ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1160.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1160/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. C. , zastoupeného JUDr. Petrem Jakubcem, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova 2449/5, proti žalované Ing. J. H. , zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 3/319, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 33/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2013, č. j. 20 Co 159/2013-1055, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, č. j. 22 C 33/2005-921, zamítl žalobu, aby „žalovaná byla povinna žalobci vydat 7 obrazů – originálů, od malíře M. K., jejichž rozměry jsou v rozmezí 40 cm (šířka) x 60 cm (výška), a to do 3 dnů od nabytí právní moci rozsudku“, a dále aby „žalovaná byla povinna žalobci vydat školní vysvědčení, a to konkrétně: 1) výroční vysvědčení z 1. třídy Základní školy znějící na jméno P. C., 2) výroční vysvědčení z 2. třídy Základní školy znějící na jméno P. C., 3) výroční vysvědčení z 3. třídy Základní školy znějící na jméno P. C., 4) výroční vysvědčení ze 4. třídy Základní školy znějící na jméno P. C., 5) výroční vysvědčení z 5. třídy Základní školy znějící na jméno P. C., 6) výroční vysvědčení z 6. třídy Základní školy znějící na jméno P. C., 7) výroční vysvědčení ze 7. třídy Základní školy znějící na jméno P. C., 8) výroční vysvědčení z 8. třídy Základní školy znějící na jméno P. C., 9) výroční vysvědčení z 9. třídy Základní školy znějící na jméno P. C., 10) výroční vysvědčení z I. ročníku Střední všeobecně vzdělávací školy, Lerchova 63, Brno, znějící na jméno P. C., 11) výroční vysvědčení z II. ročníku Střední všeobecné vzdělávací školy, Lerchova 63, Brno, znějící na jméno P. C., 12) výroční vysvědčení z III. ročníku Střední všeobecné vzdělávací školy, Lerchova 63, Brno, znějící na jméno P. C., 13) výroční vysvědčení z I. ročníku dvouleté nástavby oboru geodézie Střední průmyslové školy stavební, Kudelova 8, Brno, ze školního roku 1973-1974, znějící na jméno P. C., 14) výroční vysvědčení z II. ročníku dvouleté nástavby oboru geodézie Střední průmyslové školy stavební, Kudelova 8, Brno, ze školního roku 1974-1975, znějící na jméno P. C.,“; dále aby „žalovaná byla povinna žalobci vydat oddací list, případně jeho notářsky ověřený opis, kterým je potvrzeno uzavření manželství mezi žalobcem a žalovanou, které bylo uzavřeno 28. 2. 1995 na Úřadu městské části Brno – Jundrov, Veslařská 56“; dále aby „žalovaná byla povinna žalobci vydat jeho jednořadý tmavomodrý oblek vel. 54-56, 10 párů tmavých pánských ponožek vel. 10,5, kostkovaných košil vel. 44-48 v barvě hnědé a modré, 2 kusy pánského pyžama vel. 46-54, jedno ve žluté barvě, druhé proužkované, 7 kusů trenek barevných, jednu zimní bundu koženou, jednu zimní bundu zelenou vel. 54-56, jedny pánské zimní boty vel. 10 – pohorky, jedny pánské polobotky barvy černé vel. 10“; dále aby „žalovaná byla povinna žalobci vydat: a) vysavač barvy šedé zn. Eta, b) 2 křesla s potahy žlutočerné barvy s opěradly vycpanými pěnovou gumou s kovovou konstrukcí, c) rozkládací sedací soupravu s potahy žlutočerné barvy s kovovou konstrukcí, d) 2 šatní skříně dřevěné, z nichž jedna je dvoudvéřová a jedna jednodvéřová – obě světlé barvy, e) gramofon Dua! 11 19, tmavě hnědé barvy s kouřovým umělohmotným krytem, f) zesilovač JVC 2 x 50 wattů stříbrné barvy, g) kotoučový magnetofon Sony 377, ve dřevě, panel kovové barvy, umělohmotný kryt kouřové barvy, h) reportážní magnetofon Sony Profesional, v černém koženém pouzdře, i) velké nástěnné zrcadlo obdélníkového tvaru, přibližně 200 cm široké a 150 cm vysoké, j) 10 velkých kovových polic vysokých od podlahy ke stropu na redakční materiály a firemní dokumentaci v barvě hnědé na nízkých nožičkách s mnoha policemi“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze, jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 6. 2013, č. j. 20 Co 159/2013-1055, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a navíc tato věc nebyla dovolacím soudem dosud řešena“. Odvolací soud nesprávně vyložil ust. §129 obč. zák. a nesprávně posoudil žalovanou jako osobu neoprávněnou k vydání věci, když předpokladem k vydání věci není jen faktický stav držby, ale právní panství nad věcí. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že jej nepovažuje za přípustné, když nesplňuje podmínky dané ust. §237 o. s. ř. Navrhla, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o nároku žalobce na vydání movitých věcí došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel napadá závěry odvolacího soudu ohledně zadržování předmětných věcí žalovanou a tvrdí, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od závěrů dovolacího soudu vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 (toto a veškerá dále zmíněná rozhodnutí uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). V tomto rozhodnutí dovolací soud uvedl, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possesiones - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora)“. Dovolací soud v označeném rozhodnutí dále uzavřel, že „je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem“.
Žalobou na vydání věci podle §126 odst. 1 obč. zák., se může vlastník domáhat ochrany proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Takovou osobou může bezesporu být i detentor podle ustanovení §129 obč. zák. Podle komentářové literatury: „Prokáže-li žalobce, že žalovaný nabyl držbu (je-li žalován detentor, detenci) jeho věci, bude žaloba úspěšná, pokud žalovaný neprokáže, že držbu (nebo detenci) pozbyl“ ( Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.). Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3494/2008, vysvětlil – ve vztahu k požadavku na vydání stavebního deníku, přičemž shodné závěry se prosadí i v souzené věci – že je-li obrana žalovaného v řízení o vydání věci podle §126 odst. 1 obč. zák. založena na tvrzení, že věc, která je předmětem řízení a vindikačního nároku, sice v držení měl, ale již nemá, je na něm důkazní břemeno k prokázání této skutečnosti, neboť se jedná o skutečnost svědčící v jeho prospěch, o kterou by se opíral zánik práva žalobce na vydání věci. Tento závěr pak dovolací soud následně akceptoval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1074/2012, uveřejněného pod č. 1/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná prokázala, že předmětné věci ve své držbě nemá, respektive, že jejich držbu v minulosti pozbyla. Mimo jiné i proto, že věci, které v roce 2002 nechala uskladnit pro žalobce v O. u B., se zde již fakticky nenacházejí. Žalovaná proto tyto věci již nemá ve své moci a neovládá je ani prostřednictvím jiné osoby. Takový závěr je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i s žalobcem předkládaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000. V řízení totiž bylo prokázáno (skutkové závěry nalézacích soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají), že věci pro žalovanou a jejím jménem fyzicky neovládá ani osoba, u které byly původně uskladněny.
Ani procesní otázka nepřipuštění změny žalobního nároku přípustnost dovolání založit nemůže. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
O nepřipuštění změny žaloby (rozšíření o eventuální petit) rozhodl soud prvního stupně. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí především správně uzavřel, že „proti rozhodnutí soudu I. stupně o tom, zda byla či nebyla připuštěna změna žaloby, pak není podle §202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. odvolání přípustné“, a že „za situace, kdy soud I. stupně návrhy žalobce v tomto směru zamítl (naposledy při ústním jednání dne 16. 1. 2013) a své rozhodnutí odůvodnil ve smyslu §95 odst. 2 o. s. ř., není již v odvolacím řízení proti rozhodnutí ve věci samé prostor pro korekci jeho závěrů v uvedeném směru“.
Jestliže nepřipuštění změny žalobního petitu před soudem prvního stupně nelze projednávat v řízení odvolacím, nelze o něm rozhodnout ani v řízení dovolacím. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. plyne: „Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští“. Přípustnost dovolání proti usnesení soudu prvního stupně, proti němuž není přípustné odvolání, nemůže založit ani skutečnost, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nepřipuštění změny žalobního petitu soudem prvního stupně konstatoval. Ostatně obdobně bylo v této věci již rozhodováno Ústavním soudem v usnesení ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1359/11, kterým ústavní stížnost proti usnesení o nepřipuštění změny žalobního petitu odmítl dále s tím, že „jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho nárok může být promlčen a že se tak nemůže domoci svých práv, daný argument neobstojí, neboť stěžovatel mohl (a měl) svůj nárok včas uplatnit u soudu (samostatnou) žalobou“.
V podstatné části dovolání žalobce podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Podle dovolatele odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyly provedeny jím navržené důkazy. Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku téhož soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, všechny uveřejněné na www.nsoud.cz , dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999 a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, jeho rozhodnutí je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 4666).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 o. s. ř. přípustné a bylo podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu