ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3303.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3303/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. D. B., proti žalované Ing. J. F. , zastoupené Mgr. Ing. Hanou Továrkovou, advokátkou se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 1844/28, o zdržení se zásahu do věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 186/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2013, č. j. 8 Co 970/2013-202, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2013, č. j. 8 Co 970/2013-202, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2013, č. j. 12 C 186/2009-136, zamítl žalobu o uložení povinnosti „zdržet se zásahů do výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni svědčícího žalobci a spočívajícího v právu chůze, průjezdu osobního automobilu, jakož i průjezdu nákladního automobilu zabezpečujícího dovoz otopu, jakož i dovoz a odvoz stavebního materiálu sloužícího pro udržování nemovitosti žalobce, a to přes pozemek parc. č. 22/1 – zast. plocha a nádvoří, který je ve vlastnictví žalované a je zapsán na LV č. 256 pro k. ú. B. u H., obec B.e“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně již ve věci rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, č. j. 12 C 186/2009-81, kterým žalobě vyhověl, když uzavřel, že věcné břemeno zatěžuje nejen pozemek parc. č. 21, ale i parc. č. 22/1, neboť původní pozemek parc. č. 384/138, k němuž bylo věcné břemeno zřízeno, se transformoval na pozemky parc. č. 21 a parc. č. 22, jemuž po rozdělení odpovídají pozemky parc. č. 22/1 a 22/2. Krajský soud v Ostravě následně usnesením ze dne 10. 7. 2012, č. j. 8 Co 432/2012-108, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby postavil najisto, kterým pozemkovým parcelám věcné břemeno v současné době odpovídá s tím, že kupní smlouvou z roku 1898 bylo zřízeno věcné břemeno nikoli k celému pozemku parc. č. 384/138, ale doslovně „přes plac gruntu na zrobene (tedy vytvořené) cestě“.
Soud prvního stupně se věcí dále zabýval a vyšel ze zjištění, že žalobce je mimo jiné vlastníkem pozemků parc. č. 19 společně s domem č. p. a parc. č. 20 v k. ú. B. u H., zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 205, původně v knihovní vložce pozemkové knihy č. 73, a žalovaná je mimo jiné vlastnicí pozemků parc. č. 21 – ostatní plocha, ostatní komunikace, parc. č. 22/1 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 22/2 – zastavěná plocha a nádvoří, rovněž v k. ú. B. u H., zapsaných nyní na listu vlastnictví č. 256. Pozemky ve vlastnictví žalované vznikly z pozemku parc. č. 384/138, zapsaného původně v knihovní vložce pozemkové knihy č. 324. Právní předchůdci žalobce převedli na právní předchůdce žalované kupní smlouvou ze dne 24. 6. 1898 pozemek parc. č. 384/138, za současného zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníků nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. 73, tedy mimo jiné i pozemku parc. č. 19, a to včetně jejich právních nástupců. Věcné břemeno spočívalo v právu užívat cestu přes dvůr k chození, přivážení a odvážení, jízdu na koni a hnaní zvířat tak, aby se mohlo dovnitř i ven. V části C listu vlastnictví č. 256, omezení vlastnického práva, je zapsáno věcné břemeno chůze a jízdy pro parcelu č. 19 k parcele č. 21 na základě rozsudku soudu o určení věcného břemene ze dne 10. 4. 2008, č. j. 10 C 228/2007-30, a dále dle smlouvy ze dne 24. 6. 1898 v knihovní vložce č. 324 pozemkové knihy. Hranice mezi pozemky žalobce parc. č. 19 a parc. č. 20 a pozemky žalované parc. č. 21 a parc. č. 22/1, je tvořena oplocením z dřevěných latí, oplocením z drátěného pletiva, a dále živým plotem z tůjí. Soud prvního stupně na věc aplikoval §472 obecného zákoníku občanského č. 946/1811 (dále jen „o.z.o.), §695 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), ve znění do 31. 12. 1971 a §151n odst. 1) a 2) obč. zák. ve znění do 31. 12. 2001, a dospěl k závěru, že žalobce má smluvně zajištěn přístup a příjezd ke svým nemovitostem po parc. č. 21 – ostatní plocha, ostatní komunikace, tohoto přístupu však nevyužívá. Věcné břemeno bylo v kupní smlouvě vymezeno slovně tak, že vázne na místě vytvořené cesty, přičemž žalobce spolehlivě neprokázal, že by věcné břemeno zatěžovalo vedle pozemku parc. č. 21 i pozemek parc. č. 22/1, případně v jakém rozsahu.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 10. 3. 2013, č. j. 8 Co 970/2013-202, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle jeho názoru soud prvního stupně správně aplikoval §472 o. z. o., §695 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1971 a §151n odst. 1) a 2) obč. zák. ve znění do 31. 12. 2001, neboť „věcné břemeno platně vzniklo dle tehdejších předpisů, když jako takové bylo zapsáno v pozemkové knize“. Dospěl k závěru, že žalobce „dostatečně tvrdil rozsah věcného břemene“ a „ohledně svých tvrzení také označil důkazy, zejména pro stanovení přesného rozsahu věcného břemene“. Vzal za prokázané, že se věcné břemeno „nemohlo týkat pouze cesty na pozemku parc. č. 21“, ale „muselo zatěžovat také část pozemku parc. č. 22/1, jak ji označil žalobce, byť není zřejmé, jaká pozemková parcela je věcným břemenem zatížena, neboť pozemková parcela je zastavěna novým domem žalované“. To však „nemá vliv na posouzení otázky existence věcného břemene, neboť je zřejmé, přes kterou část pozemku se míní, že věcné břemeno, zřízené smlouvou z 24. 6. 1898, vede“. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení, protože soud prvního stupně „doposud ještě neprovedl všechny potřebné důkazy pro posouzení žaloby, a to především geometrický plán, který by přesně zaměřil část pozemku, které se věcné břemeno týká“.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, v němž uplatňuje přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že „napadené rozhodnutí, kterým došlo ke skončení odvolacího řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu buď změnil tak, že rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 3. 2013, č. j. 12 C 186/2009-136, potvrdí, nebo shledá-li, že nejsou splněny podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že věcné břemeno zatěžuje i pozemek parc. č. 22/1. Sporuje právní posouzení vzniku věcného břemene nalézacími soudy a v souvislosti s tím formuluje právní otázku „zda lze existenci a vznik věcného břemene posuzovat podle ustanovení ABGB za situace, kdy předmětné věcné břemeno mělo být zřízeno v r. 1898 k nemovitosti nacházející se v oblasti tzv. H., které bylo v této době součástí tehdejšího Německého císařství, v němž platilo tehdejší pruské resp. německé právo“.
Odvolací soud při posouzení otázky vzniku věcného břemene na území H. (konkrétně obce B. u H.) na věc aplikoval §472 o. z. o., podle kterého vznik věcného břemene posuzoval i soud prvního stupně.
K tomuto postupu uvádí dovolací soud následující:
Vznik Československé republiky v roce 1918 z různých důvodů se zprvu území H. nijak nedotkl, neboť nebyla ukončena diplomatická jednání o mírových smlouvách s poraženým Německem.
Mezi 4. únorem 1920 a 16. březnem 1923 bylo k Československu připojeno 1 město ( H. ), 37 obcí a 30 velkostatků . Na rozloze 316 km² v nich žilo přibližně 46 000 obyvatel. Z připojených sídel byl utvořen nový politický a soudní okres Hlučín , příslušný ke Krajskému soudu v Opavě a do župy XIV. Moravská Ostrava . Šlo o původní pruská sídla a B. byly jednou z těchto obcí.
Na základě Versaillské mírové smlouvy ze dne 28. 6. 1919, která vstoupila v platnost dne 10. 1. 1920, bylo Hlučínsko připojeno dne 4. 2. 1920 k Československé republice. Dne 30. 1. 1920 zákonem č. 76/1920 Sb., o inkorporaci kraje Hlučínského, byla suverenita československého státu rozšířena na území Hlučínska. Vládním nařízením č. 65/1920 Sb. ze dne 24. 1. 1920 jmenovala vláda pro toto území Zplnomocněného komisaře republiky Československé, kterým se stal zemský prezident slezský. Byl vytvořen samostatný politický a soudní okres Hlučín.
Úprava soudnictví mj. i na území Hlučínska byla potvrzena nařízením vlády ČSR č. 152/1920 Sb. ze dne 11. 3. 1920, které vstoupilo v platnost dnem 1. 5. 1920, jímž se upravuje soudnictví a rozšiřuje působnost zákonů a nařízení z oboru soukromého práva a soudní správy v územích postoupených Československé republice podle mírových smluv.
Podle §3 odst. 1 tohoto nařízení, zákony a nařízení v postoupeném území nově zavedené nemají účinku na jednání, která se stala přede dnem, kdy ony zákony a nařízení tam nabývají účinnosti, a na práva, jichž někdo nabyl dříve podle zákonů tam dosud platných.
Vzhledem k tomu je správný odkaz dovolatelky na nařízení vlády č. 152/1920 Sb., jímž došlo k rozšíření působnosti zákonů a nařízení z oboru soukromého práva a soudní správy v územích postoupených Československé republice podle mírových smluv (tedy i na oblast Hlučínska) až k 1. 5. 1920. Nalézací soudy se měly zabývat vznikem práva odpovídajícímu věcnému břemeni podle právních předpisů účinných v době tvrzeného vzniku (1898) na území Hlučínska, tehdejší části Pruska. Jestliže tak neučinily, je jejich rozhodnutí nesprávné.
Ohledně dalších námitek dovolatelky pak lze již pouze konstatovat, že nejsou přípustné.
Dovolatelka nalézacím soudům vyčítá, že se nezabývaly námitkou promlčení věcného břemene, kterou opakovaně vznášela v průběhu celého řízení. K tomu uvedla, že jestliže věcné břemeno na dnešním pozemku parc. č. 22/1 někdy existovalo, došlo již dávno k jeho promlčení vzhledem k nemožnosti jeho výkonu, neboť na pozemku parc. č. 22/1 se nacházela stavba, která spolu s předzahrádkou přiléhala k pozemku parc. č. 21, a tato nyní již zbouraná stavba sama o sobě bránila tomu, aby se žalobce dostával ke svému pozemku přes pozemek parc. č. 22/1. K tomu dovolací soud uvádí, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil zpět s tím, aby doplnil dokazování k přesnému zjištění části pozemku, které se věcné břemeno týká. Námitka dovolatelky ohledně promlčení věcného břemene je proto předčasná, neboť soudy musí nejprve postavit najisto, jakou konkrétní část pozemku břemeno zatěžuje.
Neobstojí pak ani další námitky dovolatelky týkající se tvrzeného rozporu ve výpovědích svědků a nesprávné interpretace věcného břemene, konkrétně jazykového výkladu slov „platz“ a „plac“.
Přesto, že dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci nalézacími soudy, je v tomto směru obsahem jejího dovolání již jen pouhá kritika hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů v nalézacím řízení, přičemž nevymezuje žádnou další otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Skutkovými zjištěními je přitom dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ohledně otázky, podle jakého právního předpisu je možné posoudit otázku vzniku věcného břemene na území Hlučínska, spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., postupoval podle §243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243 g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu