ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2671.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2671/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně ECONINVEST PŘÍBRAM, s. r. o. , IČO 629 54 024, sídlem v Příbrami, Zdaboř 1, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, 28. října 184, proti žalovanému L. H. , zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o určení a zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 146/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 23 Co 351/2015-394, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 11 C 146/2012-334, zřídil ve prospěch žalobkyně a každého dalšího vlastníka kalovodního potrubí věcné břemeno práva vedení, provozování a údržby stavby kalovodního potrubí umístěného na pozemku parc. č. 360/1, zapsaném na LV pro obec a k. ú. D., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. (dále rovněž jako „předmětný pozemek“), v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu ze dne 29. 6. 2014, schváleném dne 9. 7. 2014 Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm P., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Věcné břemeno zřídil za náhradu na dobu neurčitou (výrok I). Uložil žalobkyni jako oprávněné z věcného břemene povinnost zaplatit žalovanému jako náhradu za zřízení práva věcného břemene částku 55 100 Kč (výrok II) a zamítl žalobu na určení, že předmětný pozemek je zatížen služebností stavby kalovodního potrubí ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka předmětné stavby kalovodního potrubí postavené na tomto pozemku v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu (výrok III). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 6 559 Kč (výrok IV) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 11. 2015, č. j. 23 Co 351/2015-394, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž rozhodování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud předmětná otázka vyřešena, nebo je dovolacím soudem vyřešená otázka posuzována jinak. Žalobkyně v dovolání polemizuje s jednotlivými procesními důvody, pro které byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a namítá, že se nejedná o zásadní procesní vady řízení, pro které bylo nutno zrušit rozsudek soudu prvního stupně. Rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého má být projednávaná věc posouzena podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobkyně v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, ale dovolání představuje pouhou polemiku s řešením některých procesních otázek odvolacím soudem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
V dovolání není řádně uvedeno, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel pouze ve své podstatě polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné. Pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačuje k projednání dovolání, neboť dovolatel nevymezil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání u jednotlivých právních otázek, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Mají-li být tyto právní otázky posouzeny jinak, neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatel tedy nedostál zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.). Z judikatury Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že právní otázka, podle kterého právního předpisu má být rozhodnuto o vypořádání neoprávněné stavby vzniklé před 1. 1. 2014, ale o němž je rozhodováno v době účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, byla již dovolacím soudem řešena kupř. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015 či v usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015.
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu