ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4142.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4142/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) H. T. , a b) J. T. , zastoupených JUDr. Jiřím Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze, Nad Belárií 13, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze, Na Slupi 15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného, Městské části Prahy 12 , se sídlem v Praze, Písková 25, identifikační číslo osoby 00231151, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 49/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 55 Co 438/2013-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků a vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 28. června 2013 rozsudek č. j. 51 C 49/2011-108, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 51 C 49/2011-166, kterým určil, že vlastníky pozemku parcelní číslo 1456/1 zapsaného na listu vlastnictví 2336, v katastrálním území M., v obci P., vedeném katastrálním úřadem Praha-Město, jsou žalobci a pozemek je v jejich společném jmění manželů (výrok I.). Dále soud rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit žalobcům náklady řízení 26 950,- Kč (výrok II.). Doplňujícím usnesením soud doplnil výrok, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit náklady řízení s žalovaným společně a nerozdílně.
K odvolání žalobců rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2014, č. j. 55 Co 438/2013-181, tak, že napadený výrok I. potvrdil a změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění k 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Tvrdí, že se odvolací soud svým rozhodnutím, při řešení otázky hmotného i procesního práva, na jejichž posouzení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo se jednalo o otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§241a o. s. ř.). Dovolatel namítá, že žalobci při koupi pozemků dne 10. 12. 1987 nemohli být objektivně v dobré víře, že jim pozemky náleží, zvláště za situace, kdy neoprávněně držené pozemky tvořily až 30 % výměry koupených pozemků. I kdyby byla tato námitka nedůvodná, dobrá víra žalobců ve vlastnictví pozemku musela objektivně skončit nejpozději dne 21. 2. 1989. Ani v tomto případě proto nebyla splněna desetiletá lhůta požadovaná zákonem pro vydržení nemovitosti (§134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, s ohledem na §243f odst. 3 o. s. ř., odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání lze podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání pouze odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř. Takový postup je nicméně v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., který dovolateli zakládá povinnost uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na www.nsoud.cz , stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Ani ze samotného textu dovolání se nepodává žádná otázka, která by zakládala jeho přípustnost. Dovolatel zpochybňuje pouze zjištění nalézacího soudu týkající se dobré víry žalobců. K tomu soud připomíná, že v řízení, jehož předmětem je posouzení oprávněnosti držby, jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně a přesvědčivě odůvodněna. Z toho důvodu dovolací soud opakovaně uvádí, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v tom případě, kdy úvahy soudu v nalézacím řízení budou zjevně nepřiměřené (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
Soud prvního stupně vycházel ze složitého skutkového stavu. Bylo prokázáno, že sporný pozemek je v nepřehledném svažitém terénu a že žalobci byli utvrzováni v oprávněnosti své držby jak údaji dostupnými ze stávajících evidencí, tak jednáním státních orgánů a dokonce i znalcem zaměřujícím pozemek. Jestliže se omylu dopustil i znalec, tedy osoba s odbornými znalostmi, na kterou lze klást v tomto ohledu vyšší nároky, tím méně lze požadovat po žalobcích, aby při běžné míře opatrnosti zjistili, že se chopili držby cizího pozemku. K velikosti výměry pozemků pak dovolací soud připomíná, že podle ustálené judikatury je třeba posuzovat každý případ jednotlivě a oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004).
K námitce dovolatele, že žalobci museli o dobrou víru přijít nejpozději ke dni podání ohlášení drobné stavby, dovolací soud uvádí, že soud prvního stupně se s uvedenou námitkou přesvědčivě vypořádal a odvolací soud posoudil závěr soudu prvního stupně jako správný. Jak uvedl soud prvního stupně, uvěřil žalobcům, že rozměry uvedené v náčrtu pozemku přiloženému k ohlášení drobné stavby opsali ze znaleckého posudku Ing. Slavíčka, který se sám dopustil omylu při zpracování znaleckého posudku. Dovolací soud považuje úvahu odvolacího soudu o správnosti právního posouzení hodnocení soudu prvního stupně za přiměřenou.
Závěr, že žalobci nemohli při obvyklé míře opatrnosti zjistit, že jim pozemek nepatří, tak dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřený. Proto nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu