ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1142.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1142/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) JUDr. R. D. a b) J. D. , zastoupené JUDr. Radimem Dvorským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Národní 58/32, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 96/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 19 Co 2092/2015-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2015, č. j. 7 C 96/2015-32, zamítl žalobu na určení, že pozemky st. parc. č. 245/1, 245/2 a 304/1, zapsané na LV č. 77 pro katastrální území a obec R. n V., jsou ve společném jmění manželů žalobců (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 19 Co 2092/2015-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tomto správném znění: „Žaloba, aby soud určil, že stavební parcely 245/1, 245/2 a 345/1, zapsané dříve na LV č. 77, nyní na LV č. 60 000 pro k. ú. a obec R. n V. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov (dále jen „předmětné nemovitosti“), jsou ve společném jmění žalobců, se zamítá“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Zdůrazňují, že podle konstantní judikatury pro vydržení postačuje pouze putativní právní titul nabytí vlastnictví. Žalobci užívali předmětné nemovitosti 27 let v přesvědčení, že jim právo náleží, přičemž žalovaná byla nečinná. V posuzovaném případě vstupuje do popředí dlouhá doba držby, přičemž je třeba přihlédnout i k zákonu č. 89/2012 Sb., který zavedl institut mimořádného vydržení, byť se uplatní až po 5 letech od nabytí účinnosti tohoto zákona. Žalobci podepsali s prodávajícím smlouvu o převodu nemovitostí a podepsali s ním i dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku a věc považovali za vyřízenou. Vzhledem k tomu, že nikdy nebylo právo osobního užívání ani vlastnické právo zpochybněno, se dále věcí nezabývali. Skutečnost, že jeden z žalobců má právnické vzdělání a ve věci nic nepodnikal, pak svědčí o jeho dobré víře a nikoliv o jeho nepoctivém úmyslu. Napadené rozhodnutí odporuje ustálenému rozhodování Nejvyššího soudu ve věci držby, přičemž odvolací soud se samotnou držbou nezabýval, proto je jeho právní posouzení neúplné, tudíž i nesprávné. S ohledem na uvedené navrhují, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření zcela ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů. Žalobci v dovolání opakují skutečnosti, se kterými se vypořádaly soudy obou stupňů. Žalobci nabyli smluvně pouze stavby, nikoliv předmětné nemovitosti, k nimž jim nikdy nebylo zřízeno právo osobního užívání, není tedy možné hovořit o jejich dobré víře a o následném vydržení vlastnického práva. Jelikož je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, navrhuje žalovaná, aby dovolání bylo odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzované věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobci nevymezili v dovolání žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., když ze samotného obsahu dovolání vyplývá nesouhlas s rozhodnutím soudů obou stupňů, které dospěly k závěru, že žalobci nevydrželi vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Dovolatelé nicméně pomíjí, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], přičemž dovolací soud není oprávněn sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Na rámec uvedeného lze podotknout, že soudy obou stupňů při posouzení otázky vydržení vlastnického práva zcela správně postupovaly podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Podle §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z uvedeného vyplývá, že pokud k nabytí vlastnického práva žalobci vydržením mělo dojít do 31. 12. 2013, bylo namístě aplikovat zákon č. 40/1964 Sb. (dále též „obč. zák.“) a nikoliv zákon č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3361/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015 (oba dostupné na www.nsoud.cz )]. Opačný názor by vedl nepřípustně k pravé zpětné účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Jelikož je správným závěr o tom, že vydržení vlastnického práva, k němuž mělo dojít v roce 1999, nemůže být posouzeno podle zákona č. 89/2012 Sb., nemohla být úspěšná argumentace žalobců, kteří poukazují na mimořádné vydržení. Nutno totiž podotknout, že vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. se koncepčně rozchází s dosavadní právní úpravou.
Soudy obou stupňů také v souladu s judikaturou dovolacího soudu posoudily otázku vzniku práva osobního užívání k předmětným nemovitostem.
Podle §205 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 (tj. před novelou č. 509/1991 Sb.) rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání vznikne občanovi právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. Rozhodnutí vydává okresní národní výbor na podkladě přidělení pozemku do osobního užívání anebo na základě toho, že občanovi vzniklo právo na uzavření dohody o osobním užívání podle ustanovení §135a odst. 2, uzavře dohodu o zřízení práva osobního užívání s občanem národní výbor nebo organizace, které mají pozemek ve správě, nebo organizace, která je vlastníkem pozemku. Dohoda musí mít písemnou formu; je k ní třeba registrace státním notářstvím. Právo osobního užívání pozemku vznikne registrací dohody u státního notářství.
V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání k předmětným nemovitostem. Žádná taková dohoda nebyla registrována státním notářstvím a nebyla předložena středisku geodézie ani později katastrálnímu úřadu. Žalobci neprokázali existenci titulu, na jehož základě by se mohli domnívat, že se stali uživateli předmětných pozemků. Vzhledem k tomu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nenabyli právo osobního užívání k předmětným nemovitostem.
Závěry odvolacího soudu jsou zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž se podává, že právo osobního užívání pozemku, o které žalobci opírají uplatněný nárok, nevznikalo ze zákona, ale pouze na základě dohody o zřízení tohoto práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2214/2006 (uveřejněný pod č. C 5 454 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Jelikož v rámci zjišťování skutkového stavu nebylo prokázáno, že by došlo ke zřízení práva osobního užívání ve prospěch žalobců k předmětným nemovitostem, nemohlo dojít ani k následné transformaci tohoto práva na vlastnické právo.
Dovolací soud se ztotožňuje také s posouzením otázky vydržení vlastnického práva.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 771/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, však omluvitelný není. Pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V posuzovaném případě odvolací soud zdůraznil, že žalobci neprokázali existenci titulu, na jehož základě by se mohli domnívat, že se stali uživateli předmětných nemovitostí, neprokázali svou dobrou víru vzhledem ke všem okolnostem. Žalobci mohli při obvyklé míře opatrnosti kdykoli u střediska geodézie a následně u katastrálního úřadu zjistit, že nejsou vlastníky předmětných pozemků, nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že žalobce a) byl v době uzavření kupní smlouvy a je do současnosti advokátem, tedy osobou znalou práva, musel si tak být vědom skutečnosti, že ke vzniku práva osobního užívání k pozemkům je třeba uzavřít dohodu o osobním užívání, která musí být následně registrována.
Závěry odvolacího soudu jsou zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobci nemohli svou dobrou víru odvozovat od uzavřené kupní smlouvy ze dne 11. 11. 1998, registrované státním notářstvím dne 18. 1. 1989, neboť z obsahu této smlouvy muselo být účastníkům bez pochybností zřejmé, že se vztahovala toliko na převod staveb umístěných na předmětných nemovitostech, nikoliv však na předmětné nemovitosti samotné [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2214/2006 (uveřejněný pod č. C 5 454 v Souboru)]. Na tom nic nemění ani v čl. III. kupní smlouvy uvedené prohlášení, že prodávající nechá zřídit právo osobního užívání k předmětným nemovitostem, neboť právo osobního užívání se zřizovalo dohodou, která musela být registrována státním notářstvím. Zmíněné smluvní ujednání bylo závazkem prodávajícího právo osobního užívání v budoucnu zřídit, nicméně k jeho zřízení bylo nezbytné uzavřít dohodu o zřízení práva osobního užívání. Skutkový závěr o uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání, natož o její registraci pak soudy obou stupňů neučinily, když žalobci v tomto ohledu neunesli důkazní břemeno. Žalobci v této souvislosti nemohli být ani v omluvitelném právním omylu, neboť text zákona zněl jasně, nadto žalobce a) byl i v době uzavření kupní smlouvy advokátem, tedy osobou znalou práva.
Jestliže tedy žalobcům nesvědčí ve prospěch jejich držby žádný titul, na jehož základě by mohli být v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že jim předmětné nemovitosti patří, je zcela přiléhavým závěr soudů obou stupňů, že se žalobci nestali vlastníky předmětných nemovitostí na základě vydržení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. dubna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu