ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4565.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4565/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce R. V. , proti žalované M. S. , zastoupené JUDr. Dagmar Strejčkovou, advokátkou se sídlem v Borkovanech 98, o vypořádání společného jmění manželů, o prominutí zmeškání lhůty, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 21/2008, o „dovolání“ žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 12. 2014, č. j. 4 C 21/2008-391, a o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2015, č. j. 16 Co 72/2015-447, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. prosince 2014, č. j. 4 C 21/2008-391, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2015, č. j. 16 Co 72/2015-447, se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud ve Vyškově (dále soud „prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 1. 2015, č. j. 4 C 21/2008-412, zamítl návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 8. 12. 2014, č. j. 4 C 21/2008-391. Tímto rozsudkem vypořádal soud prvního stupně zaniklé společné jmění manželů (dále „SJM“) žalobce a žalované tak, že část movitých věcí a dalších majetkových hodnot přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a část do výlučného vlastnictví žalované (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu ze zaniklého SJM v obecné pariční lhůtě částku 86 608,46 Kč (výrok II.). Výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu ve Vyškově na náhradě nákladů zálohovaných státem částku 7 204 Kč. O nákladech řízení rozhodl výrokem IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 6. 2015, č. j. 16 Co 72/2015-447, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, který v intencích §58 odst. 1 o. s. ř. neshledal za omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty k podání odvolání proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně pochybení zástupce účastníka řízení (advokáta), který v důsledku nedostatečné spolupráce (komunikace) se zastoupeným nepodal v zákonné lhůtě odvolání.
Proti rozsudku soudu prvního stupně a proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm nevymezila žádné ze zákonných hledisek přípustnosti dovolání, jež směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání představuje rozsáhlou polemiku se správností skutkových závěrů a právního posouzení věci provedeného soudem prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť „rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 5. 2. 2008 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno jak proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přednostně tím, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení a zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalované, které směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, podle §104 odst. 1 věty první ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Na dovolání jsou vzhledem k jeho povaze mimořádného opravného prostředku kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na www.nsoud.cz , stejně jako dále citované rozhodnutí dovolacího soudu).
Dovolání není v projednávané věci přípustné již jen proto, že nevymezuje žádné ze zákonných hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. Nedostatek dovolání dále spočívá v tom, že žalovaná nijak nevymezila ani důvod dovolání, kterým může být toliko výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná vůbec nereaguje na obsah a důvody usnesení odvolacího soudu, které jako jediné může být s ohledem na funkční příslušnost dovolacího soudu napadeno, a obsáhle polemizuje se skutkovými závěry rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž, jak výše uvedeno, dovoláním brojit nelze. Nadto je třeba připomenout, že hledisko přípustnosti dovolání založené na povaze rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (takovým rozhodnutím ovšem nemůže být dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, které zkoumalo otázku procesní povahy), bylo upraveno v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 / §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. /, jímž se ovšem dovolací řízení v této věci neřídí.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí, a řízení nebylo dříve skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu