ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1007.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1007/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Č. A. , zastoupeného Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 404/30a, proti žalované B. A. , zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Lazarská 11/6, o užívání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 215/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 25 Co 369/2015-228, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 9. 2015, č. j. 51 C 215/2013-212, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 46 T 28/2012. V odůvodnění uvedl, že žalovaná navrhla přerušení řízení do skončení uvedeného trestního řízení ve věci přečinu nebezpečného pronásledování žalované žalobcem. Soud návrhu vyhověl, neboť probíhá řízení, ve kterém je řešena otázka, která má význam pro rozhodnutí soudu v této věci, a řízení za použití §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 11. 2015, č. j. 25 Co 369/2015-228, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, jaký důvod ho k přerušení řízení vede. Podle odvolacího soudu rozhodnutí o přerušení řízení musí obsahovat řádné odůvodnění, čemuž soud prvního stupně nedostál, a proto odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost – nedostatek důvodů [§219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla doposud vyřešena. Jedná se o otázku, zda musí být odůvodněno usnesení o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Žalovaná argumentuje, že podle judikatury Ústavního soudu nemusí být odůvodněno usnesení o nařízení předběžného opatření, kterým se zasahuje do práv účastníků, tím spíše nemusí být odůvodněno usnesení o přerušení řízení. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalovaná předkládá jedinou otázku přípustnosti dovolání, zda usnesení o přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. musí být odůvodněno.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není pro rozhodnutí věci rozhodná, a to z toho důvodu, že soud prvního stupně rozhodl o přerušení řízení usnesením, které odůvodnil, nicméně podle odvolacího soudu není toto odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumatelné. Z toho je patrné, že v řízení nenastala dovolatelkou předestřená situace, že by bylo rozhodnuto bez odůvodnění podle §169 odst. 2 o. s. ř. Je-li rozhodnutí soudu o přerušení řízení odůvodněno, musí dostát zákonnému požadavku řádného odůvodnění (§157 odst. 2 ve spojení s §167 odst. 1 o. s. ř.). Závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o přerušení řízení pak dovolatelka nijak v dovolání nezpochybňuje.
Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že dovolatelka se dovolává aplikace §169 odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle kterého odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že podmínkou pro to, aby usnesení nemuselo obsahovat odůvodnění, je skutečnost, že jde o rozhodnutí nikoli ve věci samé, musí to připouštět povaha věci a z obsahu spisu musí být zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto. Jestliže občanský soudní řád vyžaduje mimo jiné, aby bylo z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto, je nepochybné, že závěr o tom, že usnesení nemusí obsahovat odůvodnění, nelze vyslovit obecně pro určitý typ rozhodnutí (např. pro rozhodnutí o přerušení řízení), ale musí se jednat o posouzení konkrétního individuálního případu. Jinými slovy řečeno, pokud nebude z obsahu spisu zřejmé, proč bylo rozhodnuto určitým způsobem (např. proč bylo řízení přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), usnesení bez odůvodnění neobstojí.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ) , vysvětlil, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat [srovnej např. usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013 (uveřejněné pod č. C 13 683 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].
Z uvedeného vyplývá, že posouzení podmínek pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu.
V dané věci se žalobce podanou žalobou domáhá, aby se „žalovaná zdržela všech úkonů, kterými by bránila žalobci v užívání domu“, přičemž žalovaná v dovolání poukazuje na to, že vůči žalobci je u soudu prvního stupně pod sp. zn. 46 T 28/2012 vedeno trestní řízení, ve kterém je žalobce obžalován ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit vůči žalované.
Z uvedeného však není dovolacímu soudu jakkoliv zřejmé, co je konkrétním naplněním důvodu pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tzn. jaká je v trestním řízení řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci; takovou otázku neuvádí ostatně ani sama dovolatelka. Poukazuje sice v dovolání na to, že „ze spisu i ze samotného obsahu usnesení vyplývají důvody, pro které soud prvního stupně řízení přerušil“, tento důvod však v dovolání nijak nekonkretizuje. Dovolací soud proto uzavírá, že případné uznání žalobce vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování vůči žalované bez dalšího nemá žádný přímý vztah k požadavku žalobce, aby se žalovaná „zdržela všech úkonů, kterými by bránila žalobci v užívání domu“, a to tím spíše, jestliže má jít o dům v nevypořádaném společném jmění manželů.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal předestřenou otázku přípustnosti dovolání za rozhodnou pro posouzení věci, dovolání žalované jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu