ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3564.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3564/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. Z., a b) A. Z. , zastoupených JUDr. Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. Petrem Kociánem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Revoluční 1047/14, o omezení práv vlastníka, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 57/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2015, č. j. 11 Co 629/2014-277, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 3. 2015, č. j. 11 Co 629/2014-287, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč, k rukám zástupce žalovaného Mgr. Petra Kociána.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, č. j. 8 C 57/2012-232, uložil žalovanému povinnost zdržet se „nad míru přiměřenou poměrům stínění rodinného domku žalobců č. p. (správně má být uvedeno č. p.) v obci J., okr. V., na parcele p. č. 510 a dále stínění nad míru přiměřenou poměrům pozemku p. č. 510 v obci a k. ú. J.“ (výrok I.), zamítl žalobu „aby se žalovaný zdržel nad míru přiměřenou poměrům znečišťování pozemku p. č. 510 v obci a k. ú. J.“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 3. 2015, č. j. 11 Co 629/2014-277, ve spojení s usnesením ze dne 6. 3. 2015, č. j. 11 Co 629/2014-287, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.) a usnesením ze dne 6. 3. 2015, č. j. 11 Co 629/2014-287 doplnil výrok IV., jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ust. §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje dovolání žalobců odmítnout.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatelé v dovolání uvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná na webových stránkách – www.nsoud.cz )].
Dovolatelé nevymezili, v čem spatřují přípustnost dovolání, nýbrž pouze odkázali na ustanovení §237 o. s. ř. Takový postup je však v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř., a dovolání je již proto nepřípustné.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou splněny ani ohledně otázky procesního práva, že odvolací soud nepostupoval v řízení v souladu se zásadou přímosti, vyjádřenou v ustanovení §122 odst. 1 o. s. ř. Jde o námitku vady řízení, které se měl odvolací soud dopustit tím, že nevyslechl starostu obce J., přitom o jeho výpověď učiněnou před soudem prvního stupně opřel svůj závěr o tom, že stínění nepřesahuje míru přiměřenou poměrům. Z důvodu, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolání podat nelze.
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, „že dům žalobců je zastíněn, nikoliv však nad míru přiměřenou poměrům, přitom dřeviny žalovaného nejsou jediným a převažujícím faktorem zastínění“.
Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle §122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i odborná literatura (viz kupř. J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání, Praha 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§115, §214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§122 odst. 1, §211, §213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval.“
V dané věci neměl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně, ke kterému tento soud dospěl hodnocením provedeného důkazu, jímž byla výpověď starosty obce J., podle něhož stav zeleně v obci předpokládá určitou míru zastínění, a nikdo kromě žalobců si dosud na zastínění nestěžoval. Odvolací soud se tedy od skutkového zjištění soudu prvního stupně neodchýlil, a proto nebylo nutné provést výslech svědka znovu.
V podstatných částech dovolání tak žalobci podrobují kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Ohledně míry zastínění pozemků vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, kterým je dovolací soud vázán, tedy že pozemek a dům žalobců není zastíněn dřevinami žalovaného tak, aby to znamenalo nesplnění požadavků na proslunění, kladený ČSN. Za této situace není úvaha o tom, že nejde o zastínění nepřiměřené místním poměrům a neomezuje podstatně žalobce v obvyklém užívání domu a pozemku, zjevně nepřiměřená.
Dovolatelé se domáhají aplikace §1017 odst. 1 o. z.; toto ustanovení však nebylo možno aplikovat proto, že předmět řízení, vymezený žalobci, spadá pod §1013 odst. 1 o. z. Podle §1017 odst. 1 o. z. platí: „Má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m“. Již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1704/2015, bylo řečeno, že: „Nárok upravený v tomto ustanovení lze uplatnit žalobou na zdržení se sázení stromů nebo na jejich odstranění.“ Taková žaloba však nebyla podána, proto aplikace §1017 odst. 1 o. z. nepřipadá v úvahu.
Dovolání míří v podstatě ke zpochybnění provedených důkazů a závěrů o skutkovém stavu, které z provedených důkazů podle odvolacího soudu vyplývají. Ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. nicméně připouští jako jediný dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci. Stejně tak nejsou v projednávané věci relevantní námitky týkající se vady řízení, neboť dovolací soud se takovými námitkami smí zabývat jen v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost jim uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalovaný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu