ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2439.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2439/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně BACORA a. s., IČO: 27926541, se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702, zastoupené Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, proti žalovaným: 1) A. J., a 2) M. J., zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 153/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č. j. 68 Co 409/2015-395, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám jejich zástupce JUDr. Tomáše Těmína. Ph.D.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, č. j. 8 C 153/2014-357, zamítl žalobu, „aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně odstranit na své náklady stavbu těch částí opěrných zdí, které jsou umístěny na pozemku parc. č. 4205/11 v katastrálním území S., zakreslených v geometrickém zaměření opěrných zdí č. 41/2014 z 6. 10. 2014, vyhotoveném Ing. J. B., který měl být přílohou rozsudku, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 33 831,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. Tomáše Těmína.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, č. j. 68 Co 409/2015-395, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil a ve výroku II. změnil pouze tak, že nově stanovil výši nákladů řízení částkou 34 848 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se odvolací soud při řešení otázky existence dobré víry odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i od judikatury ústavněprávní, na kterou konkrétně odkazuje. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu ohledně vydržení části pozemku parc. č. 4205/11 žalovanými a odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí opřel o judikaturu, která na danou věc nedopadá, a dospěl proto v otázce dobré víry a omluvitelném omylu žalovaných k nesprávnému závěru. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaní s názorem dovolatelky nesouhlasí a tvrdí, že se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, naopak postupoval v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, a to i s těmi, na která dovolatelka konkrétně odkazuje. Navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním a vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Podle §243f odst. 3 věty první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], resp. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně řádně nevymezila přípustnost dovolání, jak požaduje výše uvedená rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá sice, že se odvolací soud „odchýlil od početné judikatury jak dovolacího soudu, tak i judikatury ústavněprávní“ a odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 174/2002, sp. zn. 22 Cdo 1261/2002, sp. zn. 22 Cdo 2068/2002, sp. zn. 22 Cdo 2028/2000, sp. zn. 22 Cdo 19/2002, sp. zn. 22 Cdo 1985/2005 a různá další, žádnou otázku hmotného či procesního práva však blíže nevymezuje, ani neuvádí, v čem by mělo spočívat rozdílné rozhodování dovolacího soudu. Její námitky směřují zejména proti závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaní vydrželi vlastnické právo k části pozemku žalobce parc. č. 4205/11, neboť přinejmenším 26 let užívali spornou část pozemku v dobré víře s tím, že se jedná o část jejich pozemku parc. č. 4205/10, když právní předchůdce žalobce nikdy hranici vytvořenou plotem z drátěného pletiva s ocelovými sloupky nezpochybňoval.
Nadto lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je s judikaturou dovolacího soudu v souladu.
Dovolatelka v první řadě poukazuje na skutečnost, že podle §135a odst. 2 obč. zák., jde-li o pozemek nebo jeho část, k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání a který má občan v držbě po dobu deseti let, nenabyl takový občan vydržením právo osobního užívání pozemku, ale toliko právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. Toto právo však nabýval pouze ten, kdo měl pozemek nebo jeho část nepřetržitě v držbě, tedy ten, kdo se podle §132a odst. 1 obč. zák. domníval, že mu pozemek nebo jeho část patří. Samo vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, tak vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi, přičemž vydržet vlastnické právo může právě jen ten, kdo s věcí nakládá jako se svou. K tomu pak tvrdí, že žalovaní nemohli nabýt ani právo na uzavření dohody o osobním užívání části cizího pozemku, protože nutně věděli, že není jejich.
V dané věci žalovaní postavili na svém pozemku parc. č. 4205/10 opěrné zdi, a to až k plotu z drátěného pletiva, jež tvoří hranici mezi pozemky účastníků parc. č. 4205/10 a parc. č. 4205/11. Žalobkyně se následně domáhala odstranění části opěrných zdí umístěných na pozemku parc. č. 4205/11, neboť zjistila, že plot „nekopíruje“ přesně hranici pozemků a opěrné zdi byly zčásti vybudovány na pozemku v jejím vlastnictví. Nalézací soudy přitom zjistily, že žalovaní užívali na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku z 24. 2. 1982 (řádně registrované státním notářstvím) společně se svým pozemkem parc. č. 4205/10 i část pozemku žalobkyně (jejích právních předchůdců) parc. č. 4205/11, a to až po oplocení, které vybudovali právní předchůdci žalobkyně současně se stavbou domu č. p. 2904. Tato držba probíhala nerušeně od roku 1982 minimálně do roku 2008 s tím, že do této doby nikdo z vlastníků hranici mezi pozemky nezpochybňoval.
Podle ustálené praxe dovolacího soudu s ohledem na absenci právní úpravy vydržení v občanském zákoníku ve znění účinném před novelou č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. 3. 1983) nebylo možné vlastnické právo k nemovitostem vydržet. Po 1. 4. 1983 bylo sice vydržení v právní úpravě obsaženo (srovnej §135a obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§127 obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle §135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007, uveřejněný pod č. C 5049 v Souboru civilních r ozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“)]. K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. 1. 1992 (srovnej §134 obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky stanovené §134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 6, str. 331)].
Dovolací soud se v dané věci rovněž nemíní odchýlit od dosud aktuálního právního názoru, který vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2007, č. j. 31 Cdo 1529/2004, publikovaném v Souboru pod č. C 4091, podle něhož „o právněný držitel práva osobního užívání pozemku se stal k 1. 1. 1992 jeho vlastníkem“. Dále podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2550/2006, publikovaného v Souboru pod č. C 4622, oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku; proto se jeho právo k uvedenému datu změnilo v právo vlastnické. Pro vznik vlastnického práva transformací práva osobního užívání není podstatné, že toto právo bylo zřízeno vadně, rozhodující je okolnost, že subjekt vadně zřízeného práva byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu toto právo náleží.
Jestliže žalovaní užívali sporný pozemek, který jim byl přidělen na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku z 24. 2. 1982 a spolu s ním i část sousedního pozemku s vědomím, že sporný pozemek užívají z titulu práva osobního užívání, a později od 1. 1. 1992 až do roku 2008 s vědomím, že jsou jeho vlastníky, je závěr odvolacího soudu o tom, že spornou část pozemku vydrželi správný a námitky dovolatelky ohledně započtení vydržecí doby nejsou v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu.
Dále žalobkyně rozporovala dobrou víru žalovaných, že jsou oprávněnými držiteli předmětných pozemků.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru), podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném v Souboru pod č. C 1481), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní“.
Jelikož hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011 (uveřejněný pod č. C 12 236 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )]. V usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném pod č. C 1068 v Souboru), dovolací soud uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě odvolací soud uvedl, že faktická hranice, jak byla právním předchůdcem žalobkyně vytvořena stavbou plotu, logicky navazovala na hranici dvojdomku účastníků v jejím přímém prodloužení a sám právní předchůdce žalobkyně považoval hranici pozemku takto vytvořenou za odpovídající hranici katastrální a žalovaným nedal po celou dobu nijak najevo, že by se považoval za vlastníka sporné části pozemku. Skutečnost, že si žádný z účastníků neuvědomoval, že žalovaní drží část pozemku žalobkyně (jeho právních předchůdců), pak nasvědčuje o objektivní omluvitelnosti jejich omylu.
Žalobkyně se sice snaží tyto závěry zpochybnit, ale její argumenty se vesměs omezují jen na pokračující polemiku s provedeným dokazováním a se zjištěným skutkovým stavem, aniž by v této souvislosti jakkoliv zpochybnila právní závěry soudů obou stupňů. Navíc podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, a proto argumenty a námitky směřující do skutkového stavu přípustnost, natož důvodnost, dovolání založit nemohou. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Nelze proto přisvědčit ani námitce, že především žalovanému 1) muselo být z geometrického plánu z 18. 11. 1981 zřejmé, kudy vede katastrální hranice pozemků, neboť nebyl žádným laikem, ale technickým náměstkem tehdejší organizace, jež domy na předmětných pozemcích projektovala a stavěla. K tomu lze uvést, že nalézací soudy tuto námitky neshledaly důvodnou a prokazující tvrzení žalobkyně o nedostatku dobré víry žalovaných, neboť zmiňovaný geometrický plán zobrazuje zakreslení polohy domů účastníků (dvojdomku) a hranic mezi pozemky parc. č. 4205/10 a parc. č. 4205/11 v takovém měřítku, které neskýtá jasnou informaci o umístění hranice pozemků, což nemusí při pohledu na něj vyvolat pochybnost o správnosti hranice, která byla navíc vytvořena mimo vůli žalovaných, jiných subjektem a nikdy nebylo jakkoli sporováno, že by hranice mezi pozemky měla vést jinudy.
Jestliže vzal odvolací v úvahu všechny tyto okolnosti a z nich dovodil dobrou víru žalovaných, nebyly jeho úvahy zjevně nepřiměřené a nebyly v rozporu s označenou judikaturou dovolacího soudu.
Protože dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu