ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2459.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2459/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Mgr. Roberta Hynka , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, správce konkurzní podstaty úpadce SPORT-TRADING spol. s r. o., v likvidaci, IČO: 10439285, se sídlem v Praze 6, Na dlouhém lánu 41, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti žalovanému Českému Holdingu, a. s. , IČO: 44265590, se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 9, zastoupenému JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 4, Křtinská 617, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce JUDr. Jarmily Veselé , se sídlem v Praze 3, Hradecká 3, správkyně konkurzní podstaty úpadce Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., IČO: 48588407, se sídlem v Praze 3, Malešická 39, zastoupené JUDr. Zorou Švabíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Novoborská 374/29, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 77/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015, č. j. 30 Co 209/2015-181, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Pavla Krýla.
III. Ve vztahu mezi žalovaným a vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 10 C 77/2013-144, zastavil řízení o určení, že žalovaný není vlastníkem škvárového fotbalového hřiště a nohejbalového kurtu nacházejících se na parcele č. 2097/14 v k. ú. L., obec P. (výrok I.).
Výrokem pod bodem II. určil, že Českomoravská agrární společnost, s. r. o., je vlastníkem škvárového fotbalového hřiště a nohejbalového kurtu, nacházejících se na parcele č. 2097/14, jako součástí této parcely, vše v k. ú. L., obec P.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. 8. 2015, č. j. 30 Co 209/2015-181, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Důvody přípustnosti dovolání vymezuje v bodě II. dovolání jen citací části §237 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné; jednak dovolatel řádně nevymezil důvody přípustnosti dovolání, jednak některé důvody postačující samy o sobě k zamítnutí žaloby posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení se od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí k odmítnutí dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, popř. ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze. Není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby dovolací soud přezkoumal důvodnost dovolání; tento předpoklad v dané věci není naplněn. Dovolací soud tudíž jen nad rámec výše uvedeného k dostačujícím důvodům pro zamítnutí žaloby uvádí:
Rozhodnutí dovolacího soudu je věcně správné již proto, že (jak správně uvedl odvolací soud) osoba, jejíž vlastnické právo mělo být určeno, nebyla účastníkem řízení, ale –zastoupena správkyní konkursní podstaty – vystupovala jen jako vedlejší účastník. Pravomocný rozsudek je závazný pouze pro (hlavní) účastníky řízení, nikoliv pro účastníky vedlejší (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008). „Pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1683/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5150/2014, publikované – jako i další rozhodnutí zde uvedená - na www.nsoud.cz ). I kdyby snad soudy žalobě vyhověly, nebyl by rozsudek závazný ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, na jehož právním postavení by se nic nezměnilo a vůči němuž ani zamítavý rozsudek netvoří překážku věci rozhodnuté.
K otázce, zda hřiště je samostatnou věcí a zda k němu lze určit vlastnické právo: Podobnou problematiku, týkající se tenisových kurtů, pak řešil např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a další judikatura tam citovaná; k tomu viz ostatně četnou judikaturu (částečně tam zmíněnou) dovozující, že stavba ve smyslu stavebního práva není totéž, co stavba podle práva soukromého. Má-li žalobce za to, že určitý objekt není samostatnou věcí v právním smyslu, ale je součástí jiné věci ve vlastnictví žalovaného, a ten to popírá, je třeba spor řešit žalobou na určení, že žalovaný je vlastníkem objektu (zde fotbalového hřiště) jako součásti jiné věci, která je samostatným předmětem soukromoprávních vztahů (zde pozemku, na kterém je hřiště zřízeno) – k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1668/2015, a judikaturu tam citovanou. Nejde-li totiž o samostatný předmět právních vztahů (a to žalobce na str. 11 dovolání nahoře tvrdí), není ani předmětem vlastnictví a nelze se domáhat požadovaného určení.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu