ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1304.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1304/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně AUSTRIAN CONSULTING COMPANY, a. s., se sídlem v Brně, Anenská 58/26, identifikační číslo osoby 25563751, zastoupené Mgr. Robertem Ströbingerem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 463/15, proti žalované ACB Ponava, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 27571068, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 54/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 2014, č. j. 15 Co 145/2014-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 8 228,- Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Roberta Ströbingera.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, č. j. 53 C 54/2012-129, zamítl výrokem I. žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k nemovitým věcem specifikovaným v tomto výroku. Výrokem II. byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 533 948,80 Kč.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve věcném výroku potvrdil (výrok I.), výrok o nákladech prvostupňového řízení změnil tak, že jejich náhradu stanovil částkou 18 392,- Kč (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10 164,- Kč (výrok III.). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně - určil výši prvostupňových nákladů řízení (ve složce odměny za právní zastupování advokátem) podle §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - dále „advokátní tarif“ - z tarifní hodnoty dané částkou 25 000,- Kč, tj. ve výši 2 100,- Kč za jeden úkon právní služby (z právních úkonů vykonaných do 31. 12. 2012), a z tarifní hodnoty částkou 35 000,- Kč, tj. ve výši 3 100,- Kč za jeden úkon právní služby (z právních úkonů vykonaných po 1. 1. 2013). Shodným způsobem určil odvolací soud výši odměny zástupce procesně úspěšné žalované i v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně pouze proti výrokům II. a III., podala dovolání žalovaná. Přípustnost dovolání vymezuje odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. a v něm obsažené hledisko odchýlení se odvolacího soudu od ustálené praxe dovolacího soudu při výkladu ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Dále žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud, ač bylo předmětem sporu určení vlastnického práva k nemovitým věcem, tedy k věcem penězi ocenitelným, rozhodl o nákladech řízení (o odměně za právní zastoupení advokátem) před soudem prvního stupně podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 a o nákladech řízení (o odměně za právní zastoupení advokátem) před soudem odvolacím podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013. Odvolací soud však měl o nákladech prvostupňového řízení rozhodnout při respektu k zásadě právní jistoty žalobkyně a žalované podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., jež byla účinná v době zahájení řízení před soudem prvního stupně, eventuálně podle ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, tedy právního předpisu platného v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Předmět řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem byl penězi ocenitelný, a pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, pak se odchýlil od ustálené „výkladové“ praxe dovolacího soudu (žalovaná cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 670/2006) a z ustálené „výkladové“ praxe Ústavního soudu (žalovaná cituje z rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 538/10). Shodnou nesprávností je dotčen i výrok o nákladech odvolacího řízení. Ocenitelnost nemovitých věcí, k nimž mělo být vlastnické právo určeno, žalovaná prokazovala výpisem z cenové mapy města Brno č. 10, který k dovolání přiložila, a dále signalizovala, že předloží vyjádření realitní kanceláře k ceně pozemků, které byly předmětem sporu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě, aby rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích podle §243d písm. b) o. s. ř. změnil a dovolání žalované vyhověl.
K dovolání žalované se písemně vyjádřila žalobkyně. Přisvědčuje správnosti právního posouzení věci přijatého odvolacím soudem při rozhodování o nákladech prvostupňového i odvolacího řízení a dovolání žalované považuje za nepřípustné, neboť se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího neodchýlil. Cenu předmětu řízení by bylo možné v projednávané věci zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, neboť pro její stanovení by přicházelo v úvahu pouze vypracování znaleckého posudku, což by byl postup, jenž by neúměrně časově i finančně zatěžoval účastníky řízení a byl by v rozporu se zásadou ekonomie řízení. Žalobkyně dovozuje, že cenová mapa, kterou žalovaná k možnému ocenění předmětu řízení předložila, není relevantním zdrojem ke stanovení ceny věci, neboť nezohledňuje faktické i právní vady věci. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl, a dospěje-li k závěru, že dovolání je přípustné, aby dovolání jako nedůvodné zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání žalované, jakož i vyjádření žalobkyně k tomuto dovolání, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 30. 11. 2011 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 21. 10. 2014 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o.s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaná zakládá v projednávané věci přípustnost dovolání na argumentaci o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při aplikaci §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, přičemž zastává stanovisko, že v řízení o určení vlastnického práva k nemovitým věcem (pozemkům) byl předmět řízení penězi ocenitelný a odvolací soud měl pro účely určení výše odměny za právní zastupování advokátem zjistit tarifní hodnotu řízení podle §8 odst. 1 advokátního tarifu a nikoliv podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 a ve znění účinném po 1. 1. 2013.
Podle §8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.
Podle §9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 5000 Kč.
Podle §9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.
Podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 se částka 25 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 se částka 35 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 se částka 50 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.
Otázkou stanovení výše odměny za zastupování advokátem ve věcech o určení vlastnického práva k nemovité věci, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, tedy v situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, se dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Lze tak odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011 , jež je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (stejně jako rozhodnutí dále uvedená), dle jehož závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální (s účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 486/2012 Sb. – včleněné do §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, podle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč a do 31. 12. 2012 §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, podle něhož činí tarifní hodnota 25 000,- Kč). Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015 ), ale též v rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014 ). Uvedené závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srovnej usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14 , jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ).
Skutečnost, že jde v posuzovaném případě o situaci, kdy lze hodnotu nemovitých věcí (pozemků), k nimž mělo být vlastnické právo určeno, zjistit jen s nepoměrnými obtížemi ve smyslu §9 odst. 1 advokátního tarifu, je dána již tím, že žádná z procesních stran soudům obou stupňů nepředložila relevantní podklad, z něhož by mohla být hodnota předmětu řízení – jinak penězi ocenitelného – spolehlivě zjištěna. Ostatně, protože cena pozemků, k nimž mělo být vlastnické právo určeno, není právně významnou skutečností, na níž by mělo být v poměrech projednávané věci meritorní rozhodnutí o určovací žalobě založeno, nebylo nezbytné, aby procesní strany cenu pozemků, například předložením znaleckého posudku, prokazovaly. Zjišťování hodnoty předmětu řízení toliko pro účely stanovení výše náhrady nákladů právního zastoupení účastníka řízení advokátem by bylo postupem, který se příčí zásadám rychlosti a hospodárnosti civilního řízení, a tím naplňuje část hypotézy právní normy vtělené do §9 odst. 1 advokátního tarifu „zjišťování hodnoty věci jen s nepoměrnými obtížemi.“
Rozhodl-li soud prvního stupně o výši odměny za právní zastupování advokátem žalované v závislosti na zjištění o výši kupní ceny sjednané v kupní smlouvě ze dne 8.6.2007 v částce 200 000 000,- Kč, pak zcela pominul, že předmětem převodu vlastnického práva podle této kupní smlouvy byly nejen pozemky, k nimž mělo být v tomto řízení vlastnické právo určeno, ale i další nemovité věci (pozemky se stavbami jako jejich součástmi), což zjišťování hodnoty předmětu tohoto řízení ve smyslu §9 odst. 1 advokátního tarifu podstatně znesnadňuje.
Dovolací soud nemohl přihlédnout ani k cenové mapě města Brna č. 10, kterou k prokázání hodnoty pozemků v dovolacím řízení předložila žalovaná, neboť v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Namítala-li žalovaná, že rozsudek odvolacího soudu je v nákladových výrocích v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (žalovaná konkrétně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006) a rovněž i rozhodovací praxí Ústavního soudu (žalovaná konkrétně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10), pak takové námitce dovolací soud přisvědčit nemůže. Závěry v citovaných rozhodnutích vyjádřené do poměrů projednávané věci nedopadají. Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí závěr o možném zjištění hodnoty předmětu řízení ocenitelného penězi vyslovil v jiném typu řízení (řízení o tzv. palmární žalobě). Nalézací soud měl navíc k dispozici znalecký posudek o ocenění nemovitostí, k nimž mělo být vlastnické právo v řízení, v němž zastupoval žalující advokát, určeno. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu posuzoval situaci, kdy v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci (v důsledku uplatněného práva dárce na vrácení daru) měly obecné soudy k dispozici z předchozího dědického řízení znalecký posudek, který předmět řízení oceňoval a umožňoval určení tarifní hodnoty ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované, pokud v něm bylo argumentováno tím, že odvolací soud se při aplikaci §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, potažmo §9 odst. 1 advokátního tarifu, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, protože odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalovaná dále v dovolání namítala, že odvolací soud měl při změně rozhodnutí soudu prvního stupně výši odměny za její právní zastoupení advokátem stanovit podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „vyhláška o paušálních odměnách“), neboť řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno za účinnosti této vyhlášky, a přestože soud prvního stupně rozhodoval o nákladech řízení po jejím zrušení Ústavním soudem, bylo v souladu s principem právní jistoty obou procesních stran, aby o výši nákladů řízení bylo rozhodnuto podle právního předpisu platného v době podání žaloby.
Z pohledu této námitky není dovolání žalované přípustné již jen proto, že nevymezuje některé z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. Samotný nesouhlas dovolatele s řešením otázky hmotného či procesního práva odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá, není-li v dovolání – jako tomu mělo být v projednávané věci – uvedeno, od kterého rozhodnutí dovolacího soudu představujícího ustálenou rozhodovací praxi se odvolací soud odchýlil. Vymezením toliko důvodu dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř. ) žalovaná přehlíží, že v dovolání je třeba důsledně rozlišit podmínky přípustnosti a důvodnosti dovolání. Protože vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obsahovou náležitostí dovolání, nelze při její absenci dovolání věcně projednat a dovolání musí být pro nepřípustnost odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř. ). Odmítnutí dovolání, které trpí nedostatkem některé z obsahových náležitostí, přitom není formalismem, ale logickým vyústěním nesplnění zákonem stanovených požadavků (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13 a ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014, vysvětlil, že „vyhláška č. 484/2000 Sb. byla nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., jako neústavní zrušena, a to s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle §151 odst. 2, věty první části věty za středníkem, o. s. ř., tedy určení odměny advokáta za zastupování účastníka řízení podle advokátního tarifu. Rozhoduje-li tedy soud o nákladech řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. po 7. 5. 2013, použije pro určení výše odměny advokáta advokátní tarif (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014 a 40/2014)“. Nemůže být přitom rozhodné, že část řízení (a úkony právní služby v něm vykonané) proběhla před zrušením vyhlášky o paušálních odměnách. Nejvyšší soud totiž již dříve ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého „nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu); jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému“ (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, nebo ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007).
Zbývá dodat, že nemůže obstát ani žalovanou uplatněná námitka nerespektování zásady právní jistoty obou procesních stran odvolacím soudem, který měl s ohledem na okamžik zahájení řízení (30. 11. 2011) vyhlášku o paušálních odměnách – i přes její zrušení Ústavním soudem ke dni 7. 5. 2013 – při stanovení odměny za právní zastoupení žalované advokátem aplikovat. Zpětné účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, byly Ústavním soudem explicitně vysvětleny ve sdělení ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, jež bylo publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 117/2013 Sb. V zájmu zachování právní jistoty účastníků řízení důsledky nálezu nedopadaly na pravomocná rozhodnutí soudu vydaná přede dnem vykonatelnosti nálezu, tj. před 7. 5. 2013. V ostatních řízeních se však uplatní postup vyplývající z výše citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. V odůvodněných případech je sice podle rozhodovací praxe Ústavního soudu (srovnej nález ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, body 35. a 36., jenž je přístupný na nalus.usoud.cz) při respektu k ústavnímu principu legitimního očekávání účastníků řízení potřeba zvolit při stanovení výše náhrady nákladů řízení jiné ústavně konformní řešení (nález výslovně zmiňuje aplikaci §136 o.s.ř.), nicméně to jen v případech, pokud výše náhrady nákladů právního zastoupení advokátem určená podle advokátního tarifu představovala - oproti výši určené podle vyhlášky o paušálních odměnách -„nezanedbatelné a z pohledu účastníka řízení nepředvídatelné navýšení nákladů.“ Do poměrů projednávané věci odchylka od stanovení odměny za právní zastoupení advokátem podle advokátního tarifu, například prostřednictvím volné úvahy soudu ve smyslu §136 o. s. ř. či analogickou aplikací zrušené vyhlášky o paušálních odměnách, nedopadá, neboť důsledkem aplikace advokátního tarifu nebylo zvýšení nákladů řízení, ale jejich - nikoliv podstatné - snížení. Procesně úspěšné žalované byla v řízení před soudem prvního stupně přiznána v rámci náhrady nákladů řízení odměna za právní zastupování advokátem podle advokátního tarifu v celkové výši 13.400,- Kč. Podle zrušené vyhlášky o paušálních odměnách by výše odměny činila částku 20.000,- Kč.
Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu