ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4682.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4682/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně G. K., zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze, Újezd 409, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 29, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 5 C 327/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014, č. j. 29 Co 281/2014-310, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014, č. j. 29 Co 281/2014-310, a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 3. 2014, č. j. 5 C 327/2011-282, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, č. j. 5 C 327/2011-226, stanovil, že do společného jmění manželů náleží rodinný dům č. p. stojící na pozemku parc. č. st. 676, pozemek parc. č. st. 676, pozemek parc. č. 328/153, vše zapsané na LV č. 3482 pro obec K., k. ú. Š. (dále jako „nemovitosti“), obchodní podíl ve společnosti GROUP car s. r. o., se sídlem v Kamenici, IČO: 27644645 (dále jako „obchodní podíl“), blíže určené movité věci a závazek účastníků vůči rodičům žalovaného ve výši 5 667 938 Kč (výrok I.). Ve výroku II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného nemovitosti, obchodní podíl a veškeré movité věci a vyslovil, že žalovaný přejímá k zaplacení závazek vůči svým rodičům ve výši 5 667 938 Kč (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit na vyrovnání podílů žalobkyni částku 64 033 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 21. 10. 2013, č. j. 29 Co 573/2013-249, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 3. 3. 2014, č. j. 5 C 327/2011-282, stanovil, že do společného jmění manželů náleží nemovitosti, obchodní podíl, movité věci a závazek účastníků řízení vůči rodičům žalovaného ve výši 4 169 439 Kč (výrok I.). Ve výroku II. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného nemovitosti, obchodní podíl a movité věci. Žalovanému uložil povinnost zaplatit na vyrovnání podílů částku 2 880 000 Kč (výrok III.). Ve výroku IV. stanovil, že oba účastníci přebírají společný závazek vůči otci žalovaného J. K., narozenému a matce žalovaného V. K., narozené, oběma bytem v K. – S., S., ve výši 4 169 439 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ve věci sp. zn. 4 C 40/2011, který nabyl právní moci 20. 7. 2011, bylo rozvedeno manželství účastníků. Účastníci učinili nesporným, že do společného jmění manželů (dále rovněž jako „SJM“) náleží rodinný dům č. p. stojící na pozemku parc. č. st. 676, pozemek parc. č. st. 676 a pozemek parc. č. 328/153, vše zapsané na LV č. 3482 pro obec K., k. ú. Š.
Kupní smlouvou uzavřenou dne 17. 8. 2004 mezi účastníky a společností EURO-REAL INVEST, s. r. o., účastníci nabyli do SJM pozemek parc. č. 328/152, o výměře 2025 m 2 , a pozemek parc. č. 328/153, o výměře 809 m 2 , za částku 2 997 000 Kč, přičemž částka 297 000 Kč byla uhrazena v hotovosti a částka 2 700 000 Kč byla uhrazena zčásti (2 400 000 Kč) na základě smlouvy o úvěru č. 16371119 uzavřené 10. 8. 2004 mezi Českou spořitelnou a účastníky a zčásti (300 000 Kč) na základě smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru ze stavebního spoření uzavřené mezi Stavební spořitelnou České spořitelny, a. s. a účastníky. Z provedeného dokazování vyplývá, že tyto závazky účastníků byly uhrazeny rodiči žalovaného platbou ze dne 21. 1. 2005 ve výši 2 421 831,89 Kč jakožto mimořádnou splátkou dlužné částky ze smlouvy o úvěru č. 16371119 a platbou ze dne 301 100 Kč jakožto mimořádnou splátkou dlužné částky ze smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru. Celkově tedy byla rodiči žalovaného uhrazena částka ve výši 2 722 931,89 Kč; tato úhrada byla soudem posouzena jako plnění za jiného s tím, že účastníkům vznikl závazek vůči rodičům žalovaného.
Dne 15. 8. 2005 byla uzavřena darovací smlouva mezi účastníky a rodiči žalovaného, jejímž předmětem byla část pozemku parc. č. 328/152 a část pozemku parc. č. 328/153. Tyto části představovaly přibližně ½ celkové rozlohy pozemků před darováním. Jinými slovy řečeno, pozemky zakoupené účastníky byly geometrickým plánem rozděleny přibližně na dvě stejné poloviny, přičemž jedna z nich byla darována účastníky rodičům žalovaného.
Na výše uvedených pozemcích (jednak ve vlastnictví účastníků řízení a jednak ve vlastnictví rodičů žalovaného) byly v době trvání manželství zhotoveny stavby dvou rodinných domů. Z provedeného dokazování vyplývá, že závazky ze smluv o dílo, jejich předmětem bylo zhotovení těchto dvou staveb, byly hrazeny rodiči žalovaného, a to v celkové výši 8 612 946 Kč.
Celkově tedy rodiče žalovaného uhradili za výstavbu dvou domů (8 612 946 Kč) a na mimořádné splátky ze smluv o úvěrech uzavřených účastníky řízení (2 722 931,89 Kč), kterými byly financovány pozemky, na nichž jsou stavby postaveny, částku 11 355 877,89 Kč. Jako závazek účastníků vůči rodičům žalovaného považoval soud prvního stupně polovinu této částky, tedy 5 667 939 Kč, neboť předmětem smlouvy o dílo bylo zhotovení dvou staveb, jedna pro účastníky řízení a jedna pro rodiče žalovaného. Soud prvního stupně hodnotil tuto úhradu závazků účastníků rodiči žalovaného jako plnění za jiného, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že účastníci měli v úmyslu si vystavět rodinný dům pro své bydlení a neměli žádné finanční prostředky. Od této částky ještě odečetl částku 1 498 500 Kč z důvodu darování části pozemků rodičům žalovaného, přičemž tato částka představuje jednu polovinu kupní ceny pozemků. Uzavřel, že dluh účastníků řízení vůči rodičům žalovaného činí 4 169 439 Kč (dále jen „předmětný závazek“).
K námitce žalobkyně, že právo rodičů žalovaného na plnění z předmětného závazku je již promlčeno, soud prvního stupně uvedl, že byla vznesena v rozporu s dobrými mravy.
Uzavřel, že celková hodnota aktiv SJM činí 5 796 000 Kč (rodinný dům v hodnotě 5 600 000 Kč a movitě věci v hodnotě 160 000 Kč) a tyto věci přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, přičemž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 2 880 000 Kč. Oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit rodičům žalovaného společný závazek ve výši 4 169 439 Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. 29 Co 281/2014-310, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud považoval za správné skutkové závěry nalézacího soudu i jeho právní hodnocení věci a rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadených výrocích potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že oba účastníci přebírají jako společný předmětný závazek vůči rodičům žalovaného ve výši 4 169 439 Kč. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu by mělo být zaniklé SJM vypořádáno tak, aby pokud možno nebylo třeba vyrovnání podílů vyplacením peněžité částky. Pokud soudy nižších stupňů přikázaly do výlučného vlastnictví žalovaného nemovitosti, měl být žalovanému rovněž přikázán k úhradě výše uvedený předmětný závazek vůči rodičům žalovaného. Tímto by bylo zaniklé SJM vypořádáno tak, aby vypořádací podíl byl co nejmenší.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014, č. j. 29 Co 281/2014-310, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 3. 3. 2014, č. j. 5 C 327/2011-282, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a považuje jej za správný. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, podle kterého „s ohledem na konkrétní okolnosti určitého případu nelze obecně vyloučit ani možnost přikázat celý zůstatek společného dluhu (včetně jeho příslušenství) k úhradě každému z nich rovným dílem“. Namítá, že předmětný závazek je účelovým tvrzením žalovaného a jeho rodičů, jímž se snaží žalovaný snížit hodnotu společného jmění manželů, aby byl vypořádací podíl co nejmenší. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š., a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku SJM. Proto se vypořádání SJM řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, nestanoví-li zákon výslovně něco jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mají být jednotlivé majetkové hodnoty (tedy věci, pohledávky i závazky manželům společné) ze zaniklého společného jmění manželů mezi rozvedené manžele rozděleny tak, aby částka, kterou je povinen jeden z manželů zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejmenší (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011).
Dále je nutné přihlédnout ke stále respektovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 29. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 6/1989, publikovanému jako R 7/91 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „jsou-li vypořádávány práva a povinnosti, u nichž jeden z účastníků řízení tvrdí možné promlčení, je namístě je přikázat oběma manželům společně“ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3420/2009). V případě, že půjde skutečně o promlčený závazek (dluh), budou promlčením zvýhodněni oba manželé stejnou měrou. Otázka, zda je závazek skutečně promlčen a zda námitka promlčení bude též vznesena, nelze totiž v řízení o vypořádání společného jmění postavit najisto, a tak je správné pohledávku ponechat jako společnou (srov. DVOŘÁK Jan, SPÁČIL Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 222). Z této zásady jsou však v odůvodněných případech možné výjimky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3420/2009).
Soudy nižších stupňů přikázaly veškeré věci tvořící SJM žalovanému, avšak předmětný závazek vůči rodičům žalovaného byl přikázán jako společný oběma účastníkům řízení a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit na vyrovnání podílu ze SJM částku 2 880 000 Kč, přičemž žalobkyně namítala promlčení předmětného závazku.
V projednávané věci je nutné poměřovat dva ustálené judikatorní závěry. Jednak závěr, že SJM má být vypořádáno takovým způsobem, aby byl pokud možno vypořádací podíl co nejmenší, a závěr, že je-li tvrzeno jedním z bývalých manželů možné promlčení společného závazku, tento má být přikázán oběma manželům společně, přičemž z této zásady jsou v odůvodněných případech možné výjimky.
Byly-li v projednávané věci přikázány předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, jeví se jako spravedlivé, aby předmětný závazek byl přikázán k úhradě rovněž žalovanému (a to i přes žalobkyní tvrzené promlčení tohoto závazku), v důsledku čehož bude vypořádací podíl pokud možno co nejmenší. V posuzované věci je nutné především přihlédnout ke skutečnosti, že se jedná o závazek vůči rodičům žalovaného, jehož vznik žalovaný od počátku sporu tvrdil a prokazoval, zatímco žalobkyně jeho existenci popírala, případně namítala jeho promlčení. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný je připraven a ochoten, a to i přes případné promlčení, povinnost vyplývající z předmětného závazku vůči jeho rodičům splnit, zatímco žalovaná vznik tohoto závazku popírá, případně namítá jeho promlčení. Je důležité zohlednit, že finanční prostředky získané na základě tohoto závazku umožnily účastníkům řízení financovat koupi a výstavbu předmětných nemovitostí tvořících společné jmění, neboť tito nedisponovali vlastními finančními prostředky v potřebné výši. Rodiče žalovaného tak účastníkům zásadně finančně vypomohli a byli přesvědčeni, že jim účastníci v budoucnu poskytnuté plnění vrátí. Nebylo prokázáno, že by finanční prostředky účastníkům řízení darovali. Pokud odvolací soud přesto přikázal závazek vůči rodičům žalovaného oběma účastníkům řízení společně, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolání je tak důvodné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně, pro které platí důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu