ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2612.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2612/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. Č. , zastoupené Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalovaným: 1) R. H. a 2) Z. H. , oběma zastoupeným JUDr. Simonou Matuškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Nová 2027/12, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 134/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2016, č. j. 7 Co 83/2016-135, ve znění usnesení ze dne 31. 3. 2016, č. j. 7 Co 83/2016-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 630 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. Simony Matuškové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Českých Budějovicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, č. j. 10 C 134/2015-107, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zdržet se zásahu do vlastnického práva žalobkyně, způsobeného zastíněním okna kuchyně v domě, který je součástí parcely st. č. 69/3, ve vlastnictví žalobkyně, a to vzrostlými tújemi, které se nacházejí na parcele č. 68/1 ve spoluvlastnictví žalovaných, vše v katastrálním území Z. u V., a dále bránění ve výhledu z okna kuchyně v domě ve výlučném vlastnictví žalobkyně způsobeného tújemi na parcele č. 68/1 v témže katastrálním území, které zasahují do okna kuchyně žalobkyně do výšky 290 cm od terénu parcely č. 68/1.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 7 Co 83/2016-135, ve znění usnesení ze dne 31. 3. 2016, č. j. 7 Co 83/2016-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání; uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) o. s. ř. a přípustnost dovolání opírá o citaci §237 o. s. ř. (str. 1 dovolání uprostřed); navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a případně i soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Je tak povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného změní občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Protože v této věci nebyla přípustnost dovolání výslovně uvedena, resp. řádně konkretizována, Nejvyšší soud zkoumal, zda se nepodává z obsahu dovolání. Nicméně dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Nezbývá než konstatovat, že dovolatelka netvrdí nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání (nekonkretizuje žádný z důvodů přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř.) a takový důvod z dovolání nevyplývá ani implicitně. Již to postačuje k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Nad rámec uvedeného se uvádí: V čl. IV. dovolání je jen reprodukováno odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, které shrnuje použitelnou judikaturu k imisím tohoto druhu; v dalším textu dovolatelka polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by nějak upřesnila, proč (v řešení jaké právní otázky) má být toto rozhodnutí s citovanou judikaturou v rozporu, a dovolací soud takový rozpor neshledal.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka není spokojena s tím, že soudy přihlédly k technickým normám, upravujícím zastínění kuchyně. To, že technické normy nejsou obecně závazným právním předpisem, nevylučuje, aby k nim soud přihlédl při hodnocení, zda imise stíněním vniká na pozemek (resp. dům) jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku (zde kuchyně v domě). K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, ve kterém Nejvyšší soud považoval technickou normu za relevantní pro posouzení věci. V projednávaném případě soud nevyšel jen ze zhodnocení stavu podle technických norem, ale i z dalších důkazů, včetně ohledání na místě samém, ze kterých učinil závěr, že kuchyně je i při deštivém počasí dostatečně osvětlena; přihlédl i k tomu, že je v ní tmavý nábytek. To, že v kuchyni třípokojového bytu se schází rodina, ještě neznamená, že by pro tento účel bylo nedostatečné osvětlení, postačující pro kuchyni – vaření jistě vyžaduje více osvětlení, než běžné společenské setkání. S tvrzením ohledně zastínění v zimním období se odvolací soud vypořádal (str. 7 rozsudku dole) a v této souvislosti není nic, co by založilo přípustnost dovolání.
Tuto část dovolatelka shrnuje tak, že – nepřípustně - namítá nesprávně zjištěný skutkový stav (str. 5 dovolání, třetí odstavec odspodu).
Dovolatelka dále vytýká, že soudy nevyšly z §1017 o. z., který stanoví: „Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m“. Ani zde neuvádí relevantní důvod přípustnosti dovolání; pokud tvrdí, že soudy nerespektovaly judikaturu, pak nejen že netvrdí, kterou, ale dovolacímu soudu ani taková judikatura není známa; to, že soudy údajně nepostupovaly v souladu s občanským zákoníkem, samo o sobě nezakládá dovolací důvod. Dále: Soudy otázku zastínění zvažovaly s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo najevo. Okno kuchyně žalobkyně leží jen jeden metr od pozemku žalovaných, tudíž ani tento odstup neodpovídá nyní platným stavebním předpisům; mezi účastníky byly spory, žalobkyně obtěžovala žalované tím, že sledovala dění na jejich pozemku a vstupovala do jejich konverzace, příp. i konverzace návštěv (to žalobkyně ani nepopírá, ostatně jde o skutkové zjištění, které v dovolacím řízení nelze zpochybnit); proto se žalovaní bránili vysazením tújí. Pak by i v případě, že by okno bylo skutečně zastíněno nad míru přiměřenou poměrům, bylo nutno přihlédnout k tomu, že jde o konflikt dvou práv – práva na nerušené užívání vlastnictví žalobkyně a téhož práva žalovaných, kterým svědčí i právo na ochranu soukromí (k němu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004), jehož porušení tím, že soused je obtěžován pohledem, může být imisí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2251/2005).
„Udělení souhlasu“ se zřízením okna ve stavebním řízení v roce 1976 nemůže založit věcné právo na vyhlídku z okna. Jednak v té době nebylo možno smluvně zřídit věcné břemeno, což judikatura opakovaně konstatovala, a to i pro případ, že by mezi stranami byla v té době uzavřena obligační smlouva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2720/2000), jednak soudy neučinily skutkové zjištění, že by se „souhlas“ měl týkat i práva na jakékoliv (tedy i žalované objektivně obtěžující) vyhlížení; pokud dovolatelka poukazovala na protokol na č. l. 84, je tam vyjádřen jen souhlas s „orientací oken… které jsou směřovány k jejímu pozemku“; to samozřejmě nevylučuje následná opatření k omezení později nastalému obtěžování narušováním soukromí. Ani zde není nic, co by založilo přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu