B. Š., která nemá žádný jiný majetek a jejímž příjmem je pouze starobní důchod, učinila toto jednání v úmyslu zmařit uspokojení pohledávek žalobce, kterému dosud nezaplatila 1 650 000 Kč, a Ing. M. P., kterému dosud nezaplatila 119 375 Kč, a že žalovaným byl tento její úmysl „zcela evidentní“.
Obvodní soud pro Prahu 8 – poté, co usnesením ze dne 11. 2. 2011 č. j. 13 C 389/2009-214 zastavil řízení „mezi Ing. M. P. a oběma žalovanými“ z důvodu zpětvzetí žaloby Ing. M. P. - rozsudkem ze dne 21. 2. 2011 č. j. 13 C 389/2009-247 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 960 Kč k rukám advokáta JUDr. Alana Korbela. Poté, co dovodil, že žalobce i žalovaní jsou v řízení věcně legitimováni a že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku, dospěl k závěru, že byly splněny podmínky odporovatelnosti právním úkonům stanovené v ustanovení §42a občanského zákoníku, protože uzavřením darovací smlouvy mezi B. Š. a žalovanými dne 4. 9. 2009 byla zkrácena vymahatelná pohledávka žalobce vůči dlužnici B. Š. podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, kterou dlužnice, jež se stala osobou „prakticky nemajetnou“ a „závislou na starobním důchodu a na půjčkách“, uspokojila jen částečně, a protože žalovaní, kteří byli osobami jí blízkými, neprokázali, že v době uzavření darovací smlouvy nemohli znát úmysl dlužnice zkrátit žalobce jako svého věřitele.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2011 č. j. 13 Co 391/2011-315 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně odňal žalovanému 1) možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť věc dne 21. 2. 2011 projednal v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti jeho zástupce, přestože zástupce žalovaného 1) čtyři dny před jednáním soudu prvního stupně, při němž byl vyhlášen rozsudek, požádal soud o odročení jednání na pozdější termín z důvodu „kolize termínu“ jednání s termínem odvolacího jednání nařízeného na tentýž den Krajským soudem v Brně ve věci vedené u něj pod sp. zn. 44 Co 211/2010, jakož i z důvodu „kolize“ s dalšími třemi jednáními, kde vystupoval rovněž jako zástupce účastníka, a to v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 415, 416 a 417/2010. Současně uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, „jaká je nyní v důsledku žalovanými namítaných a prokazovaných částečných úhrad a B. Š. vůči žalobci učiněných úkonů započtení aktuální výše předmětné žalobcovy pohledávky“.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 6. 2012 č. j. 13 C 389/2009-530 určil, že „darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými, na straně jedné, a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v části, jíž žalovaný Ing. R. Š. nabyl pozemek parc. č. 1082 v P. 8, L. zapsaný na LV 10686 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, pro obec P., katastrální území L., je vůči žalobci RNDr. P. P., neúčinná“, zamítl žalobu o určení, že „darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými, na straně jedné, a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v části, jíž žalovaní nabyli nemovitosti, a to budovu v P. 8, L., na pozemku parc. č. 1081, a pozemek parc. č. 1081 v P. 8, L., vše zapsáno v listu vlastnictví č. 1277 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, pro obec P., katastrální území L., je vůči žalobci RNDr. P. P., neúčinná“, a rozhodl, že žalovanému 1) se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobci a že mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalobce je ve věci aktivně legitimován, neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce, Ing. M. P. a B. Š. k uvedeným nemovitostem a nemovitosti byly „svěřeny“ do výlučného vlastnictví B. Š., které byla uložena povinnost zaplatit žalobci a Ing. M. P. každému 2 400 000 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku, která nastala dne 3. 9. 2009, že žalovaní (synové B. Š.) jsou ve věci pasivně legitimováni, neboť předmětné nemovitosti jim dlužnice B. Š. darovala darovací smlouvou ze dne 4. 9. 2009, že žaloba byla podána v zákonem stanovené tříleté lhůtě, že uzavřením darovací smlouvy mezi dlužnicí a žalovanými byla zkrácena vymahatelná pohledávka žalobce vůči dlužnici podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, kterou dlužnice, jež se stala osobou „prakticky nemajetnou“ a „závislou na starobním důchodu a na půjčkách“, uspokojila jen částečně, a že s ohledem na vztah mezi dlužnicí a žalovanými, kteří jsou navzájem blízkými osobami, se presumuje úmysl dlužnice zkrátit žalobce jako svého věřitele a vědomost obou žalovaných o „existenci“ tohoto úmyslu, a co přihlédl k tomu, že dlužnice byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 108/2011 odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, dospěl k závěru, že v době podání žaloby a v době vyhlášení předchozího rozsudku soudu prvního stupně sice byly splněny všechny podmínky pro použití ustanovení §42a občanského zákoníku, že je však třeba vzít v úvahu „změny, které nastaly do vyhlášení rozsudku“, zejména „úhradu téměř celé jistiny pohledávky“ žalobce za dlužnicí. S přihlédnutím k tomu, že odporovatelným úkonem ušly z majetku dlužnice nemovitosti v hodnotě asi 10 000 000 Kč a že její dluh vůči žalobci je v současnosti „v řádu statisíců korun“, usoudil, že „rozhodnutí o neúčinnosti celého darování by neodpovídalo smyslu právní úpravy, kterou je umožnění vedení exekuce věřiteli vůči majetkovým hodnotám v dispozici třetí osoby“. Neúčinnost darovací smlouvy vůči žalobci proto vyslovil pouze ve vztahu k pozemku parc. č. 1082 v P. – L., neboť „hodnota tohoto pozemku postačuje v případě exekučního či vykonávacího řízení k úhradě pohledávky žalobce“.
K odvolání žalobce a žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2013 č. j. 13 Co 3/2013-665 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými na straně jedné a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v části, jíž žalovaný Ing. R. Š. nabyl pozemek parc. č. 1082 v P. 8, L., zapsaný na LV 10686 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, pro obec P., katastrální území L., je vůči žalobci neúčinná“, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v „zamítavém výroku“ a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ze skutečnosti, že dlužnice B. Š. byla za své jednání spočívající v uzavření předmětné darovací smlouvy pravomocně odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo 663/2009 dovodil, že darovací smlouva uzavřená mezi dlužnicí a žalovanými je podle ustanovení §39 občanského zákoníku absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon). Právní názor, že právní úkon, jímž dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zcizí část svého majetku, a naplní tak skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, je absolutně neplatný, vyjádřený v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu, neshledal v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, podle něhož je neplatný podle ustanovení §39 občanského zákoníku právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, neboť v případě řešeném v tomto rozsudku nebyla ani jedna smluvní strana odporovaného právního úkonu pravomocně odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele; za takové situace je pak třeba, aby „úmysl poškodit věřitele byl shledán u obou smluvních stran, jinak nejde o neplatný právní úkon“. Uzavřel, že úspěšně odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, přičemž odporovatelnost právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3. 3. 2015 č. j. 21 Cdo 980/2014-708 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od odvolacího soudu dospěl k závěru, že smlouva, kterou dlužník uzavřel s jinou osobou v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele a jejímž uzavřením se dopustil trestného činu, za který byl odsouzen, není neplatná, jestliže ji ve stejném úmyslu neuzavřela i druhá smluvní strana; taková smlouva je za podmínek uvedených v ustanovení §42a občanského zákoníku odporovatelným právním úkonem. Zdůraznil, že opačný závěr nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo 663/2009, na který odkázal odvolací soud (nehledě k tomu, že ve věci, v níž byl tento rozsudek vydán, ani – jak je zřejmé z jeho odůvodnění - k odsouzení dlužníka, který uzavřel dohodu o bezúplatném převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu se záměrem zkrátit uspokojení svého věřitele, za trestný čin nedošlo, neboť trestní řízení vedené proti němu bylo zastaveno). Uzavřel, že vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní uzavřeli darovací smlouvu s dlužnicí B. Š. v oboustranně shodném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek žalobce a Ing. M. P. jako věřitelů B. Š., nemůže být darovací smlouva jen z důvodu odsouzení B. Š. pro trestný čin neplatným právním úkonem.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2015 č. j. 13 Co 3/2013-786 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, změnil jej v „zamítavém výroku“ tak, že určil, že „darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými na straně jedné a B. Š., jako dárcem na straně druhé, v části, jíž žalovaní nabyli nemovitosti, a to budovu v P. 8, L., na pozemku parc. č. 1081 a pozemek parc. č. 1081 v P. 8 – L., vše zapsáno v listu vlastnictví č. 1277 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, pro obec P., katastrální území L., je vůči žalobci RNDr. P. P. neúčinná“, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy „všech stupňů“ 73 318,50 Kč k rukám advokáta M. B.. Poté, co žalobce „doplnil svá podání“, vycházel odvolací soud ze zjištění, že „samotný“ vypořádací podíl byl již žalobci dne 23. 7. 2013 zaplacen a že žalobce má vůči B. Š. ke dni rozhodnutí soudu vymahatelnou pohledávku ve výši 219 872,58 Kč, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 11. 2010 č. j. 8 C 67/2010-56 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011 č. j. 29 Co 263/2011-84, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 7. 2011 č. j. 30 C 156/2010-89 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 28 Co 101/2012-160 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 3. 2013 č. j. 23 C 152/2011-186 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013 č. j. 15 Co 381/2013-212, kterými byly žalobci vůči B. Š. pravomocně přiznány úroky z prodlení ve výši 158 557,58 Kč a náklady řízení ve výši 118 555 Kč, přičemž B. Š. již žalobci uhradila 57 240 Kč. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že B. Š. darovala předmětné nemovitosti žalovaným v úmyslu zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce a že žalovaní si tohoto úmyslu své matky museli být vědomi. Námitku žalovaných, že neúčinnost darovací smlouvy se nemůže vztahovat na pohledávky z úroku z prodlení a na náklady řízení, neboť v okamžiku uzavření darovací smlouvy „neexistovaly“ a nejen B. Š., ale ani žalovaní nemohli mít vědomost o tom, že uzavřením darovací smlouvy dojde ke zkrácení uspokojení těchto pohledávek, shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť dovodil, že úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky ve smyslu ustanovení §121 odst. 3 občanského zákoníku, že pokud ke dni uzavření darovací smlouvy nebyl splatný vypořádací podíl, nemohla v té době ani vzniknout „pohledávka žalobce na úrok z prodlení“, a že pohledávka žalobce z úroků z prodlení a „případně“ z nákladů řízení byla v době, kdy byl zkracovací úkon učiněn, pohledávkou budoucí. Nesdílel ani názor žalovaných, že se soud nemůže zabývat uvedenými pohledávkami z úroků z prodlení a nákladů řízení vzhledem k tomu, že nebylo rozhodnuto o změně žaloby, neboť žalobce, který se nedomáhá jiného plnění a ani se svého nároku nedomáhá na základě odlišných skutkových tvrzení, žalobu nezměnil, ale jen doplnil svá skutková tvrzení, když „reagoval na skutečnosti, které nastaly v průběhu řízení“, a proto mu ani nemohla uplynout tříletá lhůta uvedená v ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že neúčinnost darovací smlouvy se vztahuje i na příslušenství původní pohledávky - na přiznané úroky z prodlení a náklady řízení, že neúčinnost je třeba vztáhnout na darovací smlouvu jako celek a že „v této fázi“ řízení se nelze zabývat přiměřeností majetku, který je neúčinností postižen, a výší vymahatelné pohledávky, která má být z tohoto majetku uspokojena, neboť to „se bude zkoumat až v exekučním řízení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že pohledávky „z úroků z prodlení s platbou vypořádacího podílu“ ani „z titulu náhrady nákladů řízení“ v době darování „neexistovaly“, že B. Š. o jejich výši a důvodu nemohla mít „žádnou vědomost“ a že proto žalovaní v době darování nemohli ani při náležité pečlivosti poznat zkracující úmysl dlužníka ohledně uspokojení pohledávky z úroků z prodlení či náhrady nákladů. Mají za to, že by bylo „absurdní“ tvrdit, že v době darování B. Š. věděla, že „se s částí závazku zpozdí, o jakou část se zpozdí“, kdy jednotlivé splátky uhradí a v jaké výši, zda žalobce bude požadovat úroky z prodlení, za jaké období je bude požadovat, jaké budou náklady řízení a kdy tyto pohledávky „budou pravomocné“. Vytkli odvolacímu soudu, že se nezabýval vznikem (existencí) těchto pohledávek v době darování, a uvedli, že o budoucí pohledávky by se jednalo, pokud by rozsudek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vedle výše a důvodu vypořádacího podílu obsahoval i rozhodnutí o úrocích z prodlení s úhradou podílu. Dovolatelé dále namítají, že nedošlo ke změně žaloby (jejímu rozšíření o další dluhy týkající se úroků z prodlení a nákladů na jejich vymáhání) a že pokud by přistoupili na to, že „žalobní petit zůstal zachován a žalobce reagoval jen na skutečnosti, které nastaly v průběhu řízení“, došlo by k „prolomení tříleté lhůty pro uplatnění pohledávek po zkracujícím právním úkonu“; bez této lhůty by se žalovaní stali „nekonečnými ručiteli“ za dluhy B. Š. vůči žalobci a jejich vlastnická práva by byla „silně a dlouhodobě znejistěna“. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl jako nepřípustné, nebo aby je zamítl, neboť žalovaní v dovolání „nijak věcně nezpochybnili argumentaci a závěry soudů“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo provedeným dokazováním mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, který nabyl právní moci dne 3. 9. 2009, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví B. Š., žalobce a Ing. M. P. k budově postavené na pozemku parc. č. 1081, k pozemku parc. č. 1081 a k pozemku parc. č. 1082, vše v P. 8 – L., katastrální území L., a že tyto nemovitosti byly přikázány do „výlučného“ vlastnictví B. Š., které byla uložena povinnost zaplatit žalobci a Ing. M. P. každému 2 400 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dne 4. 9. 2009 byla mezi B. Š. a žalovanými (jejími syny) uzavřena darovací smlouva, kterou B. Š. darovala každému žalovanému jednu polovinu budovy, postavené na pozemku parc. č. 1081, a pozemku parc. č. 1081 a žalovanému 2) celý pozemek parc. č. 1082, vše v P. 8 – L., katastrální území L.. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2011 sp. zn. 2 T 108/2011 byla B. Š. uznána vinnou z trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, kterého se dopustila tím, že dne 4. 9. 2009 v Praze 8 v sídle Úřadu městské části Praha 9, ihned poté, co dne 3. 9. 2009 nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví B. Š., žalobce a Ing. M. P. k uvedeným nemovitostem a tyto nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví a současně jí byla uložena povinnost zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobci a Ing. M. P. každému 2 400 000 Kč, podepsala darovací smlouvu, na jejímž základě převedla předmětné nemovitosti v hodnotě 9 600 000 Kč na své syny Ing. R. Š. a Ing. E. Š., aniž by po nich žádala jakoukoli finanční kompenzaci, a ještě téhož dne doručila Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu návrh na „vklad převodu vlastnického práva“ k nemovitostem podle této smlouvy, ačkoli si byla vědoma, že od této chvíle disponuje pouze finanční částkou ve výši 3 150 000 Kč a nemá jiný majetek, je pouze poživatelkou starobního důchodu a společné jmění manželů má zúženo pouze na obvyklé vybavení domácnosti, takže nebude schopna oprávněné pohledávky žalobce a Ing. M. P. v plné výši uspokojit, přičemž uspokojila pouze pohledávku Ing. M. P., jemuž po jednostranném „zápočtu pohledávky za náklady řízení“ ve výši 119 375 Kč uhradila ve lhůtě splatnosti částku 2 280 625 Kč a žalobci dne 13. 10. 2009 uhradila pouze částku 869 375 Kč, čímž po jednostranném započtení „pohledávky za náklady řízení“ ve výši 119 375 Kč poškozenému žalobci způsobila škodu ve výši 1 411 250 Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. 5 To 93/2012 bylo odvolání B. Š. proti uvedenému odsuzujícímu rozsudku zamítnuto. Dne 23. 7. 2013 byl „vypořádací podíl“ B. Š. žalobci zaplacen a žalobce měl vůči B. Š. ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu vymahatelnou pohledávku ve výši 219 872,58 Kč, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 11. 2010 č. j. 8 C 67/2010-56 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011 č. j. 29 Co 263/2011-84, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 7. 2011 č. j. 30 C 156/2010-89 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 28 Co 101/2012-160 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 3. 2013 č. j. 23 C 152/2011-186 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013 č. j. 15 Co 381/2013-212, kterými byly žalobci vůči B. Š. přiznány úroky z prodlení s placením „vypořádacího podílu“ ve výši 158 557,58 Kč a náklady řízení ve výši 118 555 Kč, z nichž B. Š. žalobci zaplatila 57 240 Kč.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda může být úspěšná odpůrčí žaloba, kterou věřitel odporuje právnímu úkonu dlužníka, jímž byla zkrácena vymahatelná pohledávka věřitele, byla-li tato pohledávka v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě již uspokojena a zůstaly-li neuhrazeny pouze věřiteli pravomocně přiznané úroky z prodlení a náhrada nákladů řízení, v němž byly tyto úroky vymáhány. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaných není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení, že je vůči němu právně neúčinná darovací smlouva ze dne 4. 9. 2009 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb. a č. 215/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Z hlediska ustanovení §42a obč. zák. není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí; významné je, že vznikl závazkový právní vztah, z něhož má pohledávka v budoucnu vzniknout. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Odporovaným právním úkonem dlužníka může být zkrácena nejen samotná (hlavní) pohledávka, ale i její příslušenství, kterým jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním (srov. §121 odst. 3 obč. zák.).
V prodlení je dlužník, který řádně a včas nesplnil svůj dluh (závazek), nebo účastník, který řádně a včas neuspokojil nárok druhého účastníka. Jde-li o prodlení s plněním (uspokojením) peněžitého dluhu (závazku, nároku), je dlužník (povinný účastník) povinen zaplatit z nezaplacené částky - s výjimkou případů, v nichž je dlužník povinen podle zákona platit poplatek z prodlení - úroky z prodlení; tuto povinnost mu ukládá v občanskoprávních vztazích ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. Povinnost platit úroky z prodlení trvá po celou dobu prodlení; zaniká zpravidla splněním (uspokojením) nebo jiným důvodem zániku dluhu (závazku, nároku), popřípadě tím, že se do prodlení dostane věřitel. Obsahová spjatost úroků z prodlení s hlavní pohledávkou (závazkem, nárokem) a doba trvání povinnosti dlužníka (povinného účastníka) platit úroky z prodlení má mimo jiné z procesního hlediska za následek, že lze přisoudit úroky z prodlení (jejich část) rovněž v případě, kdy jejich splatnost nastane až v budoucnu po vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Příslušenstvím pohledávky jsou, jak vyplývá z ustanovení §121 odst. 3 obč. zák., rovněž náklady spojené s jejím uplatněním, mezi něž patří (jak je v právní teorii a soudní praxi nepochybné) též pravomocně přiznaná náhrada nákladů soudního řízení.
Byla-li odporovaným právním úkonem dlužníka zkrácena nejen samotná (hlavní) pohledávka, ale i její příslušenství, je odpůrčí žaloba právním prostředkem sloužícím též k uspokojení vymahatelného příslušenství pohledávky věřitele (tj. příslušenství, které bylo věřiteli přiznáno vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci) v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu. Vzhledem k akcesoritě příslušenství ve vztahu k pohledávce není pro možnost uspokojení vymahatelného příslušenství pohledávky věřitele prostřednictvím odpůrčí žaloby významné, zda v době, kdy byl odporovaný právní úkon učiněn, bylo známo, na jaké konkrétní příslušenství a v jaké výši vznikne věřiteli právo; postačuje, že v této době již vznikla pohledávka, k níž se příslušenství upíná, nebo alespoň závazkový právní vztah, z něhož má pohledávka vzniknout v budoucnu.
Odpůrčí žaloba nemůže být úspěšná, jestliže v řízení o určení neúčinnosti odporovatelného právního úkonu nebo o zaplacení peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z tohoto právního úkonu vyjde najevo, že pohledávka věřitele včetně jejího příslušenství zanikla splněním dluhu, neboť v takovém případě již nemůže sloužit k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele a jejího příslušenství, které je účelem této žaloby. Nadále opodstatněná (při splnění všech podmínek odporovatelnosti uvedených v ustanovení §42a obč. zák.) je naopak odpůrčí žaloba tehdy, jestliže splněním dluhu zanikla jen samotná (hlavní) pohledávka, nikoli však její vymahatelné příslušenství.
V projednávané věci dlužnice B. Š. v průběhu řízení zcela uspokojila pohledávku žalobce ve výši 2 400 000 Kč přiznanou mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, nikoli však příslušenství této pohledávky v celkové výši 277 112,58 Kč, které sestává z úroků z prodlení s placením uvedené pohledávky ve výši 158 557,58 Kč a náhrady nákladů řízení přiznané žalobci v souvislosti s uplatněním práva na úroky z prodlení u soudu ve výši 118 555 Kč a na které B. Š. žalobci zaplatila jen 57 240 Kč. Vzhledem k tomu, že právo žalobce na uvedené příslušenství (hlavní) pohledávky, které mu bylo přiznáno vykonatelnými rozhodnutími soudu, nezaniklo, byla odpůrčí žaloba (podaná dne 4. 12. 2009, a tedy ve lhůtě tří let od uzavření odporované darovací smlouvy ze dne 4. 9. 2009 ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.) – jak vyplývá z výše uvedeného – opodstatněná i po zániku jeho (hlavní) pohledávky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [takovou vadou není ani žalovanými namítaná okolnost, že odvolací soud vyhověl odpůrčí žalobě, aniž by předtím došlo k její změně, spočívající v „rozšíření“ žaloby o „další dluhy“ týkající se úroků z prodlení a nákladů na jejich vymáhání, neboť žalobce se mohl – jak vyplývá z výše uvedeného - domáhat určení neúčinnosti darovací smlouvy pro účely uspokojení vymahatelného příslušenství pohledávky na základě stejného vylíčení rozhodujících skutečností i po zániku své (hlavní) pohledávky splněním jí odpovídajícího dluhu a ke změně žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř. proto nebyl důvod], Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalovaní jsou proto povinni nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát Milan Bláha, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu