ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3822.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3822/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Ing. V. P. , b) Ing. H. B. , c) HOTEL FORREST s. r. o. , se sídlem v Praze 7 – Bubenči, Za Císařským mlýnem 1083/9, IČO: 27882187, všech zastoupených JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 326/11, proti žalovaným: 1) Hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vyšehradě, Na Slupi 134/15, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnictví a zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 139/2004, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2016, č. j. 55 Co 191/2013-421, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 14 C 139/2004-316, zamítl žalobu žalobců, kterou se domáhali určení, že žalovaná 2) je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1883/3 (dále jen „předmětný pozemek“) o výměře 2 046 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, na listu vlastnictví č. 759 pro obec P. a k. ú. B. (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu žalované 2), kterou se domáhala určení, že je vlastníkem předmětného pozemku (výrok II.), zamítl žalobu žalobců, kterou se domáhali proti žalované 2) zřízení věcného břemene blíže specifikovaného ve výroku rozhodnutí (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) – (výrok IV.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 55 Co 191/2013-371, odvolání žalobců do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, v ostatních výrocích jej zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2015, č. j. 22 Cdo 2770/2015-406, zrušil rozsudek odvolacího soudu v Praze ve výroku II. vyjma části tohoto výroku, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 6. 1. 2016, č. j. 55 Co 191/2013-421, zrušil výrok III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1074/98. Zdůrazňuje, že pokud bylo pravomocně rozhodnuto o určení vlastnictví předmětného pozemku mezi všemi účastníky řízení, nemůže být tato otázka mezi týmiž účastníky řešena znovu, a to ani jako otázka předběžná, jak ukládá soudu prvního stupně odvolací soud. Rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. potvrdí, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření poukazují na to, že dovolání je nepřípustné a nedůvodné. Poukazují na to, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně byl potvrzen jako věcně správný, ale z jiných důvodů, než k nimž dospěl soud prvního stupně. Konkrétně odvolací soud neshledal v dané věci naléhavý právní zájem. Žalobci tak mají za to, že otázka vlastnictví předmětného pozemku není otázkou pravomocně rozhodnutou. Upozorňují dále na to, že po zamítnutí určovacích žalob se dále vede řízení ohledně zřízení věcných břemen, přičemž určovací žaloby netvoří překážku věci rozhodnuté. S ohledem na uvedené považují rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.
Žalovaná 2) se k dovolání žalované 1) nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná 1) namítá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu znovu posuzoval otázku již pravomocně rozsouzenou.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu zcela souladné s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98 (uveřejněného pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), se podává, že závazný je výrok rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění. V případě zamítavého výroku je však nutno výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. To má význam jednak z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. Je tedy třeba dovodit, že i pravomocný rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je pro účastníky řízení a pro soud závazný, neboť deklaruje neexistenci vlastnického práva žalobce k této věci.
V případě, že žaloba na určení vlastnického práva je zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu podle §80 o. s. ř., nelze takové rozhodnutí interpretovat tím způsobem, že osoba, jejíž vlastnické právo mělo být určeno, není vlastníkem určité věci, nýbrž tím způsobem, že v daném případě na posuzovaném určení nebyl dán naléhavý právní zájem. Na tomto závěru přitom ničeho nemění ta okolnost, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3144/2012 (uveřejněného pod č. C 14 613 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), má zamítavé rozhodnutí o nedostatku naléhavého právního zájmu účinky rei iudicatae , pokud nedošlo od původního rozhodnutí ke změně okolností podstatných pro určení naléhavého právního zájmu.
V posuzovaném případě soud prvního stupně zamítl určovací žalobu žalobců na určení, že výlučným vlastníkem předmětného pozemku je žalovaná 2), neboť shledal, že výlučným vlastníkem je žalovaný 1). Odvolací soud sice výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, ale v odůvodnění shledal jiné důvody, a sice nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení; odvolací soud dospěl k závěru, že otázka vlastnického práva žalované 2) musí být vyřešena jako otázka předběžná, tudíž takový výrok nemá požadovaný prevenční význam. Tuto skutečnost odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 11. 12. 2013, č. j. 55 Co 191/2013-371, jasně zdůraznil.
Za dané situace nelze učinit závěr o tom, že by byla pravomocně vyřešena předběžná otázka (ne)existence vlastnického práva žalované 2) k předmětnému pozemku, pročež byl odvolací soud k odvolací námitce žalobců povinen se touto otázkou rozhodnou pro posouzení věci samé (zřízení věcného břemene) řádně zabývat. Dospěl-li odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí k závěru, že nelze pro nedostatek skutkových zjištění učinit závěr o tom, že žalovaná 1) je vlastníkem předmětného pozemku, a je tak třeba zrušit výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, nemá tomuto závěru dovolací soud z hlediska uplatněné dovolací námitky čeho vytknout tím spíše, že věcné důvody, pro které přistoupil odvolací soud ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v dovolacím přezkumu zjevně obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 1) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu