ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3619.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3619/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600, proti žalované Mgr. H. V. , zastoupené JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 45, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 146/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2016, č. j. 19 Co 2049/2015-110, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2015, č. j. 4 C 146/2014-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že řadový rodinný dům – objekt bydlení, nacházející se na pozemku st. 539 ve S., a zapsaný u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, v katastru nemovitostí pro katastrální území P. P., obec S., část obce P. P., na listu vlastnictví č. 4597, je jeho výlučným vlastnictvím (výrok I.). Žalobci byla dále uložena povinnost zaplatit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 24 684 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 2. 2016, č. j. 19 Co 2049/2015-110, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – považoval okamžik vzniku stavby jako samostatné věci v právním slova smyslu (podle stavu právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013) za právně významnou skutečnost, k níž měl soud prvního stupně provádět dokazování o žalobcem navržené svědky. Za situace, kdy tato skutečnost zůstala mezi účastníky sporná (žalobce tvrdil, že stavba vznikla zhotovením věci ještě před uzavřením manželství, stavebníkem byl pouze on a po uzavření manželství s žalovanou byla pouze dokončena; žalovaná tvrdila, že stavba vznikla na základě společné stavební činnosti obou účastníků), odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení provedl dokazování výslechem navržených svědků k prokázání jeho tvrzení o okamžiku vzniku věci v právním smyslu a na základě hodnocení provedených důkazů učinil závěr, zda je stavba rodinného domu předmětem výlučného vlastnictví žalobce, nebo spoluvlastnictvím účastníků řízení, popřípadě společného jmění manželů. Dále se odvolací soud zabýval správností závěru soudu prvního stupně, který pro případ, že by žalovaná nenabyla rodinný dům do spoluvlastnictví, popřípadě do společného jmění manželů, zhotovením, dovodil, že by věc nabyla vydržením. S odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu (odvolací soud odkázal na rozhodnutí spisových značek 3 Cdon 395/96, 22 Cdo 929/2001 a 22 Cdo 982/98) a jí prezentovaných závěrů o existenci dobré víry jako předpokladu oprávněné držby i ve vztahu k titulu, na jehož základě by bylo možné vlastnické právo nabýt, odvolací soud pro poměry projednávané věci dovodil, že tuto dobrou víru v existenci nabývacího titulu nemohla žalovaná odvozovat nejen ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, ale ani z kolaudačního rozhodnutí či rozhodnutí o přidělení čísla popisného.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. V něm uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání vymezila tak, „že rozhodnutí dovolacího soudu, pokud by se zabýval dovoláním jako takovým věcně, bude obohacením rozhodovací praxe.“ Podrobně vysvětlila, že rozhodovací činnost soudů obou stupňů postupovala po dvou liniích. První z nich byla představována potřebou posouzení, zda se stala spoluvlastnicí rodinného domu zhotovením na základě společné stavební činnosti. Dovozovala, že dokazování, k němuž odvolací soud zavázal pro další řízení soud prvního stupně, je nadbytečné nejen s ohledem na obtížnost rekonstrukce minulých dějů značně časově vzdálených, ale zejména proto, že vlastnické právo (společné jmění manželů) nabyla vydržením. Dále nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že dobrou víru v oprávněnost držby (ve vztahu k nabývacímu titulu, na jehož základě lze nabýt vlastnické právo ke stavbě) nemohla opírat o zápis v katastru nemovitostí, od kolaudačního rozhodnutí a od rozhodnutí o přidělení čísla popisného. Pohled odvolacího soudu označila za příliš restriktivní a v rozporu s blíže nespecifikovanou rozhodovací praxí z poslední doby, která vydržení vlastnického práva k pozemkům připouští tehdy, pokud se oprávněný držitel ujme v omluvitelném omylu držby i sousedního pozemku či jeho části, ač ten není uveden v převodní smlouvě. Pokud jde o vydržení vlastnického práva k nově zřízené stavbě, pak uvedla, že okamžikem rozhodným pro nabytí přesvědčení, že někomu vzniklo vlastnické právo ke stavbě, je seznámení se s obsahem vydaného kolaudačního rozhodnutí a rozhodnutí o přidělení čísla popisného, pokud jsou tyto listiny zapsány v katastru nemovitostí. V této souvislosti uvedla, že se jedná o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce označil dovolání za nedůvodné. Připomněl, že žalovaná nemohla oprávněnou držbu a dobrou víru odvozovat od dvou správních rozhodnutí (kolaudační rozhodnutí a rozhodnutí o přidělení čísla popisného), jež nejsou nabývacími tituly vzniku vlastnického práva ke stavbě, ale – jak je obecně známo – slouží jednak k potvrzení souladu provedené stavby se stavební dokumentací, a dále mají pouze evidenční charakter, spočívající v přidělení čísla popisného, kterým se určitý dům evidenčně odlišuje od domů jiných. Dále odkázal na judikatorní závěr, že dobrá víra držitele jako předpoklad oprávněné držby musí být dána se zřetelem ke všem okolnostem, tedy i ve vztahu k titulu, na jehož základě může určitá osoba vlastnické právo nabýt. Uvedl, že žalovaná nemohla být v tomto směru v dobré víře, neboť stavebníkem uvedeným ve stavebním povolení byl pouze žalobce, a pokud byla v protokolu o místním šetření před kolaudací jako stavebník uvedena, byla tak označena v rozporu se skutečností a vydaným stavebním povolením; o tomto rozporu žalovaná dobře věděla. Nemohla být proto oprávněným držitelem věci, která jako samostatná věc v právním slova smyslu vznikla již před uzavřením manželství a výlučné vlastnické právo k ní náleží žalobci. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání žalované, jakož i vyjádření žalobce k tomuto dovolání, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přednostně tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
V projednávané věci je dovoláním nastoleno řešení otázky, zda držitel věci může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu držená věc patří tehdy, vztahuje-li se omyl držitele u nově zhotovené věci (stavby) k titulu představovanému kolaudačním rozhodnutím a rozhodnutím o přidělení čísla popisného, na jejichž základě byl proveden zápis stavby do katastru nemovitostí. Dovolatelka dovozuje, že tato otázka hmotného práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolání není přípustné, neboť otázka, jejíž vyřešení žalovaná na dovolacím soudu žádá, je závislá na posouzení otázky obecnějšího charakteru, která je v rozhodovací praxi již řešena a rozhodnutí odvolacího soudu není s tímto řešením v rozporu. Otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená implikuje i řešení otázky na ni z logiky věci navazující. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). Žádá-li se posouzení, zda může být držitel se zřetelem ke všem okolnostem, tedy i k těm, na jejichž základě bylo možné nabýt vlastnické právo k nově zhotovené stavbě (coby předmětu společného jmění manželů), v dobré víře, že je držitelem oprávněným, pak posouzení této dílčí otázky je bez jakéhokoliv právního význam ve vztahu k posouzení, zda je možné vydržet vlastnické právo k věci ve vztahu mezi manžely.
Protože všechny rozhodné skutečnosti tvrzené účastníky řízení pro právní posouzení věci (vznik vlastnického práva k věci jejím zhotovením, popřípadě vydržením) nastaly před 1. 1. 2014, je vzhledem k §3028 odst. 2 část věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, třeba ve věci aplikovat předchozí právní úpravu, tj. ve vztahu k posuzované otázce §114 a §134 odst. 1 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
Podle §114 obč. zák. jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §134 odst. 4 obč. zák. pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.
Z citovaných ustanovení občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 vyplývá, že počátek a trvání běhu promlčecí a vydržecí doby ovlivňuje, mimo jiného (u běhu vydržecí doby i trvání dobré víry držitele, že je se zřetelem ke všem okolnostem držitelem oprávněným), i vzájemný vztah osob, mezi nimiž účinky promlčení či vydržení mají nastat. K těmto osobám zákon řadí i manžele. Brání se tak tomu, aby za trvání manželství započala či běžela promlčecí či vydržecí doba, jejíž uplynutí by mělo vliv na soudní uplatnitelnost nároku nebo nabytí subjektivního práva jednoho z manželů na úkor druhého manžela. V judikatuře Nejvyššího soudu nevznikly pochyby ohledně výkladu §114 obč. zák. Konstantně se proto vychází ze závěru, že ustanovení §114 obč. zák. představuje jeden z případů stavení běhu promlčecí doby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1571/1997, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Odo 2874/2008). Podle §114 obč. zák. a §134 odst. 4 obč. zák. může dojít ke stavení promlčecí či vydržecí doby na začátku, na konci a v průběhu promlčecí (vydržecí) doby, přičemž jakmile vzájemný vztah předvídaný ustanovením §114 obč. zák. skončí, promlčecí (vydržecí) doba začne běžet nebo bude pokračovat (viz Knappová, M., Tégl, P., Eliáš, K. v Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. §1-478. Praha: Linde Praha, 2008. s. 447-448; obdobně též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 628 a 775-776).
Do poměrů projednávané věci se shora uvedený výklad a judikatura dovolacího soudu, kterou lze použít i na stavení běhu vydržecí doby mezi manžely po dobu trvání manželství, promítne tak, že s ohledem na dobu trvání manželství žalobce a žalované od 23. 7. 1988 do 27. 9. 2013 a s přihlédnutím k tomu, že kupní smlouva, na jejímž základě mohl nabýt žalobce vlastnické právo k rozestavěnému rodinnému domu, byla uzavřena dne 6. 5. 1988, nemohla se stavba rodinného domu stát předmětem společného jmění manželů na základě vydržení. Doba trvání manželství žalobce a žalované totiž neumožnila, aby byl k dispozici dostatečný časový prostor, v jehož rámci by mohla plynout a také uplynout zákonná vydržecí doba.
Odvolací soud nalezl dva důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Kromě nesprávného posouzení otázky vydržení práva žalovanou ke stavbě rodinného domu, také pro nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že otázka vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu nemá pro posouzení vlastnických poměrů k ní žádný právní význam. Žalovaná v dovolání proti tomuto důvodu kasace prvostupňového rozsudku nijak nebrojí, a proto také nemůže být v tomto rozsahu dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1041/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4516/2015).
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. října 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu