ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1849.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1849/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A. B. , zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem v Brně, Drobného 34, proti žalovanému městu Znojmo, IČO 00293881, se sídlem ve Znojmě, Obroková 10/12, zastoupenému Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 840/9, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 55/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2013, č. j. 21 Co 407/2012-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2012, č. j. 11 C 55/2011-100, stanovil, že žalobce s žalovaným uzavírají dnem právní moci tohoto rozsudku kupní smlouvu, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku a totožná s kupní smlouvou, která je předmětem smlouvy o smlouvě budoucí číslo 3637/2010 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 1. října 2010 (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 19 869 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. září 2013, č. j. 21 Co 407/2012-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného – uzavření kupní smlouvy se žalobcem ohledně bytové jednotky č. 1190/19 (dále rovněž jako „předmětný byt“) v budově na pozemku parc. č. 2029/7, zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. Z. – m., se spoluvlastnickým podílem id. 23/1000 na společných částech stavby a pozemku parc. č. 2029/7, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Znojmo, pro k. ú. Z. – město, obec Z. (výrok I.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že ze záměru žalovaného o prodeji předmětného bytu vyvěšeného na úřední desce žalovaného 7. července 2010 a sejmutého 26. července 2010 vyplývá, že tento byt byl nabídnut k prodeji, přičemž byla stanovena orientační cena bytu podle znaleckého posudku na částku 886 180 Kč, což měla být i minimální nabídka. Obec tak ve zveřejněném záměru stanovila podmínky, které musí splňovat zájemce o nabytí nemovitého majetku. Smlouvu o smlouvě budoucí však uzavřela se subjektem, který tyto podmínky nesplňoval, neboť žalobce měl koupit předmětný byt za částku 280 000 Kč. Uzavřel, že smlouvu o smlouvě budoucí kupní byla uzavřena v rozporu se zveřejněným záměrem, tedy svými důsledky - netransparentností při nakládání s majetkem obce jakožto veřejným majetkem - zákon obchází. Z tohoto důvodu posoudil smlouvu o smlouvě budoucí jako absolutně neplatnou. Z tohoto absolutně neplatného právního úkonu nemohou vyplývat pro účastníky žádná práva nebo povinnosti, včetně povinnosti žalovaného uzavřít kupní smlouvu se žalobcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce napadá závěr odvolacího soudu, že ve zveřejněném záměru o prodeji předmětného bytu byla stanovena minimální cena, tedy nejnižší možná. Podle dovolatele byla v záměru stanovena pouze cena „orientační“ a smlouva o smlouvě budoucí kupní byla uzavřena platně v souladu se zveřejněným záměrem. Namítá, že cena za převod předmětného bytu byla sjednána v souladu s §39 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obecní zřízení“), tudíž ani z tohoto důvodu nemůže být smlouva o smlouvě budoucí kupní neplatnou. Navrhuje, aby s ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a považuje jej za správný. Odvolací soud nepochybil, neboť vyšel z řádně zjištěného skutkového stavu, věc po právní stránce zcela správně posoudil a v souladu s tím i rozhodl. Dovolání žalobce neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a mělo by být proto odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žádost dovolatele, podle níž „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
S ohledem na výše uvedené nemůže založit přípustnost dovolání argument žalobce, že napadené rozhodnutí je založeno na posouzení otázky hmotného nebo procesního práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť dovolatel neuvádí, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má dovolací soud odchýlit, tj. odlišně od jeho dosavadní (které) judikatury. Již z tohoto důvodu nebylo možné dovolání vyhovět, neboť neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec výše uvedeného dovolací soudu dodává následující:
V rozsudku ze dne 16. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010, dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, že zákon o obcích přesně stanoví, jaké povinné náležitosti záměru obce k nakládání s majetkem obce musí být splněny. Tyto povinné náležitosti nelze rozšiřovat na údaje zákonem nevyžadované a z jejich absence pak dovozovat absolutní neplatnost následně uzavřeného právního úkonu (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 1932/2008). Pokud však obec stanoví a zveřejní podmínky, jež musí splňovat zájemce o nabytí nemovitého majetku obce (podmínky tzv. nabídkového řízení), pak jsou tyto podmínky součástí zveřejněného záměru se všemi důsledky s tím spojenými. Uzavře-li následně kupní smlouvu se subjektem, který tyto podmínky nesplňoval, jde o kupní smlouvu uzavřenou v rozporu se zveřejněným záměrem. Takto uzavřená smlouvu sice neodporuje výslovnému ustanovení zákona, avšak z věcného hlediska zákonnému požadavku nevyhovuje, neboť jí je realizován jiný záměr než ten, který byl zveřejněn, a svými důsledky – netransparentností při nakládání s majetkem obce jakožto veřejným majetkem a porušením zásady rovnosti přístupu k zájemcům o jeho nabytí – účelu a smyslu zákona odporuje, tudíž jej obchází. Proto kupní smlouva, jež je uzavřena v rozporu se zveřejněným záměrem, je absolutně neplatným právním úkonem pro obcházení zákona ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud konstatoval, že ve zveřejněném záměru prodeje byla žalovaným stanovena nejnižším možná kupní cena za předmětný byt ve výši 886 180 Kč, tedy byla stanovena tato podmínka prodeje [tento závěr odvolacího soudu je skutkovým zjištěním, kterým je dovolací soud vázán a není oprávněn jej přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013)].
Ze shora uvedeného se podává, že pokud byla uzavřena účastníky řízení smlouva o smlouvě budoucí kupní za podmínek, které jsou v rozporu se zveřejněnými podmínkami v záměru (tedy za kupní cenu ve výši 280 000 Kč), je tato smlouva absolutně neplatným právním úkonem pro obcházení zákona dle §39 obč. zák. Z tohoto absolutně neplatného právního úkonu nemohou účastníkům vyplývat žádná práva nebo povinnosti, včetně povinnosti žalovaného uzavřít kupní smlouvu se žalobcem ohledně předmětného bytu.
Závěr odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Neobstojí námitka dovolatele, že cena za převod předmětné nemovitosti byla sjednána v souladu s §39 odst. 2 obecního zřízení, jinými slovy řečeno sjednání ceny ve výši 280 000 Kč není dle dovolatele důvodem pro posouzení smlouvy o smlouvě budoucí kupní jako neplatné. K tomu dovolací soud poznamenává, že odvolací soud nehodnotil smlouvu o smlouvě budoucí kupní jako neplatnou z důvodu sjednání kupní ceny v rozporu s §39 odst. 2 obecního zřízení, avšak z důvodů shora uvedených. Na dovolatelem označeném právním závěru proto rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Tudíž tato námitka není pro posuzovanou věc přiléhavá.
Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu