ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4168.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4168/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Mgr. Z. K. , zastoupené Mgr. Kateřinou Hůlkovou Ludvíkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, proti žalovanému Ing. P. K. , zastoupenému JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská třída 455/9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 224/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2015, č. j. 13 Co 124/2015-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 19 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Kateřiny Hůlkové Ludvíkové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Rokycanech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 4 C 224/2013-169, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (SJM) - účastníků řízení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. května 2015, č. j. 13 Co 124/2015-184, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil a změnil jej ve výroku III. pouze ve stanovení delší lhůty splatnosti vypořádacího podílu 1 852 035 Kč tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 600 000 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku a částku 1 252 035 Kč do 18 měsíců od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o „§236 a §237“ občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter má část námitek, které dovolatel v dovolání uplatňuje (původ prostředků na zakoupení bytu v Soukenické ulici, částka, za kterou měly být prodány podílové listy). Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Námitkami skutkového charakteru se proto dovolací soud nezabýval.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) - viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013.
V dané věci dovolatel jen obecně tvrdí, že dovolání je přípustné podle §236 a §237 o. s. ř., aniž by důvod přípustnosti jakkoliv konkretizoval. Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, postačí k odmítnutí dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, popř. ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby dovolací soud přezkoumal důvodnost dovolání; tento předpoklad v dané věci není naplněn.
Dovolací soud tudíž jen nad rámec výše uvedeného k námitkám právní povahy uvádí: Vypořádání SJM se řídí stejným právním režimem jako jeho zánik (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014). Pokud jde o tzv. valorizaci vnosu do SJM, podle ustálené judikatury platí, že jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství zčásti ze společných prostředků a zčásti z prostředků patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání SJM je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho z manželů, nepřihlíželo. Do SJM totiž náleží a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené hodnoty se vycházelo i při stanovení podílů na společném majetku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, publikované pod č. C 2707 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, a řada dalších rozhodnutí; viz též 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 141-142). Lze též poukázat na zásadu, že i při určení hodnoty vypořádávaného majetku musí soud vycházet z ceny v době jeho rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaný v Soudních rozhledech č. 2/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 1187/2008, a řada dalších rozhodnutí; viz též R 42/1972, str. 263-264).
K vypořádání souboru nemovitostí v R.: „Pravidlo, že při vypořádání SJM se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší, nelze uplatňovat paušálně a bezvýjimečně. Soud může věci ze zaniklého společného jmění rozdělit i nerovnoměrně a rozhodnout o vyrovnání podílů v penězích, neboť někdy není možné nebo účelné rozdělit společné věci mezi manžely podle velikosti jejich podílů“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 1456/2011). Praxe dovolacího soudu vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, resp. pro určitý způsob vypořádání, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod pořadovým č. C 8062). Tak tomu však v daném případě není. Je skutečností, že způsob vypořádání navržený dovolatelem mohl vést k snížení výše vypořádacího podílu, nicméně odvolací soud uvedl skutečnosti, které jej vedly k přikázání nemovitostí jako celku dovolateli (viz str. 4 jeho rozsudku); jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
O hypotéce údajně tížící uvedené nemovitosti se žalovaný v odvolacím řízení nezmínil; proto se touto otázkou nemohl odvolací soud zabývat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Ostatně žalobkyně ve vyjádření k dovolání tvrdí, že dluh byl již zaplacen.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu