ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.729.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 729/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce V. T., zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská č. 980, proti žalovanému R. S., zastoupenému JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, Ph.D., LL.A., advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská č. 37/45, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 15/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. listopadu 2015 č. j. 18 Co 24/2015-587, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Miloslavy Wipplingerové, Ph.D., LL.A., advokátky se sídlem v Plzni, Pražská č. 37/45.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Klatovech dne 20. 1. 2004 proti žalovanému a J. K., r. č. (dále jen „J. K. ml.“) [změněnou se souhlasem soudu podáním došlým soudu dne 8. 9. 2006] domáhal, aby bylo určeno, že „darovací smlouva ze dne 23. 11. 2000 uzavřená mezi J. K. st., r. č., jako dárcem a žalovaným a J. K. ml. jako obdarovanými, kterou byly nemovitosti doposud ve vlastnictví J. K. st., a to objekt bydlení č. p. na pozemku dle KN st. p. č. 54, pozemek dle KN p. č. 54 – zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek dle KN p. č. 1091 – zahrada, zapsané u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Sušice, na listu vlastnictví č. 264 pro obec H., katastrální území Č., část obce K., bezúplatně převedeny jednou ideální desetinou vzhledem k celku na J. K. ml. a devíti ideálními desetinami vzhledem k celku na žalovaného, když vklad vlastnického práva J. K. ml. a žalovaného k předmětným nemovitostem byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Klatovech ze dne 6. 2. 2001 č. j. V 12-60/2001 s právními účinky vkladu ke dni 23. 1. 2001, je vůči žalobci právně neúčinná“, aby J. K. ml. byl povinen zaplatit žalobci 95 000 Kč „jako náhradu odpovídající tržní ceně jedné ideální desetiny“ předmětných nemovitostí a aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 855 000 Kč „jako náhradu odpovídající tržní ceně devíti ideálních desetin“ předmětných nemovitostí. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě ústně uzavřené smlouvy o půjčce zapůjčil dne 17. 1. 1999 J. K. st. 950 000 Kč, že dlužná částka nebyla v termínu splatnosti žalobci vrácena, že J. K. st. darovací smlouvou ze dne 23. 11. 2000 převedl předmětné nemovitosti na žalovaného a J. K. ml., a to „jednu ideální desetinu“ na J. K. ml. a „devět ideálních desetin“ na žalovaného, že vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Klatovech ze dne 6. 2. 2001 č. j. V 12-60/2001 s právními účinky ke dni 23. 1. 2001, že J. K. ml. následně darovací smlouvou ze dne 23. 5. 2001 převedl „jednu ideální desetinu“ předmětných nemovitostí na žalovaného, který se stal jejich výlučným vlastníkem, a že darovací smlouva ze dne 23. 11. 2000 zkracuje uspokojení žalobcovy pohledávky, neboť s ohledem na výši dlužné částky podle smlouvy o půjčce nepřichází pro žalobce v úvahu jiný výkon rozhodnutí než prodejem předmětných nemovitostí a J. K. st., který již nemá žádné nemovitosti, si musel být dobře vědom, že „bude-li po vydání exekučního titulu nařízen výkon rozhodnutí např. prodejem movitých věcí či srážkami z jiného příjmu – starobního důchodu, nebude žalobce v dohledné době uspokojen“. Jednalo se přitom o „zjevný úmysl“ zkrátit žalobce jako věřitele J. K. st., což podle žalobce vyplývá ze skutečnosti, že J. K. ml. je synem a žalovaný synovcem J. K. st. Vzhledem k tomu, že žalovaný po podání žaloby převedl nemovitosti kupní smlouvou ze dne 31. 8. 2004 za kupní cenu 450 000 Kč na K. Ř. a J. P., kteří je kupní smlouvou ze dne 14. 3. 2005 převedli za stejnou kupní cenu na K. D., uplatňuje žalobce vůči J. K. ml. a žalovanému, kteří měli z darovací smlouvy ze dne 23. 11. 2000 prospěch, nárok na náhradu podle ustanovení §42a odst. 3 (správně §42a odst. 4) občanského zákoníku.
Žalovaný zejména namítal, že není vůči J. K. st. osobou blízkou, neboť je jeho synovcem a nikdy s ním nevedl společnou domácnost, že nemovitosti na něj J. K. st. převedl z toho důvodu, že jeho syn J. K. ml. se k němu nechoval hezky a pil, a že o podnikání a o problémech J. K. st. nic nevěděl.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 2. 10. 2009 č. j. 7 C 15/2004-279 určil, že „darovací smlouva ze dne 23. 11. 2000 uzavřená mezi J. K. st. jako dárcem a J. K. ml. jako obdarovaným, jejímž předmětem bylo darování jedné ideální desetiny nemovitostí, a to objektu k bydlení č. p. na stavební parcele p. č. st. 54, stavební parcely č. st. 54 a pozemku p. č. 1091 v k. ú. Č., obec H., část obce K., vše zapsáno na LV 264 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Sušice, je vůči žalobci právně neúčinná“, rozhodl, že J. K. ml. „je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 95 000 Kč jako náhradu odpovídající jedné ideální desetině tržní ceny nemovitostí - objektu k bydlení č. p. na stavební parcele p. č. st. 54, stavební parcely č. st. 54 a pozemku p. č. 1091 v k. ú. Č., obec H., část obce K., vše zapsáno na LV 264 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Sušice“, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, uložil J. K. ml. povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 3 800 Kč za „zaplacený soudní poplatek“ a 66 575 Kč za „právní zastoupení“ k rukám advokáta JUDr. Jiřího Lehečky a České republice „na účet Okresního soudu v Klatovech“ 9 020,40 Kč a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 94 376 Kč k rukám JUDr. Miloslavy Wipplingerové. Vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči J. K. st. pohledávku z půjčky ve výši 950 000 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 26. 10. 2001 do zaplacení a nákladů řízení ve výši 87 874 Kč přiznanou mu rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 10. 2004 č. j. 7 C 213/2002-177, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2004, že J. K. st. převedl předmětné nemovitosti na svého syna J. K. ml. a žalovaného darovací smlouvu ze dne 23. 11. 2000, na základě níž J. K. ml. nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti 1/10 a žalovaný spoluvlastnický podíl o velikosti 9/10, že J. K. ml. a žalovaný poté, co nabyli nemovitosti do podílového spoluvlastnictví, uzavřeli mezi sebou dne 23. 5. 2001 darovací smlouvu, kterou J. K. ml. převedl svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti 1/10 na žalovaného, jenž se stal výlučným vlastníkem nemovitostí, že žalovaný následně předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 31. 8. 2004 prodal za cenu 450 000 Kč K. Ř. a J. P., kteří je převedli kupní smlouvou ze dne 14. 3. 2005 za cenu 450 000 Kč uvedenou ve smlouvě (kupující ve skutečnosti zaplatil 1 100 000 Kč) na K. D., že J. K. st. převedl předmětné nemovitosti na J. K. ml. a žalovaného pouze formálně, neboť s nimi stále disponoval jako vlastník, rozhodl o zřízení zástavního práva k nim a také „inkasoval“ část kupní ceny z převodu nemovitostí na K. D. ve výši 650 000 Kč, a že žalovaný nebyl ve vztahu k dlužníku J. K. st. osobou blízkou ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku, neboť se sice jedná o osoby v poměru rodinném, avšak ne natolik si blízké, aby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. V případě žalovaného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že žalovaný věděl o tom, že „darovací smlouvu uzavírá za účelem zkrácení věřitele“ (žalobce), a v případě J. K. ml. dovodil, že J. K. ml. jednoznačně neprokázal, že by nevěděl a nemohl vědět o tom, že jsou na něj nemovitosti darovací smlouvou převáděny proto, aby se J. K. st. vyhnul zaplacení dluhu vůči žalobci. Vzhledem k tomu, že J. K. ml. svůj podíl na nemovitostech již zcizil a není tak dobře možné, aby se žalobce z tohoto majetku uspokojil, uložil soud prvního stupně J. K. ml. povinnost zaplatit žalobci 95 000 Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 9. 2010 č. j. 18 Co 228/2010-309 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavých výrocích a ve výroku, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že nejsou dány podmínky pro potvrzení napadeného rozhodnutí, neboť v průběhu řízení u soudu prvního stupně došlo ke změně předsedy senátu, který při jednání konaném dne 30. 9. 2009 „pouze formálně konstatoval dosavadní průběh jednání“, přestože měl s ohledem na dobu trvání řízení „alespoň stručně sdělit obsah provedených důkazů s odkazem na čísla listů ve spise“, a který proto zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 25. 3. 2011 č. j. 7 C 15/2004-342 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že „je vůči němu právně neúčinná darovací smlouva uzavřená mezi J. K. st. jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným, jejímž předmětem bylo darování devíti ideálních desetin nemovitostí, a to objektu k bydlení č. p. na stavební parcele parcelní číslo st. 54, stavební parcely č. st. 54 a pozemku parc. č. 1091 v k. ú. Č., obec H., část obce K., vše zapsáno na LV 264 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Sušice“, a kterou se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 855 000 Kč jako „náhradu odpovídající tržní ceně devíti ideálních desetin nemovitostí“, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 184 376 Kč k rukám advokátky JUDr. Miloslavy Wipplingerové. Uvedl, že vada řízení vytknutá mu odvolacím soudem byla zhojena „zkonstatováním celého obsahu spisu při jednání dne 25. 3. 2011“, že při rozhodování vycházel z dříve zjištěného skutkového stavu a že neshledal důvody pro změnu „svého dřívějšího stanoviska“, podle něhož v případě žalovaného nejsou splněny podmínky pro určení neúčinnosti právního úkonu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 8. 2012 č. j. 18 Co 452/2011-393 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva uzavřená mezi J. K. st. jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným, jejímž předmětem bylo darování devíti ideálních desetin předmětných nemovitostí, ve zbývající části jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že jelikož žalovaný již není vlastníkem nemovitostí, které na něj byly darovací smlouvou převedeny, uplatní se pouze žaloba o zaplacení peněžité náhrady ve smyslu ustanovení §42a odst. 4 věty za středníkem občanského zákoníku a žaloba na určení neúčinnosti právního úkonu musí být zamítnuta, neboť vyhovující rozhodnutí by nemohlo být podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný není vůči dlužníkovi J. K. st. osobou blízkou, a uložil mu, aby – vzhledem k tomu, že v těchto případech občanský zákoník předpokládá úmysl zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu dlužníka - poučil žalovaného o jeho povinnosti předložit důkazy k tomu, že o „úmyslu svého strýce krátit žalobce“ nevěděl a ani při vynaložení náležité pečlivosti nemohl vědět.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 24. 07. 2013 č. j. 7 C 15/2004-447 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 855 000 Kč „jako náhradu odpovídající tržní ceně devíti ideálních desetin“ předmětných nemovitostí, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 271 116 Kč k rukám advokátky JUDr. Miloslavy Wipplingerové, Ph.D., LL.A. Dovodil, že žalovaný, který byl ve vztahu k dlužníkovi J. K. st. osobou blízkou, tím, že před uzavřením darovací smlouvy kontaktoval s žádostí o pomoc advokáta JUDr. Jiřího Bauera a že nahlížel do účetnictví předloženého mu jeho strýcem J. K. st., splnil svoji povinnost vyvinout náležitou pečlivost k odhalení případného úmyslu svého strýce zkrátit právo žalobce na uspokojení pohledávky; přihlédl přitom k osobnosti žalovaného jako „prostého, obyčejného, naivního a důvěřivého člověka, který si přivydělává jako komparzista v televizních soutěžích“, a uvedl, že po žalovaném nelze požadovat „náležitou pečlivost vyšší míry, když neměl o podnikání svého strýce ani ponětí“. Dospěl proto k závěru, že žalobě o uložení povinnosti žalovanému k zaplacení náhrady ve výši 855 000 Kč ve smyslu ustanovení §42a odst. 4 věty za středníkem občanského zákoníku nebylo možno vyhovět a že žalovanému by nemohlo být uloženo vydat získané plnění ani v případě, že by žalobce mohl darovací smlouvě uzavřené dne 23. 11. 2000 úspěšně odporovat, neboť odporovaným právním úkonem žalovaný ve skutečnosti žádný prospěch nezískal. Soud prvního stupně dodal, že „má vážnou pochybnost“ o tom, zda darovací smlouva ze dne 23. 11. 2000 byla zkracujícím úkonem ve smyslu §42a občanského zákoníku, neboť J. K. st. „v důsledku“ obdržel za své nemovitosti 1 100 000 Kč, z čehož 450 000 Kč bylo započteno na dluh vůči věřitelům K. Ř. a J. P. a J. K. st. bylo v hotovosti vyplaceno 650 000 Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 4. 2014 č. j. 18 Co 532/2013-488 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby znovu poučil žalovaného o nutnosti předložit takové důkazy, ze kterých by bylo dostatečným způsobem prokázáno, že před přijetím daru od svého strýce nemohl ani při vynaložení náležité pečlivosti úmysl svého strýce zkrátit věřitele poznat, a uvedl, že skutečnost, zda žalovaný obdržel kupní cenu z kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2005, na základě které byly nemovitosti prodány K. D., je pro posouzení nároku žalobce zcela irelevantní.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 9. 10. 2014 č. j. 7 C 15/2004-532 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 855 000 Kč „jako náhradu odpovídající tržní ceně devíti ideálních desetin“ předmětných nemovitostí, a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 315 692 Kč k rukám advokátky JUDr. Miloslavy Wipplingerové, Ph.D., LL.A. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalovaný byl ve vztahu k dlužníku J. K. st. osobou blízkou, že žalovaný před převodem nemovitostí požádal o pomoc advokáta JUDr. Jiřího Bauera, že se seznámil s výpisem z katastru nemovitostí a že nahlížel do účetnictví předloženého mu J. K. st., a dospěl k závěru, že žalovaný vynaložil náležitou pečlivost, která je předpokládána ustanovením §42a odst. 2 občanského zákoníku, a že s přihlédnutím k tomu, že „žalovaný byl pro svoji naivitu do této situace úmyslně vmanipulován svým strýcem, jemuž zcela důvěřoval a který byl od počátku veden zlým úmyslem zkrátit žalobce na právu k uspokojení pohledávky ve výši 950 000 Kč, nelze po žalovaném požadovat náležitou pečlivost vyšší míry, když tento neměl o podnikání svého strýce ani ponětí“. Shledal, že žalobě o uložení povinnosti žalovanému k zaplacení náhrady ve výši 855 000 Kč ve smyslu ustanovení §42a odst. 4 věty za středníkem občanského zákoníku nebylo možno vyhovět, a vyjádřil „vážnou pochybnost“ o tom, zda darovací smlouva ze dne 23. 11. 2000 byla zkracujícím úkonem ve smyslu §42a občanského zákoníku, neboť J. K. st. „v důsledku“ obdržel za své nemovitosti 1 100 000 Kč, z čehož 450 000 Kč bylo započteno na dluh vůči věřitelům K. Ř. a J. P. a J. K. st. bylo v hotovosti vyplaceno 650 000 Kč. Uzavřel, že smlouva ze dne 31. 8. 2004, kterou žalovaný převedl nemovitosti na K. Ř. a J. P. a která byla uzavřena až po podání odpůrčí žaloby, je absolutně neplatná, a že žalobce se proto nemůže domáhat vydání náhrady rovnající se prospěchu, který žalovaný z uvedené „neplatné transakce“ měl mít.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 11. 2015 č. j. 18 Co 24/2015-587 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný a J. K. st. byli osobami blízkými ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku, neboť v době uzavření darovací smlouvy by újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, pociťoval druhý jako újmu vlastní. Uvedl, že žalovaný jednoznačně neprokázal, že vynaložil náležitou pečlivost při zkoumání majetkových poměrů J. K. st. před uzavřením darovací smlouvy, dospěl však k závěru, že žalovaný nemohl „objektivně ani při vynaložení maximální pečlivosti“ poznat, že J. K. st. darováním nemovitostí hodlá krátit žalobce, případně jiného svého věřitele, neboť finanční prostředky měly být podle tvrzení J. K. st. zapůjčeny společnosti BON AMI – commercial, s. r. o., půjčka měla být sjednána ústně a neobjevila se v účetnictví J. K. st. ani v účetnictví BON AMI – commercial, s. r. o. a další dluhy J. K. st. vůči jiným věřitelům před uzavřením darovací smlouvy ze spisu nevyplývají.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že odvolací soud, aniž by dokazování doplněné soudem prvního stupně a opakované v odvolacím řízení přineslo něco nového v otázce, zda a jakou aktivitu žalovaný vyvinul k rozpoznání zkracujícího úmyslu dlužníka, a aniž by žalovaný vynaložení náležité pečlivosti prokázal, došel překvapivě k závěru, že to není důvodem pro vyhovění žalobě, neboť žalovaný by i při vynaložení požadované náležité pečlivosti zkracující úmysl dlužníka zjistit nemohl. Tento závěr je podle dovolatele „v příkrém rozporu s poměrně bohatou judikaturou“ dovolacího soudu. Totéž podle dovolatele platí o závěru odvolacího soudu, že ze spisu nevyplývá, že by měl dlužník ještě nějaké další dluhy vůči jiným věřitelům před uzavřením darovací smlouvy, neboť podle judikatury dovolacího soudu nemusí zkracující úmysl dlužníka směřovat ke zkrácení konkrétního věřitele a věřitel nemusí tvrdit ani prokazovat, že úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení jeho pohledávky, popřípadě pohledávky jiných konkrétních věřitelů; žalobce proto nebyl v řízení povinen „o případných dalších věřitelích dlužníka cokoli tvrdit“ a netížilo jej ani důkazní břemeno. Zdůraznil, že pokud žalovaný „i přes vědomost o probíhajícím soudním řízení, kterým byl převod nemovitostí napaden“, nemovitosti dále převedl, je „jeho srozumění se zkracujícím úmyslem dlužníka od samého počátku postaveno téměř najisto“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť podle ustanovení §237 občanského soudního řádu není přípustné; má za to, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému právnímu názoru. Uvedl, že není osobou blízkou vůči J. K. st. a že ho ve sporu netížilo důkazní břemeno, ale i přesto má za to, že bylo prokázáno, že vynaložil náležitou pečlivost k poznání případného úmyslu strýce zkrátit věřitele.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce má vůči J. K. st. pohledávku z půjčky ve výši 950 000 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 26. 10. 2001 do zaplacení a nákladů řízení ve výši 87 874 Kč přiznanou mu rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 10. 2004 č. j. 7 C 213/2002-177, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2004, že J. K. st. uzavřel dne 23. 11. 2000 s J. K. ml. (svým synem) a žalovaným (svým synovcem) darovací smlouvu, kterou daroval J. K. ml. 1/10 a žalovanému 9/10 nemovitostí, a to objektu k bydlení č. p. postaveného na pozemku p. č. st. 54, pozemku p. č. st. 54 a pozemku p. č. 1091 v k. ú. Č., obec H., část obce K., že právní účinky vkladu podle této darovací smlouvy nastaly ke dni 23. 1. 2001, že J. K. ml. darovací smlouvou ze dne 23. 5. 2001 daroval 1/10 předmětných nemovitostí žalovanému a že žalovaný převedl nemovitosti kupní smlouvou ze dne 31. 8. 2004 na K. Ř. a J. P., kteří je kupní smlouvou ze dne 14. 3. 2005 převedli na K. D.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může věřitel odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují uspokojení pohledávky věřitele a k nimž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – s ohledem na to, že darovací smlouva, kterou J. K. st. na žalovaného převedl spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech o velikosti 9/10, byla uzavřena dne 23. 11. 2000, s právními účinky vkladu ke dni 23. 1. 2001 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb. a č. 367/2000 Sb., tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 6. 2001 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
V řízení o odpůrčí žalobě nese žalující věřitel - má-li být jeho žaloba úspěšná - břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl. Osoba dlužníkovi blízká se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002].
V projednávané věci soudy dospěly k závěru (který nebyl v dovolání žalobce zpochybněn), že žalovaný a J. K. st. byli osobami navzájem si blízkými ve smyslu ustanovení §116 obč. zák., neboť žalovaný byl synovcem J. K. st. a v době uzavření darovací smlouvy by újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, pociťoval druhý jako újmu vlastní. Darovací smlouva ze dne 23. 11. 2000 tedy představuje právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, a žalovaný se proto mohl v souladu s ustanovením §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, jen kdyby v řízení před soudy tvrdil a prokázal, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný se ubránil odpůrčí žalobě, přestože neprokázal, že vynaložil náležitou pečlivost při zkoumání majetkových poměrů dlužníka J. K. st. před uzavřením darovací smlouvy, neboť nemohl – vzhledem k tomu, že finanční prostředky měly být podle tvrzení J. K. st. zapůjčeny společnosti BON AMI – commercial, s. r. o., půjčka měla být sjednána ústně a neobjevila se v účetnictví J. K. st. ani v účetnictví BON AMI – commercial, s. r. o. a další dluhy J. K. st. vůči jiným věřitelům před uzavřením darovací smlouvy ze spisu nevyplývají - „objektivně ani při vynaložení maximální pečlivosti“ poznat, že J. K. st. darováním nemovitostí hodlá krátit žalobce, případně jiného svého věřitele, však dovolací soud nesouhlasí.
Z toho, že se dlužník J. K. st. v řízení, ve kterém se po něm žalobce domáhal zaplacení pohledávky z půjčky ve výši 950 000 Kč s příslušenstvím, bránil (neúspěšně) tvrzením, že půjčka byla poskytnuta nikoli jemu, nýbrž společnosti BON AMI – commercial, s. r. o., ani z toho, že půjčka měla být sjednána ústně a že nebyla zanesena do účetnictví J. K. st. ani do účetnictví společnosti BON AMI – commercial, s. r. o., nevyplývá, že by se žalovaný s vynaložením náležité pečlivosti o tomto dluhu J. K. st. vůči žalobci nemohl dovědět a že by úmysl dlužníka zkrátit odporovanou darovací smlouvou žalobce nemohl poznat [žalovaný se mohl například dlužníka, který podnikal, dotázat na jeho obchodní partnery (nevyplývaly-li údaje o nich již z účetnictví dlužníka, do kterého žalovaný podle zjištění soudů nahlédl), od kterých mohl informace o jeho závazcích získat]. Omezil-li žalovaný svou aktivitu v tomto směru jen na to, že před převodem nemovitostí požádal o pomoc advokáta JUDr. Jiřího Bauera, že se seznámil s výpisem z katastru nemovitostí a že nahlížel do účetnictví předloženého mu dlužníkem, pak neprokázal, že by úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat, a za těchto okolností nelze v souladu se zákonem učinit závěr, že by darovací smlouvě ze dne 23. 11. 2000 nebylo možné úspěšně odporovat.
Dovolání žalobce přesto není důvodné.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Pozbyl-li ještě před podáním odpůrčí žaloby ten, s nímž (v jehož prospěch) dlužník odporovatelný právní úkon učinil, věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu získanou z majetku dlužníka, je bez dalšího zřejmé, že uspokojení věřitele z této věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty není dobře možné, neboť vůči této osobě již nemůže být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; věřiteli se proto pro tento případ poskytuje právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto odporovatelného úkonu prospěch. Právo na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. se věřiteli poskytuje – jak vyplývá již ze znění ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. – místo práva požadovat uspokojení z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, protože to „není dobře možné“. Zjistí-li tedy – řečeno jinak – soud, že není dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, nemůže být vyhověno žalobě o určení právní neúčinnosti napadeného právního úkonu; ostatně, takové soudní rozhodnutí by stejně nebylo způsobilým podkladem k uspokojení věřitele, protože nabytý majetek od dlužníka již druhé straně nepatří a nemůže proto – jak již bylo uvedeno výše – být nařízen nebo proveden výkon rozhodnutí (exekuce) vůči z takového rozhodnutí povinné osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Může-li se věřitel místo určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu domáhat (jen) práva na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák., jde rovněž o odpůrčí žalobu ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloba představuje nejen požadavek věřitele o určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu, ale i věřitelem uplatněné právo na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák.), v níž se otázka právní neúčinnosti dlužníkova právního úkonu zkoumá jen jako otázka předběžná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1676/2012).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že věřitel se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení §42a odst. 3 a 4 občanského zákoníku určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil a kterému takto nabyté hodnoty stále (v době podání odpůrčí žaloby u soudu) náleží, neboť v případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 21 Cdo 880/2012). Převede-li však žalovaný majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu až poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, jde o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008 sp. zn. 29 Odo 732/2006 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1605/2015), který nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem. Za této situace je i nadále dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (neboť tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, takto nabyté majetkové hodnoty stále patří), a věřitel proto má právo, aby bylo soudem určeno, že tento právní úkon je vůči němu právně neúčinný, nikoli však právo na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalovaný nemovitosti, jejichž devět desetin mu daroval dlužník J. K. st. odporovanou darovací smlouvou ze dne 23. 11. 2000, převedl kupní smlouvou ze dne 31. 8. 2004 na K. Ř. a J. P. Protože tak učinil až poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba (dne 20. 1. 2004), tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, je tato kupní smlouva – jak vyplývá z výše uvedeného – neplatná a žalovaný proto na základě ní nepozbyl (nemohl pozbýt) své vlastnictví k předmětným nemovitostem. Vzhledem k tomu, že tak bylo i nadále dobře možné uspokojení žalobce z toho, co odporovanou darovací smlouvou ušlo z majetku dlužníka, nemůže se žalobce úspěšně domáhat, aby mu žalovaný zaplatil náhradu ve výši odpovídající prospěchu získanému z tohoto právního úkonu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. Právo na tuto náhradu kromě toho žalobce uplatnil vůči žalovanému (podáním doručeným soudu prvního stupně dne 8. 9. 2006) až po uplynutí prekluzivní lhůty 3 let ode dne, ke kterému vznikly právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí podle odporované darovací smlouvy (23. 1. 2001) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12.2008 sp. zn. 21 Cdo 5398/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 251/2010].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je (byť nebyl odůvodněn přiléhavě) věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného, advokátka JUDr. Miloslava Wipplingerová, Ph.D., LL.A., osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu