ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2875.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2875/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. L. , JUDr. Milanem Prokešem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 291/89, proti žalované Obci Vojkovice , se sídlem ve Vojkovicích, Hrušovanská 214, IČO: 00488381, zastoupené JUDr. Janem Mandátem, advokátem se sídlem v Brně, Elgartova 29, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 27/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 13 Co 161/2013-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 13 Co 161/2013-88, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 25 C 27/2012-54, zamítl návrh žalobkyně na určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 629/242 v katastrálním území V. u Ž., obci V., zapsaném na listu vlastnictví č. 1001 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení ve výši 25 440 Kč (výrok II.).
Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím ze dne 9. 6. 1989, č. j. FIN 5-218/OUP/89-SVO, přidělil finanční odbor Okresního národního výboru Brno-venkov pozemek parc. č. 629/242 do osobního užívání tehdy nezletilé žalobkyně H. V. Dne 7. 7. 1989 uzavřela žalobkyně v zastoupení své matky, rovněž H. V., s Městským úřadem v Ž. dohodu o osobním užívání pozemku. V článku IV. dohody bylo sjednáno, že registrací této dohody Státním notářstvím Brno-venkov se právo osobního užívání pozemku stane účinným. Uzavření dohody za nezletilou schválil Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 2. 9. 1989, sp. zn. Sv 436/89, který nabyl právní moci dne 9. 10. 1989. Jako vlastnice pozemku parc. č. 629/242 je v katastru nemovitostí vedena žalovaná, které vzniklo vlastnické právo na základě zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Přípisem ze dne 4. 11. 2011 sdělila žalovaná žalobkyni, že pozemek užívá neoprávněně, a vyzvala ji k jeho vyklizení do 31. 3. 2012. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že právo osobního užívání pozemku parc. č. 629/242 žalobkyni nevzniklo, neboť absentuje zákonná podmínka registrace této dohody u státního notářství a žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by ve lhůtě jednoho roku od účinnosti zák. č. 509/1991 Sb., kterým se mění občanský zákoník ve znění zák. č. 40/1964 Sb., (tj do 1. 1. 1993) uplatnila u žalované právo na uzavření kupní smlouvy ke spornému pozemku. Ohledně možného vydržení sporného pozemku uvedl, že se nemohla stát ani jeho oprávněnou držitelkou, neboť není splněna podmínka dobré víry. Žalobkyně věděla, či při vynaložené pečlivosti vědět měla, že právo osobního užívání vznikne až registrací smlouvy u státního notářství, k níž nedošlo. Následně proto ani nemohlo dojít ke změně práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 13 Co 161/2013-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že vlastnicí pozemku parc. č. 629/242 je žalobkyně, a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 31 296 Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a zopakoval důkaz listinou – výpisem z evidence nemovitostí vystaveným Střediskem geodézie Brno-venkov dne 21. 3. 1990, kde byl jako vlastník pozemku parc. č. 629/242 veden „Čs. stát, MNV V.“ a jeho uživatelkou H. V.. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nemohlo platně vzniknout právo osobního užívání pozemku, neboť nedošlo k registraci dohody o zřízení práva osobního užívání státním notářstvím, i v tom, že následně došlo k prekluzi jejího nároku na uzavření kupní smlouvy ve smyslu §872 odst. 5 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že byť by bylo možné zpochybnit založení dobré víry žalobkyně na pouhém uchopení se držby předmětného pozemku na základě dohody bez příslušné registrace státním notářstvím, nebylo možné pominout existenci výpisu z evidence nemovitostí, v němž státní orgán – příslušné středisko geodezie – osvědčilo existenci užívacího práva žalobkyně v březnu 1990. Žalobkyni proto nelze klást k tíži, že se s ohledem na zmíněný zápis, který je třeba považovat za akt státu, nepřesvědčila, že u ní v souvislosti s novelou občanského zákoníku ke změně užívací práva na právo vlastnické nedošlo. Uvedl, že za situace, kdy žalobkyně platila daň z nemovitosti a nemovitost nerušeně užívala více než 20 let, a o zpochybnění svého vlastnického práva se dozvěděla poprvé až v listopadu 2011, byly naplněny zákonné podmínky pro nabytí vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména v tom, že nerespektoval právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 620/2009. Nesprávné právní posouzení věci pak spatřuje zejména v posouzení existence dobré víry žalobkyně v případě držby pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení nebo aby sám rozhodl tak, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně zamítne a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí.
Žalobkyně s dovoláním nesouhlasí, rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
V posuzovaném případě dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 620/2010, posoudil otázku oprávněné držby, když od smlouvy o převodu nemovitostí, která nebyla registrována státním notářstvím, není možné odvozovat objektivní dobrou víru.
V tomto rozsudku Nejvyšší soud vyložil, že „ jestliže v případě uzavřených dohod o zřízení práva osobního užívání pozemků podle §872 odst. 5 obč. zák. nedošlo k jejich registraci rozhodnutím státního notářství do 1. 1. 1992, vzniklo oprávněnému právo na uzavření kupní smlouvy ke spornému pozemku. K tomuto právu byla stanovena jednoroční prekluzivní lhůta, jejíž běh ke dni 31. 12. 1992 skončil.“
Právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., se změnilo k 1. 1. 1992 na vlastnictví fyzické osoby (§872 odst. 1 obč. zák.).
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon (§129 odst. 1, 2 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník (§130 odst. 1, 2 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv‚ se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona).“
Nejvyšší soud ve stejném rozsudku rovněž dovodil, že „pokud se ujal někdo v roce 1974 držby nemovitosti na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti, i když subjektivně mohl být o svém vlastnictví přesvědčen. Požadavek registrace smlouvy byl v občanském zákoníku jasně a jednoznačně vymezen.“ K tomuto rozsudku se dovolací soud ve své následné judikatuře opakovaně přihlásil a své závěry precizoval, jak je patrné například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4181/2008 (uveřejněného pod č. C 9328 v Souboru). V tomto rozsudku dovolací soud uzavřel, že „v případě, kdy titulem držby byla převodní smlouva uzavřená a registrovaná státním notářstvím přede dnem 1. 1. 1993, mohl být nabyvatel v dobré víře, že se stal vlastníkem převáděných nemovitostí až od okamžiku, kdy se dozvěděl, že převodní smlouva byla registrována státním notářstvím“.
V dané věci odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nemohlo platně vzniknout právo osobního užívání pozemku podle §872 odst. 1 obč. zák., neboť pozemek byl sice příslušným rozhodnutím do osobního užívání přidělen, avšak právo osobního užívání dosud nevzniklo v důsledku absence registrace dohody o zřízení práva osobního užívání státním notářstvím ve smyslu §205 odst. 2 obč. zák. Protože žalobkyně ani neuplatnila v zákonem stanovené lhůtě, tj. do 31. 12. 1992, právo na uzavření kupní smlouvy, které jí vzniklo podle §872 odst. 5 obč. zák., došlo ze zákona k prekluzi nároku na uzavření kupní smlouvy. V tomto směru je jeho posouzení správné.
Ohledně posouzení otázky dobré víry žalobkyně však již rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
Dovolací soud ve shora již zmíněném rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněném v Souboru jako C 1481, uvedl: „Právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný.“ Podobně v rozsudku ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, uveřejněném v Souboru jako C 6528, uvedl, že „právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury.”
Při aplikaci shora uvedených závěrů v poměrech projednávané věci je zřejmé, že jestliže žalobkyně odvozovala svou dobrou víru od uzavřené dohody o osobním užívání pozemku ze 7. 7. 1989, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohla být v objektivní dobré víře, že je jeho vlastnicí. Při zachování obvyklé opatrnosti mohla v době, kdy se právo osobního užívání pozemku transformovalo na právo vlastnické, zjistit, že vlastnické právo k pozemku, ke kterému jí bylo právo osobního užívání zřízeno, svědčí jinému subjektu a mohla proto v zákonem stanovené lhůtě, tj. do 31. 12. 1992, uplatnit své právo na uzavření kupní smlouvy, které jí vzniklo podle §872 odst. 5 obč. zák. Protože tak neučinila, došlo ze zákona k prekluzi jejího nároku. Žalobkyně přitom neuvedla nic, co by její právní omyl o potřebě registrace učinilo omluvitelným. Žalobkyně tudíž nemohla vydržet vlastnické právo ve smyslu ustanovení §130, §134 obč. zák., a to ani před 1. 1. 1992 ani po tomto datu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu