ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4516.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4516/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) P. M. , b) L. M. , c) F. S. , všech zastoupených JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Mariánské údolí 126, proti žalovaným: 1) J. L. a 2) H. L. a oběma zastoupeným Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem se sídlem v Sedlčanech, Nádražní 106, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 70/2010, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j. 22 Co 571/2013-610, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2013, č. j. 9 C 70/2010-456, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že na pozemku parc. č. 165 v obci a k. ú. S. vázne věcné břemeno – služebnost chůze a jízdy hospodářskými a jinými povozy ve prospěch domu, postaveného na pozemku parc. č. 166 v obci a k. ú. S., a to podle dílčí smlouvy č. 498/49 ze dne 14. 7. 1948, směrem z veřejné komunikace do kolny /garáže/ postavené na pozemku parc. č. 166 od vrat co nejkratším s právem otáčet se na pozemku parc. č. 166 oběma směry a dále v průchodu mezi pozemky parc. č. 166 a 165 ke kolně /garáži/ na pozemku parc. č. 166 směrem co nejkratším (dále jen „uvedená služebnost“), a ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců odvolací soud usnesením ze dne 24. 6. 2014, č. j. 22 Co 571/2013-544, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 22 Cdo 4888/2014-580, usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 2. 6. 2015, č. j. 22 Co 571/2013-610, rozsudek soudu prvního stupně opětovně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1929/2011, 32 Cdo 4255/2011 a nerespektoval závazné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 22 Cdo 4888/2014-580. Tím odvolací soud odlišně interpretoval §118b o. s. ř. a porušil §120 odst. 3 o. s. ř., čímž nepřípustně prolomil nastalou koncentraci řízení. Žalobcům se nemělo objektivně dostat poučení o existenci dědického spisu a nebylo možné činit nová tvrzení a provést dokazování (dědickým spisem) poté, co již bylo řízení zkoncentrováno. V soudním řízení pak nenastala procesní situace, která by zakládala oprávněnost použití dědického spisu. Žalovaní v této souvislosti shrnují průběh řízení a zdůrazňují, že žalobci nikdy netvrdili, že konstrukce zániku věcného břemene ze zákona je právně vadná nebo že neodpovídá skutkovému stavu. Dědický spis sice obsahuje usnesení, kterým se obnovuje vlastnické právo M. P. zemřelé dne 2. 6. 1961, avšak tato listina nijak nezpochybňuje věrohodnost již provedených důkazních prostředků. Protože předešlá rozhodnutí učiněná po nastalé koncentraci řízení se neopírala o „dědický spis D 128/69“, nebylo objektivního důvodu poučovat kteroukoli ze stran po nastalé koncentraci řízení, aby na základě listin z dědického spisu formulovaly nějaká tvrzení a dokazování. Neměl tedy nastat průlom do nastalé koncentrace řízení, a proto je napadené rozhodnutí nezákonné. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne, a aby žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení.
Žalobci ve vyjádření považují napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Nesprávný a nekoncentrovaný postup soudu prvního stupně až do vydání jeho prvního rozhodnutí nemůže být důvodem pro závěr o tom, že nastalá koncentrace řízení představuje překážku pro případnou změnu skutkových tvrzení žalobců, tedy překážku v provádění dříve neoznačených důkazů a uvádění nových skutečností; v této souvislosti poukazují na průběh řízení. Žalobci jsou shodně s odvolacím soudem toho názoru, že pokud si soud prvního stupně z vlastní iniciativy nechal připojit dědický spis, pak se s jeho obsahem jistě seznámil a „není možné se tvářit tak, že spis neexistuje“. Je nepochybné, že se dědický spis dostal do předmětného spisu z iniciativy samotného soudu, soud se měl jeho obsahem provést důkaz. S ohledem na uvedené žalobci nepovažují dovolání za důvodné a navrhují je odmítnout, případně zamítnout.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalovaní namítají, že odvolací soud se odchýlil od dovolateli uvedených rozhodnutí zabývajících se problematikou koncentrace řízení a nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jakož i se závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 24. 2. 2015, č. j. 22 Cdo 4888/2014-580.
Důvodem pro zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 22 Co 571/2013-544, byla skutečnost, že odvolací soud v daném usnesení dospěl k nesprávnému závěru, že v předmětném řízení nenastala koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. pro údajnou absenci poučení. Dovolací soud zdůraznil, že účastníkům bylo dáno poučení při jednání ze dne 25. 1. 2015, o čemž byla učiněna zcela dostatečná protokolace. Dovolací soud proto zavázal odvolací soud právním závěrem, že pokud odvolací soud neshledá jiný důvod, pro který by neměla koncentrace řízení nastat, bude třeba posoudit skutkový stav s přihlédnutím ke koncentraci řízení podle §118b o. s. ř., tedy přihlédnout ke skutkovým tvrzením a k navrženým důkazům, které byly učiněny po koncentraci řízení, jen za podmínek §118b o. s. ř. Uvedený závazný právní názor byl v nyní dovolateli napadeném rozhodnutí odvolacího soudu respektován, když odvolací soud shledal, že koncentrace řízení ke dni 25. 1. 2011 nastala; tento závěr dovolatelé nerozporují, a není proto ani předmětem přezkumu dovolacím soudem.
Předmětem nyní podaného dovolání je pak námitka, že odvolací soud provedl důkaz „dědickým spisem“ v rozporu s §118b o. s. ř., čímž se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S touto námitkou se dovolací soud neztotožňuje, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s praxí dovolacího soudu.
Z předmětného procesního spisu se podává, že žalobci žalovali na určení existence uvedené služebnosti (věcného břemene) s tím, že tato služebnost nezanikla, a proto byla nesprávně vymazána z katastru nemovitostí. Na základě výzvy k označení důkazů k prokázání svých tvrzení učiněné v rámci přípravného jednání dne 24. 8. 2010 navrhli žalobci v podání ze dne 23. 9. 2010, aby si soud prvního stupně vyžádal zprávu od katastrálního úřadu, kdy došlo k výmazu předmětného věcného břemene z katastru nemovitostí. Soud prvního stupně se následně obrátil dne 4. 11. 2010 na příslušný katastrální úřad se žádostí o srovnávací sestavení v katastrálním území a o sdělení, kdy a na základě čeho došlo k výmazu věcného břemene. Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram ve svém přípisu ze dne 16. 11. 2010 sdělil, že srovnávací sestavení v katastrálním území S. nelze vyhotovit, zaslal toliko pro porovnání snímek z katastru nemovitostí a bývalého pozemkového katastru a dále kupní smlouvu ze dne 17. 5. 1972 založenou ve sbírce listin. Pravděpodobně s ohledem na to, že uvedená kupní smlouva odkazovala na usnesení o dědictví, si vyžádal soud prvního stupně „dědický spis“ sp. zn. D 128/69, který přiložil k procesnímu spisu. Následně dne 25. 1. 2011 proběhlo jednání před soudem prvního stupně, při němž došlo podle odvolacího soudu ke koncentraci řízení. Důkaz sdělením obsahu uvedeným spisem nebyl učiněn, nač upozornil odvolací soud v usnesení ze dne 14. 6. 2011, č. j. 22 Co 172/2011-99, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně. Soud prvního stupně provedl na návrh žalobců důkaz dědickým spisem při jednání konaném 7. 11. 2012.
Žalovaní v dovolání upozornili na to, že podle právní úpravy není možné provést důkaz navržený v rozporu s koncentrací řízení podle §118b o. s. ř. O tento případ se však podle odvolacího soudu v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně měl v době jednání ze dne 25. 1. 2011 nepochybně k dispozici „dědický spis“ sp. zn. D 128/69, který si vyžádal. Měl tedy k dispozici důkaz, který byl součástí soudního spisu, který si sám z vlastní iniciativy opatřil a který zcela zásadním způsobem měnil skutkový stav, a proto měl tento důkaz soud prvního stupně nepochybně provést. Potřeba provedení tohoto důkazu vyšla v řízení najevo a důkaz byl součástí spisu před tím, než nastala koncentrace řízení. Jestliže by potřeba provedení tohoto důkazu vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo, a soud prvního stupně tento důkaz svévolně neprovedl, což vyústilo v zamítnutí žaloby, přičemž v případě provedené tohoto důkazu by musel poskytnout účastníkům poučení podle §118a o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a i z tohoto důvodu musel být původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2011 zrušen. Neprovedením tohoto důkazu soud prvního stupně stranil jedné ze stran, čímž došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
Se závěry odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje. Ač byl důkaz proveden při jednání konaném dne 7. 11. 2012 na návrh žalobců, měl soud prvního stupně uvedený procesní spis k dispozici již před jednáním ze dne 25. 1. 2011, jehož skončením měla nastat koncentrace řízení, a proto bylo možné důkaz tímto spisem provést.
V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006 (uveřejněném pod č. 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud uvedl, že „i v režimu zákonné koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné (než účastníky navržené) důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§120 odst. 3 o. s. ř.). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo.“ Ačkoliv uvedené závěry byly přijaty pro občanský soudní řád ve znění před novelou č. 7/2009 Sb., z judikatury vyplývá, že tyto závěry jsou i po uvedené novele nadále aplikovatelné [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3544/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 216/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Jestliže si tedy soud prvního stupně před prvním jednáním ve věci vyžádal spis „dědického soudu“, měl se s tímto dědickým spisem přiloženým k procesnímu spisu v průběhu řízení řádně vypořádat (důkaz v řízení provést či jeho neprovedení řádně odůvodnit); jinak – jak správně poukázal odvolací soud – se soud prvního stupně dopustil vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže po zrušení původního rozhodnutí provedl soud prvního stupně při jednání ze dne 7. 11. 2012 důkaz čtením obsahu uvedeného dědického spisu, nelze dospět k závěru, že by postupoval v rozporu s nastalými účinky koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. Odvolací soud se tak oproti přesvědčení dovolatelů neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe ve věci vztahu §118b a §120 odst. 3 o. s. ř.
Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že rušící rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že s ohledem na odlišný právní názor odvolacího soudu je třeba se v řízení zabývat otázkou zániku uvedené služebnosti promlčením či podstatnou změnou okolností. Jelikož se soud prvního stupně těmito námitkami nezabýval, neprovedl k tomu všechny navržené důkazy, nezbylo odvolacímu soudu rozsudek soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zrušit. Žalovaní pak s tímto právním závěrem odvolacího soudu nijak v dovolání nepolemizují.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu