ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4492.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4492/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce MUDr. K. D. , se sídlem v Táboře, Kpt. Jaroše 2999, IČO: 46634606, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Štefánikova 75/48, proti žalovanému městu Tábor , se sídlem v Táboře, Žižkovo nám. 2, IČO: 00253014, o zákaz stavby, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 16 C 192/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře ze dne 28. května 2015, č. j. 15 Co 242/2015-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2015, č. j. 16 C 192/2014-91, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se vybudování a zprovoznění zastávky MHD u hlavního vchodu do Nemocnice Tábor: So 101 – Komunikace místní, So 102 – Plocha pro umístění kontejnerů na pozemcích parc. č. 1196/2 a 1199, zapsaných na LV č. 10 001 pro obec a k. ú. T. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 15 Co 242/2015-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, případně má být vyřešena jinak. Odvolací soud nesprávně posoudil, že přezkum občanskoprávních námitek civilnímu soudu nepřísluší a žalobce je musí uplatnit v rámci stavebního řízení. Správní soudy totiž nemají pravomoc k jejich soudnímu přezkumu. Po vydání rozhodnutí o umístění stavby by proto žalobce musel rozhodnutí napadnout u správního soudu a zároveň podat žalobu k civilnímu soudu na zákaz stavby. Takový postup by byl nepřiměřeným formalismem. Žalobce se domnívá, že stavební úřad řeší občanskoprávní otázky jako předběžné, a proto rozebírá řešení předběžných soukromoprávních otázek ve správním řízení, které se v dané věci uplatní. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1956/2003. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jestliže odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí žaloby založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (uveřejněný pod č. C 2021 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na tom, že žalobní návrh by bylo možné v dané věci posoudit toliko podle §1020 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť aplikace §1004 a §1013 o. z. je zcela nepřiléhavá. Podle odvolacího soudu však nepřicházel v dané věci do úvahy ani postup podle §1020 o. z., neboť je-li třeba ke zřízení stavby veřejnoprávní oprávnění vydané v řízení, ve kterém je soused účastníkem, pak je třeba občanskoprávní námitky uplatnit v tomto řízení. Pouze v případě, že soused neměl možnost ve stavebním řízení uplatnit občanskoprávní námitky, může soused žádat ochranu podle §1020 o. z., přičemž v dané věci stavební řízení probíhá a žalobce nijak netvrdil, že by své námitky nemohl uplatnit. Odvolací soud také zdůraznil, že žaloba není postavena na tvrzení, aby stavba nestála v těsné blízkosti společné hranice, ale na tvrzení, aby vůbec nebyla postavena, takže „současné tvrzení žalobce je s obsahem žalobního nároku v rozporu“, jde tedy taktéž o důvod k zamítnutí žaloby.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na dvou důvodech, proč nelze aplikovat §1020 o. z., nicméně žalobce v dovolání rozporuje toliko první ze dvou důvodů; závěr odvolacího soudu o tom, že žalobě nelze vyhovět proto, že se žalobce domáhá úplného zákazu vybudování zastávky na pozemcích žalovaného, k čemu ustanovení §1020 o. z. nemůže sloužit, však nijak nerozporuje. V důsledku toho nemůže dovolací soud tento druhý závěr přezkoumávat, dovolání tak není přípustné.
Nadto dovolací soudu pro úplnost uvádí, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzovaném případě je dovolání již ve vymezení přípustnosti dovolání vnitřně rozporné, neboť dovolatel na straně jedné poukazuje na to, že právní otázky hmotného a procesního práva nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny, ale současně poukazuje na to, že mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Požadavek, aby určité právní otázky byly posouzeny jinak, však předpokládá, že Nejvyšší soud již určité řešení právní otázky ve své rozhodovací činnosti přijal a dovolatel požaduje, aby se od tohoto řešení odchýlil. Z povahy věci je pak tento požadavek v rozporu s přípustností dovolání založenou na tvrzení, že určitou právní otázku dovolací soud dosud neřešil. Podle názoru dovolacího soudu však zřejmě dovolatel poukazem na to, že „právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, směřuje k tomu, že má být v dané věci rozhodnuto způsobem odlišným oproti rozhodnutí odvolacího soudu. To však významově neodpovídá znění §237 o. s. ř., které pod formulací „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ má na mysli situaci, kdy má být dřívější právní závěr vyjádřený v judikatuře dovolacího soudu překonán.
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Zcela pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ani dovolatelem naznačené právní otázky by nemohly založit přípustnost dovolání.
Požadavek dovolatele na to, aby Nejvyšší soud vyřešil vztah „nových ustanovení občanského zákoníku, a to §§1004 a 1020, ve vztahu k ustanovení §2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jakož i ve vztahu k §4 odst. 1 písm. a)“ se míjí s úvahou o přípustnosti dovolání již proto, že na řešení této právní otázky, tj. vztahu ustanovení občanského zákoníku a soudního řádu správního, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, protože ten se výkladem ustanovení zákona č. 150/2002 Sb. ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval.
Pokud dále dovolatel navrhoval Nejvyššímu soudu „ve vztahu k ust. §§1004, 1013 a 1020 přijetí toho hodnocení, že k požadavku zdržet se vybudování a zprovoznění stavby … je vlastník sousedního pozemku již v okamžiku, kdy zřízení stavby hrozí, tedy i v průběhu správního řízení, nikoliv až po jejím případném povolení ve stavebním řízení“, pak dovolací soud podotýká, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že se lze ochrany podle příslušných zákonných ustanovení občanského zákoníku domáhat až po povolení stavby ve stavebním řízení. Nadto odvolací soud vysvětlil, proč podle jeho přesvědčení ve věci vůbec nelze aplikovat ustanovení §1004 a §1013 a s těmi konkrétními závěry dovolání vůbec nepolemizuje.
Poslední dovolací námitka, prostřednictvím které dovolatel „ve vztahu k ust. §89 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb. navrhuje Nejvyššímu soudu přijetí toho hodnocení, že za situace, kdy příslušná žaloba s uplatněním občanskoprávních námitek je již podána, je v povinnostech stavebního úřadu postupovat podle §64 odst. 1 písm. c) správního řádu a řízení do doby právní moci rozsudku soudu o této věci přerušit“, pak nemůže být podkladem pro úvahu o přípustnosti dovolání již proto, že se má týkat postupu stavebního úřadu a nikoliv soudu v dané věci. Ostatně ani na této otázce není a nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu založeno již proto, že soud rozhodující o nárocích ze sousedských práv nemůže jakkoliv předjímat procesní postup správního orgánu v řízení, které u něj probíhá.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu