ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.475.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 475/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) V. P. , b) Ing. E. N. , c) V. P. , všech zastoupených JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, proti žalované RESTAK, s. r. o. , se sídlem v Brně – Žabovřeskách, Sochorova 3214/44, IČO 26981246, zastoupené JUDr. Lenkou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 487/72, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 264/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2014, č. j. 15 Co 25/2011-174, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2014, č. j. 15 Co 25/2011-174, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastnicemi stavby bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku parc. č. 1596/7, v katastrálním území S. B., obci B. (dále jen „předmětné schodiště“), a to každá ideálního podílu 1/3.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2010, č. j. 38 C 264/2006-89, zamítl žalobu na určení, že předmětné schodiště je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň, a to každé k ideální 1/3 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice pozemků parc. č. 1596/1, parc. č. 1596/2, parc. č. 1596/3, parc. č. 1596/4, parc. č. 1596/2, parc. č. 1596/7 (dále jen „předmětné pozemky“), a stavby sušárny na těchto pozemcích, to vše v katastrálním území S. B., obci B. Sušárna je postavena na stavbě tří garáží, které jsou ve vlastnictví žalobkyň. Předmětné pozemky a sušárnu žalovaná nabyla na základě smlouvy o převodu nemovitostí do základního kapitálu uzavřené s Ing. P. K. Ing. P. K. získal uvedené nemovitosti od společnosti Komfort, a. s. Bylo zjištěno, že stavba garáží byla původně podmíněna výstavbou sušárny. Stavba garáží a sušárny byla k užívání povolena rozhodnutím Obvodního národního výboru v Brně ze dne 17. 4. 1998. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řešené věci jde o dvoupodlažní objekt, přičemž v přízemí se nachází tři samostatné garáže ve vlastnictví žalobkyň a v prvním podlaží se nachází prostory využívané jako sušárna. Od garáží je stavebně technicky odděleno předmětné schodiště.
Soud prvního stupně uzavřel, že předmětné schodiště je sice funkčně i stavebně od garáží odděleno, avšak není jej možné oddělit od sušárny, neboť tato by bez něj nemohla „reálně a funkčně“ existovat. V řízení podle názoru soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že je předmětné schodiště, které ani nebylo zkolaudováno, ve vlastnictví žalobkyň, neboť k němu neměly nabývací titul a neprokázaly, že by sušárnu užívaly výlučně ony. Vlastnické právo nemohly ani vydržet, protože nebyla prokázána jejich oprávněná držba.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2012, č. j. 15 Co 25/2011-111, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi předmětného schodiště, a to každá v rozsahu ideálního podílu ve výši 1/3 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud doplnil dokazování rozhodnutím Obvodního národního výboru v Brně ze dne 20. 11. 1964. Dospěl k závěru, že předmětné schodiště je součástí stavebně-technického celku a nelze je oddělovat od ostatních částí. Zápis předmětného schodiště jako samostatné stavby v katastru nemovitostí je nesprávný. Odvolací soud vzal za prokázané, že tři garážová stání, sušárna nad nimi a předmětné schodiště byly vybudovány jako jeden celek a jako součást celku musí i předmětné schodiště sdílet stejný právní osud. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně jsou zapsány v katastru nemovitostí každá jako vlastnice jedné z garáží. Žalobkyně spolu s garážemi nabyly i sušárnu a předmětné schodiště, neboť se jedná o jeden stavebně-technický celek, jehož je předmětné schodiště součástí.
K dovolání žalované Nejvyšší soud (dále jen „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2013, č. j. 22 Cdo 2507/2012-132, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že se ve svém rozsudku dosud nezabýval tím, kdy měla předmětná stavba vzniknout jako věc v právním smyslu a který právní předpis je na ni třeba aplikovat. Přestože odvolací osud akceptoval, že žalobkyně nabyly vlastnická práva každá k jedné garáži, uzavřel, že celá stavba představuje jeden stavebně-technický celek a ani sušárnu, ani předmětné schodiště nelze považovat za součást věci či za její příslušenství. Dále se odvolacímu soudu nepodařilo dostatečně prokázat platnost nabývacích titulů žalobkyň a) a b) z pohledu, zda tyto tituly mohou obstát, jestliže jejich obsahem je nabytí vlastnického práva k částem společné věci, ačkoliv jinak odvolací soud deklaroval rovnodílné spoluvlastnické právo k téže věci jako celku a současně uvedl, že nebyla zjištěna žádná okolnost, která by měla za následek likvidaci původního spoluvlastnického režimu. Ve vztahu k žalobkyni c) a jejímu nabývacímu titulu pak nebylo prokázáno, že stavěla s úmyslem stavět pro sebe, když kolaudační rozhodnutí jako nabývací titul není součástí spisu a závěr odvolacího soudu je v rozporu s jeho skutkovým zjištěním, podle kterého stavbu prováděli stavebníci F. K., F. K. a M. P. Soud se též nedostatečně vypořádal s otázkou, zda byla stavba vybudována svépomocí jako jeden celek a zda stavbu skutečně provedli F. K., F. K. a M. P.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2014, č. j. 15 Co 25/2011-174, rozsudek soudu prvního stupně následně změnil tak, že určil, že žalobkyně jsou vlastnicemi předmětného schodiště (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu předně vytkla to, že učinil na základě rozhodnutí odboru výstavby a MH-ONV I. v Brně ze dne 20. 11. 1964 zjištění, že stavba byla prováděna svépomocí, přičemž z rušícího rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že z této listiny nelze učinit závěr, kdo stavbu svépomocně prováděl a za jakých podmínek. Předmětné schodiště není samostatnou věcí, nejde vůbec o věc v právním smyslu, takže nemůže jít ani o předmět občanskoprávních vztahů, což vyplývá z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 33 Cdo 111/98 a 22 Cdo 2534/2000. Stavebníci navíc celou stavbu nestavěli s úmyslem mít ji pro sebe. Neexistuje žádná dohoda stavebníků, která by zakládala spoluvlastnický vztah mezi stavebníky. V řízení tato dohoda nebyla tvrzena ani prokázána, přesto však odvolací soud vyšel z toho, že ve stavbě měla být tři garážová stání, aby každý ze spoluvlastníků užíval jednu garáž. Zápis stavby do evidence nemovitostí byl učiněn na základě žádosti o zápis stavby ze dne 26. 2. 1990 podané samostatně žalobkyní c) a panem K. Tímto projevili navenek své vlastnictví tak, že ze stavby vyčlenili garáže, pozemek pod nimi rozdělili geometrickým plánem a nechali se zapsat jako vlastníci samostatných garáží na samostatných pozemcích pod těmito garážemi. Prostor sušárny s předmětným schodištěm však nebyl stavěn za účelem užívání jejich stavebníky, ale pro obyvatele domu. Sušárnu spolu s předmětným schodištěm stavebníci za své vlastnictví nepovažovali a neučinili je předmětem zápisu do evidence nemovitostí. Odvolací soud pochybil, pokud u žalobkyně c) dovodil aktivní legitimaci k podání žaloby pouze a na základě výpovědi účastníka sporu, bez písemných důkazů a tvrzených skutečností. Tento právní závěr je v rozporu se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že stavbu nabyli stavebníci F. K., F. K. a M. P. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pokud není stavba rozdělena, lze předmětem převodu učinit pouze celou věc nebo její ideální podíl. Má-li být reálně rozdělena stavba, musí vzniknout samostatné věci. Nestačí pouze rozdělení stavební parcely geometrickým plánem. Kupní smlouva, kterou uzavřela žalobkyně b) s F. K., je neplatná. Jestliže žalobkyně a), b) a pan K. podali ke správnímu orgánu návrh na zahájení řízení o zápisu garáží do katastru nemovitostí, neměla dovolatelka důvod pochybovat o tom, že nabyla spolu s bytovým domem i sušárnu, neboť byla přesvědčen, že se jedná o prostor vybudovaný pro potřeby obyvatel bytového domu, který s ním byl funkčně spojen.
Odvolací soud určil, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi předmětného schodiště, ačkoliv dospěl k názoru, že není samostatnou stavbou. Tento závěr je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Žalobkyně netvrdily žádné skutečnosti o vzniku práva stavby podle zákona č. 141/1950 Sb., tedy práva postavit stavbu, která je tvořena třemi garážovými stáními, nad kterými se nachází sušárna. Soud neučinil žádná zjištění o oprávněnosti stavby na předmětných pozemcích. Pouze konstatoval, že stavbě dal přivolení okresní národní výbor. Skutečnosti o vzniku práva stavby žalobkyně ani netvrdily, je tedy zřejmé, že nebyla dána podmínka pro to, aby mohl být vlastník stavby odlišný od vlastníka pozemku. Proto stavebníci nemohli originárně nabýt vlastnické právo ke stavbě. Garáže se sušárnou nenaplňovaly znaky rodinného domu, takže nemohly být předmětem osobního vlastnictví. Přípustnost dovolání v tomto směru dovolatelka spatřuje v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázku, zda lze platně nabýt do osobního vlastnictví i věc, která není uvedena v ustanovení §105 zákona č. 141/1950 Sb., a která tedy nesplňuje pojmové znaky stavby pro bydlení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalobkyně podaly vyjádření k dovolání, ve kterém zdůrazňují, že předmětné schodiště i sušárna jsou stavebně technickým celkem, tvoří jednu stavbu, kterou nelze stavebně ani právně oddělit. Žalovaná nemohla být vlastnicí předmětného schodiště, neboť její právní předchůdkyně nemohla nabýt vlastnické právo od nevlastníka. Restituentka H. H. totiž nemohla v restituci předmětné schodiště získat, neboť vznikla výstavbou ze strany žalobkyň. Upozornily na nález Ústavního soudu, podle kterého nepřísluší soudům přezkoumávat rozhodnutí a vykládat dříve platné předpisy z důvodů právní jistoty v právním státě. Ztotožnily se i se závěry odvolacího soud ohledně existence stavebního rozhodnutí i toho, že předmětnou stavbu stavěly pro sebe a nikoliv pro jiného, přičemž mezi sebou měly dohodu o vzniku spoluvlastnictví, která nemusela být písemná. Navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je zčásti přípustné a důvodné.
Dovolatelka v první řadě rozporuje skutkové zjištění odvolacího soudu, že stavba byla prováděna svépomocí, přičemž z rušícího rozhodnutí dovolacího soudu naopak vyplývá, že z listinných důkazů nelze učinit závěr, kdo stavbu svépomocně prováděl a za jakých podmínek. Z toho také dovozuje nedostatek aktivní (věcné) legitimace žalobkyň k podání žaloby.
Tato polemika však k přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. zjevně nepostačuje bez ohledu na to, že přezkum skutkových závěrů je v dovolacím řízení vyloučen. V dovolání lze totiž uplatnit jediný dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení (§241 odst. 1 o. s. ř. po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb.), což námitky proti skutkovému stavu nesplňují.
Dovolatelka dále namítá, že žalobkyně, resp. jejich právní předchůdci nestavěli celou stavbu s úmyslem mít ji pro sebe, nemohli ji tedy nabýt originárně do vlastnictví, neboť sušárna měla být vybudována pro obyvatele bytového domu.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, protože rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl ke skutkovému zjištění, že stavebníci postavili stavbu z vlastního materiálu jednotlivých stavebníků, případně z jimi kupovaného materiálu, a po jejím dokončení každý užíval jednu garáž a ostatní části, tj. sušárnu a předmětné schodiště užívali společně. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz )]. Z těchto skutkových zjištění pak odvolací soud učinil závěr, že stavebníci měli úmysl postavit stavbu pro sebe, nikoliv pro jiného.
Tomuto závěru odvolacího soudu nelze vytknout zjevnou nepřiměřenost. Skutečnost, že měli sušárnu užívat i obyvatelé bytového domu, pak úmysl stavebníků postavit stavbu pro sebe nevylučuje. Umožnění užívání obyvateli bytového domu bylo podmínkou k udělení stavebního povolení, které je však bez dalšího pro posouzení vlastnického režimu stavby nerozhodné. Úmysl stavebníků mít stavbu pro sebe je dostatečně zřejmý z toho, že postavili stavbu z vlastního materiálu a finančních prostředků. To, že vzali na vědomí, že měla sušárna sloužit i jiným osobám, nijak tento úmysl nezpochybňuje. Není ostatně ničím výjimečným, že stavebník při výstavbě zamýšlí a počítá s tím, že s ním budou stavbu užívat i jiné osoby. Sama tato skutečnost však nezakládá spoluvlastnické právo těchto dalších osob, tedy nemění nic na vlastnickém režimu stavby.
V rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod č. C 1536), Nejvyšší soud uvedl: „Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů.“
V rušícím rozhodnutí ve věci ze dne 16. 9. 2013, č. j. 22 Cdo 2507/2012-174, Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby. Tak tomu bude zejména, pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci.
Oproti přesvědčení dovolatelky tedy to, že žalobkyně netvrdily nebo neprokázaly existenci dohody, tedy s ohledem na tento závěr dovolacího soudu jejich spoluvlastnický vztah nevylučuje.
Dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud pochybil, pokud posoudil smlouvu, kterou nabyla žalobkyně Ing. E. N. předmětnou garáž, jako platnou, ačkoliv jí bylo disponováno nesamostatnou součástí věci.
Jak však vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, žádný takový závěr odvolací soud neučinil. Naopak uvedl, že Ing. E. N. nabyla stavbu s odkazem na znalecký posudek, který obsahoval popis stavby jako jednoho celku. Odvolací soud tuto smlouvu podle odůvodnění rozsudku považoval za platnou proto, že jí bylo disponováno podílem na celé stavbě.
V této části je ostatně dovolání rozporné, neboť dovolatelka na jedné straně sice uvádí, že garáž není samostatnou věcí (z čehož dovozuje závěr o neplatnosti smluv), na druhé straně namítá, že byla přesvědčena o tom, že sušárnu nabyla do vlastnictví, z čehož je zřejmé, že ji považuje za samostatnou věc. Nemá-li ovšem být garáž samostatnou věcí, pak by zřejmě těžko mohla být samostatnou věcí sušárna, o které však dovolatelka tvrdí, že k ní má vlastnické právo.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již několikrát zdůraznil, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009 (uveřejněný v Souboru pod č. C 9 673)].
Odvolací soud učinil na základě zjištěného skutkového stavu závěr, že stavba je složena ze 3 garáží, nad kterými se nachází sušárna, ke které je vybudováno předmětné schodiště. Objekt je zděný, má pevný strop, je zastřešen. Stavebně tvoří jeden stavebně technický celek. Ve světle uvedené judikatury není závěr o tom, že předmětné schodiště je součástí stavebně-technického celku garáží a sušárny, zjevně nepřiměřený. Ostatně se závěrem o existenci stavebně-technického celku dovolatelka v dovolání nijak nepolemizuje, naopak ve své argumentaci na tento závěr opakovaně odkazuje.
Dovolatelka dále poukazuje na to, že v řízení nebyly tvrzeny skutečnosti, na základě kterých postavily žalobkyně garáže na předmětných pozemcích, přičemž podle tehdy platných právních předpisů mohly garáže postavit pouze na základě práva stavby. Poukazuje přitom zároveň na §25 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „zákon č. 141/1950 Sb.“), podle kterého součástí pozemku je všechno, co na něm vzejde. Stavby nejsou součástí pozemku.
V této části je dovolání přípustné, neboť závěry odvolacího soudu nejsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Odvolací soud se v této souvislosti omezil na odkaz na §159 a §160 zákona č. 141/1950 Sb. s jejich citací a pouhým závěrem, že „ke stavbě dal přivolení okresní národní výbor“.
Podle §155 zákona č. 141/1950 Sb. vlastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku.
Podle §158 zákona č. 141/1950 Sb. socialistická právnická osoba může si zřídit a mít vlastní stavbu na pozemku, který jí byl odevzdán do trvalého užívání (§103 odst. 2).
Podle §159 zákona č. 141/1950 Sb. v ostatních případech lze na cizím pozemku zřídit trvalou stavbu jen na základě práva stavby.
Podle §160 zákona č. 141/1950 Sb. právo zřídit si trvalou stavbu na cizím pozemku (právo stavby) vzniká ze zákona nebo výrokem úředním (§114) anebo smlouvou. K zřízení práva stavby smlouvou je třeba přivolení okresního národního výboru.
V rozsudku ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96 (uveřejněném pod č. 26/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud formuloval závěr, že jestliže na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, postavena trvalá nemovitá stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, posuzuje se vztah mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku vzniklý stavbou na cizím pozemku před 1. dubnem 1964 podle zákona č. 141/1950 Sb.
Podle zjištění odvolacího soudu, která dovolatelka žádným způsobem nenapadá, došlo k vybudování stavby v roce 1962, uplatní se proto výše uvedené závěry formulované Nejvyšším soudem i s přihlédnutím k tomu, že již podle tvrzení obsažených v žalobě se jednalo o stavbu postavenou na cizím pozemku, což dovolatelka přímo akceptuje a z této skutečnosti vychází.
V uvedeném rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 398/96 Nejvyšší soud vysvětlil, že na rozdíl od úpravy obsažené v tzv. obecném zákoníku občanském z roku 1811, která vycházela ze zásady „superficies solo cedit“ a podle níž se trvalá stavba považovala za součást pozemku, zákon č. 141/1950 Sb. stanovil v §25 větě druhé, že stavby nejsou součástí pozemku. Od 1. 1. 1951 se stavby trvalého charakteru (tj. věci nemovité ve smyslu §26 zákona č. 141/1950 Sb.) již nestávaly součástí pozemku. Byla-li nově budovaná stavba postavena na cizím pozemku, nepřirůstala vlastníkovi pozemku, nýbrž od počátku byla majetkem toho, kdo ji postavil, a to bez ohledu, zda byla postavena na cizím pozemku na základě práva stavby či nikoliv. Proto i v případech, kdy na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, nestal vlastníkem stavby vlastník pozemku.
Tímto určujícím závěrem Nejvyšší soud zdůraznil tu skutečnost, že samotné vybudování stavby při absenci platně zřízeného práva stavby nezakládalo vlastnické právo k této stavbě vlastníkovi pozemku.
Současně pak v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že k tomu však, aby za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. byl stavebník oprávněn zřídit si vlastní trvalou stavbu na pozemku, který nevlastnil, bylo třeba splnit zákonem stanovené podmínky. Kromě případů trvalého užívání pozemku socialistickými právnickými osobami podle §158 zákona č. 141/1950 Sb. ke zřízení stavby na cizím pozemku bylo nezbytné mít právo stavby. Ustanovení §159 zákona č. 141/1950 Sb. stanovilo, že v ostatních případech (tj. jiných, než na které dopadá ustanovení §158) lze na cizím pozemku zřídit trvalou stavbu jen na základě práva stavby. Právo stavby bylo právním prostředkem k provedení vlastní stavby na pozemku, který náležel a bude i nadále náležet někomu jinému. Porušení ustanovení §159 však nemělo za následek vyloučení zásady uvedené v ustanovení §25 v tom směru, že by se stavba zřízená bez práva stavby stala součástí pozemku a že by tedy vlastníkem stavby byl vlastník pozemku, na němž stavba stojí.
Právo stavby mohlo vzniknout přímo ze zákona, úředním výrokem nebo mohlo být zřízeno smluvně. Ke smluvnímu zřízení práva stavby zákon vyžadoval uzavření smlouvy mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku v písemné formě a přivolení výkonného orgánu okresního národního výboru (§160 a násl. zákona č. 141/1950 Sb.). Právo stavby vznikalo až udělením přivolení ke smlouvě.
V případě stavby na cizím pozemku se právní vztah mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby řídil v závislosti na tom, zda stavebník měl ke stavbě potřebné občanskoprávní oprávnění (právo stavby) či nikoliv. Byla-li tato zákonná podmínka splněna, byla tím natrvalo založena rozdílnost ve vlastnictví stavby a pozemku, na němž stavba stojí. Na rozdíl od předchozí právní úpravy (srovnej zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby, podle něhož bylo právo stavby právem pouze dočasným, po jehož zániku připadla stavba vlastníku pozemku) nemovitost postavená na cizím pozemku na základě práva stavby nepřecházela ani později do vlastnictví majitele pozemku.
Při střetu dvou relativně samostatných režimů vlastnictví – vlastnictví k pozemku a vlastnictví ke stavbě na něm zbudované na základě práva stavby – se právní poměr mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby, pokud jde o výkon jejich vlastnických práv, řídil ustanoveními §156 a §157 středního obč. zák.
Neúplnost právního posouzení odvolacího soudu spočívá již v tom, že není zřejmé, jaké právní závěry v daném směru odvolací soud fakticky zaujal. Cituje sice §159 a §160 zákona č. 141/1950 Sb., což by naznačovalo jeho úvaze o možné existenci práva stavby, žádné konkrétní hodnotící soudy však odvolací soud v daném směru nečiní. Omezil se totiž na pouhé konstatování, že okresní národní výbor dal svolení ke stavbě. Takový závěr však o ničem nevypovídá, protože smluvní zřízení práva stavby předpokládalo přivolení okresního národního výboru ke zřízení práva stavby smlouvou, jež musela být písemná, a nikoliv ke stavbě samotné. Žádné závěry k případné existenci práva stavby z rozsudku odvolacího soudu nevyplývají a nad rámec citovaného ustanovení §159 a §160 se odvolací soud o právu stavby vůbec nezmiňuje. Dovolatelka pak důvodně odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí neobsahuje žádné závěry o případné smlouvě mezi stavebníky a vlastníkem pozemku, a nelze tak vůbec posoudit, zda mohlo či mělo ke vzniku práva stavby dojít.
Již z tohoto důvodu je dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uplatněn právem, neboť právní posouzení věci je neúplné, a tudíž nesprávné.
V rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 398/96 se pak Nejvyšší soud zabýval i posouzením situace (kterou nelze vyloučit ani v poměrech souzené věci), že byla stavba postavena na pozemku vlastníka bez práva stavby.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že postavením trvalé stavby na cizím pozemku bez práva stavby nemohlo vzniknout oddělené vlastnictví ke stavbě a pozemku. Ustanovení §155 zákona č. 141/1950 Sb. sice stanovilo, že vlastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku, avšak podmínky, za nichž se tak může stát, byly obsaženy v ustanovení §158 a §159 uvedeného zákona.
Pokud pak byla na cizím pozemku zřízena trvalá stavba, aniž k tomu měl stavebník zákonem vyžadované oprávnění (tzv. občanskoprávní titul), šlo z občanskoprávního hlediska o neoprávněnou stavbu, byť by stavebník měl stavební povolení či splňoval další náležitosti podle předpisů správního práva. Na řešení takto vzniklého vztahu mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem, který neměl potřebné občanskoprávní oprávnění na cizím pozemku stavět, a na posouzení nároků z tzv. neoprávněné stavby vzniklých, bylo třeba použít příslušná ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Protože tento zákon neobsahoval přímou úpravu vztahů vyplývajících z tzv. neoprávněné stavby na cizím pozemku, postupovalo se po právní stránce (nebylo-li jiné dohody mezi účastníky) při úpravě vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle ustanovení §125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., která řešila otázku nabytí vlastnictví zpracování cizí věci, smísením či sloučením věcí různých vlastníků a která upravují postup při řešení vzniklého vztahu podle daných hledisek. Z toho vyplývalo, že i v případě, kdy ke stavbě na cizím pozemku nebylo zřízeno právo stavby, které bylo podmínkou vzniku odděleného vlastnictví stavby a pozemku ve smyslu §155, řídila se úprava vzniklého právního vztahu mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku analogicky podle §125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb.
Z hlediska shora uvedených zákonných ustanovení se však odvolací soud při svém rozhodnutí věcí také nezabýval.
V rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 469/2003 (uveřejněném na www.nsoud.cz ), pak na uvedené závěry Nejvyšší soud navázal a dále je rozvedl potud, že zpracuje-li cizí věc v dobré víře socialistická právnická osoba, je výrobek v socialistickém vlastnictví, jinak se věc, lze-li tak učinit, uvede v předešlý stav (§125 zákona č. 141/1950 Sb.). Není-li uvedení věci v předešlý stav dobře možné, zejména brání-li tomu povaha výrobku anebo obecný zájem, stane se vlastníkem výrobku ten, jehož podíl oceněný v penězích je největší. Při určení ceny podílu se přihlédne i k hodnotě vytvořené prací (§126 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb.). Jsou-li si podíly rovny anebo brání-li zvláštní ustanovení nebo obecný zájem tomu, aby se vlastníkem stal ten, jehož podíl je největší, určí vlastníka soud; přitom dá zpravidla přednost tomu, kdo k vzniku výrobku přispěl prací (§126 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb.). Zpracuje-li někdo cizí věc vědomě, může soud po uvážení všech okolností případu a s přihlédnutím k obecnému zájmu rozhodnout jinak; zejména může uložit, aby se navrátilo každému, co jeho jest, i když tím výrobek bude porušen, nebo jej přiřknout tomu, jehož podíl je menší (§127 zákona č. 141/1950 Sb.).
S odkazem na závěry vyslovené ve věci sp. zn. 3 Cdon 398/96 pak Nejvyšší soud zdůraznil, že vztah mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku je třeba posoudit podle §125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb.. Je tedy třeba vycházet nejen z §125, ale i z následujících ustanovení tohoto zákona. Úprava důsledků zpracování cizí věci v zákoně č. 141/1950 Sb. tvoří ucelený systém norem, ze kterého nelze vyjímat jednotlivá ustanovení. Zákon klade důraz na dobrou víru zpracovatele a vychází z toho, že v praxi může docházet k případům, ve kterých zákon nemůže dopředu jednoznačně určit řešení, které by bylo v souladu s tradičními principy, na kterých spočívá soukromé právo. Proto nechává na soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci; z obsahu §125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. vyplývá, že soud přitom přihlíží k možnosti uvedení v předešlý stav, velikosti podílů a k obecnému zájmu (vyjadřujícímu zejména hospodárnost přijatého řešení) a také k dobré víře zpracovatele. To platí i pro přiměřené použití těchto ustanovení v případě neoprávněné stavby na cizím pozemku. Nelze tu vyjít z toho, že stavebník se stává ve všech případech vlastníkem zastavěného pozemku. Takový přístup by totiž mimo jiné zvýhodnil neoprávněného stavebníka proti stavebníkovi oprávněnému; zatímco neoprávněný stavebník by se stal vlastníkem pozemku i stavby na něm zřízené, ten, komu by svědčilo právo stavby, by nabýval pouze vlastnictví ke stavbě. V případě nedostatku práva stavby by ten kdo stavěl v dobré víře, měl stejné postavení jako ten, kdo vědomě porušoval právo vlastníka pozemku. Takové důsledky by byly nepřijatelné. Proto v případě, že soud vypořádává neoprávněnou stavbu zřízenou za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (a nejde o případ, ve kterém bylo možno sjednat nápravu podle zvláštních – restitučních – předpisů), musí přiměřeně přihlédnout nejen k §125 zákona č. 141/1950 Sb., ale i k následujícím ustanovením, která upravují nabytí vlastnictví k cizí věci zpracováním.
Dovolatelka dále přichází s argumentací, že garáže spolu se sušárnou a schody ani nemohly být předmětem osobního vlastnictví podle zákona č. 141/1950 Sb., přičemž podle jejího názoru tento požadavek splňovaly pouze garáže. Otázkou neřešenou v praxi dovolacího soudu je podle jejího názoru to, zda lze platně nabýt do osobního vlastnictví i věc, která není uvedena v §105 zákona č. 141/1950 Sb. a která nesplňuje pojmové znaky stavby pro bydlení.
Uvedená otázka nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Z důvodu procesní ekonomie však dovolací soud považuje za vhodné vyjádřit se stručně i k této otázce.
Zákon č. 141/1950 Sb. rozlišoval socialistické vlastnictví v podobě vlastnictví státního nebo družstevního (§100 – §101 zákona č. 141/1950 Sb.), osobního (§105) a soukromého (§106).
Podle §105 zákona č. 141/1950 Sb. v osobním vlastnictví jsou zejména předměty domácí a osobní spotřeby, rodinné domky a úspory nabyté prací (osobní majetek). Osobní majetek je nedotknutelný.
Vzhledem k demonstrativnímu výčtu nebyly jiné v ustanovení §105 zákona č. 141/1950 Sb. uvedené předměty a věci vyloučeny z osobního vlastnictví jenom proto, že nebyly výslovně v ustanovení §105 uvedeny.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 8. 4. 1955, sp. zn. Cz 61/55 (uveřejněném ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 5, ročník 1955, str. 138, pod pořadovým č. 67/1955), formuloval závěr, že každý občan Československé republiky má ústavou chráněný právní nárok na osobní vlastnictví, přičemž odkazoval mimo jiné na ustanovení §8 zákona č. 141/1950 Sb., podle kterého v mezích obecných právních předpisů může každý občan nabývat na kterémkoli místě Československé republiky nemovitostí i jiného majetku a vykonávat tam výdělečnou činnost.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, obsahoval úpravu osobního vlastnictví mimo jiné v ustanoveních §126 a §127, podle kterých osobní vlastnictví slouží k uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů. V osobním vlastnictví jsou především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení. V osobním vlastnictví jsou dále zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty.
Ze srovnání úpravy obsažené v zákoně č. 141/1950 Sb. a zákoně č. 40/1964 Sb. vyplývá, že základ úpravy osobního vlastnictví byl v zásadě shodný.
Dovolací soud se shoduje se závěry vyjádřenými v odborné literatuře ve vztahu k osobnímu vlastnictví upravenému v zákoně č. 40/1964 Sb. v tom směru, že právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb. vymezovala skupiny budov, které byly v osobním vlastnictví (rodinné domky a rekreační chaty); z osobního vlastnictví byly vyloučeny budovy sloužící k výkonu podnikatelské činnosti (nájemní domy). Poukazovalo se na to, že existovala skupina budov, u kterých nebyla forma vlastnictví jednoznačně vymezena s tím, že se mohlo jednat o dílny, skladiště, stodoly, chlévy, garáže nebo zahradní altány, kde bylo zdůrazňováno, že ohledně těchto budov v praxi problémy nevznikaly. Na základě analýzy příslušných zákonných ustanovení pak literatura dospívala k závěru, že pokud byla budova používána k uspokojování hmotných potřeb vlastníka a nikoliv k podnikání, nebyla v soukromém vlastnictví. Osobní vlastnictví pak bylo charakterizováno tím, že jeho účelem bylo uspokojování osobních hmotných a kulturních potřeb s tím, že označit určitou věc za předmět soukromého vlastnictví bylo možné pouze za předpokladu, že z platného práva taková klasifikace nepochybně vyplývala. Literatura pak uzavřela, že drobné stavby, užívané k uspokojení osobních hmotných potřeb vlastníka, nebyly v soukromém vlastnictví (k tomu srovnej Spáčil, J. Osobní vlastnictví, restituce a judikatura, Soudní rozhledy, 1998, č. 3, str. 53 a násl.).
Z uvedených závěrů je možno vycházet, vzhledem ke shodným základům právní úpravy, i ve vztahu k podřazení určitých předmětů osobnímu vlastnictví v režimu zákona č. 141/1950 Sb. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že objekt tvořený garážemi, sušárnou a k tomu náležejícím schodištěm, mohl sloužit k uspokojování osobních hmotných potřeb vlastníků, což se také zjevně z rozhodnutí odvolacího soudu naznačovalo, a nebyl by proto vyloučen z osobního vlastnictví ve smyslu §105 zákona č. 141/1950 Sb.
Nadto dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se ve prospěch dovolatelky mohla tato námitka v souzené věci promítnout. Pokud totiž dovolatelka tvrdí, že je vlastnicí sušárny a předmětného schodiště, pak by zřejmě musela čelit podobné námitce, tedy tomu, že sušárna a předmětné schodiště vzhledem k tomu, že nejsou rodinným domem, nemohly být v osobním vlastnictví.
Dovolatelka konečně namítá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu určil, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi předmětného schodiště, ačkoliv dospěl k závěru, že se nejedná o samostatnou věc, nýbrž o součást jiné věci.
Tato námitka zakládá přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Žalobkyně uplatnily žalobou nárok na určení vlastnického práva k předmětnému schodišti s tím, že každá z nich má ideální spoluvlastnický podíl ve výši 1/3. Svá žalobní tvrzení opřely o to, že předmětné schodiště jako vstup do sušárny, jakož i sušárna a garáže představují jeden stavebně technický celek, a předmětné schodiště je tedy jeho součástí. Tento žalobní návrh po celou dobu trvání řízení nezměnily.
Odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí k tomu, že tento nárok je dán a určil, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi schodiště. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že předmětné schodiště považoval za součást stavby. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí opakovaně zdůrazňoval, že „schodiště na pozemku parc. č. 1596/7 je součástí celé stavby a tvoří s ní stavebně technický celek, ze kterého je neoddělitelné. Sdílí proto stejný osud jako celá stavba“ a „jestliže schodiště, které je předmětem sporu, je neoddělitelnou součástí celé stavby garáží a sušárny, musí s ní sdílet stejný osud“.
Podle §24 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by s tím věc anebo její oddělitelná část poškodila nebo podstatně znehodnotila.
Součást věci tedy není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu. Proto je v zásadě např. vyloučen převod součásti věci [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2054/2000 (uveřejněné v Souboru pod č. C 1174)]. To platí i o stavbě, pokud není reálně rozdělena. Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000 (uveřejněný v Souboru pod č. C 1130)].
Z rozsudku dovolacího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4647/2008 (uveřejněného na www.nsoud.cz ), vyplývá, že určit vlastnické právo lze jen k celé věci, nikoliv jen k její součásti.
Z tohoto pohledu je tedy rozporný nejenom závěr odvolacího soudu, ale i žalobní požadavek žalobkyň, pokud se domáhají určení (spolu)vlastnického práva k předmětnému schodišti, avšak svůj žalobní požadavek odůvodňují tím, že je součástí věci, která má být v jejich vlastnictví. Jde zjevně o rozpor mezi žalobními tvrzeními a žalobním petitem, jenž je odstranitelný postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř.
K tomu dovolací soud dodává, že pokud by žalobkyně požadovaly vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že určitá věc je součástí věci jiné, nic by to nestanovilo o právním vztahu či právu k této věci. Šlo by pouze o určení existence skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., pro kterou platí, že se jí žalobce domáhá, aby soud deklaratorním rozhodnutím prohlásil určitý právní vztah či právo za již existující [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 4/1999)], ale o žalobu jinou v ustanovení §80 o. s. ř. nevypočtenou [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 828/2006 (uveřejněný v Souboru pod č. C 5765)].
Ustálená praxe dovolacího soudu je tedy taková, že není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k součásti věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010 (uveřejněný pod č. C 9 111 v Souboru), dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4647/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010 (oba dostupné na www.nsoud.cz )]. Uvedený závěr vychází z toho, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011 (uveřejněný pod č. C 12 472 v Souboru)].
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007 (publikovaného v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 90), soud žalobě na určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem na stupeň rozestavěnosti není samostatnou věcí, nevyhoví. Správným petitem je určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti určitého pozemku [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1561/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz )].
Judikatura dovolacího soudu si byla vědoma toho, že může být někdy nezbytné vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, a proto od uvedeného striktního požadavku ustoupila za předpokladu, když se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu (součásti) coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno podle judikatury naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 2, str. 66), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 90), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011 (uveřejněný pod č. C 12 472 v Souboru)].
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl i v této části uplatněn právem.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud opominul zápis samostatných garáží do katastru nemovitostí, čímž žalobkyně navenek projevily svoje vlastnictví k nim, dovolací soud znovu připomíná, že je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). Protože však je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V řešené věci však taková vada řízení není dána, když odvolací soud výpis z katastru nemovitostí v rámci dokazování zohlednil, jak vyplývá zejména ze strany 4 odůvodnění jeho rozsudku.
Přesto však je rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud se zabýval námitkou žalované, která tvrdila nabytí vlastnického práva ke „schodišti“ derivativním způsobem s odkazem na kupní smlouvu ze dne 30. 12. 2005 a dospěl k závěru, že „z předložených listinných důkazů však tento způsob nabytí vlastnického práva žalovaným nelze dovodit“.
Odvolací soud v této souvislosti vyšel z výpovědi svědkyně H. H., která potvrdila, že v roce 1993 „restituované nemovitosti“ prodala společnosti Komfort, a. s., přičemž v rámci restituce jí byl vydán dům na pozemku parc. č. 1596/1, v B. a pozemek parc. č. 1596/1. Odvolací soud zdůraznil, že pokud „restituentka získala do vlastnictví pouze bytový dům a parcelu pod ním, nemohla na dalšího nabyvatele převést víc, v projednávané věci tedy budovu s garážemi včetně schodiště.“ Současně pak poukázal na to, že přesto, jak vyplývá z kupní smlouvy ze dne 15. 12. 2004 Komfort, a. s. prodal Ing. P. K. nejen budovu na pozemku parc. č. 1596/1, ale také jiné budovy – garáže na parcelách č. 1596/2, 1596/3, 1596/4, 1596/5 a 1596/7 s tím, že Ing. P. K. pak kupní smlouvou ze dne 30. 12. 2015 prodal „tyto nemovitosti včetně sušárny, nadstavbě tří garáží žalované RESTAK, s. r. o.“.
Hodnotící soud odvolacího soudu se v této souvislosti omezil na závěr, že „tvrzený nabývací titul žalovaného je tedy více než sporný“.
Za této situace je ovšem rozhodnutí odvolacího soudu v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.), neboť úvaha odvolacího soudu o důvodech, pro které neměla žalovaná nabýt vlastnické právo, není jakkoliv rozvedena a je zřejmé, že pouhý poukaz na spornost nabývací titulu bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení neumožňuje přezkum takového závěru.
Směřoval-li pak odvolací soud snad k úvaze, že žalovaná se nemohla vlastnicí stát proto, že převodce nebyl vlastníkem převáděného předmětu, směřuje k problematice tzv. nabývání od neoprávněného. V této souvislosti však dovolací soud poukazuje na závěry formulované v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/20016 (dostupném na www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud korigoval svůj dosavadní přístup k problematice nabývání od neoprávněného závěrem (v rozhodnutí podrobně vysvětleným), že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
V této souvislosti dovolací soud dodává (aniž by jakkoliv předjímal věcné posouzení této otázky, která dosud zjevně posuzována nebyla), že kdyby se uplatnily závěry formulované v uvedeném rozhodnutí, staly by se úvahy o vlastnickém právu žalobkyň zjevně bezcennými, protože i při existenci vlastnického práva žalobkyň by následně vlastnické právo nabyla žalovaná.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu