ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4804.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4804/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalovaným: 1) M. Š. a 2) JUDr. J. Š. , zastoupeným JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 124/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2015, č. j. 14 Co 461/2012-424, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2012, č. j. 4 C 134/2009-317, zamítl žalobu na odstranění chaty č. e. 11 na pozemku p. č. st. 471 v katastrálním území Ž. R., eventuelně přikázání této chaty do vlastnictví žalobkyně za náhradu, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 10. 2012, č. j. 14 Co 461/2012-374, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 22 Cdo 1005/2013-396, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; důvodem zrušení bylo procesní pochybení, vycházející z opomenutí judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 14 Co 461/2012-424, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Ohledně přípustnosti dovolání jen cituje §237 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v řízení zahájeném do 31. 12. 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz část první, článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného změní občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
V dané věci dovolatelka výslovně přípustnost dovolání nevymezila, jen obecně poukázal na důvody přípustnosti tak, jak jsou uvedeny v §237 o. s. ř.; přesto se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti dovolání se nepodává z obsahu dovolání; odpověď je záporná.
K bodu I. až V. dovolání: Skutečnosti zde uvedené ani nepřímo neodůvodňují přípustnost dovolání.
K bodu VI/1 dovolání: Zde jde podle obsahu o tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; nicméně tato námitka není správná. Vlastnickou žalobou podle §126 odst. 1 se lze jistě domáhat odstranění stavby z pozemku, nikoliv však v případě, že stavba byla postavena na základě časově neomezeného práva mít stavbu na cizím pozemku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu - dále jen „Soubor“ - pod č. C 4809); to pochopitelně platí i v případě, že původně časově omezené právo se stalo neomezeným. A v této věci je právě spor o dočasnost práva mít na cizím pozemku stavbu.
K bodu VI/2 dovolání: Není tu ani nepřímo uveden možný důvod přípustnosti. Dovolatelka uvádí, jaké předpisy měl odvolací soud použít. Nicméně touto otázkou se zabýval i dovolací soud v předchozím rozhodnutí, a uvedl: „V případě, že na pozemku ve státním vlastnictví je několik desítek let umístěna stavba, zřízená původně tzv. socialistickou právnickou osobou, kterou stavební úřad povolil a která byla k původnímu účelu užívána bez problému až do její privatizace a restituce pozemku, na kterém byla postavena, pak je na tom, kdo popírá oprávnění vlastníka stavby mít ji umístěnou na stavebním pozemku, aby své tvrzení také dokázal“. Tento názor zastává dovolací soud proto, že u staveb zřízených v době před 50 i více léty tzv. socialistickými organizacemi je zpravidla již velmi obtížné zjistit obsah právních aktů, na jejímž základě byly zřízeny (a to zejména aktů umožňujících mít na cizím pozemku stavbu). Pokud takové stavby byly až do jejich privatizace či restituce bez problému užívány, jejich trvalá existence na pozemku či vlastnictví uživatele nebyly nijak zpochybňovány, pak je na tom, kdo tvrdí, že faktické poměry nebyly v souladu s poměry právními, aby to prokázal. Opačný přístup by vedl ke zpochybnění majetkových převodů, stávajícího pokojného stavu a měl by za následek celkovou nejistotu těch, kdož např. v procesu privatizace takové věci nabyli, aniž měli a mají možnost prokázat (často nepřehledné a zpravidla nedoložitelné) předchozí právní osudy takových staveb. Takový stav by vyvolal právní nejistotu.
Dále dovolací soud poznamenal: „Ostatně o tom, že stavba zřejmě nebyla zamýšlena (ve vztahu k vlastníkovi pozemku) jako dočasná, svědčí i to, že byla po desetiletí využívána bez problémů k rekreaci“. „Je tedy možné, že pozemek byl nejprve převeden do správy ONV a pak odevzdán stavebníkovi“.
Bylo tak na žalobkyni prokázat, že stavba byla dočasná, to se jí však nepodařilo. Na tom nic nemění fakt, že podle řady předpisů z té doby mohlo být právo užívání nestátní socialistické organizace zřízeno k pozemku v trvalém užívání jiné organizace jen jako dočasné; právní úprava se totiž později několikrát měnila, a zejména po roce 1989 a po privatizaci původního vlastníka se právní prostředí zcela změnilo. Nelze tak vycházet jen ze stavu v době zřízení stavby; naopak, podstatné jsou skutečnosti, ke kterým došlo do doby rozhodování soudu. Skutečné osudy stavby pak svědčí tomu, že vzniklo-li snad předmětné právo jako dočasné, později nastala změna umožňující další existenci chaty na pozemku.
K bodu VI/3 dovolání: Není zřejmé, jak by tato námitka mohla založit přípustnost dovolání. Odvolací soud uvedl, že při komplexním zakládání evidence nemovitostí v letech 1981 a 1982 „byla uživatelem tohoto pozemku evidována J., n. p.“; vyšel přitom ze sdělení Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj (str. 4 rozsudku uprostřed).
K bodu VI/4: Odvolací soud, vycházející z názoru dovolacího soudu, že důkazní břemeno leží na žalobkyni, nemusel uvádět, o jakých užívacích právech uvažoval. K „bezproblémovosti“ užívání se uvádí, že soudy měly zjevně na mysli bezproblémovost právní, nikoliv faktickou, stavební (tj. nevybudování septiku, jak dovolatelka uvádí); nicméně ani není zřejmé, jak by tato otázka mohla založit přípustnost dovolání.
K aplikaci judikatury na str. 8 dovolání shora: V této věci průběh užívání chaty – to, že její existence nebyla desetiletí zpochybňována – nasvědčuje oprávněnosti stavby a neomezenosti jejího trvání. K další argumentaci tamtéž viz to, co bylo řečeno k bodu V/1.
K bodu VI/5: Není zřejmé, jak se to, zda šlo o pozemek vydaný podle zákona o půdě či nikoliv, mělo projevit v závěrech o tom, zda bylo prokázáno, že doba existence chaty na pozemku byla z občanskoprávního hlediska omezená či nikoliv. Navíc jde o skutkové zjištění, jeho zpochybnění nemůže založit přípustnost dovolání.
Ani výkladem obsahu dovolání tak nebylo možno dojít k závěru o jeho přípustnosti; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu