ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.373.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 373/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Mgr. D. K. , zastoupeného JUDr. Věrou Soldánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Orlí 14, proti žalované Ing. B. K. A., Ph.D., zastoupenou Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 1, o zúžení společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 52/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2014, č. j. 18 Co 327/2013-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 1 800 Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Věry Soldánové, advokátky, se sídlem v Brně, Orlí 14, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č.j. 108 C 52/2012-111, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zúžení společného jmění manželů (dále „SJM“), Ing. B. K. A., Ph.D., a Mgr. D. K. až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Výrokem II. byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 2 000 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 9. 7. 2005 manželství. Manželství stále trvá, byť manželé spolu od listopadu 2012 nežijí, hospodaří odděleně, žalovaná žije se svým přítelem a nezletilými dětmi účastníků v pronajatém bytě. Manželství dosud nebylo rozvedeno, neboť probíhá řízení o úpravu poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství. Za trvání manželství si účastníci pořídili ze společných věcí vyšší hodnoty pouze byt a automobil. Ze společných závazků vážících se k těmto věcem žalobce podle dohody manželů splácel (a činí tak i v současné době) hypoteční úvěr, úvěr z jedné ze smluv o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření a úvěr z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení. Žalovaná splácí úvěr z druhé ze smluv o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření a spotřebitelský úvěr, který již však byl v lednu 2013 splacen. Úvěr na pořízení automobilu a pojištění vozidla splácel žalobce. Tento úvěr je již rovněž splacen. Úhrada společných závazků žalobcem byla na druhé straně vyvažována péčí žalované o děti, včetně úhrad jejich potřeb a zájmových aktivit. Příjem žalobce byl zjištěn ve výši 59 269 Kč měsíčně a příjem žalované ve výši 27 000 Kč měsíčně. Po úhradě společných závazků souvisejících s bydlením zůstává žalobci k dispozici částka 30 000 Kč měsíčně. Žalovaná ze svého příjmu přispívá měsíčně svému příteli na pronájem bytu částkou 5 000 Kč až 6 000 Kč. Účastníci se za trvání manželství snaží o prodej společného bytu. Mají jednoho zájemce, který však nabízí kupní cenu o 500 000 Kč nižší, než odpovídá požadované ceně 4 600 000 Kč.
Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval §148 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31.12.2013 (dále „obč. zák.“), podle něhož soud může ze závažných důvodů na návrh některého z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Vycházeje ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 104/1967, které označil za použitelné i v poměrech projednávané věci, žalobu zamítl. Dospěl přitom k závěru, že důvody, pro něž žalobce žádá zúžení SJM, nedosahují takové intenzity, aby je bylo možné označit za závažné.
Soud prvního stupně dovodil, že samotné oddělené soužití manželů a nezájem o setrvání v manželství a o pořizování dalšího společného majetku nemůže být v situaci, kdy mezi manžely nedochází k vážným neshodám při hospodaření a nakládání se společným majetkem a ani k takovému závažnému jednání, jež by poškozovalo majetková práva druhého z manželů či by se negativně dotýkalo rodiny, zejména nezletilých dětí, důvodem pro zúžení SJM. Takovým důvodem není ani skutečnost, že jeden z manželů se výlučně či v převážné míře podílí na úhradě společných závazků. Takový model finančního hospodaření manželů považuje soud prvního stupně za obvyklý tehdy, je-li (jako v projednávané věci) výsledkem dohody manželů z doby, kdy žalovaná byla na mateřské dovolené s minimálním příjmem. I v současné době je rozdíl mezi příjmy žalované a žalobce relativně velký do té míry, že odůvodňuje, aby žalobce ze svého příjmu hradil společné závazky a žalovaná zajišťovala péči o nezletilé děti a úhradu jejich potřeb, což odpovídá běžnému způsobu rozdělení rolí manželů při uspokojování potřeb rodiny. Soud prvního stupně také zdůraznil, že úhrada společných závazků pouze z příjmů jednoho z manželů není ničím jiným, než úhrada z prostředků SJM, tudíž žalovaná nijak institutu SJM nezneužívá a ani nejedná způsobem, jímž by byl společný majetek poškozen. V poměrech projednávané věci za závažný důvod pro zúžení SJM neshledal ani to, že se žalovaná nepodílí na vytváření společného majetku. K tomu uvedl, že účastníci si pořídili pouze společný byt a automobil, a pokud jsou v rozvodovém řízení, není zde žádný důvod, aby nadále společný majetek pořizovali. Závažný důvod pro zúžení SJM nepovažoval ani vynakládání prostředků na úhradu nájemního bydlení žalovanou. K tomu připomněl, že oddělené bydlení manželů je v jejich rozvodové situaci celkem pochopitelné a částka 6 000,- Kč měsíčně, kterou žalovaná hradí, odpovídá výši jejího měsíčního příjmu a není pro SJM účastníků – s přihlédnutím k částce, která žalobci měsíčně zůstává pro jeho potřebu – nijak zatěžující. Dále nevzal za prokázanou žalobcem tvrzenou neshodu o prodeji společného bytu. Vysvětlil, že účastníci jsou na prodeji společného bytu dohodnuti, mají vážného zájemce o koupi bytu a je právem žalované nesouhlasit s cenovou nabídkou konkrétního zájemce, pokud ta nesplňuje podmínky, na nichž se žalovaná se žalobcem dohodla. Konečně soud prvního stupně označil za případný odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2211/2004, v němž byla posuzována odlišná skutková situace.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 18 Co 327/2013-137, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zúžil společné jmění manželů Ing. B. K. A., Ph.D., a Mgr. D. K. až na věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti, a ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování, učinil, pokud jde o oddělené soužití manželů a o nezájem na dalším zachování manželství, shodná zjištění jako soud prvního stupně, a poté, co dále zjistil, že manželství dosud není rozvedeno, neboť účastníci se nemohou dohodnout na úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu manželství, dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro zúžení SJM ve smyslu §724 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinného od 1. 1. 2014 (dále „o.z.“) jsou splněny. K aplikaci právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 odvolací soud přistoupil s ohledem na konstitutivní povahu rozhodnutí o zúžení SJM, pro nějž jsou využitelné i skutkové závěry, na něž soud prvního stupně aplikoval právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 (§148 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud dovodil, že doba odděleného soužití se oproti stavu zjištěnému soudem prvního stupně podstatně prodloužila a oba účastníci si přejí rozvod manželství. Dobu, kdy manželství bude rozvedeno, však nelze předjímat, neboť dosud není skončeno řízení o úpravě poměrů k jejich nezletilým dětem pro dobu po rozvodu manželství. Za nezanedbatelnou označil odvolací soud i otázku společného bytu, který je zatížen společnými závazky. I když připustil, že mezi účastníky panuje o prodeji bytu shoda, současně uvedl, že byt se zatím nedaří prodat, neboť žalovaná trvá na své představě o výši kupní ceny, jež zájemce o koupi nechce akceptovat. Odvolací soud uzavřel, že doba odděleného soužití a vynakládání společných prostředků na úhradu oddělených potřeb každého z manželů zvyšuje předpoklad vzniku sporů při vypořádání společného jmění manželů po rozvodu, u nějž nelze odhadnout, kdy k němu dojde. Dále uvážil, že důsledky zúžení SJM nevyloučí schopnost žádného z manželů zabezpečovat rodinu a ani se nedotkne třetích osob, zejména věřitelů ze společných závazků, neboť tyto závazky jsou i po dobu odděleného soužití podle původního ujednání řádně plněny a nic nenasvědčuje tomu, že by tak nemělo být i nadále.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaná. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání zakládá odkazem na §237 o. s. ř. a tvrdí, že otázka řešená odvolacím soudem je „otázkou, která je v rozhodování soudů sporná a ani dovolacím soudem nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“ Má za to, že §724 odst. 1 o. z. připouští sice uvážení soudu, zda určité v řízení zjištěné skutečnosti zakládají jiný závažný důvod pro zúžení SJM, nicméně za tyto skutečnosti nelze považovat „ve svém souhrnu skutečnosti, že manželé po dobu delší než 16 měsíců nevedou společnou domácnost, žalovaná žije s jiným mužem, s nímž také zařizuje společně užívaný byt, a obnovení soužití není možné.“ Argumentuje ve prospěch jejího podílu na úhradách společných závazků tím, že sama splácí jeden z úvěrů ze stavebního spoření a že v lednu 2013 splatila spotřebitelský úvěr. Dále uvádí, že na poplatcích spojených se společným bytem se sice nepodílela ani za trvání společného soužití, nicméně závazky, které sama splácí, popřípadě splácela, se společného bytu také týkají. Navíc, ze svého výdělku podstatnou měrou hradí náklady na dvě nezletilé děti. Zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit závěr o existenci závažného důvodu pro zúžení SJM. Tím může být takové volní jednání manžela, které má závažný negativní dopad do sféry společného jmění, a to zejména jeho rozsahu. Podle komentářové literatury takovým jednáním může být například gamblerství, alkoholismus, nadměrné či nedůvodné zadlužování, popřípadě snížená schopnost rozeznat závažnost právního jednání. Žalovaná rovněž připomněla závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1967, sp. zn. 5 Cz 104/67, podle nichž „důvodem pro zrušení společného jmění manželů je takové závažné chování jednoho z manželů, které se projevuje v nehospodárném nakládání se společným majetkem na úkor rodiny, popřípadě v tom, že jeden z manželů se nepřičiňuje o vytváření společného majetku, vyhýbá se práci, nezajišťuje potřeby rodiny.“ Takové skutečnosti ovšem v nalézacím řízení nebyly zjištěny a odvolací soud se s nimi ani nezabýval. Naopak důvody formulované odvolacím soudem pro postup podle §724 odst. 1 o. z. by mohly být soudy aprobovány ve většině případů rozvádějících se manželů. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce. Připomněl důvody, pro které podal žalobu na zúžení SJM, tj. jednostranné zneužívání institutu SJM žalovanou a její chování v rozporu s dobrými mravy, jež shledává v udržování několikaletého mimomanželského vztahu s jiným mužem a ve společném soužití s tímto mužem. Takovému chování žalované nelze poskytnout právní ochranu. Pro rozhodnutí o zúžení SJM považuje žalobce za zásadní skutečnost, že hradí výlučně společný závazek spojený s pořízením bytu a žalovaná si své příjmy ponechává pro sebe. Dlouhodobě disfunkční manželství účastníků je dalším závažným důvodem pro zúžení SJM. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 18. 5. 2012 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 27. 3. 2014 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovoláním žalované je nastoleno řešení otázky souladu rozhodnutí odvolacího soudu o zúžení SJM pro existenci závažného důvodu ve smyslu ustanovení §724 odst. 1 o. z. s judikaturou dovolacího soudu. Uvedené hledisko přípustnosti dovolání žalovaná vymezuje připomenutím závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1967, sp. zn. 5 Cz 104/67, jež konfrontuje s výše citovanými závěry odvolacího soudu. Dovolání žalované je přípustné nikoliv z důvodu explicitně uvedeného hlediska „věci, která nebyla dovolacím soudem dosud uspokojivě zodpovězena“, ale z důvodu „vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu“, přičemž žalovaná v dovolání tento důvod přípustnosti vymezila obsahově.
Právní posouzení věci (aplikace příslušných hmotně-právních ustanovení na zjištěný skutkový stav) dovolacím soudem podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném po 1. 1. 2014, neboť ve smyslu ustanovení §3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Protože rozhodnutí soudu o zúžení SJM má konstitutivní povahu, neboť teprve soudním rozhodnutím dochází k modifikaci majetkového společenství manželů na rozsah soudem stanovený, je na místě žalované právo poměřovat §724 odst. 1 o. z. Tím se právní posouzení ve věci zúžení SJM liší od režimu vypořádání SJM. Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit, neboť jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š. a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku (resp. zrušení či zúžení) SJM. Obě právní skutečnosti tudíž musejí podléhat režimu shodné právní úpravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 20015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 103/2015). Režim vypořádání SJM tak ovládá právní úprava účinná v době, kdy došlo k zániku SJM, což může i v současné době znamenat, že za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bude společné jmění manželů vypořádáno podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013.
Podle §724 odst. 1 o. z. je-li pro to závažný důvod, soud na návrh manžela společné jmění zruší nebo zúží jeho stávající rozsah.
Citované ustanovení obsahově i významově navazuje na předchozí právní úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013, neboť podle §148 odst. 1 obč. zák. soud mohl ze závažných důvodů na návrh některého z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (v této podobě bylo ustanovení do občanského zákoníku zařazeno zákonem č. 91/1998 Sb. s účinností od 1. 8. 1998, kdy došlo k transformaci institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů na společné jmění manželů). Již podle právní úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 1992 mohl soud ze závažných důvodů, zejména jestliže by další trvání bezpodílového spoluvlastnictví odporovalo dobrým mravům, na návrh některého z manželů toto spoluvlastnictví zrušit i za trvání manželství (148 odst. 2 obč. zák.) Ustanovení shodného znění a číselného označení obsahoval již občanský zákoník ve znění účinném od 1. 4. 1964, v němž korektiv dobrých mravů nahradila pravidla socialistického soužití. Právní úprava vždy umožňovala (a umožňuje to i úprava současná), aby soud sám z předem nevymezeného okruhu případů sám formuloval hypotézu právní normy vtělenou do citovaných ustanovení, při níž může být naplněna dispozice normy, tj. soud zruší bezpodílového spoluvlastnictví manželů, popřípadě dnes společné jmění manželů zruší či zúží. Jinými slovy řečeno, rozhodnutí soudu o modifikaci manželského majetkového společenství je podstatnou měrou založeno na uvážení, jež musí vycházet z pečlivého posouzení konkrétních okolností každého případu. Proto také platí, že v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda určité skutečnosti jsou závažné důvody pro zúžení SJM jen tehdy, šlo-li by o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2211/2004, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Již v rozhodnutí ze dne 27. 9. 1967, sp. zn. 5 Cz 104/67, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 3/1968, bývalý Nejvyšší soud ČSSR uvedl, že „k úsudku o tom, že jsou dány závažné důvody pro zrušení bezpodílového spoluvlastnictví ve smyslu ustanovení §148 odst. 2 o. z., nestačí pouhé zjištění, že manželé žijí odděleně; jinak by byly dány závažné důvody pro zrušení bezpodílového spoluvlastnictví ve smyslu ustanovení §148 odst. 2 o. z. - jistě v rozporu se zákonnou zásadou zániku bezpodílového spoluvlastnictví zánikem manželství - vlastně vždy, když manželé zrušili spolužití před rozvodem manželství. Se zřetelem k tomu je povinností soudu, aby nejen zjišťoval oddělené žití manželů, ale zároveň zkoumal, zda se v důsledku odděleného žití manželů nepodílejí oba manželé na vytváření společného majetku, zda mezi nimi nedochází k vážnějším neshodám při nakládání se společným majetkem atp.“
V rozsudku ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2221/2004, uveřejněném na www.nsoud.cz , vyjma závěru o podmínkách dovolacího přezkumu úvahy odvolacího soudu o naplnění závažného důvodu pro zúžení SJM, Nejvyšší soud uvedl, že skutečnosti, které postačují pro zúžení společného jmění manželů podle §148 odst. 1 obč. zák. jsou: dlouhodobé nevedení společné domácnosti, neshoda na podstatných záležitostech hospodaření se společnými věcmi a probíhající řízení o rozvod manželství. Podmínka neshody na podstatných náležitostech hospodaření se společnými věcmi byla vyjádřena v závislosti na zjištěném skutkovém stavu, podle něhož účastníci řízení nebyli schopni v posuzované věci dohodnout se na kolaudaci domu, dále ohledně sporu s třetí osobou o relativně značnou části, rovněž na péči o nemovitost a o dluh jednoho z manželů. Účastníci řízení si rovněž při hospodaření se společným majetkem neposkytovali potřebné informace a nespolupracovali.
Judikatorně vymezené důvody pro zúžení (dříve zrušení) SJM jsou doplňovány v odborné literatuře dalšími možnými případy, například závadným chováním jednoho z manželů k nezletilým dětem (Švestka, J., Spáčil, J., Marta Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv Občanský zákoník I, 2. vydání, Praha 2009, s. 990), marnotratným či sobeckým nakládáním společnými prostředky jedním z manželů, absencí podílu manžela na nabývání společného majetku (Kratochvíl, Z. Nové občanské právo, Praha: Orbis, 1965, s. 242) nebo gamblerstvím, alkoholismem, drogovou závislostí, popřípadě ztrátou či snížením způsobilosti rozeznat závadnost vlastního jednání ke škodě majetku v SJM (Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva – Instituty rodinného práva. Praha: C.H. Beck. 2009, s. 51).
Se závěrem prezentovaným odvolacím soudem, jenž shledal závažný důvod pro zúžení SJM ve smyslu §724 odst. 1 o. z. v déletrvajícím odděleném soužití účastníků, v deklarovaném nezájmu obou manželů o obnovu manželského soužití a ve vynakládání společných prostředků na chod oddělených domácností, se dovolací soud ztotožňuje. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto není dovolání žalované přípustné.
Z výše připomenuté judikatury dovolacího soudu, jež je použitelná na posuzovanou otázku hmotného práva i v poměrech současné právní úpravy, vyplývá, že samotné oddělené soužití manželů a nezájem o další zachování manželství, jenž je navenek demonstrován probíhajícím rozvodovým řízením, nejsou skutečnostmi, jež by samy o sobě představovaly vážný důvod pro zúžení či zrušení SJM. K nim musí přistoupit skutečnost další, která je svou intenzitou způsobilá ovlivnit manželské majetkové společenství, a to jak co do rozsahu, tak i hodnoty předmětu společného majetku, nebo skutečnost mající vliv na správu společného majetku či hospodaření s ním. Na rozsahu či hodnotu společného majetku tak bude mít nepochybně vliv takové jednání jednoho z manželů, v jehož důsledku dochází k bezdůvodnému rozprodávání či zadlužování společného majetku, k neúměrnému zatěžování majetku, například zástavním právem či jiným způsobem zajištění, popřípadě dochází ke stavu, kdy společný majetek oproti obvyklému běhu věcí, který by bylo možné očekávat, nebude dále rozmnožován. Důvodem negativně postihujícím správu či hospodaření se společným majetkem musí potom být neshoda, která podstatným způsobem využití či nakládání se společnými věcmi či právy ztěžuje do té míry, že je způsobilá přivodit vznik závažné či těžko nahraditelné újmy na věci či právu, na právech jednoho z manželů, popřípadě i na společném majetku jako celku. Závadné jednání jednoho z manželů či podstatná neshoda při hospodaření se společným majetkem musejí být již existující či reálně hrozící a jako takové musejí být soudem nepochybně zjištěny.
V posuzované věci odvolací soud rozhodnutí o zúžení SJM účastníků řízení až na obvyklé vybavení rodinné domácnosti odůvodnil možností vzniku sporů, jež mohou mít svůj původ ve vynakládání společných prostředků na úhradu běžných potřeb oddělených domácností účastníků a rozdílnou představou o výši kupní ceny za prodej společného bytu. I když tato rozdílná představa o ceně není primárně založena na neshodě mezi účastníky, ale – jak zjistil soud prvního stupně – je vyvolána ochotou zájemce byt koupit pouze za nižší cenu, a nelze ji tudíž považovat za podstatný nesoulad mezi manžely při nakládání se společnou věcí, jsou zde jiné právně významné skutečnosti, které rozhodnutí o zúžení SJM odůvodňují. Vedle toho, že účastníci řízení vylučují obnovení společného soužití, deklarují nezájem dále setrvávat v majetkovém společenství, v jehož rámci by nabývali společné věci, práva či přebírali společné závazky. Jak žalobce, tak i žalovaná, vedou oddělené domácnosti, odděleně uspokojují své potřeby a potřeby vlastní domácnosti, byť se tak děje z příjmů, které patří do SJM. Žalovaná navíc vede společnou domácnost s novým partnerem, tudíž společné prostředky vynakládá na úhradu potřeb nejen vlastních, ale i třetí osoby. Lze proto uzavřít, že skutečnosti aprobovatelné odvolacím soudem pro postup podle §724 odst. 1 o. z. svou intenzitou zákonný předpoklad „závažného důvodu“ obsaženého v citovaném ustanovení občanského zákoníku naplňují.
Protože dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 4. října 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu