ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.363.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 363/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. J., zastoupeného JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Botanická 9, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem a vzájemné žalobě žalované o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 58/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2015, č. j. 21 Co 477/2014-412, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, č. j. 36 C 58/2011-383, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 1723/14, parc. č. 1723/15, parc. č. 1723/16, parc. č. 1723/17, parc. č. 1723/22, parc. č. 1723/23, parc. č. 1723/29, parc. č. 5988/1, parc. č. 5989/1, parc. č. 5990/1, parc. č. 5992/1, parc. č. 5993/1, parc. č. 5994/1, parc. č. 8233/1, parc. č. 8234/2 a parc. č. 8235/1, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno – město na listu vlastnictví č. 8952 pro obec B., katastrální území B. (výrok I.)¨, a současně určil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaná (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 21 Co 477/2014-412, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II.). V souvislosti s duplicitním zápisem vlastnického práva ke sporným pozemkům objasnil, že sporné pozemky nemohly být předmětem dědického řízení po M. V., ani po její dědičce M. J., neboť M.V. sporné pozemky prodala již v letech 1977 a 1979 Československému státu pro budoucí plánovanou výstavbu. K námitce vydržení vlastnického práva žalobcem uzavřel, že předpokladem řádného vydržení věci je kromě domnělého titulu i vůle s věcí nakládat jako s vlastní a faktické ovládání věci (tzv. panství nad věcí). Žalobce sporné pozemky fakticky neovládal, ať již sám nebo prostřednictvím jiné osoby a objektivně tyto pozemky ani ovládat nemohl. Všechny žalobou uplatněné pozemky byly totiž již v 70. a 80. letech minulého století zastavěny bytovými domy nebo komunikacemi souvisejícími s tramvajovým tělesem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že „odvolací soud nesprávně posoudil podmínky vydržení vlastnického práva k pozemkům dovolatelem a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Podle dovolatele je podstatné posouzení jeho dobré víry jako oprávněného držitele předmětných pozemků, jelikož po celou vydržecí dobu nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz ). Následně odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v otázce okolností rozhodných pro dobrou víru vzhledem k důvěře jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu. Dovolatel dále namítá, že putativním titulem, o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o dědictví, jak je formulováno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a jeho rozhodnutí považuje za správné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě, pokud neshledá důvody pro odmítnutí, dovolání zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují původní (originární) nabytí vlastnického práva k nemovitostem před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Žalobce má za to, že pozemky řádně nabyl v dědickém řízení po M. J., která je řádně zdědila po M. V. Stát v podobě notáře ho ubezpečil v jeho vlastnickém právu, jež bylo zapsáno i v katastru nemovitostí. Jeho oprávněná držba tak započala ke dni 10. 4. 1982, jelikož je do ní nutné započíst i oprávněnou držbu jeho právní předchůdkyně. Předmětné pozemky tak ke dni 11. 4. 1992 vydržel.
Podle §129 odst. 1 obč. zák. je „držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.“
Podle §130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“
Podle §134 odst. 1 obč. zák. „oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.“
Z výše uvedeného vyplývá, že má-li být hodnocena dobrá víra držitele věci ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. jakožto předpoklad oprávněné držby vedoucí (při splnění dalších podmínek) k nabytí vlastnického práva vydržením podle §134 odst. 1 obč. zák., musí být nejdříve postaveno najisto, že daná osoba je držitelem ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák. Jinými slovy řečeno, nemůže být někdo držitelem oprávněným, pokud vůbec držitelem není. A není-li někdo držitelem vůbec, nemůže nabýt vlastnické právo k věci vydržením.
Tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci ( corpus possessionis ) a držební vůli, tedy úmysl věc držet „pro sebe“, nikoliv pro jiného ( animus possidendi ). V této souvislosti Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, vyslovil: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní ( animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí ( corpus possessionis - prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem.“
Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci ( corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012).
V projednávané věci odvolací soud na základě hodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce ani jeho právní předchůdkyně fakticky předmětné pozemky neužívali, neboť pozemky byly již v 70. a 80. letech minulého století zastavěny bytovými domy nebo komunikacemi souvisejícími s tramvajovým tělesem. Tudíž žalobce (ani jeho právní předchůdkyně) nebyl držitelem těchto pozemků (§129 odst. 1 obč. zák.) a nemohl vydržet vlastnické právo k nim, a to i přes skutečnost, že měl tzv. knihovní držbu (byl zapsán jako vlastník pozemků ve veřejných knihách), neboť tato držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany.
Dovolací soud v daném směru vychází ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu a odborné literatury potud, že držba se nabývá držitelskou vůlí, realizovanou nakládáním s věcí. Otázka, jak vzniká a v čem přesně spočívá stav nazvaný corpus possessionis (nakládání s věcí), je tradičním problémem právní vědy. Dříve se poukazovalo na způsoby, kterými se držba nabývá (tradice, uchopení věci, vstup na pozemek, převzetí klíčů nebo dokladů opravňujících s věcí nakládat apod.); těchto způsobů je však tolik, že je nelze vyjmenovat. Podstata nakládání s věcí není v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (jde spíše o vykonávání obsahu práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví (k tomu srovnej: rozsudek Nejvyššího soudu z 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4027/2009, publikaci Švestka, J., Spáčil J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 734 – 735).
Žalobce tak fakticky předmětné pozemky neovládal, čímž nebyly naplněny zákonné znaky oprávněné držby. Úvaha odvolacího soudu tak není zjevně nepřiměřená, pokud odvolací soud uvedl, že žalobce nemohl předmětné pozemky nikdy fakticky ovládat, jelikož pozemky ovládal a ovládá SBD Průkopník, eventuálně nyní jednotliví vlastníci bytových jednotek a dále právnické osoby, které nejsou v žádném smluvním vztahu se žalobcem.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s dovolatelem namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, ze kterého se podává: „Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Jelikož dovolatel fakticky věc neovládal, nenaplnil zákonné požadavky na oprávněnou držbu. I další dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, vyslovuje požadavek „ujmutí se držby“, aby došlo k držbě oprávněné. Pokud dovolatel odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního i Nejvyššího soudu v otázce důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, pak i s těmito rozhodnutími je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, jelikož tato rozhodnutí se zabývají možností akceptace rozhodnutí o dědictví jako putativního titulu. Oprávněná držba však ani v těchto případech nemůže být založena pouze na tomto putativním titulu, nýbrž i na faktickém ovládání věci.
Ze shora uvedeného se tedy podává, že rozsudek odvolacího soudu je správný, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává, že odvolací soud se všemi námitkami žalobce, které uplatnil již v odvolacím řízení, velmi podrobně zabýval. Především objasnil, že není žádný judikát, který by prolomil zásadu nutnosti faktického ovládání věci jako předpokladu pro vydržení vlastnického práva. Tuto zásadu přitom ctí i judikáty, na které žalobce sám poukázal. Jestliže bylo v dané věci prokázáno, že žalobce, ani jeho právní předchůdkyně sporné pozemky fakticky neovládali, a odvolací soud proto dospěl k závěru, že nemohli nabýt vlastnické právo vydržením, pak dovolací soud na těchto závěrech odvolacího soudu neshledává žádné pochybení.
V podstatné části dovolání žalobce podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu