ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2925.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2925/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. I. , zastoupeného JUDr. Janou Bambasovou, advokátkou se sídlem v Hranicích, Teplická 602, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Alexejem Přečkem, advokátem se sídlem v Praze 9 – Letňanech, Ostravská 626, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 359/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. října 2015, č. j. 12 Co 356/2015-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2015, č. j. 8 C 359/2014-52, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. st. 2408/1, parc. č. 1446/1 a parc. č. 2422/6 (dále jen „předmětné pozemky“), zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Hranice, na LV č. 3963 pro obec a k. ú. H. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 10. 2015, č. j. 12 Co 356/2015-77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., když „právní otázka založena v podstatě obsahu tohoto soudního sporu musí být dovolacím soudem posouzena jinak.“ V průběhu celého řízení je ignorována skutečnost, že nejde o posouzení a vypořádání restitučního případu. Vlastnické právo žalovaného k předmětným pozemkům je vedeno v katastru nemovitostí, nikdy nebylo odňato ani nebyl majetek vyvlastněn. Naopak vlastnické právo žalobce bylo odvozováno od kupní smlouvy, která nikdy nebyla registrována. Právní předchůdci žalobce byli mnohonásobně obeznámeni s tím, že předmětný pozemek je žalovaného. Je-li zde vůbec kolize tvrzeného duplicitního zápisu vlastnictví, pak je třeba zohlednit nedotknutelnost vlastnictví. Je přitom vyloučeno, aby soud postupoval podle zákona o půdě, který duplicitní vlastnictví neřeší. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné z toho důvodu, že dovolatel nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat, když toliko uvádí, že „právní otázka založena v podstatě obsahu tohoto soudního sporu musí být dovolacím soudem posouzena jinak“, čímž evidentně myslí, že má být v dané věci rozhodnuto způsobem odlišným oproti rozhodnutí odvolacího soudu. To však významově neodpovídá znění §237 o. s. ř., které pod formulací „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ má na mysli situaci, kdy má být dřívější právní závěr vyjádřený v judikatuře dovolacího soudu překonán.
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Jelikož dovolatel nevymezil otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu