ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2420.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2420/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. W. , zastoupené JUDr. Ivanou Mikulovou, advokátkou se sídlem v Třinci, Dvořákova 259, proti žalovanému J. W. , zastoupenému JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 144/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2015, č. j. 57 Co 519/2015-415, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2015, č. j. 57 Co 519/2015-415, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 6. 2015, č. j. 42 C 144/2013-363, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 42 C 144/2013-363, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně z věcí, jež tvořily společné jmění účastníků řízení, movité věci specifikované ve výroku I. v celkové hodnotě 7 560 Kč, žalovanému movité věci blíže určené ve výroku I. v celkové hodnotě 19 365 Kč a majetkovou hodnotu členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu v Třinci, s nímž je spojeno právo nájmu v bytě č. o velikosti 2+1 na ulici D. v T., oceněnou částkou 580 000 Kč (výrok I.). Žalobkyni přikázal pohledávku vůči Modré pyramidě stavební spořitelně, a. s., z titulu smlouvy o stavebním spoření uzavřené dne 21. 4. 2006, č. 2977529301, v hodnotě 63 836,22 Kč (výrok II.) a pohledávku vůči KB Penzijní společnosti, a. s., z titulu smlouvy o penzijním připojištění č. 6557217216, v hodnotě 7 894,84 Kč (výrok IV.). Žalovanému přikázal pohledávku vůči GE Money Bank, a. s., z titulu smlouvy o vedení vkladového účtu č. 152009776, ve výši 10 003,06 Kč (výrok III.) a závazek vůči GE Money Bank, a. s., z titulu smlouvy o vedení běžného účtu č. 152009493, ve výši 4 431,48 Kč (výrok V.). Žalobkyni uložil povinnost vydat žalovanému čtyři kusy koberců – běhounů (výrok VI.) a žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 239 444,74 Kč (výrok VII.). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že součástí společného jmění manželů (dále rovněž jako „SJM“) je PC sestava a lednice s mrazákem značky Beko (výrok VIII.). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 110 177,70 Kč (výrok IX.) a na náhradě nákladů řízení státu částku 1 530 Kč (výrok X.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků řízení, uzavřené dne 29. 2. 1992, bylo rozvedeno na základě rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, č. j. 17 C 89/2011-12, který nabyl právní moci 9. 11. 2011.
Vzal za prokázané, že na základě „Zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí družstevního bytu z 10. 5. 1990“ vzniklo žalobci jako členu družstva právo užívat byt č. o velikosti 1+1 v T. na ulici K. (dále rovněž jako „byt č. 10“). Za trvání manželství účastníků řízení byla dne 11. 8. 1992 schválena rozhodnutím představenstva Stavebního bytového družstva Třinec (dále rovněž jako „SBD Třinec“) výměna bytu č. 10 za byt č. 5 o velikosti 2+1 v Třinci na ulici D. (dále rovněž jako „byt č. 5“) mezi žalovaným a J. S. Na základě tohoto rozhodnutí a „Zápisu o uzavření nájemní smlouvy ze dne 4. 9. 1992“ vzniklo právo společného nájmu bytu účastníků řízení č. 5 podle §703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1992, a rovněž společné členství manželů v SBD Třinec podle §703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1992. Právo společného nájmu bytu č. 5 bylo zrušeno rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 7. 2013, č. j. 10 C 178/2012-33, přičemž výlučným nájemcem družstevního bytu a členem družstva se stal žalovaný.
Z výše uvedeného vyplývá, že součástí společného jmění manželů byla i hodnota členského podílu ve Stavebním bytovém družstvu v Třinci (s nímž je spojeno právo nájmu bytu č. 5 o velikosti 2+1, nacházejícího se v T., ulice D.), která byla oceněna znaleckým posudkem na částku 580 000 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že je nutné posoudit hodnotu členského podílu žalovaného v SBD Třinec ke dni směny bytů jako vnos z odděleného majetku žalovaného na majetek společný. Uvedl, že „pokud jde o hodnotu vnosu, je ji nutno zjišťovat zásadně ke dni, kde byl vnos uskutečněn; v daném případě ke dni směny družstevních bytů. Stejně jako nelze vycházet z jiné, než tehdy vynaložené částky peněz, nelze vycházet než z tehdejší hodnoty výlučného majetku jednoho z manželů investované do společného majetku. V tehdejších poměrech přitom nebylo možné členský podíl ve stavebním bytovém družstvu oceňovat tzv. tržní cenou, ale vycházelo se z tzv. zůstatkové hodnoty členského podílu (např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 3. 1971, sp. zn. 2 Cz 12/71)“. Vzhledem k výše uvedenému zohlednil vnos ze strany žalovaného ve výši 10 303 Kč, neboť tato částka představovala zůstatkovou hodnotu členského podílu žalovaného ke dni schválení výměny bytu č. 10 za byt č. 5 (tedy k 11. 8. 1992).
Soud prvního stupně nezohlednil jako závazek tvořící SJM částku ve výši 189 436 Kč, který měl podle žalovaného uhradit za oba účastníky SBD Třinec jakožto dluh, jenž je spojen s členskými právy a povinnostmi v družstvu. Uvedl, že žalovaný nemá vůči SBD Třinec žádný takový dluh a takový dluh rovněž nemá SBD Třinec vůči společenství vlastníků jednotek (dále rovněž jako „SVJ“) v domě, v němž se nachází byt ve vlastnictví SBD Třinec. Žalovaný pouze v rámci nájemného pravidelně přispívá do fondu oprav, z něhož se část podle rozhodnutí SVJ použije na úhradu splátky úvěru, který je povinen SVJ uhradit, přičemž prostředky získané na základě smlouvy o úvěru byly použity na revitalizaci domu a bytů.
Ohledně lednice s mrazákem zn. Beko soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dovodil, že byla pořízena za výlučné prostředky ve vlastnictví žalobkyně, a tudíž není součástí společného jmění manželů. Dále vzal za prokázané, že PC sestava byla pořízena částečně za výlučné prostředky syna účastníků řízení a částečně za prostředky, které mu byly darovány, tedy ani tato není součástí SJM.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 57 Co 519/2015-415, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. – VIII. (výrok I.) a ve výrocích IX. a X. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 101 969 Kč, žalovaný je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 1 274,50 Kč a žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 255,50 Kč (výrok II.). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25 044 Kč (výrok III.).
Uvedl, že soud prvního stupně na správně zjištěný skutkový stav aplikoval správné právní normy a věc po právní stránce zcela správně posoudil. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I – VIII jako věcně správný potvrdil. Rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze ve výrocích IX – X o nákladech řízení, neboť součástí procesního spisu nebylo podání ze dne 9. 1. 2014, které soud prvního stupně zohlednil jako jeden úkon právní služby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to jakým způsobem má být oceněn vnos jednoho z manželů v podobě hodnoty výlučného členského podílu žalovaného v bytovém družstvu ke dni směny bytů, stane-li se na základě této směny (a uzavření nové nájemní smlouvy) členem družstva a společným nájemcem i druhý z manželů. Pokud odvolací soud uzavřel, že ke dni směny bytů (4. 9. 1992) nebylo možné členský podíl v SBD Třinec ocenit tržní cenou a je nutné vyjít z tzv. zůstatkové hodnoty členského podílu, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2457/2004, je jeho závěr v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle žalovaného ke dni směny bytů bylo možné ocenit členský podíl žalovaného v SBD Třinec tržní cenou.
Dále uvádí, že by měla být hodnota jeho vnosu (ve výši tržní ceny členského podílu žalovaného v SBD Třinec ke dni směny bytů) valorizována, a to ke dni zániku společného jmění manželů.
Rovněž namítá nesprávné právní posouzení částky ve výši 189 436 Kč, která podle tvrzení žalobce představuje závazek SJM vůči SBD Třinec. Nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že lednice s mrazákem Beko a PC sestava nejsou součástí SJM, jelikož z provedeného dokazování vyplývá závěr opačný.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu i soudu prvního stupně a považuje je za správné. Uvádí, že ke dni směny bytů (v roce 1992) trh s byty ještě neexistoval a tudíž nebylo možné ocenit hodnotu členského podílu v SBD Třinec tržní cenou a bylo nutné vycházet z tzv. zůstatkové hodnoty členského podílu ke dni směny bytů. Částka 189 436 Kč podle tvrzení žalobkyně nepředstavuje závazek vůči SBD Třinec či SVJ, tudíž právní posouzení odvolacího soudu je správné. K lednici s mrazákem zn. Beko a PC sestavě uvádí, že na základě hodnocení provedených důkazů bylo soudy nižších stupňů správně uzavřeno, že tyto věci nejsou součástí společného jmění manželů. Navrhuje, aby bylo dovolání žalovaného podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítnuto.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a další níže uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
K výši vnosu žalovaného v podobě hodnoty členského podílu žalovaného v bytovém družstvu ke dni směny bytů:
Podle §149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Dovolání žalovaného je částečně přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, jakým způsobem má být oceněn vnos jednoho z manželů v podobě hodnoty výlučného členského podílu jednoho z manželů v bytovém družstvu ke dni směny bytů, stal-li se na základě této směny (a uzavření nové nájemní smlouvy) členem družstva a společným nájemcem i druhý z manželů, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V rozsudku velkého senátu Nejvyššího soud ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, že v případě zániku společného nájmu družstevního bytu manžely a jejich společného členství v bytovém družstvu v rámci vypořádání BSM (bezpodílového spoluvlastnictví manželů) může být hodnota členského podílu vyjádřena pouze obvyklou (tržní) cenou, a nikoliv zůstatkovou hodnotou členského podílu nebo hodnotou vypořádacího podílu, a to proto, že pojem „zůstatková hodnota členského podílu“ počínaje dnem 1. ledna 1992, tj. počínaje účinností zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platná právní úprava družstev nezná“ a vypořádací podíl, který je odrazem hospodářské bilance družstva, se váže k zániku členství v družstvu, nikoli k tzv. přeměně členství, jak je tomu v případě, kdy jeden z manželů zůstává nájemcem bytu a členem družstva.
V rozsudku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004, dovolací soud uvedl, že „v případech zániku společného nájmu družstevního bytu manželů a jejich společného členství v družstvu po 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti obchodní zákoník, je při vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, nyní společného jmění manželů, určující obvyklá cena členského podílu“.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud zanikl společný nájem družstevního bytu manželů a jejich společné členství v družstvu po 1. 1. 1992, bylo nutné ocenit členský podíl cenou obvyklou. Tento závěr je nutné v projednávané věci analogicky vztáhnout na ocenění vnosu žalovaného v podobě hodnoty výlučného členského podílu žalovaného ke dni směny bytů, tedy tento členský podíl žalovaného je nutné ocenit cenou obvyklou (neboli tržní), neboť ke směně bytů došlo v roce 1992. Uzavřel-li odvolací soud, že ke dni směny bytů nebylo možné členský podíl ve stavebním bytovém družstvu ocenit tzv. tržní cenou, ale je nutné vycházet z tzv. zůstatkové hodnoty členského podílu, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud poznamenává, že pro projednávanou věc není přiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2457/2004, neboť v této věci byla posuzována výše vnosu v podobě hodnoty členského podílu jednoho z manželů v bytovém družstvu ke dni 18. 12. 1986. Jelikož k tomuto dni nebylo možné ocenit členský podíl ve stavebním bytovém družstvu tzv. tržní cenou, bylo nutné vycházet z tzv. zůstatkové hodnoty tržního podílu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 3. 1971, sp. zn. 2 Cz 12/71). V posuzované věci však došlo ke směně bytů v roce 1992, přičemž z výše uvedeného se podává, že bylo možné stanovit hodnotu členského podílu jednoho z manželů v bytovém družstvu cenou obvyklou (tzn. tržní).
Neobstojí ovšem námitka žalovaného, že by měl být jeho vnos v podobě hodnoty členského podílu v SBD Třinec valorizován ke dni zániku SJM. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu byla-li nějaká věc získána za trvání manželství a společného jmění manželů zčásti z prostředků patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho z manželů, nepřihlíželo. Do společného jmění totiž náleží a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené hodnoty se vycházelo i při stanovení podílů na společném majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2005/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005). Ze shora uvedeného se podává, že v projednávané věci není možné vnos valorizovat ke dni zániku SJM.
K částce 189 463 Kč:
Důvodnými nejsou námitky žalovaného, že za žalobkyni zaplatil částku ve výši 189 463 Kč jako dluh vůči SBD Třinec, resp. vůči SVJ, a tudíž tato částka (resp. tento závazek) by měla být vypořádána. Soudy nižších stupňů dovodily, že žalovaný je členem SBD Třinec, avšak nebyla prokázána existence výše uvedeného závazku vůči SBD Třinec ani společenství vlastníků jednotek. Žalovaný pouze v rámci platby nájemného pravidelně přispívá do fondu oprav, z něhož se část na základě rozhodnutí SVJ použije na úhradu splátky dluhu SVJ, když takto získané prostředky byly použity SVJ na revitalizaci domu a bytů. Zaplacené částky do fondu oprav nelze považovat za závazek SJM a tato částka nemůže být v rámci řízení o vypořádání SJM zohledněna.
K lednici s mrazákem zn. Beco a k PC sestavě:
Přiléhavými nejsou námitky žalovaného, že lednice s mrazákem zn. Beco a PC sestava jsou součástí SJM a měly být vypořádány. Těmito námitkami dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž soudy nižších stupňů při svém rozhodování vycházely. Avšak těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Odvolací soud vzal za prokázané, že lednice s mrazákem zn. Beco byla pořízena z finančních prostředků ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Ohledně PC sestavy odvolací soud uzavřel, že byla pořízena částečně za finanční prostředky ve výlučném vlastnictví syna účastníků řízení a částečně za finanční prostředky, které mu byly darovány (a na základě darování se staly tyto prostředky rovněž výlučným vlastnictví syna účastníků řízení). Z provedeného dokazování vyplývá, že výše uvedené položky nebyly součástí SJM a dovolací soud není oprávněn výše uvedená skutková zjištění soudů nižších stupňů přezkoumávat.
K náhradě nákladů řízení:
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, které kvantifikovaly míru úspěchu žalobkyně před soudem prvního stupně na 83,3 %, na základě čehož byla žalobkyni přiznána částečná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 66,6 % účelně vynaložených nákladů. Míra úspěchu žalobkyně byla určena jako poměr mezi přiznanou a požadovanou výší vypořádacího podílu. Dále namítá, že některé úkony právní služby poskytnuté žalobkyni její zástupkyní (především ohledně movitých věcí) nelze považovat za účelně vynaložené náklady a výše náhrady nákladů řízení měla být o tyto neúčelně vynaložené náklady snížena.
Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že žalovaný nebyl ochoten vyplatit žalobkyni žádný vypořádací podíl, naopak požadoval vypořádací podíl ve výši 89 600 Kč ve svůj prospěch. Žalobkyně rovněž ještě před ústním jednáním navrhovala vypořádací podíl ve výši 250 000 Kč, což se značně přibližuje částce, která jí byla jako vypořádací podíl soudy přiznána (239 444,74 Kč). Dále uvádí, že úkony právní služby ohledně movitých věcí je nutné považovat za účelně vynaložené, neboť žalovaný nesouhlasil s oceněním těchto věcí a tyto úkony byly nutné k bránění práva žalobkyně proti žalovanému. Namítá, že je nutné zohlednit i postoj účastníků před zahájením soudního řízení i v jeho průběhu, kdy žalobkyně navrhovala uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3730/2015, dovodil, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je tak procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o vypořádání společného jmění vůbec jednat a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti“. Dovolací soud dále zdůrazňuje, že – zejména tam, kde je předmětem vypořádání mnoho věcí – takto nelze přihlížet ke každé položce navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4602/2015).
V projednávané věci soud prvního stupně i soud odvolací přihlédly k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu. Tento rozdíl reflektuje návrhy stran v průběhu řízení a výsledek řízení a odráží se v něm rovněž skutečnost, které věci byly jednotlivými stranami navrženy k vypořádání SJM a následně soudem vypořádány. Je rovněž nutné přihlédnout k postoji žalobkyně před zahájením řízení i v jeho průběhu, která navrhovala uzavření dohody o vypořádání SJM. Byl-li soudem prvního stupně na základě všech výše uvedených kritérií stanoven procesní úspěch žalobkyně ve výši 83,30 %, nepovažuje dovolací soud úvahu soudů nižších stupňů o tom, nakolik byla žalobkyně procesně úspěšná, za zjevně nepřiměřenou.
Není důvodnou námitka žalovaného, že náklady některých z úkonu právní služby poskytnuté žalobkyni její zástupkyní nelze považovat za účelně vynaložené, příp. by měla být tarifní hodnota těchto úkonů vypočtena pouze na základě hodnoty těch položek SJM, ke kterým se tyto úkony vztahovaly. Těmito úkony žalobkyně bránila právo proti účastníkovi, který ve věci převážně úspěch neměl. Výše náhrady nákladů řízení (náhrady za jeden úkon právní služby) je stanovena na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, a dovolací soud neshledává důvodné se při výpočtu náhrady nákladů řízení od této vyhlášky odchylovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1349/2012).
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání tak není v této části přípustné.
Jelikož žalovaný podal dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do části výroku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení státu. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení státu, kterou je povinen zaplatit žalovaný, ve výši 1 274,50 Kč, není dovolání ani v této části podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce [jakým způsobem má být ohodnocen vnos v podobě hodnoty výlučného členského podílu jednoho z manželů v bytovém družstvu ke dni směny bytů, stal-li se na základě této směny (a uzavření nové nájemní smlouvy) členem družstva a společným nájemcem i druhý z manželů], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je dovolání důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně, pro které platí důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu