ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3598.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3598/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. G., zastoupeného JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 11, proti žalovaným 1) J. G. , a 2) I. G. , oběma zastoupeným JUDr. Ivou Petrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Skopalíkova 11, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 203/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2015, č. j. 49 Co 223/2015-192, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 5. 2015, č. j. 25 C 203/2012-175, rozhodl, že zpětvzetí návrhu podáním žalobce ze dne 21. 4. 2015 není účinné. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalované se zpětvzetím žalobního návrhu ze závažných důvodů nesouhlasily, a to podáním ze dne 28. 4. 2015.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 49 Co 223/2015-192, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně dovodil vážný důvod žalovaných pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované považují rozhodnutí soudů obou stupňů za správná.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě je dovolání nepřípustné již z toho důvodu, že dovolatel v rozporu s §237 a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezil otázku přípustnosti dovolání. Taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
V dovolání není vůbec uvedeno, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel nevymezuje ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., pouze vyjadřuje obecný nesouhlas s rozhodnutími soudů obou stupňů. Již z tohoto důvodu nebylo možné dovolání vyhovět (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu