ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.176.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 176/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D, a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc, ve věci žalobkyně D. V. , zastoupené JUDr. Markem Pilátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným 1) O. H. , a 2) M. H., zastoupenému Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 213/2012, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2014, č. j. 55 Co 331/2014-137, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2014, č. j. 55 Co 331/2014-137, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 6. 2014, č. j. 16 C 213/2012-122, zastavil řízení, jímž se žalobkyně domáhala určení, že v žalobě blíže označené nemovitosti (bytová jednotka, garáž a podíly na společných částech domu a pozemcích) jsou ve vlastnictví žalobkyně a žalovaného 2) v rámci dosud nevypořádaného zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, řídícího se právem Slovenské republiky (výrok I.). Dále určil, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemají účastníci navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), žalovanému 2) právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.) a rozhodl o tom, že žalobkyni bude po právní moci usnesení vrácen prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3 soudní poplatek ve výši 4 000 Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení na věc aplikoval §150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že žalobkyně sice zavinila zastavení řízení, nicméně žalobu podala a zejména vzala zpět v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu v souběžně vedeném řízení o stejném nároku, které bylo pro nesprávnost zrušeno. Podání žaloby přitom bylo motivováno logickou snahou žalobkyně, aby sporný majetek nebyl vyveden ze sféry vlivu žalovaného 1), čemuž nasvědčuje chronologie věci.
K odvolání žalovaného 2), a to pouze do výroku o náhradě nákladů řízení, Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 9. 2014, č. j. 55 Co 331/2014-137, usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 2) do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů řízení částku 6 534 Kč, a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 2) na nákladech odvolacího řízení částku 1 270,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, to vše k rukám jeho zástupce.
Odvolací soud v argumentech soudu prvního stupně oporu pro postup podle §150 o. s. ř. neshledal. Uvedl, že za důvod k odepření práva na náhradu nákladů řízení nelze považovat nesprávné rozhodnutí v jiném soudním řízení vedeném v téže věci, zejména pokud žalobkyně současně využila svého práva a toto rozhodnutí napadla mimořádným opravným prostředkem. K zamezení vyvedení sporného majetku ze sféry vlivu žalovaného 1) měla žalobkyně jiné procesní možnosti. Dospěl k závěru, že žalovanému 2) nárok na náhradu nákladů řízení odepřít nelze a na věc aplikoval §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „advokátní tarif“).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže při stanovení odměny advokáta aplikoval §9 odst. 1 advokátního tarifu, namísto toho, aby vycházel ze skutečné hodnoty předmětných nemovitostí, tj. z částky 4 200 000 Kč ve smyslu §8 odst. 1 a §7 odst. 6 advokátního tarifu. V souvislosti s tím poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 725/2005 a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu buď změnil, nebo zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvádí, že není ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť usnesením odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 6 534,- Kč a 1 270,50 Kč, tedy o částkách nepřevyšujících 50 000,- Kč. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. 9. 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely.
V posuzovaném případě soud prvního stupně žalovanému 2) náhradu nákladů řízení nepřiznal a odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 6 534 Kč. Jelikož se žalovaný 2) v dovolacím řízení domáhá zaplacení částky 122 936 Kč, shledal dovolací soud, že je naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Obsahem dovolacích námitek je pak posouzení otázky, které ustanovení advokátního tarifu je třeba na daný případ aplikovat. K otázce určení tarifní hodnoty v návaznosti na posouzení, zda právní služba poskytnutá advokátem se týkala práva ocenitelného či práva, jehož hodnotu nelze vyjádřit v penězích, se Nejvyšší soud však již shodně vyjadřoval.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 , uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb. ) odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.
I po novelizaci advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. je proto podle Nejvyššího soudu nezbytné primárně vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015). Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, je nezbytné postupovat ve smyslu §9 odst. 1 advokátního tarifu.
Nejvyšší soud již rovněž vyslovil, že hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, jestliže např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (usnesení NS ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015).
V dané věci je podstatné, že žalobkyně vzala žalobu zpět před zahájením jednání ve věci samé, a soud prvního stupně proto neměl žádnou možnost zjistit a objektivně stanovit skutečnou hodnotu nemovitostí, jichž se spor týkal. Hodnotu nemovitostí nebylo možné zjistit ani pomocí znaleckého posudku č. 784/024-2012, který byl vyhotovený dne 16. 11. 2012 pouze pro účely úvěrového řízení u Raiffeisenbank, a.s. Posudek tedy nebyl vyhotovován v souvislosti se soudním řízením a v době rozhodování odvolacího soudu nebyl ani aktuální. Z těchto důvodů nelze na daný případ vztáhnout dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 725/2005, neboť v tomto řízení bylo stanovení hodnoty věci předmětem posouzení soudu ve věci samé, a soud přitom vycházel ze znaleckého posudku, který nechal pro účely řízení vyhotovit ustanoveným znalcem.
Pokud tedy odvolací soud neaplikoval na stanovení výše odměny za zastupování advokátem §8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť dospěl k závěru, že jde o věc, v níž chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, tedy situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je potud jeho závěr správný a námitky dovolatele v tomto směru nemohou obstát.
Protože však ve sporu šlo primárně o určení vlastnického práva k nemovitostem a odvolací soud na věc aplikoval §9 odst. 1 advokátního tarifu, použil nesprávné ustanovení, neboť správně měl použít §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, které na vedené řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem přímo dopadá.
Obecné a výchozí pravidlo §8 odst. 1 advokátního tarifu je modifikováno speciálními úpravami, například odvolacím soudem aplikovaným §9 odst. 1 nebo §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.
Podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu se částka 50 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.
Podle §9 odst. 3 písm. a) se částka 35 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
K otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem, ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti, tedy v situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, lze rovněž odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož závěrů je pro stanovení odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v rámci dovolacího přezkumu nákladových rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014). Uvedené závěry přitom nekolidují ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ).
Lze proto uzavřít, že odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že se v dané věci jedná o řízení, v němž hodnotu jeho předmětu lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a proto je pro stanovení mimosmluvní odměny advokáta za úkony právní služby vykonané v řízení o určení vlastnictví vyloučeno užití §8 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud však pochybil v tom, že namísto postupu podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč, na věc nesprávně aplikoval §9 odst. 1 advokátního tarifu a stanovil tarifní hodnotu částkou 10 000 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu je proto založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je tedy důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu