ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5040.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5040/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce A. F., zastoupeného Mgr. Veronikou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti žalované D. F., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 73/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1037, ve znění usnesení ze dne 6. srpna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1055, takto:
Usnesení Krajského soud u v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1037, ve znění usnesení ze dne 6. srpna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1055, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2012, č. j. 23 C 73/2009-520, vypořádal společné jmění manželů – účastníků řízení. Dále výrokem pod bodem VIII. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výroky IX. a X. uložil každému z účastníků povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení 3 609 Kč.
Soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) se zdůvodněním, že celková hodnota majetku náležejícího do zaniklého společného jmění manželů („SJM“) byla rozdělena mezi účastníky stejným dílem; proto ve smyslu uvedeného ustanovení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Podle výsledku řízení soud rovněž postupoval ve smyslu §148 odst. 1 o. s. ř. při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení, které vznikly státu.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce (pouze do nákladů řízení) i žalované rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, č. j. 30 Co 494/2012-839, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a částečně potvrdil. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně nákladů státu uložil účastníkům povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to žalobci 3 609,- Kč a žalované 1 804,50 Kč. Ohledně zbývající částky 1 804,50 Kč se České republice – Okresnímu soudu v Kladně náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dále uložil účastníkům povinnost nahradit České republice – Krajskému soudu v Praze náklady řízení, a to žalobci částku 4 274,- Kč a žalované částku 2 137,- Kč.
Odvolací soud znovu rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Aplikoval §142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k povaze řízení o vypořádání SJM a k tomu, že podíly obou účastníků na majetku v SJM jsou stejné, dovodil, že je stejná i míra jejich úspěchu či neúspěchu v řízení. Podle stejných hledisek rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i o náhradě nákladů státu v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před soudem odvolacím (§148 odst. 1 a §224 odst. 1 o. s. ř.). Zohlednil při tom skutečnost, že žalované bylo přiznáno částečné osvobození od placení soudních poplatků a záloh ve výši jedné poloviny.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce pouze proti nákladovým výrokům usnesením ze dne 24. února 2015, č. j. 22 Cdo 3331/2014-986, výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích VI., VII. a VIII. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud odkázal na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1894/2014, a v tam citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že dostane-li se každému z účastníků v řízení o vypořádání SJM stejného podílu, jde o případ, kdy oba měli stejný úspěch, a proto je namístě ve smyslu §142 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání účastníků poté usnesením ze dne 30. dubna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1037, ve znění usnesení ze dne 6. srpna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1055, žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 200 405,48 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 129 700 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci usnesení. Uložil účastníkům, aby zaplatili České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobce 2 021,04 Kč a žalovaná 2 598,48 Kč. Ohledně další částky 2 598,48 Kč rozhodl, že se České republice náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Dále uložil účastníkům, aby zaplatili České republice – Krajskému soudu v Praze na náhradě nákladů odvolacího řízení, žalobce 1 424,66 Kč a žalovaná 3 561, 66 Kč. Ohledně částky 3 561,66 Kč rozhodl, že se České republice náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.
Odvolací soud - jak uvedl - zohlednil, že se žalobce snažil před podáním žaloby dohodnout, přihlédl k výsledku sporu, k tomu, čeho se žalobce v řízení domáhal a co učinil předmětem řízení a jakým způsobem soud o věci rozhodl. Žalobce v žalobě ocenil majetek náležející do SJM částkou 3 379 886 Kč, z čehož by jeho podíl činil 1 689 943 Kč. Předmětem vypořádání učinil i id. ½ nemovitostí v k. ú. R.; žalované se nepodařilo prokázat, že je v jejím výlučném vlastnictví. Podle pravomocných výroků rozhodnutí soudu činila hodnota majetku patřícího do SJM 2 439 119 Kč a podíl připadající na každého účastníka činil 1 219 559 Kč. Míru úspěchu žalobce soud stanovil ve výši 72 % a neúspěchu 28 %. Žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 200 405,48 Kč, tj. 44% z jeho celkových nákladů.
Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení vzal odvolací soud v úvahu, že podstatným bylo tvrzení žalované, že do SJM nepatří spoluvlastnický podíl na nemovitostech v k. ú. R., a námitka chybného zjištění hodnoty pozemků v k. ú. S. Ohledně podílu na nemovitostech v k. ú R. nebyla úspěšná (Odvolací soud v rozsudku ze dne 18. prosince 2013, č. j. 30 Co 494/2012-839, snížil hodnotu podílu oproti soudu prvního stupně z částky 928 500 Kč na částku 500 000 Kč). Pokud jde o hodnotu pozemků v k. ú. S. byla žalovaná úspěšná, neboť odvolací soud stanovil jejich hodnotu částkou 120 000 Kč oproti hodnotě 16 300 Kč, ze které vyšel soud prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že míra úspěchu žalobce v odvolacím řízení je 5/6 a neúspěchu 1/6, tedy má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 4/6, což představuje částku 94 460 Kč. (Důsledkem výše uvedeného snížení hodnot majetku v SJM bylo snížení vypořádacího podílu, který má zaplatit žalovaná z částky 1 379 059 Kč, stanovené v rozsudku soudu prvního stupně, na 916 785,70 Kč.). Odvolací soud přiznal žalobci právo i na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 35 240 Kč, přičemž při určení mimosmluvní odměny vyšel z tarifní hodnoty 616 200 Kč, tj. z hodnoty žalobcem požadovaných celkových nákladů řízení.
O náhradě nákladů řízení státu rozhodoval odvolací soud podle stejných kritérií úspěchu, jež stanovil u náhrady nákladů řízení mezi účastníky navzájem pro řízení před soudem prvního a druhého stupně, přitom přihlédl k částečnému osvobození žalované od placení soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně zhodnotil úspěch ve věci a nepřihlédl ke všem specifikám projednávané věci, která odůvodňovala aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. S rozhodnutím nelze souhlasit i proto, že soud nesprávně rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů státu v řízeních před soudy obou stupňů, neboť nezapočetl všechny částky záloh, které žalovaná na vypracování znaleckých posudků složila.
Žalovaná tvrdí, že odvolací soud pochybil, když neaplikoval ustanovení §150 o. s. ř. Sama měla náklady v obdobné výši jako žalobce a rozhodnutí odvolacího soudu, které jí ukládá povinnost nahradit náklady řízení žalobci, porušuje rovnoměrné vypořádání stran a pravidla spravedlivého procesu a v dané věci jde i o rozpor s dobrými mravy. Soud nezkoumal, jaké dopady bude mít jeho rozhodnutí na její majetkové poměry. Nepřihlédl ani k tomu, že jí bylo přiznáno částečné osvobození od placení soudních poplatků z důvodu špatné finanční situace. Přitom osvobození mohlo být přiznáno pouze tehdy, nešlo-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva a odůvodňovaly-li to majetkové poměry žadatelky. Tuto skutečnost měl soud brát v úvahu i v souvislosti s povinností hradit náklady řízení.
Odvolací soud též nesprávně hodnotil úspěch stran; těm šlo o to vypořádat majetek tak, aby podíly obou stran byly přibližně stejné, a právě s ohledem na stejný úspěch stran, které obdržely stejné podíly, měl soud rozhodnout tak, že žádné straně nenáleží náhrada nákladů řízení. Takový postup vyplývá i ze stanoviska Nejvyššího soudu Rc 42/1972. Žalovaná namítá, že úspěch žalobce a neúspěch žalované nelze vypočítat tak, jak to učinil odvolací soud. Ten zcela opomněl, že řízení o vypořádání SJM je řízením nestandardním, kde obě strany mají postavení žalobce i žalovaného, a vyjádření žalované je tedy třeba považovat za návrh rovnocenný žalobě. Žalovaná za situace, kdy se jí nepodařilo prokázat, že nemovitosti v k. ú. R. jsou jejím výlučným majetkem, požadovala přikázat do svého výlučného vlastnictví hodnotu práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu, kterou soud ocenil částkou 1 600 000 Kč, a id. ½ nemovitostí v k. ú. R. v hodnotě stanovené soudem ve výši 500 000 Kč, tedy celkem majetek v ceně 2 600 000 Kč s tím, že žalobci vyplatí na vyrovnání podílu 500 000 Kč. Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu jí byl přiznán podíl v hodnotě 1 219 559,- Kč, lze stanovit její úspěch oproti jejímu návrhu 47 %. Byla tedy v řízení úspěšná více než z 28 %, ze kterých vycházel odvolací soud. Míra úspěchu by se však měla brát v úvahu pouze u disparity podílů.
Žalovaná dále nesouhlasí s tím, že zavinila podání žaloby. Odvolací soud zcela přehlédl, že na dohodu navrhovanou žalobcem nemohla přistoupit, protože byla pro ni zcela nepřijatelná, neboť chtěl do svého výlučného vlastnictví kromě pozemků v k. ú. S. i družstevní byt, movité věci a investici ze SJM do svého výlučného majetku a po žalované požadoval zaplatit vypořádací podíl ve výši 1 500 000 Kč, tedy chtěl získat mnohem víc, než mu soud přiznal. Žalovaná rovněž nezapříčinila průtahy v řízení.
Pokud dovolací soud zhodnotí, že míra úspěchu žalobce byla stanovena správně, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy. Nemohla očekávat, že náklady řízení narostou do takových částek, přitom prokázala, že podání žaloby ani délku řízení nezavinila a jako laik nemohla před podáním žaloby relevantně odhadnout, na kolik budou oceněna členská práva k družstevnímu bytu a další nemovitosti. Má za to, že jsou dány důvody pro postup podle §150 o. s. ř.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobci uloží povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2 021,04 Kč s tím, že ohledně částky 5 196,96 Kč se státu náhrada nákladů nepřiznává a dále uloží žalobci povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Praze na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 424,666 Kč a ohledně částky 7 123,333 Kč se státu náhrada nákladů nepřiznává. Žalované přizná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce ve vyjádření namítá, že dovolání není přípustné a není ani důvodné. Poukazuje na to, že otázka, zda se má v tomto řízení postupovat podle zásady úspěchu ve věci již byla vyřešena dovolacím soudem v rozhodnutí ze dne 24. února 2015, č. j. 22 Cdo 3331/2014-986. Nesouhlasí s tím, že dovoláním napadené usnesení je v rozporu s dobrými mravy a má za to, že průtahy v řízení zapříčinila žalovaná. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné; rozhodnutí odvolacího soudu je částečně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§142 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§143 o. s. ř.). O tento případ nejde tam, kde účastník sice odmítl uzavřít navrženou dohodu o vypořádání SJM, a soud je poté vypořádal jinak, než bylo v návrhu dohody uvedeno.
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o. s. ř.).
I v řízení o vypořádání SJM je nutné vycházet ze základního ustanovení o nákladech řízení, tedy z úspěchu ve věci (§142 o. s. ř. – viz např. Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, stejně: Z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto základní pravidlo rozhodování o nákladech řízení lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.), nebo přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§143 o. s. ř.).
Otázku, co vše je třeba zohlednit při rozhodování o nákladech řízení ve sporech o vypořádání SJM, již Nejvyšší soud řešil v předchozím usnesení v této věci ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, ve kterém dospěl k závěru, že „při rozhodování o nákladech řízení o vypořádání SJM by měla být jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka rovnost podílů, a to zejména za situace, kdy mezi účastníky je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Dále je třeba přihlížet i k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náležejí do SJM, a které nikoliv. Takto však nelze přihlížet ke každé položce navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé“. V usnesení ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 1895/2014, pak Nejvyšší soud uvedl, že posouzení, nakolik vzhledem k jednotlivým návrhům na vypořádání konkrétních položek měl účastník úspěch ve sporu o vypořádání SJM, záleží na úvaze soudu a nelze postupovat s „matematickou přesností“.
V usnesení ze dne 27. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§143 o. s. ř.). Z uvedeného se podává, že úspěšný žalobce má v zásadě právo na náhradu nákladů řízení proti tomu žalovanému, který svým chováním zavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (argumentum a contrario).“ K obsahu pojmu „zavdání příčiny k zahájení řízení“ vychází odborná literatura z toho, že „žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby zpravidla tehdy, jestliže řízení bylo žalobcem zahájeno, aniž by žalovaný porušil své povinnosti, anebo jestliže je sice porušil, avšak byl ochoten závadný stav mimosoudně plně odčinit, nedošlo k tomu jen pro nedostatek potřebné součinnosti ze strany žalobce, a žalobce se tím neocitl v prodlení“ (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, svazek I., s. 983) Tento závěr přejímá i soudní praxe (srovnej např. výše uvedené usnesení dovolacího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015). Jestliže však žalovaný nepřistoupil na návrh proto, že s některými jeho částmi nesouhlasil, a soud poté žalobě totožné s návrhem předloženým dříve druhé straně plně nevyhověl, nejsou pro aplikaci §143 o. s. ř. podmínky.
V dané věci odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně sice vyšel z poměru výše požadovaného a skutečně přiznaného vypořádacího podílu, nicméně jen na straně žalobce. Soud uvedl, že žalobce ocenil majetek náležející do SJM částkou 3 379 886 Kč, z čehož by jeho podíl činil 1 689 943 Kč; podle pravomocných výroků rozhodnutí soudu činila hodnota majetku patřícího do SJM 2 439 119 Kč a podíl připadající na každého účastníka činil 1 219 559 Kč. Míru úspěchu žalobce soud stanovil ve výši 72 % a neúspěchu 28 %. Žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 200 405,48 Kč, tj. 44% (rozdíl mezi mírou jeho úspěchu a neúspěchu) z jeho celkových nákladů. Takto by bylo možno postupovat jen, kdyby šlo o jednostrannou žalobu na plnění; zde jde však o iudicium duplex, tedy o řízení, kde každá ze stran má jak postavení žalobce, tak i žalovaného. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je tak třeba zvážit nejen míru úspěchu žalobce, ale i žalované; v konkrétní věci tedy bylo třeba zohlednit i to, co požadovala žalovaná a čeho se jí dostalo. Odvolací soud však přihlédl jen k míře úspěchu žalobce v řízení před soudem prvního stupně, aniž by stejným způsobem vyčíslil úspěch žalované a oba porovnal; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná byla soudem prvního stupně částečně osvobozena od soudních poplatků; v odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení však chybí úvaha a závěr o tom, zda a případně jaký má na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vliv předchozí rozhodnutí o částečném osvobození žalované od soudních poplatků (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. července 2010, sp. zn. II. ÚS 762/10; viz též nález ze dne 15. února 2005, sp. zn. IV. ÚS 454/04). Tvrzení a doložení skutečností, umožňujících aplikaci §150 o. s. ř., pokud se nepodávají z obsahu spisu, je na žalované.
Odvolací soud též uvedl, že přihlédl k tomu, že se před zahájením řízení žalobce marně snažil se žalovanou dohodnout; to dovolatelka zpochybňuje a tvrdí, že neoprávněným požadavkům žalobce nemohla vyhovět. Nicméně z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda a jak se tato skutečnost vůbec promítla do rozhodování o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud upřesňuje, že jednání účastníků před zahájením řízení lze zohlednit především za podmínek uvedených v §143 o. s. ř.
Neobstojí námitka, že rozhodnutí o náhradě nákladů je v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaná nemohla očekávat, že náklady řízení narostou do vysokých částek. Dobré mravy mohou být rozhodování o nákladech řízení relevantní jen v mezích §150 o. s. ř. Dovolací soud poukazuje na zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva náležejí bdělým); dovolatelka, zastoupená advokátkou, měla možnost se seznámit s předpisy týkajícími se nákladů řízení, příp. s judikaturou ohledně oceňování družstevních bytů.
Dovolání proti výrokům pod body III. a IV. není přípustné již proto, že tam bylo rozhodnuto o částce nepřesahující 50 000 Kč (viz §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nicméně dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i v těchto souvisejících výrocích (viz §243e odst. 2 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle §243d o. s. ř. (zejména je třeba učinit skutkové zjištění k majetkovým poměrům žalované ve smyslu §150 o. s. ř., a to i s ohledem na přikázaný majetek). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu