ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.468.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 468/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. H. , zastoupené JUDr. Ivetou Petrovou, advokátkou se sídlem v Novém Městě nad Metují, Nádražní 2151, proti žalovanému Ing. J. H. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 128/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2015, č. j. 26 Co 220/2015-230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 3. 2013, č. j. 26 Co 690/2012-72, zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2012, č. j. 20 C 128/2012-49, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle spočívající v uzavření kupní smlouvy ke spoluvlastnickému podílu ideální ½ pozemků par. č. 86/5, 862/7, 862/8, 1692, 1694, 1696, 1697, 1751, zapsaných na LV č. 250 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, katastrální území a obec L., a pozemku par. č. 400/9, zapsaného na LV 219 u stejného katastrálního úřadu a katastrálního pracoviště, pro obec T. p. O. katastrální území N., a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí ve věci Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č. j. 20 C 128/2012-189, nahradil projev vůle žalovaného, spočívající v uzavření kupní smlouvy k předmětným pozemkům, která tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok I.). Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, č. j. 26 Co 220/2015-230, potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně je na základě darovací smlouvy ze dne 21. 10. 2010, s právními účinky ke dni 22. 10. 2010, spoluvlastnicí nemovitých věcí – pozemků par. č. 86/5, 862/7, 862/8, 1692, 1694, 1696, 1697, 1751, zapsaných na LV 250 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové, katastrální území a obec L., a pozemek par. č. 400/9, zapsaný na LV 219 u stejného katastrálního úřadu a katastrálního pracoviště, pro obec T. p. O., katastrální území N. – přičemž velikost jejího podílu činí ½. Druhým podílovým vlastníkem nemovitých věcí (rovněž s podílem ve výši ½) je žalovaný, který nabyl spoluvlastnický podíl na základě kupní smlouvy ze dne 29. 9. 2010, s právními účinky vkladu ke dni 11. 11. 2010. Žalovaný nabyl svůj podíl od předchozích spoluvlastníků J. H., Z. H. a D. K. (nyní Suché). Žalobkyně v řízení tvrdila, že převedením podílu na žalovaného bylo porušeno předkupní právo její právní předchůdkyně (její matky) a domáhala se uložení povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu. Soud po provedeném dokazování uzavřel, že nabídka využití zákonného předkupního práva ke koupi pozemků, adresovaná právní předchůdkyni žalované dne 10. 9. 2010, nesplňovala zákonem stanovené náležitosti. Zároveň nepovažoval za prokázané tvrzení žalovaného, že se právní předchůdkyně žalobkyně zákonného předkupního práva vzdala. Soud prvního stupně proto dospěl k právnímu hodnocení, že bylo porušeno zákonné předkupní právo právní předchůdkyně žalobkyně. V případě, že by nabídka ze dne 10. 9. 2010 splňovala všechny zákonné náležitosti, bylo navíc porušeno zákonné předkupní právo tím, že právní předchůdci žalovaného nevyčkali zákonné lhůty dvou měsíců k převedení podílu (podle §605 již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění – dále jen „obč. zák“). Z těchto důvodů soud žalovanému uložil povinnost nabídnout podíl ke koupi žalované.
Odvolací soud částečně doplnil dokazování výslechem žalovaného; ztotožnil se jak se závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu, tak i s právním hodnocením věci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně od ustálené rozhodovací praxe, podle které předkupní právo zaniká také v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji věděl, avšak dal nepochybně najevo, že o podíl nemá zájem. Dovolání považuje dovolatel za přípustné také z důvodu, že otázka, na níž napadené rozhodnutí závisí, nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Z obsahu dovolání plyne, že v této souvislosti vznáší otázku, zda lze chránit právo nabyvatele podílu, který byl v dobré víře v to, že jeho právní předchůdci nabídli řádně podíl ke koupi ostatním spoluvlastníkům, nebo zda je třeba upřednostnit právo spoluvlastníka, jehož předkupní právo bylo porušeno.
Důvodem podání dovolání je dovolatelem tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). To spočívá zejména v názoru odvolacího soudu, podle kterého právní předchůdkyně žalobkyně nedala najevo, že o podíl převedený na žalovaného nemá zájem. Dovolatel poukazuje na svědecké výpovědi a na zjištěné skutečnosti, z kterých podle jeho názoru jasně vyplývá, že právní předchůdkyně o úmyslu převést podíl věděla a zároveň dala najevo, že o jeho koupi nemá zájem. Nesprávné právní posouzení má spočívat také v tom, že odvolací soud se nezabýval námitkou, podle které dovolatel byl v dobré víře v to, že jeho právní předchůdci nabídli podíl ke koupi právní předchůdkyni žalobkyně. Z uvedených důvodů odvolatel navrhuje zrušit napadený rozsudek a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nesprávného právního posouzení se měl odvolací soud dopustit i závěrem, že dovolatel neunesl důkazní břemeno. Dovolatel nebyl schopen – i vzhledem k časovému odstupu od prokazované skutečnosti – prokázat tvrzenou skutečnost ohledně vzdání se předkupního práva právní předchůdkyně žalobkyně s absolutní jistotou, avšak absolutní jistota nemůže být v řízení vyžadována, protože by v takovém případě důkazní břemeno nebylo možno unést nikdy (k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13).
Žalovaná ve vyjádření uvádí, že souhlasí s napadeným rozhodnutím a podrobně shrnuje svá dřívější tvrzení k podpoře závěru, že její právní předchůdkyně s prodejem podílu souhlas nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Dovolateli je třeba přisvědčit, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí: „Uplatní-li předkupní právo podílový spoluvlastník, který prohlásil, že byl seznámen s úmyslem nabyvatele koupit spoluvlastnický podíl od druhého spoluvlastníka za uvedenou cenu a že s tímto prodejem souhlasí a nebude ve vztahu k tomuto převodu uplatňovat předkupní právo, není takové uplatnění předkupního práva podle §140 obč. zák. relevantní“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 419/2008, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 10/2010, str. 365). Nicméně rozhodnutí odvolacího soudu s touto judikaturou nemůže být v rozporu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně dovolatelky vyslovila s převodem podílu na dovolatele souhlas (resp. vzdala se předkupního práva). Obsahem dovolání tak ve skutečnosti není tvrzení nesprávného právního posouzení věci, nýbrž polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, podle kterých právní předchůdkyně žalobkyně neprojevila souhlas s převodem spoluvlastnického podílu dovolateli. Správnost skutkových zjištění nicméně dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, protože jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Shodná je situace v případě námitky neunesení důkazního břemene, neboť dovolatel opět rozporuje pouze skutková zjištění. Námitka je postavena na přesvědčení dovolatele, že „je stěží udržitelný závěr krajského soudu o tom, že žalovaný neprokázal své tvrzení…“ I v této otázce je tak podstatou polemika s tím, zda byly určité skutečnosti dostatečně prokázány, či nikoli. Jen nad rámec se uvádí, že odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, proč považuje za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně nesouhlasila s převodem spoluvlastnického podílu dovolateli, a s touto otázkou se náležitě vypořádal.
Co se týká otázky dobré víry, napadené rozhodnutí na vznesené otázce nezávisí, neboť přes absenci výslovného právního hodnocení vzal odvolací soud za zjištěné, že skutečnosti, o které dovolatel svoji dobrou víru opíral, nebyly v řízení prokázány; naopak byly prokázány skutečnosti znemožňující existenci objektivní dobré víry dovolatele.
Soud měl za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a dovolatel spolu vedli komunikaci o porušení předkupního práva již dne 18. 10. 2010, tedy ještě před tím, než se dovolatel stal vlastníkem nemovitých věcí a předtím, než podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Návrh na vklad vlastnického práva navíc podal před uplynutím zákonné dvouměsíční lhůty podle §605 obč. zák., ačkoli byl právní předchůdkyní žalobkyně upozorněn na porušení předkupního práva.
Zjištěné skutečnosti vylučují existenci objektivní dobré víry dovolatele, proto právní závěr o existenci dobré víry nemůže být odlišný. Jinak řečeno, ať by bylo řešení dovolatelem vznesené otázky jakékoli, nemohlo by ovlivnit napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Žalovanému nevznikla povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení podle §243b a §146 odst. 3 o. s. ř. Vyjádření žalobkyně k dovolání neobsahuje polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání. Odměnu za sepis tohoto vyjádření advokátkou tak nelze považovat za účelně vynaložený náklad za právní službu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12., 214, sp. zn. 33 Cdo 432/214).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu