ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3561.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3561/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. P. , a b) J. P. , zastoupených JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 1, proti žalovaným: 1) J. Č. , a 2) V. Č. , zastoupeným Mgr. Ing. Petrem Zýkou, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 27, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 10 C 168/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2014, č. j. 13 Co 580/2013-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 356 Kč k rukám zástupce žalovaných Mgr. Ing. Petra Zýky.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 10 C 168/2012-66, zamítl žalobu o určení, že „manželé J. P. a J. jsou vlastníky pozemku parc. č. 10/6 o výměře 193 m 2 situovaného pod domem evid. č., zastavěná plocha v katastrálním území H. u Z. zapsaného na LV č. 128 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň – sever, a pozemku parc. č. 1200/2 o výměře 284 m 2 v katastrálním území H. u Z. odděleného geometrickým plánem vyhotoveným Ing. V. M., pod č. pl. 174-88/2012 odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-sever, ze dne 27. 6. 2012 pod č. 507/12“ (výrok I.), dále zamítl žalobu o zaplacení peněžní náhrady ve výši ceny pozemků v době zpracování věci (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 22. 4. 2014, č. j. 13 Co 580/2013-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že na zjištěný skutkový stav odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §158 a §159 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, a následně §854 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dříve §498 před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.). Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení oprávněnosti stavby budovy chléva z roku 1952, postavené Jednotným zemědělským družstvem Hůrky na cizím pozemku. Namítají, že odvolacím soudem nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, což „vylučuje samotné právní posouzení věci“. Za doposud neřešenou otázku považují posouzení toho, „zda věc vzniklá zpracováním dle §125 a násl. zák. č. 141/1950 Sb. má společného vlastníka obou jejích složek, tj. stavby a zastavěného pozemku, a zda při následné změně vlastnictví stavby jako aktivního prostoru s přímou hospodářskou hodnotou dochází k převodu vlastnictví i ve vztahu k pozemku jako pasivnímu prostoru s již vyčerpanou hodnotou jeho potencionálního využití“. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožňují s rozhodnutími rozsudků soudů obou stupňů a navrhují dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci vycházely nalézací soudy ze zjištění, že původními vlastníky pozemku parc. č. 10 v k. ú. H. byli na základě přídělové listiny ze dne 27. 2. 1950, zapsané v knihovní vložce pozemkové knihy č. 108, manželé V. a B. H. Prohlášením o vzdání se přídělu ze dne 2. 3. 1962, převedli manželé H. sporný pozemek do vlastnictví Československého státu. Na pozemku vybudovalo v roce 1952 Jednotné zemědělské družstvo Hůrky hospodářskou budovu - objekt chléva, který byl k tomuto účelu využíván až do roku 1977. Kupní smlouvou ze dne 3. 11. 1983, uzavřenou mezi Československou socialistickou republikou - Místním národním výborem Všeruby, jako prodávající, a manželi J. a J. P., jako kupujícími, získali budovu chléva žalobci, kteří ho následně přebudovali na objekt bydlení. Pozemek pod budovou byl vydán v rámci restitučního řízení právním předchůdcům žalovaných, a to rozhodnutím Pozemkového úřadu Plzeň-sever ze dne 1. 6. 1998, č. j. PR 130/91, které bylo následně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 37 Ca 124/98, jenž nabyl právní moci dne 30. 7. 1999.
Žalobci se pak domáhali určení, že jsou vlastníky v režimu společného jmění manželů pozemku parc. č. 10/6 o výměře 193 m 2 situovaného pod budovou chléva, tedy pod budovou č. e. 40 a současně pozemku parc. č. 1200/2, jako pozemku přilehlého, vše v katastrálním území H. u Z., jelikož došlo ke zpracování pozemku výstavbou chléva ve smyslu §125 zákona č. 141/1950 Sb., když Jednotné zemědělské družstvo Hůrky vystavělo budovu chléva v roce 1952 na pozemku ve vlastnictví soukromých osob bez práva stavby.
K aplikaci zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „zákon č. 141/1950 Sb.“) uvádí dovolací soud následující:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97, uzavřel, že „při posuzování otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu občanského zákoníku, tedy o to, zda stavebník měl ke stavbě občanskoprávní titul, je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu“.
Jelikož se podle skutkových zjištění soudů obou stupňů odehrála rozhodná skutečnost, tedy stavba budovy chléva, v roce 1952, postupovaly soudy obou stupňů správně podle zákona č. 141/1950 Sb. Na vztah mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, vzniklý stavbou na cizím pozemku před 1. 4. 1964, je třeba aplikovat zákon č. 141/1950 Sb.
Soud prvního stupně přitom dospěl k závěru, že „zcela prokazatelně JZD Hůrky jako socialistická organizace předmětné pozemky trvale užívalo“. Soud odvolací s tímto závěrem souhlasil. Pokud dovolatelé v této souvislosti namítají, že nebyl prokázán příslušný titul, na základě kterého by na předmětném pozemku Jednotné zemědělské družstvo Hůrky hospodařilo, pak se jedná o nové tvrzení, jímž úspěšně v dovolacím řízení argumentovat nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.). Dovolací soud je tímto zjištěním vázán a nemůže je přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz) ].
Dovolací námitky směřují proti závěru odvolacího soudu, že v roce 1983 právní řád rozeznával pozemek a na něm ležící stavbu jako dvě samostatné věci, a žalobci proto nabyli kupní smlouvou jen samostatnou stavbu. Dle dovolatelů odvolací soud nepřihlédl k §854 zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a k tomu, že pozemek pod stavbou se způsobem podle §125 zákona č. 141/1950 Sb. spojil se stavbou a tento stav zůstal zachován i po přijetí obč. zák. Pozemek a stavba tak tvořily jednu věc a předmětem převodu v roce 1983 musela být tato věc jako celek, i když je v kupní smlouvě za předmět převodu označen pouze dům.
Podle ustanovení §854 obč. zák. se řídí ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 4. 1964 pokud tímto zákonem nebylo stanoveno jinak; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 4. 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Od účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., již neplatila obecná zásada, "superficies solo cedit", která znamenala, že stavba nebyla samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemku a vlastníkem stavby byl vlastník pozemku. Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. totiž v §25 stanovil, že stavby nejsou součástí pozemku.
V rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 398/96 Nejvyšší soud vysvětlil, že na rozdíl od úpravy obsažené v tzv. obecném zákoníku občanském z roku 1811, která vycházela ze zásady „superficies solo cedit“ a podle níž se trvalá stavba považovala za součást pozemku, zákon č. 141/1950 Sb. stanovil v §25 větě druhé, že stavby nejsou součástí pozemku. Od 1. 1. 1951 se stavby trvalého charakteru (tj. věci nemovité ve smyslu §26 zákona č. 141/1950 Sb.) již nestávaly součástí pozemku. Byla-li nově budovaná stavba postavena na cizím pozemku, nepřirůstala vlastníkovi pozemku, nýbrž od počátku byla majetkem toho, kdo ji postavil, a to bez ohledu, zda byla postavena na cizím pozemku na základě práva stavby či nikoliv. Proto i v případech, kdy na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, nestal vlastníkem stavby vlastník pozemku.
Tímto určujícím závěrem Nejvyšší soud zdůraznil skutečnost, že samotné vybudování stavby při absenci platně zřízeného práva stavby nezakládalo vlastnické právo k této stavbě vlastníkovi pozemku.
Současně pak Nejvyšší soud zdůraznil, že k tomu, aby za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. byl stavebník oprávněn zřídit si vlastní trvalou stavbu na pozemku, který nevlastnil, bylo třeba splnit zákonem stanovené podmínky. Kromě případů trvalého užívání pozemku socialistickými právnickými osobami podle §158 zákona č. 141/1950 Sb. ke zřízení stavby na cizím pozemku bylo nezbytné mít právo stavby. Ustanovení §159 zákona č. 141/1950 Sb. stanovilo, že v ostatních případech (tj. jiných, než na které dopadá ustanovení §158) lze na cizím pozemku zřídit trvalou stavbu jen na základě práva stavby. Právo stavby bylo právním prostředkem k provedení vlastní stavby na pozemku, který náležel a bude i nadále náležet někomu jinému. Porušení ustanovení §159 však nemělo za následek vyloučení zásady uvedené v §25 v tom směru, že by se stavba zřízená bez práva stavby stala součástí pozemku a že by tedy vlastníkem stavby byl vlastník pozemku, na němž stavba stojí.
Právo stavby mohlo vzniknout přímo ze zákona, úředním výrokem nebo mohlo být zřízeno smluvně. Ke smluvnímu zřízení práva stavby zákon vyžadoval uzavření smlouvy mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku v písemné formě a přivolení výkonného orgánu okresního národního výboru (§160 a násl. zákona č. 141/1950 Sb.). Právo stavby vznikalo až udělením přivolení ke smlouvě.
V případě stavby na cizím pozemku se právní vztah mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby řídil v závislosti na tom, zda stavebník měl ke stavbě potřebné občanskoprávní oprávnění (právo stavby) či nikoliv. Byla-li tato zákonná podmínka splněna, byla tím natrvalo založena rozdílnost ve vlastnictví stavby a pozemku, na němž stavba stojí. Na rozdíl od předchozí právní úpravy (srovnej zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby, podle něhož bylo právo stavby právem pouze dočasným, po jehož zániku připadla stavba vlastníku pozemku) nemovitost postavená na cizím pozemku na základě práva stavby nepřecházela ani později do vlastnictví majitele pozemku.
Podle dovolatelů rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, založeném na závěru, „že nedošlo k nabytí vlastnictví pozemku jeho zpracováním podle §125 a násl. zák. č. 141/1950 Sb., neboť objekt chléva postavený socialistickou organizací na cizím pozemku nemá charakter neoprávněné stavby proto, že JZD Hůrky jako socialistická organizace pozemky trvale užívalo, a tudíž této právnické osobě svědčilo právo stavby na cizím pozemku. Z tohoto důvodu s odkazem na §158 a §159 zák. č. 141/1950 Sb. nedošlo ke zpracování věci a nadále existovalo oddělené vlastnictví stavby a pozemku.“
Podle §25 zákona č. 141/1950 Sb. platilo, že stavby nejsou součástí pozemku.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstvech (dále jen „zákon č. 69/1949 Sb.“) v zájmu zajištění blahodárného rozvoje zemědělského družstevnictví a odstranění dosavadní roztříštěnosti družstevní činnosti v zemědělství jako dědictví minulosti budou zakládána na podkladě dobrovolnosti jednotná zemědělská družstva, která mají sjednotiti dosavadní různá zemědělská družstva a přinésti významný prospěch pracujícím zemědělcům. Jednotná zemědělská družstva jsou lidovými družstvy podle §157 ústavy.
Podle §103 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. v zájmu rozvoje národního hospodářství a obecného blahobytu lze také části národního majetku odevzdat socialistickým právním osobám, zejména lidovým družstvům, do trvalého užívání.
Podle §155 zákona č. 141/1950 Sb. vlastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku.
Podle §158 zákona č. 141/1950 Sb. socialistická právnická osoba si může zřídit a mít vlastní stavbu na pozemku, který jí byl odevzdán do trvalého užívání (§103 odst. 2).
Následně pak podle §159 zákona č. 141/1950 Sb. v ostatních případech lze na cizím pozemku zřídit trvalou stavbu jen na základě práva stavby.
Z dikce §1 odst. 1 zákona č. 69/1949 Sb. vyplývá, že Jednotné zemědělské družstvo bylo družstvem lidovým, tedy socialistickou právní osobou. Protože v řízení bylo prokázáno, že Jednotné zemědělské družstvo Hůrky předmětný pozemek trvale užívalo, svědčilo mu tak zákonné právo stavby ve smyslu §158 zákona č. 141/1950 Sb., na základě kterého bylo oprávněno postavit stavbu na cizím pozemku a taková stavba byla stavbou oprávněnou. Odvolací soud se tak svými úvahami od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, naopak, je s ní zcela v souladu.
Jelikož se jednalo o stavbu oprávněnou, nelze aplikovat §125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., která řešila otázku nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, smísením či sloučením věcí různých vlastníků a která upravují postup při řešení vzniklého vztahu podle daných hledisek, ale jsou aplikovatelné analogicky pouze v případě stavby neoprávněné.
Pokud tedy dovolatelé za otázku doposud dovolacím soudem neřešenou považují posouzení toho, zda věc vzniklá zpracováním podle ustanovení §125 a násl. zák. č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, má společného vlastníka obou jejích složek, to jest stavby a zastavěného pozemku a zda při následné změně vlastnictví stavby, jako aktivního prostoru s přímou hospodářskou hodnotou, dochází k převodu vlastnictví i ve vztahu k pozemku, jako pasivnímu prostoru, s již vyčerpanou hodnotou jeho potencionálního využití, jinými slovy, „zda věc vzniklá zpracováním podle tzv. středního občanského zákoníku se převádí jako celek nebo je předmětem převodu každá jeho jednotlivá složka, tedy samostatně stavba a pozemek“, pak dovolací soud k výše uvedenému dodává, že rozhodnutí v této věci nezávisí na vyřešení dovolatelem formulované otázky. Pro tento případ není rozhodné, zda zpracováním podle ustanovení §125 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, se sjednocuje vlastnictví pozemku a stavby, tedy zda se následně pozemek a stavba převádí jako celek. Vyřešení této právní otázky nemá vliv na posuzovanou věc, jestliže soudy obou stupňů dovodily, že stavba chléva, který v roce 1952 postavilo Jednotné zemědělské družstvo Hůrky v rámci svého práva užívání na pozemku manželů H., byla stavbou oprávněnou.
Jestliže dovolatelé namítají odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, pak dovolací soud dodává, že neshledává absenci žádných právně významných skutkových zjištění, ani vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu. Z rozhodnutí odvolacího soudu lze jednoznačně dovodit, na základě jakého skutkového stavu přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (k právnímu posouzení věci). V této otázce se tedy odvolací soud neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací soud opět podotýká, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Právní názor o odděleném vlastnictví stavby a pozemku odvolací soud doplnil úvahou, že ani v roce 1983, kdy došlo k převodu vlastnického práva k budově chléva ve prospěch žalobců, nebyly podle tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb. stavby součástí pozemku (srov. §120 odst. 2 obč. zák). Pokud bylo tedy touto smlouvou výslovně převedeno pouze vlastnické právo k budově chléva, nelze z takového právního úkonu dovodit vůli převést i vlastnické právo k pozemku pod stavbou. Ten byl ve vlastnictví třetí osoby; k jeho zpracování ve smyslu ustanovení §125 zákona č. 141/1950 nedošlo vzhledem k tomu, že se jednalo o stavbu oprávněnou. Ani této úvaze odvolacího soudu nelze nic vytknout.
Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je proto souladné s ustálenou rozhodovací praxí odvolacího soudu. Vlastnické právo k pozemku parc. č. 10/6 a vlastnické právo ke stavbě č. e. 40, stojící na pozemku parc. č. 10/6, jsou vlastnickými právy navzájem oddělenými. Žalobci tak vlastnické právo k pozemku parc. č. 10/6, ani k pozemku parc. č. 1200/2 nemohli nabýt.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu