ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2883.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2883/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. P. O. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalované M. O. , zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 17/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 12 Co 672/2014-303, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 12 Co 672/2014-303, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2014, č. j. 15 C 17/2012-210, rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 12 Co 672/2014-303, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do vlastnictví žalované přikázal nemovitosti v k. ú. P., obec L., v rozsudku specifikované. Dále jí přikázal zůstatek nesplaceného hypotečního úvěru u Komerční banky a. s., ve výši 954 962,32 Kč, zůstatek nesplaceného hypotečního úvěru u Komerční banky a. s., ve výši 430 599,50 Kč, zůstatek nesplaceného úvěru u Státního fondu rozvoje bydlení ze smlouvy ve výši 180 842,90 Kč, dluh vůči Ing. M. P. ve výši 489 206 Kč a dluh vůči městu L. ve výši 50 000 Kč. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 466 563 Kč. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné proto, že navýšil závazky z úvěrů a dluhů přikázaných žalované, které činily ke dni rozhodnutí 2 105 610,70 Kč, i o úroky ze tří úvěrů (z toho dvou hypotéčních) v kapitalizované výši dle sdělení věřitelů 713 832,98 Kč, které přirostou za dobu od 1. 11. 2015 do zaplacení úvěrů. Celkové závazky, na nichž se žalobce měl polovinou podílet, pak činily 2 819 443,60 Kč a ovlivnily výši vypořádacího podílu pro žalobce, který soud uložil zaplatit žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jde o vyřešení otázky, zda v případě, že předmětem vypořádání společného jmění manželů je závazek z úvěru, u nějž výši budoucích úroků nelze s určitostí určit, má být tento závazek vypořádán tak, že bude včetně nejistého příslušenství přikázán k úhradě některému z manželů. Tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2939/2012, ve kterém se uvádí, že nelze-li výši budoucích úroků určit, nelze je vypořádat, ale je třeba dluh přikázat účastníkům rovným dílem.
Odvolací soud přikázal žalované k úhradě všechny závazky vzniklé za trvání manželství, zejména závazky vzniklé z úvěrů i dluhů v celkové výši 2 105 610,70 Kč a tuto částku navýšil o úroky v kapitalizované výši ze tří úvěrů, které přirostou od 1. 1. 2015 do plánovaného data zaplacení úvěrů. O tyto v budoucnu splatné úroky vyčíslené ve výši 713 832,98 Kč odvolací soud navýšil závazky, které přikázal k zaplacení žalované, takže celková výše dluhů vzrostla na částku 2 819 443,60 Kč, což ve svém důsledku mělo vliv na vypořádací podíl žalobce. Postup odvolacího soudu žalobce nepovažuje za správný, neboť existuje možnost věřitele změnit jednostranným právním jednáním výši úroků a také právo dlužníka provést mimořádnou splátku, a tím ovlivnit vznik budoucích úroků. Jedná se tak o typický závazek, u nějž nelze určit výši budoucích úroků, proto je nelze v tomto řízení vypořádat. Vypořádání by mělo být řešeno až po zaplacení jako regresní pohledávka vůči druhému z manželů. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru nesprávné; žalobce navrhuje, aby je dovolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v části přikázání nemovitostí a dluhů je v souladu s návrhem žalobce i žalované, který soud akceptoval. Napadený rozsudek je v souladu se zákonem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí se odchyluje od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012.
Stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, publikovaný v Právních rozhledech č. 3/2007 a také – stejně jako další zde zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz ). V usnesení ze dne 22 ․ 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012, publikovaném v Právních rozhledech č. 8/2014 pak Nejvyšší soud doplnil zásady vyslovené ve věci sp. zn. 22 Cdo 14/2006 takto: „Nelze-li výši budoucích úroků určit, nelze je vypořádat (není zřejmá částka k vypořádání), ale je třeba dluh přikázat účastníkům rovným dílem; pokud jeden z nich bude výlučně platit úroky, bude mít nárok na příslušnou náhradu, který bude moci uplatnit v samostatném řízení. To vyplývá i z toho, že dělení SJM nemá vůči věřiteli – hypoteční bance – účinky, dlužníky i nadále (bez ohledu na způsob vypořádání) zůstávají oba manželé, a uplatní se tak ustanovení o společných závazcích (viz §145 odst. 2, §511 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.)“. Vypořádáním hypotéčního úvěru se dovolací soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 702/2016, kterýbude publikován na www.nsoud.cz .
V dané věci žalovaná v odvolání namítala, že soud prvního stupně nevypořádal budoucí úroky z úvěrů (č. l. 226v.); odvolací soud požádal Komerční banku o sdělení výše nesplacených úroků, banka však odpověděla, že „u tohoto druhu úvěrů se úroky nekapitalizují“ (č. l. 263). Soud se na Komerční banku obrátil s touto žádostí ještě jednou; odpovědí je (patrně) listina na č. l. 288 (není z ní zřejmé, kdo ji vystavil a kdy byla soudu doručena), ve které je kapitalizovaná výše úroků u jednoho z hypotéčních úvěrů uvedena (233 767, 88 Kč). Na to odvolací soud požádal o zprávu k dalšímu hypotéčnímu úvěru (č. l. 288v.); poté Komerční banka uvedla výši kapitalizovaných úroků k 31. 10. 2015, ovšem s připomínkou: „Výše uvedená čísla platí pouze za předpokladu řádného splácení (bez provedení mimořádné splátky) a zachování s“ (další text chybí, jde zjevně o zachování „sazby“.
Při jednání u odvolacího soudu pak žalující strana opakovaně proti požadavku žalované namítala, že u hypotéčního úvěru nelze dopředu výši úroků určit, resp. že jsou nejisté, a sdělila, proč (č. l. 281v., č. l. 301).
Odvolací soud se však tvrzeními žalobce ohledně toho, že výši budoucích úroků u hypotéčního úvěru nelze přesně určit, nezabýval, a pominul i obdobné sdělení Komerční banky, ze kterého vyplývá, že výši v budoucnu zaplacených úroků z hypotéčního úvěru lze určit jen za splnění určitých předpokladů. Měl se zabývat zejména pravděpodobností změny úrokových sazeb (k tomu bylo v případě pochybností vhodné učinit dotaz na banku), zvážit význam možnosti předčasného splacení dluhu na výši úroků (a to i ve vztahu k finančním poměrům účastníků) a poté učinit závěr, zda jde o případ, kdy lze výši budoucích úroků stanovit (kapitalizovat), nebo naopak, zda nelze výši budoucích úroků určit; v posledně uvedeném případě by bylo třeba zvážit přikázání dluhu účastníkům rovným dílem. Pokud tak neučinil, je právní posouzení věci předčasné a tudíž nesprávné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu