ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1223.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1223/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce R. Š. , zastoupeného Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 1610/95, proti žalované Z. D. , zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Přívoze, Macharova 302/13, o odstranění plotu a zaplacení částky 5 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 139/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2014, č. j. 11 Co 371/2014-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 občanského soudního řádu v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 61 C 139/2011-60, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost odstranit oplocení postavené na pozemku žalobce parc. č. 521/7 v katastrálním území L. u O., obci O., jak je zakresleno v geometrickém plánu ze dne 18. března 2011, vypracovaném Ing. G. S., č. zakázky 43/2011 (výrok I.). Žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 5 500 Kč rovněž zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 11 Co 371/2014-97, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání má být přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi nebyla řešena. Touto otázkou má být, zda „je možné učinit právní závěr o omluvitelném omylu držitele části určitého cizího pozemku zakládajícím dobrou víru držitele o oprávněnosti držby takové části určitého cizího pozemku v případě, že držitel prokazatelně užívá (drží) předmětnou část určitého cizího pozemku bez existence právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva k němu pouze a výlučně na základě svého vlastního neodborného a zjevně nesprávného vytyčení hranice mezi svým a předmětným cizím pozemkem“. Dovolatel odcitoval závěry judikatury dovolacího soudu týkající se omluvitelného omylu držitele jako předpokladu oprávněné držby. Zdůraznil, že vydržení vlastnického práva je možné pouze ve výjimečných případech, protože jinak by zde existoval rozpor se základním právem vlastnit majetek. Soudy při posuzování dobré víry žalované nedostatečně zohlednily skutečnost, že jedinou příčinou v řízení prokázaného nesprávného vytyčení hranice mezi pozemky účastníků, podle kterého právní předchůdkyně žalované provedla stavbu oplocení, bylo to, že provedla vytyčení hranice v roce 1993 neodborným způsobem. Právní předchůdkyně žalované tak od počátku věděla, že jí a jejími pomocníky provedené vytyčení hranice mezi pozemky podle provázku musí být nepřesné, což vylučovalo její dobrou víru, že byla hranice vytyčena správně a že plot nezasahuje do pozemku ve vlastnictví žalobce. Nesprávné vytyčení hranice přitom bylo zjevné, neboť postavený plot netvořil přímku, nýbrž viditelný oblouk. V době vytyčení hranice navíc byli k dispozici způsobilí odborníci, kteří mohli hranici mezi pozemky vytyčit. Ostatně sám odvolací soud popřel dobrou víru žalované, když při úvaze, proč došlo k zjevnému vychýlení hranice, uvedl, že „se natažený provaz měl působením fyzikálních zákonů vychýlit na pozemek v neprospěch žalované, tedy jeho vychýlení opačným směrem v neprospěch žalobce si lze vysvětlit snahou stavitelů původní prověšení vyrovnat“. Úvaha odvolacího soud je ve vztahu k prokázanému laickému neodbornému a od počátku viditelně nesprávnému vytyčení hranice provedenému v roce 1993 zjevně nepřiměřená. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že podané žalobě vyhoví.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014 a posouzení této okolnosti bylo pro rozhodnutí rozhodující, postupoval dovolací soud při řešení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolatel vymezuje otázku přípustnosti dovolání tak, že otázkou neřešenou má být posouzení, zda je možné učinit právní závěr o omluvitelném omylu držitele zakládajícím jeho dobrou víru v případě, že drží předmětnou část určitého cizího pozemku v hranicích, které vytyčil sám na základě vlastního neodborného a zjevně nesprávného vytyčení hranice.
Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť již v rozhodovací praxi dovolacího soudu byla řešena, přičemž rozhodnutí nalézacích soudů nejsou v rozporu s hmotným právem ani s judikaturou dovolacího soudu, na kterou dovolatel v dovolání poukazuje.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 [uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod pořadovým č. C 1176], podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 1068)].
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005 (uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 4451), dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že v případě, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1067)]. Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000 (uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181)].
Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304)].
Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000 (uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836), podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Toto rozhodnutí označuje jako jedno (nikoliv jako jediné) z kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, dostupném na www.nsoud.cz , dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postojí vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku.
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně oplotila v roce 1993 pozemky na základě vytyčení hranice pomocí natažení provazu mezi dva hraniční pevné body, o jejichž tehdejší správnosti panuje mezi účastníky podle zjištění soudů shoda. Vzhledem k svažitosti terénu směrem k pozemku žalované došlo k tomu, že na základě takto provedeného vyměření odklonila skutečnou hranici pozemku o asi 45 cm směrem na pozemek žalobce vzhledem k vychýlení provazu. Takto vytyčenou hranici žalobce podle zjištění soudů fakticky respektoval od 90. let 20. století. Po své právní předchůdkyni (matce) svědčil právní titul k pozemku parc. č. 521/21 v katastrálním území L. u O., obci O. žalované. Chopila se tak však nejen držby tohoto pozemku, ale i držby části pozemku parc. č. 521/7 Dále nalézací soudy zohlednily, že výměra pozemku navíc drženého žalovanou představuje pouze nepatrnou část v poměru s pozemkem, jehož je vlastnicí ona a rovněž v poměru s pozemkem, jehož vlastníkem je žalobce.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že byly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením, neboť vzhledem ke všem skutečnostem byly matka žalované i žalovaná sama v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost. V této souvislosti dovolací soud podotýká, že pokud dovolatel v dovolání zdůrazňuje, že nesprávnost zaměření pro vybudování plotu matkou žalované „prostřednictvím nataženého provazu“ byla zcela zjevná, tím spíše měl on sám na tuto nesprávnost jako vlastník dotčeného pozemku matku žalované či žalovanou samotnou bez dalšího upozornit, a vyhnout se tak splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva.
Ačkoliv dovolatel výslovně napadl i výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neuvádí v tomto směru žádný důvod přípustnosti dovolání a žádnou právní argumentaci. Dovolací soud proto tento výrok nemohl přezkoumat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu